Thajsko

Thajsko na kole

10. 1. 2018 – 6. 2. 2018     1670,5 km

Fronta na hranicích byla pěkně dlouhá, na imigračním ještě delší. Alespoň jsme měly čas nacvičovat řeč a prosebné výrazy, abychom obdržely víza na 30 dnů. Při použití pozemního přechodu se totiž většinou udělují víza na pouhých 15 dnů a to by nám vše dost zkompliķovalo. Jenže celník u okénka si vzal naše pasy, udělal buch buch, aniž bychom se stihly nadechnout. Tak to nevyšlo, pomyslely jsme si a odešly zklamaně za roh, kde jsme zkontrolovaly datum vypršení. Dlouze jsme zíraly do pasů a nemohly uvěřit vlastním očím. Získaly jsme víza na měsíc! Ten celník nám to snad musel vidět na očích. Zvesela jsme naskočily na kola a málem vlítly rovnou pod kola náklaďáku. V té euforii jsme úplně zapomněly na fakt, že od teď nás bude po delší dobu čekat jen jízda vlevo.

Už po prvních kilometrech jsme postřehly, že tato země je opravdu o trochu vyspělejší oproti dvěma předchozím. Jely jsme si po krásném asfaltu, ubylo odpadků, míjely jsme velké či malé supermarkety, mezi nimiž nechybělo Tesco či námi oblíbený market 7 eleven z Japonska, ve které se daly též koupit hotová jídla, které i zde zdarma ohřívali v mikrovlnce. Při druhé pauze jsme ale dostaly pití do igelitových pytlíků a do pytlíků se většinou dává i jídlo koupené v bistrech na ulici, které si chcete vzít s sebou.  Aha, takže to tu tak vyspělé nebude.

První den v nové zemi bývá pro nás vždy náročný. Musíme si zvyknout na jídlo, měnu, lidi a oťukat si řidiče, jak jezdí. Z toho důvodu jsme se asi po 60 kilometrech ubytovaly v hotelu a vstřebávaly všechny dojmy. Ráno jsme neotálely a vyrazily dál. Možná jsme ale otálet měly, protože bychom se vyhnuly nepříjemnému a bolestivému zážitku. Pár desítek metrů před námi běžel po silnici pes, kterého o pár minut později srazilo a přejelo auto. Řidič sice na psa zatroubil a trochu přibrzdil, nicméně čekat se mu asi nechtělo, a tak prostě jel. Bylo to hrozné. Později jsme zjistily, že zde řidiči jezdí jako šílení hlava nehlava a pouličních psů je tu víc než dost. A co víc, v této zemi jsou psi docela dost útočiví a moc se jim líbila naše lýtka. No, nebyl to pro nás příliš příjemný pocit, když za námi pes či celá smečka běžela, natož když byli kolikrát v dosti zanedbaném stavu a každý druhý trpěl prašivinou. Když jsme je okřikly, byl to pro ně spíš povel v pokračování v honbě za našimi lýtky. Nezbývalo, než kolem nich projíždět, ignorovat je a čekat co udělají. Já jsem z toho měla noční můry a kolikrát jsem sundávala nohy z šlapek a dávala si je nahoru na rám. Blbé ovšem bylo, když mi kolo dojíždělo, psi stále za mnou a já musela nohy sundat a opět šlapat.

O thajské kuchyni se dočtete jen samé chvály. My jsme s tím trošičku zápasily. Vegetariánské jídlo nám udělali téměř všude, v tom problém kupodivu nebyl. Ale ta ostrost, ta nám dávala pořádně zabrat. Pálilo snad všechno včetně instantních polévek. Příliš chutí jsme si tedy moc nevychutnaly, za to ranní návštěva toalety vždy stála za to. Po pár dnech jsme přišli na to, že stejně tak jako v jiných asijských státech, i zde jsou strava a chutě posléze jednotvárné.

