Severní Vietnam

Severní Vietnam na kole

21. 11. 2017 – 4. 12. 2017 646km

V Hanoji jsme přistály v pozdních večerních hodinách a tentokrát jsme si dopředu zjistily, zda se tam může spát, abychom se vyhnuly případným komplikacím. Menší letiště, které na nás působilo, jako kdyby ještě nebylo kompletně hotové, fungovalo 24h denně, takže jsme si mohly bez starostí ustlat na překvapivě pohodlných sedačkách. I přesto jsme spánku moc nedaly a po probuzení jsme se potřebovaly nakopnout kávou, a protože bylo teplo, objednaly jsme si ledovou. Její příprava nás poněkud zarazila, měli ji předpřipravenou v PET lahvích, místo mléka do ní vymáčkli z tuby jakousi nažloutlou hmotu, dlouze to míchali a nakonec do toho nasypali hromadu ledu. Její chuť byla také dost prazvláštní, nechutnala ani jako instantní ani jako turecká, byla nasládlá a hustá. Po pár doušcích nám hlavou proběhlo varování: Pijte jedině balenou vodu s nepoškozeným uzávěrem a do nápojů si v žádném případě nedávejte led! Koukly jsme na sebe, pokrčily rameny a řekly si, že je to z letiště, tak to bude určitě v pohodě, a dál jsme usrkávaly. S naloženými vozíky jsme se cpaly davem ven z haly, abychom našly vhodné místo na smontování kol. Jen co jsme vyšly ze dveří, nestačily jsme odmítat nabídky na odvoz nás i našich objemných zavazadel do centra Hanoje, které je 30km od letiště. No proč tohle nešlo v Japonsku, kde jsme to opravdu potřebovaly? Při montování kol nás bedlivě sledovali kolemjdoucí i zaměstnanci letiště. Občas někdo i přiložil ruku k dílu a sem tam něco utáhl nebo přidržel. Po dvou hodinách bylo vše hotové a my mohly vyrazit. Jenže po pár metrech nám zkolabovala navigace, a když se vzpamatovala, vedla nás do protisměru a v tom jsme vážně jet nechtěly. Jediná možnost byla přeskákat  dvouproudou silnici s vysokým ostrůvkem uprostřed na druhou stranu do našeho směru. Provoz byl hustý a všichni na nás troubili. Trochu jsme zalitovaly, že jsme nevyužily služeb taxi. Ani když jsme byly ve správném směru, nebyla situace o nic lepší a my jsme ihned pochopily, že pravidla silničního provozu zde mají zcela odlišný charakter. Každý si jede tam, kam zrovna potřebuje, zda je to v protisměru, se neřeší, troubí se neustále, aby o sobě dal řidič vědět, že jede. Později jsme pochopily, že se není čeho bát, i když to vypadá šíleně, řidiči jezdí relativně pomalu a k nehodě dochází jen výjimečně.
Z široké asfaltové silnice jsme sjely na hrbolatou prašnou cestu mezi domy na předměstí. V tu chvíli jsme nestíhaly vstřebávat dění okolo. Podél cesty se válely haldy tlejících odpadků, které občas i hořely, projíždějící auta a mopedy vířily prach, děti i dospělí na nás křičeli „Hello“ a s úsměvem na nás mávali, v ulicích seděli prodejci ovoce a zeleniny, vedle nich jiní na zemi porcovali maso a odháněli od něj mouchy, mezi tím vším se procházely krávy a slepice si lebedily v křesílkách u kaváren. Ani jedna z nás nikdy nebyla v JV Asii, a proto když jsme přiletěly z téměř sterilního Japonska, kde vše mělo pevný řád, vnímaly jsme okolní nepořádek a chaos o to intenzivněji. Zažívaly jsme šok, nikoliv negativní, jen najednou bylo vše natolik odlišné od toho, jak žijeme my v Evropě. Bylo jasné, že smíšené pocity budeme hodně dlouho zpracovávat.

Dorazily jsme do hotelu, kde jsme padly na postel a tupě zíraly do stropu. K večeru jsme vyrazily do staré čtvrti Hanoje. Jak jen jsme byly vděčné, že jsme si to z letiště odšlapaly samy a alespoň trochu jsme byly připravené na to, jak to v téhle zemi chodí. Silnice ve městě byly doslova ucpané auty, autobusy a hlavně mopedy. Moped je tu nejdůležitější dopravní prostředek, na jeden se poskládá třeba i celá rodina, vozí se na něm zboží, zvířata i nábytek. V uličkách je taky pěkně živo. Skrývají řadu hotelů, barů, kaváren, restaurací, street foodů (malé plastové stolky a židličky na ulici, kde se podává vietnamské jídlo za pár kaček), tržnic s oblečením nebo pekáren. Na chodnících opět sedí prodejci s ovocem a zeleninou, někteří se dokonce obratně proplétají se svojí úrodou mezi lidmi. I přes to, že zde vládne srp a kladivo (komunismus), je atmosféra velmi uvolněná. Ve staré čtvrti se také nachází jezero Hoan Kiem, u kterého Vietnamci tráví čas hraním badmintonu, čínských šachů nebo cvičí ve venkovní posilovně. Poblíž se nalézá vodní loutkové divadlo, které jsme navštívily. Jeho původ sahá až do 11. století, kde se jím bavili venkované na zaplavených rýžových polích. V jednotlivých hrách, které jsme zhlédly, vystupovala významná vietnamská mytologická zvířata – želva, drak, jednorožec, fénix – a vše bylo doprovázenou živou hudbou.

