Jižní Vietnam

Jižní Vietnam na kole

5. 12. 2017 – 21. 12. 2017 895km

Jako výstupní stanici jsme zvolily Thap Cham, což bylo nejbližší město, kde nemělo pršet. Jízda byla nečekaně pohodlná, nechyběla klimatizace, televize, sedačky se daly sklopit, na noc jsme dostaly přikrývku a personál neustále projížděl s vozíky plnými jídla a pití. Prostě jako v letadle.

Po výstupu nás čekaly vysoké teploty, velká vlhkost, vybalená kola a jedno nemilé překvapení. Kátě někdo očesal talismánky z kola, zřejmě se to někomu hodilo pod vánoční stromeček. Měly jsme vyhlídnutý hotel a doufaly jsme, že bude v pořádku. Kupodivu byl a plísní nesmrděl. K dispozici byla i pračka, a tak jsme neváhaly a daly ihned vyprat naše zatuchlé oblečení ze severu. V okolí města je pár zajímavých míst, a proto jsme se rozhodly zůstat v hotelu dvě noci. Na lehko jsme si zajely do hrnčířské vesnice, kde jsme toho ale příliš neviděly, neboť všechny hliněné věci měli lidé schované ve svých příbytcích. Zavítaly jsme alespoň na Chámské věže – Po Klong Garai – a místní písečné duny, které jsme stihly akorát se západem slunce a co víc, byly jsme tam téměř samy. To jsme ještě netušily, co nás bude čekat příští den.

Opustily jsme hotel a uháněly dál podél pobřeží. Míjely jsme rybářské sádky a malé zapadlé vesničky. Později se začal na cestě objevovat písek, domy postupně ubývaly, až jsme se ocitly úplně samy. Uprostřed pouště! Nebudeme lhát, bylo to fantastické. Písečné duny se rozprostíraly, kam oko dohlédlo, tu a tam odněkud vyběhly kozy a veškerý ruch civilizace zmizel. Obloha byla téměř bez mráčku a teplota se šplhala k 45°C. Projížděly jsme dunami a nestačily žasnout nad jejich krásou a velikostí. Vanoucí vítr zasypával pískem cesty, občas jsme se jím doslova brodily. Drobná zrníčka se nám dostávala do všech záhybů těla. Než jsme se z pouště vymotaly, slunce nás pěkně sežehlo a v krku nám pořádně vyschlo. Když jsme posléze narazily na stánek s pitím, ledový čaj v nás jen zasyčel. Příjemně osvěžené jsme dál pokračovaly už po krásném asfaltu s minimálním provozem a nádherným výhledem na moře.

Blížily jsme se do Mui Ne, kde se nachází turisticky nejnavštěvovanější písečné duny ve Vietnamu. První, bílé jsme tak nějak přejely, protože byly tak malé, že jsme ani nepoznaly, že jsou to ty vyhlášené. Červené jsme poznaly bezpečně podle davů turistů. Pro svou barvu byly opravdu kouzelné, nicméně davy turistů a všudypřítomné odpadky citelně ubíraly tomuto místu na kráse. Byly jsme vděčné za okamžiky, kdy jsme bloudily „pouští“ a měly ten skvost samy pro sebe. Červeného písku je v okolí Mui Ne opravdu hodně, v jednom místě příroda vytvořila mini „Grand Canyon“. Jedná se o kaňon, skrz který protéká malý potůček, z jedné strany se tyčí vápencové skály poseté červeným pískem, z druhé roste bujná vegetace. Potůček není hluboký, lze jím celý kaňon bosky projít, což v těch vedrech bylo velmi osvěžující.

Hotely tady na jihu se zatím zdály být čisté a voňavé, ale tak nějak jsme stále trnuly hrůzou, kdy narazíme na námi obávaného plesniváka. Podél pobřežní cesty se nachází pár resortů, které umožňují spaní ve stanu, po kterém se nám tak stýskalo. Vietnam není příliš ideální země pro volné stanování v přírodě, jednak zde není tolik vhodných míst, kde stan postavit a také v těch vysokých teplotách a prachu člověk touží po pořádném umytí, které je ve zdejších „stokách“ opravdu nemožné. Proto zde využíváme služeb hotelů, které jsou cenově dostupné. Nicméně možnost spát ve stanu a mít k dispozici sprchu jsme braly všemi deseti. Když jsme do jednoho rezortu dorazily, velmi jsme je překvapily tím, že jsme chtěly spát ve vlastním stanu. Následně jsme pochopily proč. Plácek pro stanování byl zastavěn jejich stany, které za hubičku pronajímaly. Naši drahou garsonku jsme tedy nechaly zabalenou a noc strávily v pronajatém. Bohužel na další podobné nabídky jsme už nenarazily.

Z vyprahlé krajiny jsme se přesunuly mezi plantáže dračího ovoce, které nebraly konce. Konečně jsme viděly, jak toto ovoce roste. Káťa na něj měla obrovskou chuť, ale jako na potvoru ho zrovna nikde neprodávali. Ujely jsme pořádný kus, než jsme potkaly babču s přeplněnými nůšemi této dobroty. Jenže babča nám ho nechtěla prodat a cosi vietnamsky povídala. Příliš moudré jsme z toho nebyly, a tak jsme si nechaly zajít chuť a smutně jely dál. Po chvíli nás babča dohnala na mopedu, z tašky vytáhla dva veliké, červené kusy dračáka a dávala nám je. Chtěly jsme jí za ně zaplatit, ale místo toho, aby si peníze vzala, ukázala nám, že je to dárek od ní a nic za to nechce. Jak moc nás tím gestem zaskočila, snad ani nemá smysl popisovat.
Káťu stále trápil prasklý nosič a přesto, že jsme viděly spoustu svářečů, neodhodlaly jsme se je oslovit. Anglické fráze jako „hello“ a „what is your name?“ tu umí každý, ale jakmile s nimi chcete konverzaci rozvinout, už je to problém. Byly jsme rády, že jedna našich domácích uměla dobře anglicky, svěřily jsme se jí s naším problémem a už šlo všechno jako po másle. I když je nosič z hliníku, který se těžko sváří, vietnamské ručičky to hravě zvládly a problém byl vyřešen.

Už v Hanoji jsme věděly, že se chceme obloukem vyhnout největšímu vietnamskému městu Ho Chi Minh (Saigon). Od každého jsme slyšely, že se v něm sice nachází pár památek z období francouzské kolonizace, ale jinak je to město plné mrakodrapů a vyšší kriminality, což nás vůbec nelákalo. Dostaly jsme skvělý nápad. Pojedeme do městečka Vung Tau, odtamtud se přeplavíme rovnou do delty Mekongu a Saigonu se krásně vyhneme. Když jsme do něj dorazily, překvapilo nás, jak je moderní a relativně čisté. Podél silnice vedou široké chodníky, stojí zde mnoho drahých vil a luxusních restaurací a na každém kroku narazíte na hotel. I naši milovanou kávu zde servírují moderně, tzn. žádné překapávání, rovnou dostanete vše namíchané ve velké sklenici. Když jsme se daly do řeči s jedním Francouzem, žijícím v tomto městě, vysvětlil nám, že lidi nebaví sledovat, jak se po kapkách káva filtruje, chtějí ji mít rovnou připravenou k pití. Jaká škoda. Také nám řekl, že se do tohoto města sjíždějí bohatí Vietnamci z Ho Chi Minhu, aby zde trávili víkendy nebo dovolenou. Celý Vietnam se velmi rychle vyvíjí a mění, ještě před třemi lety byla před jeho domem rýžová pole, dnes tam stojí zmíněné vily a hotely. Ve Vung Tau se mimo jiné nachází i jedna z největších soch Ježíše, a tak jsme se k ní vydaly. Dokonce se dá vylézt i na jeho ramena, protože uvnitř sochy vedou schody nahoru. K večeru jsme se rozhodly zajet do přístavu, odkud jsme se chtěly přeplavit. Jenže tam, kde podle mapy měl přístav být, nebyl a místní nás posílali jinam. A tak jsme jely, kam nás poslali. Tam už sice pár lodí bylo, ale lodě to byly vesměs rybářské. Na trajekt to rozhodně nevypadalo, ani nájezdové molo nikde nebylo. A sakra, pomyslely jsme si. Jeden ušmudlaný chlapík nám rukama nohama vysvětlil, že musíme zpátky a že trajekt jezdí každé ráno v 9h. Vrátily jsme se tedy zpět, ale tam prostě nikdo o žádném trajektu nikdy neslyšel. Tak lehce jsme to vzdát nechtěly. Na hotelu jsme sedly k počítači a začaly pročítat různé blogy a diskusní fóra, až jsme objevily informaci, že loď opravdu jezdí a s ní i přesné souřadnice přístavu. Opět vzrostla naděje, že to vyjde. Ráno jsme si přivstaly a mazaly do přístavu. Už jsme viděly naši loď a naivně si myslely, že máme vyhráno. Na palubu nás ale odmítli pustit, převáží pouze místní a za přepravu turisty by mohli jít do vězení. Obměkčit se nenechali, a tak jsme zklamaně vyrazily směr Saigon.