Jedním z našich cílů byla návštěva záchranné stanice Wildlife friends foundation Thailand. Toužily jsme vidět slony a lákalo nás, že s nimi budeme moct strávit celý den. Ubytování jsme si zajistily kousek od stanice v příjemném bungalovu a nemohly se dočkat rána. Dopoledne jsme si slony jen prohlížely a poslouchaly jejich smutnou historii (viz… článek Sloni v zábavním průmyslu). Mimo nich jsme viděly i jiná zachráněná zvířata. Některá pocházela přímo z divočiny, jiná zde byla odložená jako domácí mazlíčci. Musíme uznat, že zvířata se zde nemají špatně. Mají velké výběhy, pracuje zde mnoho dobrovolníků, kteří se o ně starají, připravují jim různé pochoutky, které balí třeba do banánových listů, aby zvířata přinutila aktivně získat potravu. Paní průvodkyně nás hned na začátku upozorňovala, ať si dáme velký pozor na opice, které rády kradou věci a jejich získání zpět je téměř nemožné. Zasmály jsme se a pokračovaly dál v prohlídce. U jedné z klecí jsme obdivovaly nádherné Hulmany tmavé. Jsou to takové ty krásné opičky, které jsou známé svými „bílými brýlemi“ kolem očí. Pája se rozhodla, že jejich krásu natočí na kameru. Jenže jedna z opic si usmyslela, že se nic natáčet nebude. Skočila z jedné strany klece na druhou, kde jsme stály, prostrčila svou tenkou ručku skrz pletivo a snažila se kameru uloupit. Pája statečně bojovala a měla velké štěstí, že kamera byla zároveň napojená na power banku, takže ji uchránila a opici zbyl v rukou jen kabel, o který zájem neměla. Po tomto zážitku jsme se rozhodly dát na slova paní průvodkyně. O chvíli později jsem si všimla, že míjíme opět klece, ve kterých je zase ten kradoucí druh opic. Otáčím se na Páju, abych ji varovala, když v tom vidím, jak má zakloněnou hlavu a opice jí pevně svírá její blonďatý culík ve svých rukách.  Mohla jsem se smíchy počůrat. Ale ani tentokrát opice nezvítězila.

Odpolední čas jsme strávily celý pouze u slonů. Byla nám přidělena jedna slonice, se kterou jsme šly nejprve na procházku po okolí a přitom jí krmily ovocem, a poté jsme jí umyly záda a udělaly drobnou masáž kartáčem. Byl to báječný, nezapomenutelný zážitek stát po boku tak ohromného, několika tun vážícího tvora, mít možnost se ho dotýkat a pozorovat každý jeho pohyb z těsné blízkosti.

Ještě ten večer jsme zažily pořádný šok. Nastal čas koupele, když v tom Pája vyletěla z koupelny se slovy, že na zdi je obří pavouk. Tyhle slova byla něco pro mě, rázem jsem ztuhla a pokoušela se o mě panika. Sebrala jsem odvahu a z dostatečné vzdálenosti jsem nakoukla do koupelny, abych spatřila pavouka ve velikosti lidské dlaně. No to snad ne! Pavouk se zřejmě taky leknul a kamsi zalezl. Při naší smůle o chvíli později zase vylezl. Rychle jsme hledaly na internetu, co může být zač. Nějaký druh tarantule? Je jedovatý? Skáče? Zabíjet jsme ho nechtěly, navíc byl celkem dost rychlý, nicméně sprchu jsme potřebovaly a co víc, byl tam i záchod. Jediná možná varianta byla otočit se k sobě zády, abychom viděly do všech směrů, v rychlosti nějak tu hygienu spáchat a doufat, že se případně ubráníme. Vyšlo to, ale po ránu se mi do koupelny už vážně nechtělo.

Následující dny se toho příliš mnoho nedělo. Lidé zde byli zamračení, v okolí jen samé palmy a podél cesty spousta potulných psů. Mířily jsme k solným polím a doufaly jsme, že alespoň tam spatříme krásně se třpytící pyramidy soli. Bohužel, tak jako ve Vietnamu, ani zde jsme to štěstí neměly, solná pole zela prázdnotou.

Po pár dnech se nám konečně dostalo zpestření a to hned dvakrát. Nejdříve jsme podnikly procházku po lávkách mezi mangrovníky a poté jsme si po 2 měsících postavily náš stan asi 30m od moře. V tu chvíli jsme přišly na to, co nám tak hrozně poslední měsíce chybělo. Svoboda! Abychom to lépe upřesnily, svoboda v tom, nakoupit si zásoby jídla, moct si postavit stan kdekoliv a nebýt vázané vzdáleností nějakého ubytování. Jen tak si prostě jet a na krásném místě zakempovat.

