Chorvatsko

2. 7. 2019 – 8. 7. 2019              236km

V Čechách je Chorvatsko téměř synonymem pro letní dovolenou a i my jsme se ho rozhodly pojmout spíš odpočinkově. Toužily jsme se vyvalit někde na pláži a opálit si ty naše bílé pupky, které neviděly slunce ani nepamatujeme.

Od moře nás dělila celá šířka země, tedy necelých sto kilometrů, se závěrečným zdoláním horského hřebene. Přesto, že jsme obě již v minulosti několikrát Chorvatsko navštívily, znaly jsme vlastně jen tu přímořskou oblast s plážemi, promenádami, tržnicemi a s davy turistů, část za hřebenem pro nás byla velká neznámá. Od hranic až k horám jsme míjely rozstřílené budovy, stejně jako v Bosně, oblast byla řídce osídlená a nijak zajímavá. Finální stoupání nám dalo celkem zabrat, ale z vrcholu jsme měly perfektní výhled na Jadranské moře a ostrovy Pag a Krk. Serpentýnami jsme sjížděly do už typického Chorvatska se vším všudy a začaly jsme míjet mnoho aut s českou poznávací značkou. Zastavily jsme až ve městě Senj, kde jsme měly v plánu se ubytovat. Podle recenzí mělo být Senj klidné a půvabné místo, nám to tak ale moc nepřipadalo. Na mapě jsme našly malý kemp v zátoce nedaleko města a doufaly jsme, že to tam bude půvabnější. Cesta podél pobřeží byla skvostná, dokonce možná mnohem hezčí, než slavná australská Great Ocean Road. Moře hrálo všemi odstíny modré a bylo dokonale průzračné, nemohly jsme se dočkat, až do něj skočíme.

Předpokládaly jsme, že v kempu to bude samý Čech, ale to jsme netušily, že Němci si Chorvatsko také oblíbili, takže jsme víc slyšely ten šíleně tvrdý jazyk, než ten náš rodný. Ale úplně samy jsme tam nebyly, po chvíli jsme zaslechly nám už známé hlášky typu: „Ty vole, tady jsou Češi, jdem pryč!“ To je ta naše povaha česká. Pozorovaly jsme, jak se Němci druží, i když se vidí poprvé v životě, večer si společně posedí nad lahví vína a na pláži se mezi sebou baví. Přišlo nám to trochu líto, my bychom si tak rády pokecaly česky! Možná je to ale tím, jak dlouho jsme v zahraničí, a chápeme, že Češi si jezdí na dovolenou prostě odpočinout od všeho a od všech. V kempu se nám hrozně líbilo, měly jsme to pár kroků na pláž a snad poprvé jsme opravdu nic nedělaly, jen relaxovaly a vstřebávaly sůl a slunce. Už první den jsme si všimly, že je v kempu auto s libereckou espézetkou, ale nechtěly jsme otravovat. Třetí den nám to už nedalo a vlka samotáře jsme oslovily. Vyklubal se z něj prima kluk Matouš a společně jsme s ním strávily další dva dny.

Do Slovinska to nebylo daleko, ale musely jsme se rozhodnout, zda pojedeme klidnou cestou, ale přes hory, nebo rušnou, podél moře. Zvítězila naše lenost, tak nějak jsme těch kopců už měly dost a ani po delším odpočinku se nám do nich nechtělo. Úplná rovina to ale také nebyla. Z jednoho kopečku jsem se nechala vézt samospádem a lebedila si, jak je to fajn, že je to kolo po dlouhé době tak krásně tiché…než mi došlo, že bych vlastně měla slyšet cvrčka! Tahle část kola mě už delší dobu zlobila a teď bylo jasné, že odešla nadobro. Kolo bylo sice pojízdné, ale bylo jen otázkou času, kdy se stane nějaký průšvih. Byla neděle a nejbližší pomoc byla v 60km vzdálené Rijece, v Decathlonu. Opatrně jsme pokračovaly v jízdě dál. Z dovolenkových oblastí jsme přejely do průmyslových, smradlavých zón, a aby toho nebylo málo, chytla nás šílená bouřka. Tak tak jsme dojely do malého přístřešku, který s námi nakonec obýval ještě jeden cyklista z Tasmánie. Zvedl se tak silný vítr, že nám déšť stříkal do naší skrýše, moře opodál bylo rozbouřené a vlny hravě zdolávaly betonovou zídku a šplíchaly až na silnici. Vidět bylo sotva na pár metrů a vypadalo to, jako když bude konec světa. Po slabé hodince se počasí umoudřilo, a my mohly pokračovat dál. V Decathlonu si s mou závadou příliš nevěděli rady, bylo tedy jednodušší a rychlejší koupit nové, laciné zadní kolo, ten kousek domů by to mělo vydržet. I tak jsme se ale s “opravou“ celkem zdržely. Na doporučení mechanika jsme zamířily na pláž, kde jsme chtěly přenocovat.

Kempování na plážích je v Chorvatsku zakázané, ale slyšely jsme, že to lidé bez problémů praktikují. Objely jsme asi tři pláže, ale ani jedna se nám nezdála příliš vhodná. Čtvrtá pláž se nám také moc nelíbila, jenže široko daleko nebyl žádný kemp a blížila se opět bouřka. Na pláži byla restaurace, kde jsme se zeptaly, zda bychom přeci jen nemohly někde stranou postavit stan. Majitel byl tak laskavý, že nám vzhledem k přicházejícímu dešti dovolil spát na terase restaurace pod stříškou. Noc tam s námi trávil i hlídač, tak jsme se cítily bezpečněji. Bouřka se nám ale nevyhnula. Nad mořem lítaly oslnivé blesky a voda šplíchala až do míst, kde měl původně stát náš stan.

Druhý den byla obloha jako vymetená, daly jsme si ranní koupačku v moři, které jsme měly samy pro sebe, a poté zamířily už ke slovinským hranicím.

Co se nám líbilo?
Čisté moře.

Co se nám nelíbilo?
Příliš draho!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial