Nový Zéland – Severní ostrov 1/2

Nový Zéland na kole - Severní ostrov - část první 28. 2. 2018 - 20. 3. 2018   652,5km

Let na Nový Zéland byl neskutečně dlouhý, jediné štěstí bylo, že jsme letěly přes noc. Po přistání v Aucklandu nás čekalo vyřizování na imigračním, byly jsme zvědavé, jak důkladně budou kontrolovat čistotu naší výbavy. Úředník byl milý a vše šlo nakonec hladce, jen stan nám vzali na detailnější prohlídku do laboratoře. Trochu nám zatrnulo, jak stan obstojí, přeci jen má už něco odslouženo, ale po několika minutách nám ho se slovy, že je vše v pořádku, vrátili. V příletové hale nás čekalo milé překvapení, stála tam rozesmátá blondýna s uvítacími transparenty v ruce. Byla to Páji ségra Léňa, která sem téměř před rokem také přiletěla na Working holiday víza. Díky ní to byl nejpohodovější první den v nové zemi. Nečekalo nás rychlé skládání kol, ani hledání místa na spaní a ani o jídlo jsme se starat nemusely. Měly jsme se jako v bavlnce. Autobusem jsme dojely do blízkého hostelu a zbytek dne jsme si u láhve vína povídaly až do pozdních večerních hodin. Druhý den Léňa odletěla za prací do Napier a my se pomalu vydaly na kole za ní.

Po Asii jsme ihned zaregistrovaly obrovskou změnu. Vše bylo dokonale upravené, trávníky posekané, téměř žádné odpadky, opravdové chodníky pro chodce a žádné zápachy z vývařoven. Působilo to dost sterilně, až jsme z toho byly nesvé. Další poněkud větší šok bylo setkání s místními kopci. Samozřejmě jsme věděly, že Zéland není žádná placka, ale je kopec a kopec. A ty zdejší, dokonce i ve městě, jsou opravdu velmi strmé a co je horší, po jejich zdolání přichází prudký sjezd a po něm opět výjezd, a tak stále dokola. Raději dáváme přednost se celý den lopotit do kopce, kochat se výhledy, a pak si ho za odměnu sjet. Ale tohle nás vysilovalo a nohy dost trpěly. Maorové jsou původní obyvatelé Nového Zélandu a poměrně dobře se začlenili do „bílé“ společnosti. Běžně je potkáte na ulici, jsou snědí, robustnější a občas mívají tetování na obličeji. Pokud však chcete nahlédnout do jejich tradiční kultury, musíte si za to zaplatit. Nám se hned po prvních pár kilometrech podařilo něco neobvyklého. Navigace nás táhla přes hřbitov a my se rázem ocitly mezi tlupou potetovaných obličejů v tradičních slaměných sukýnkách. Nevědomky jsme se zúčastnily maorského pohřbu.  Zpomalily jsme, aby se nám tento obraz co nejvíce vryl do paměti, focení nepřipadalo v úvahu. Po kulturním zážitku a vymotání se z Aucklandu jsme se konečně ocitly v krajině, kterou jsme viděly z letadla. Byly jsme obklopené malebnými zelenými bochánky, na kterých se pásly ovečky, v potokách tekla průzračná voda a my si užívaly pauzové dýchanky v trávě, aniž bychom se musely obávat nebezpečných zvířat. Za to jízda po zdejších silnicích není úplná slast. Povrch je velmi hrubý, takže kolo jede pomaleji, navíc nepříjemně vibruje a u krajnice se velmi často vyskytují střepy. Netrvalo to dlouho a přišel první defekt. Ještě že jsme v opravě už zběhlé a mohly jsme brzy pokračovat. Z nekonečné zeleně jsme se přesunuly k Pacifiku. Oceán je zde velmi bouřlivý, v některých místech voda šplouchala až na silnici. V přioceánské vesničce jsme raději doplnily zásoby. V Asii jsme se mírně rozmazlily tím, že byl obchod pomalu na každém kroku, ale tady musíme pečlivě plánovat, kolik toho nakoupit, jelikož vzdálenosti mezi obchody jsou zde opravdu velké. Někdy narazíme na jeden obchod za den, někdy ani to ne.