Zvuk cvrčka na kole znáte určitě každý. Když jedete a nešlapete, kolo prostě „cvrká.“ Já jsem již delší dobu vnímala, že můj cvrček v kole je čím dál tím tišší a pod nohami mi to divně přeskakuje. Pája mě uklidnila se slovy: „Dokud to jede, tak je to dobrý“. Tož ono to jelo, ale mě to stálo dvakrát více sil. Domnívaly jsme se, že to bude vše způsobené opotřebovanou kazetou, na které už nechce držet řetěz. Blížily jsme se do většího města, ve kterém byl i cyklo obchod. Rovnou jsme do něj zamířily a sehnaly novou kazetu. Prodavač byl velice ochotný, nabídnul se, že nám to zdarma vymění. No proč ne, alespoň si neušpiníme ruce. Vzápětí ale přišel s tím, že problém není v kazetě, nýbrž v ořechu, který se ukrývá v náboji zadního kola. Bylo nám jasné, že je to velký průšvih, lidově řečeno, další jízda by byla o hubu. Nový ořech neměl, náboj taky ne a celé zadní kolo už vůbec ne. Nastaly dvě varianty, buď to risknout a ujet na tom 180km do dalšího města na jih, nebo nasednout na vlak a zajet 100km na sever. To byly totiž nejbližší města s cyklo obchody. Naše nálada byla asi taková, jako když seberete malému dítěti jedinou oblíbenou hračku. Ještě večer jsme náhodou narazily na cykloservis, ve kterém svitla naděje na opravu. Páni mechanici byli opravdoví znalci. Přesto, že jsme jim vysvětlily, kde je problém, hledali ho všude jinde, jen ne tam, kde měli. Nejdříve mi vyčistili kazetu od mazu, poté seřídili brzdy a zkrátili řetěz o jeden článek. Kolo bylo stále ve stejném stavu, a tak se rozhodli, že vymění moje zadní kolo za Páji a tím problém vyřeší. Pája byla rudá vzteky a moc jim poděkovala, protože teď měla rozbité kolo ona. Když se chystali, že jí zkrátí řetěz, popadli jsme kola a rychle zmizely. Zdrceně jsme se vrátily na pokoj. Naší špatné nálady si všimli domácí a domluvili nám ranní schůzku u nejlepšího servisáka ve městě. Aha, takže je tu víc servisů, než se ukazuje na mapách. Opět v nás zažehla naděje. Doporučený mechanik byl opravdu profík ve svém oboru, kolo opravil, ale protože to byla časově náročná oprava, zůstaly jsme ve městě další dvě noci. Raději jsme nechaly zkontrolovat i Páji kolo. Ukázalo se, že ani její ořech nebyl v kondici, takže se rovnou taky nechal opravit.

Po třech dnech jsme s láskou usedly na kola a pokračovaly dál po východním pobřeží. V jednom úseku měla cesta vést skrz národní park, ale najednou nám cesta skončila uprostřed polí. Odněkud se vynořil malý klučík a začal nám ukazovat, ať za ním jedeme. I když byl bos, metelil tak rychle, že jsme mu sotva stačily. Zavedl nás k začátku národního parku, kde už byla písčitá cesta. Chvilku na nás koukal a pak natáhl ruku. Začaly jsme lovit kováky, ale klučík utrhl list ze stromu, čímž nám jasně naznačil, že chce papírové bankovky. No dobře, bez něj bychom cestu je těžko našly, a tak jsme moc neprotestovaly.

Kousek před městem Chumphon jsme se rozhodly jet na západní pobřeží. Skončily rovinky, cesta byla houpavá a palmy vystřídaly lesy, které nám připomínaly japonskou krajinu. Měly jsme radost ze změny. Brzy ale přišlo zklamání, jehož příčinou bylo jediné možné ubytování, které bylo dosti plesnivé. Nevadí, jednu noc to vydržíme a zítra budeme v Ranongu, kde to bude určitě lepší. Už při příjezdu do města nás ale do nosu udeřil zápach plísně. Při pohledu na okolní stavby nám bylo vše jasné. Každý barák měl plesnivou omítku. A sakra, to nebude dobré. Objely jsme asi 10 ubytování a jedno bylo horší než druhé. Nakonec jsme objevily přijatelný hotel, ve kterém jsme noc přečkaly.

