Přípravy

„Pojedeme do světa..a pojedeme na kole“ zaznělo jasně a následovalo pořízení mapy. „Ale kudy vlastně pojedeme?“ To si takhle jezdíte prstem po mapě a už se vidíte na těch nejkrásnějších místech planety. Z iluze Vás ale probere fakt, že vlastně nemáte zatím na čem jet. Dopravní prostředek je jasný - kolo. Ale jaké? Musí přeci vydržet pěknou dávku kilometrů. A tak začalo několika týdenní pátrání po vhodných kandidátech. Volba padla na hliníkové oře s pevnou vidlicí. Po prvních pár ujetých kilometrech jsme ale zjistily, že se jedná spíš o divoké kozy. Unikl nám totiž fakt, že hliník je sice dobře dostupný na trhu, leč velice špatně pohlcuje vibrace a bez odpružené vidlice z Vás akorát vymlátí duši. Vyhrává tedy ocel. Sehnat v České republice nové ocelové kolo je téměř nemožné a dovoz ze zahraničí zase příliš drahý. Musely jsme se tedy poohlédnout po někom, kdo nám taková kola vyrobí na zakázku. Trvalo to sice pár měsíců, ale nyní už máme na čem jet.

Trávit spoustu času venku, denně odhánět dotěrný hmyz, setkat se tváří v tvář s nebezpečnou havětí, do toho projíždět místy s nepříliš dobrou úrovní hygieny, to vše bylo pádným důvodem pro návštěvu očkovacího centra, kde jsme do sebe nechaly dobrovolně napíchat několik vakcín. Jistota je holt jistota.

Pro krásu se musí trpět, pro splnění snu dvojnásob. Takže konec nakupování hadříků a vysedávání v kavárnách. Nastal tvrdý režim. Neuniklo tomu ani prasátko.

I přesto nám našetřené peníze vydrží asi jen na 1 rok cesty, jenže ta je plánovaná na delší dobu. Co s tím? Bude přeci potřeba „dotankovat“. A pak nás to napadlo. Zéland, země sběračů ovoce zaslíbená a přitom je po cestě. Zkusily jsme tedy štěstí a bojovaly o možnost patřit mezi 1200 nejrychlejších českých žadatelů o pracovní vízum na druhém konci světa. Museli při nás stát všichni svatí, protože 6.3.2017 jsme se těmi šťastlivci opravdu staly a můžeme vyrazit na sběr kiwi.

Nepodělit se s Vámi o naše zážitky, které nám obohatí život a skrze fotky Vám nepřiblížit poznanou krásu, to by byl hřích a tak naše další kroky směřovaly k založení vlastního webu. Že to ale není jen o zaplacení poplatku za místo na serveru, vymýšlení názvu stránky a následné vkládání příspěvků a fotek, jsme zjistily vzápětí, kdy jsme znalostí nepolíbené tvořily webové stránky pěkných pár dnů, až na nás šly mrákoty.

Teď už jen zbývá zařídit pár věcí, mezi které patří dokoupení zbývajícího vybavení, odhlášení se ze zdravotního pojištění, sjednání cestovního pojištění, založení bankovních účtů, sestavení lékárničky a nakonec přichystání pořádné rozlučky 🙂

A pokud Vás zajímá, jak trénujeme fyzičku, tak Pája jezdí na kole do práce (10 km denně) a Káťa má letos svých prvních 42,5 km. 😀