Zpočátku byla jízda zajímavá, podél cesty rostly mangrovníky a z mostů se daly pozorovat plovoucí vesnice. Poté ale následoval pro nás snad nejhorší úsek za celou dobu. Na hlavním tahu do Ho Chi Minhu byl příšerný provoz, dusily jsme se prachem, smogem a naše uši opět trpěly v důsledku hluku od nepřetržitého troubění. Díky bohu, že se dalo jet po okruhu a nemusely jsme zajíždět až do centra velkoměsta.

Naším cílem byla delta Mekongu, jedna z nejúrodnějších oblastní Vietnamu. Toužily jsme vidět nejen řeku, ale i život kolem ní. Kdysi se na řece odehrávaly významné plovoucí trhy, na kterých lidé prodávali svou úrodu. Nyní je na tom obyvatelstvo ekonomicky lépe, valná většina žije již na pevnině a prodej probíhá převážně na tržnicích. Plovoucí trhy jsou spíš atrakcí pro turisty. Nás ale zajímá realita, a tak jsme se vydaly podél řeky. Při cestě jsme musely několikrát použít převoz lodí přes jednotlivá ramena. To byl zážitek sám pro sebe, někdy řídil loď kapitán z hamaky (houpací síť), jindy byla paluba značně děravá a občas jsme měly pocit, že loď nemůže dojet na druhý břeh. Lidé kolem řeky žili ve velmi skromných příbytcích, mnohdy to byly jen chatrče na kůlech. Na březích sušili ryby a žáby. Po řece se plavily lodě převážející rýži, česnek, brambory, různé nástroje a jiné potřebné věci. Také jsme viděly vodní palmy (Nypa), které jsme doposud neznaly. Na palmách rostou obrovské šišky, z jejichž semen se dá vyloupnout dužina a z ní se vyrábí lahodný nápoj s nádechem kokosu.

Opustily jsme deltu Mekongu a mířily ke Kambodžským hranicím. Předposlední zastávkou bylo městečko Tri Ton, ve kterém jsme čirou náhodou objevily nádherný buddhistický komplex. Ten nás velice zaujal, protože na rozdíl od ostatních komplexů, které jsme v této zemi viděly, nebyl kýčovitý. Kousíček od něj jsme ještě nalezly mezi skalami ukrytá jezírka s průzračnou vodou, jak neobvyklé ve Vietnamu. Kdybychom neměly už zaplacený hotel, jistě bychom zde kempovaly. Aby těch objevů v jeden den nebylo málo, také jsme konečně přišly na to, kde se ve Vietnamu stravují vegetariáni. Stačí hledat nápis „Com chay“ = vegetariánská rýže. I když se jídlo tváří jako maso, jedná se o důvěryhodnou napodobeninu ze sóji, proto jsme to možná mnohdy minuly. Příště budeme chytřejší. Poslední dny byly velmi příjemné, až nám bylo líto, že Vietnam opouštíme.

Pár slov k historii:
Do 50. let 20. století býval Vietnam francouzskou kolonií, proto lze po celé zemi nalézt architektonické památky z této doby. Vietnamci také převzali od Francouzů bagety, které milují. Když byli Francouzi po prohrané bitvě nuceni odejít, byl Vietnam rozdělen na dva státy – komunistický sever a demokratický jih. V té době mnoho lidí migrovalo ze severu na jih. Díky rozpínajícímu se komunismu vypukla nejdelší a nejkrvavější válka ve Vietnamu v moderní historii. Jednalo se o válku mezi severem a jihem, kterému značně pomáhala Amerika, a tak je tato válka známá pod názvem vietnamsko-americká. Nakonec vyhrál sever a převzal moc nad celou zemí. Po sjednocení trpěl Vietnam hlavně ekonomicky. V 80. a 90. letech byla země na pokraji hladomoru a to vedlo k vysoké migraci do států bývalého komunistického bloku, tedy i do naší republiky. A to byl ten okamžik, kdy nás jako děti rodiče vohákli u „rákosníků“ od hlavy až k patě. Dnes je Vietnam jednou z nejrychleji rozvíjejících se zemí světa.

Co se nám líblilo?
Usměvaví a přátelští lidé, pohodová atmosféra, dokonalá vietnamská káva, pestrost krajiny, velmi příznivé ceny, výběr z exotického ovoce

Co se nám nelíbilo?
Hromady odpadků, zbytečné troubení, plesnivé hotely, vietnamské karaoke (které jsme nedobrovolně poslouchaly téměř každou noc), Kátě vietnamská kuchyně