Vjížděly jsme do provincie Krabi, která je proslulá svými krásnými plážemi a vápencovými skálami, které lákají mnoho horolezců. Ještě než jsme k plážím dojely, udělaly jsme si zastávku v přírodním parku Khlong Song Nam. Bylo příšerné vedro a tento park nabízel procházku mezi mangrovníky včetně možnosti vykoupání se v nádherně čisté sladké vodě. Tomu jsme prostě nemohly odolat.

Původně jsme si myslely, že nás uspokojí pláž v Ao Nang, ale vidina tropického ráje na nedalekých ostrovech, na které denně jezdily lodě přímo z tohoto města, nám nedala spát. Ráno jsme natěšeně naběhly k přístavu a chtěly jet na ostrov Phi Phi, na kterém se natáčel slavný film Pláž s Leonardem DiCapriem. Měly jsme ale smůlu, protože na tento ostrov se musela dělat rezervace den předem, a tak jsme jely na Hong Island. Tam nás hned při výstupu přivítal přes metr a půl dlouhý ještěr varan, který se vracel z koupačky v moři zpět do džungle. Kdybychom jely o loď dřív, mohly jsme s ním skotačit ve vodě. Pláže měly dokonale čistý bílý písek a my si užívaly den potápěním a pozorováním všelijakých rybiček pod hladinou.

Vrátily jsme se zpět na pevninu a nastal čas se zas o kousek posunout. Teploty i vlhkost vzduchu byly stále vysoké, ráno jsme nasedaly na kola suché, odpoledne sesedaly zcela mokré. Když nám v jednom ubytování majitel doporučovat návštěvu blízkých termálních pramenů s teplotou +45°C, myslely jsme si, že si snad dělá srandu. Kdo by tam v tomhle počasí lezl? My byly vděčné za klimošku a nic nedělání.

Do vypršení víz nám zbývalo ještě dost času, a tak jsme se vydaly ještě na ostrov Mook. Tentokrát jsme s sebou vzaly i naše kola, ale trochu jsme trnuly hrůzou, protože kdyby se loďka převrátila, přišly bychom úplně o vše. Tento spontánní nápad se nám trošičku vymstil. Nestihly jsme si vybrat peníze, na ostrově nebyl žádný bankomat a ubytování se nedalo platit kartou. Zachránily nás zbylé dolary z Kambodži, které se daly směnit, i když v bídném kurzu. Ale na 2 noci v bungalovu a půjčení kajaku to pořád nestačilo. Slevily jsme tedy z nároků na ubytování a spokojily jsme se s hadicí se studenou vodou, šlapacím záchodem a naším milovaným stanem, do kterého bylo bezpečné z hlediska vedra zaplout až po desáté večer. Odměnou nám nebylo jen brázdění moře na kajaku, ale nakonec i perfektní výhled ze stanu na vycházející slunce.

Občas jsme cestou míjely policejní kontroly, které však zastavovaly pouze auta. Jednou ale mávly i na nás, abychom zajely ke kraji. Už jsme lovily pasy, ale v tom nám došlo, že jim jde o úplně něco jiného. Všichni se kolem nás seřadili, vytáhly foťák, udělali si s námi selfie (fotku), poděkovali nám a nechali nás jet dál. Že se s námi občas chtějí asiaté fotit jsme si už zvykly, ale od policistů jsme to vážně nečekaly.

O Thajsku se mluví jako o buddhistické zemi, na jihu však převládá islám. V nejjižnějších provinciích působí muslimská hnutí, která usilují o nezávislost na Thajsku, násilnosti a nepokoje jsou tam na denním pořádku, proto jsme se jim chtěly vyhnout a hranice s Malajsií překročit raději dřív. Zvolily jsme hraniční přechod ve vesnici Wang Prachan. Tam už to působilo jako na konci světa. Sem tam domeček, kolem hustá džungle a nad hlavami nám lítali opice. Bylo to krásné rozloučení s touto zemí.

Co se nám líbilo?

Dostupnost vege jídla, krásné moře a pláže, méně odpadků než ve Vietnamu a Kambodži

Co se nám nelíbilo?

Většina lidí je z Thajska nadšená, ale nám to zde jako ráj úplně nepřipadalo. Zkušenost máme z cesty od Bangkoku na jih. Lidé zde byli zamračení, všude pobíhali agresivní, často prašiví psi, krajina byla trochu jednotvárná. Kromě moře a pár přírodních zajímavostí nás v podstatě nic moc nezaujalo. Popravdě jsme od Thajska čekaly trochu víc.