Abychom se ve Vietnamu lépe aklimatizovaly, vybraly jsme si dva organizované výlety. První z nich byl výlet do zátoky Ha Long Bay. Zátoka je zapsaná ve světovém dědictví UNESCO, patří mezi 7 přírodních divů světa, je v ní rozeseto téměř 2000 vápencových ostrůvků a mimo jiné se zde natáčel King Kong nebo James Bond. Díky masové turistice toto místo mírně ztrácí to správné kouzlo.

Při druhém výletu jsme vyrazily do vesničky Mai Chau, která leží v údolí obklopeném horami na severu. V tradičních dřevěných domech na „chůdách“ tu žijí černí a bílí Thaiové. Měly jsme možnost vidět obdělávání rýžových políček, tradiční tance a nedělní market, kterého se účastní celá vesnice.

I když oba výlety byly fajn, zastesklo se nám po naší svobodě. Sbalily jsme brašny a vylétly z našeho hanojského hnízda. Abychom se vyhnuly obávané silnici č. 1, zvolily jsme trasu skrz zapadlé vesničky, kde se asfalt střídal s hlínou. Lidé zde nebyli příliš zvyklí na turisty, takže jsme pro ně byly velká atrakce. Chtěly se s námi fotit, „hello“ bylo slyšet, i když nebyl nikdo vidět, ze svých mopedů či kol se za námi tak dlouho otáčeli, až jsme čekaly, kdy spadnou, děti za námi běhaly a my nestačily rozdávat bonbóny. Byl to pro nás úžasný pocit a cítily jsme se zde vítány.

Blížily jsme se k nejstaršímu národnímu parku ve Vietnamu Cuc Phuong a byla by škoda ho nenavštívit, obzvlášť když v něm byla povolená jízda na kole. Asi po dvou kilometrech jsme dojely k jezeru, kde stála informační tabule s živočichy, kteří obývají národní park. Zarazila nás zmínka o výskytu zmijovitých hadů. Vyschlo mi v krku, ale Pája byla překvapivě v pohodě. Ještě chvíli jsme se kochaly velkými poletujícími motýly a zvláštními kobylkami a poté jsme se rozjely dál. Daleko jsme nedojely. Do půlky silnice byl natažený svítivě žlutý had. Mohl mít tak 1,5m a jen tak tam číhal. Snažily jsme se ho zaplašit, ale nic s ním nehnulo. Ani právě projíždějící Vietnamky na kole ho nevylekaly, jen se zavlnil, vztyčil hlavu a dál číhal. I motorky ignoroval. Pája chtěla sice jet dál, ale já nemohla najít odvahu. Z představy, že v tom pralese potkáme i další, se mi dělalo zle. A tak naše výprava do národního parku bez průvodce skončila. Večer jsme si přečetly, že šlo o prudce jedovatého Chřestýšovce běloretého. Co víc dodat, raději jsme pozorovaly buvoly na polích.

Netrvalo to dlouho a začalo pršet, klidné vedlejší cesty se rozbahnily, a tak jsme musely najet na jedničku. Denně jsme jezdily v nepřetržitém dešti, hustém provozu a z krajiny jsme nic neměly, protože byla zahalená v mlze. Poprvé za naši cestu došlo k defektu. Mezi tím vším nepořádkem na krajnici jsem vjela na hřebík a bylo vymalováno. Aby té smůly nebylo málo, pokoje v hotelích byly plesnivé a vlhké, a to jsme zkoušely i dražší ubytování. Bojovaly jsme také s jídlem, Pája se snaží masu vyhýbat již několik let a ze mě se stal po pár hodinách ve Vietnamu taky vegetarián. Bohužel pestřejší jídelníček byl pouze v Hanoji, od té doby jsme vždy dostaly pouze rýži, smažené tofu a nějakou spařenou trávu. Lezlo nám to i ušima. Jednoho dne nám chtěla paní servírovat opět to samé, to už jsme nevydržely, vlezly jsme jí do lednice a přesně ukázaly, z čeho oběd chceme. Jindy když jsme se jim pomocí překladače snažily vysvětlit, že chceme pokrm bez masa, cpaly nám rybí hlavy, kuřecí pařátky nebo bůček. Jsou to prostě obchodníci jako u nás. I když vám z trička leze pupek, budou vám tvrdit, jak vám to „suší, suší“. Po pečivu se taktéž slehla zem, frčely jsme alespoň na ovoci. Náladu nám zvedala pouze vietnamská káva, které jsme naprosto propadly. Jedná se o velmi silnou kávu, která přes speciální „phin“ filtr překape do skleničky, kde je již nalitá trocha salka. Nakonec se přidá led, kterému se opravdu není třeba vyhýbat (nikdy jsme se z něho nepo…..), a výsledek je prostě dokonalý.

Oblast středního Vietnamu, ke které jsme se přibližovaly, byla sužována monzunovými dešti, vidina lepšího počasí byla tedy v nedohlednu. Ač nerady nasedly jsme v Dong Hoi na vlak a vydaly se na 18 hodinovou cestu na jih za sluncem.