Na Novém Zélandu platí od roku 2011 zákaz stanování na divoko pod vysokou pokutou, pro nás to tedy znamená spaní v kempech. Stejně jako v Japonsku i zde se dají nalézt free kempy. Snažíme se je maximálně využívat, ale bohužel není v našich silách do nich každý den dojet. Po delší úvaze jsme došly k tomu, že zde na Severním ostrově, který je více obydlený, nebudeme provokovat a holt si za noc raději zaplatíme. Na Jižním ostrově, kde jsou vzdálenosti mezi kempy ještě větší, budeme už situaci řešit po svém. Mířily jsme k první Zélandské zajímavosti, svíticím červům, do přírodního parku Mclaren Falls. Provoz na silnicích zhoustl, a tak jsme byly vděčné za každou cyklostezku. V parku byl i kemp, a protože červi jsou vidět pouze v noci, rovnou jsme se zabydlely. Do setmění zbývala ještě spousta času, proto jsme se rozhodly, že si uděláme ještě jeden menší pěší okruh parkem. Na informacích jsme si vzaly mapku a vyrazily jsme. Ale značení stezek bylo tak chabé, že jsme se po chvíli dostaly do slepé uličky a jakákoliv jiná alternativa skončila vždy nějakou překážkou. Moc jsme toho tedy neviděly, ale alespoň jsme zabily čas. Svítící červi jsou v podstatě něco jako naše světlušky. Jedná se o larvy dvoukřídlého hmyzu, které žijí na hedvábných nitkách, do kterých svým světélkem lákají kořist. Vyskytují se v jeskyních, tunelech, kořenech stromů či v zarostlých stráních. Když padla tma, že nebylo na krok vidět, připadaly jsme si jako v kouzelném lese. Bohužel jejich focení není úplně snadné, než jsme přišly jak na to, vybil se nám foťák. 

Protože jsme byly stále trochu otřesené z hustého provozu, chtěly jsme druhý den jet po co nejmenších cestách. Dokonale jsme si to naplánovaly, a jak už jste si mohly všimnout, naše dokonalé plány vždy na něčem ztroskotají. Hned z kraje nám stála v cestě zamčená brána, ale proč ji nepřelézt, když za ní vedla normální cesta mezi domy. Sice to znamenalo sundat všechny brašny, přehodit kola a zase vše nandat, ale vracet jsme se prostě nechtěly. Cesta dál vypadala nevinně. Zanedlouho se vytratil asfalt a na řadu přišla štěrková cesta s vyjetými kolejemi. Pořád jsme si však libovaly, že je to lepší než jízda v hustém provozu. Dostaly jsme se mezi farmy, společnost nám dělaly pouze krávy a všude panoval podezřelý, ale příjemný klid. Míjely jsme cedule s upozorněním, že každá návštěva se musí hlásit v kanceláři. Tu jsme nikde neviděly, a tak jsme neohroženě jely dál. Sjely jsme slušný prďák, po kterém klasicky následoval prudký stoupák. Začínaly jsme mít divný pocit, ale už jsme byly příliš daleko, abychom to otočily. Po dalších pěti kilometrech byl přes cestu natažený provaz a za ním byly seřazené krávy. Uklidňovala jsem Páju, že jistě čekají na dojení, takže někdo přijde a pustí nás dál. A skutečně přišel, jen dál nás nepustil, že prý cesta nikam nevede, ač mapy ukazovaly opak. Skoro to s námi seklo. Dvacet kilometrů, tedy vlastně čtyřicet, úplně k ničemu. Nocovat na stejném místě se nám nechtělo, ke všemu bylo teprve poledne, další nejbližší kemp byl na jednom statku. Nebylo o čem diskutovat. Přes kiwiové sady jsme se doploužily do města, kde jsme nakoupily jídlo a radovaly se, že na statek už je to jenom kousek. Byl by to kousek, kdybychom jsme se po zdolání dalšího príma kopce nedostaly před uzavírku a u ní si nevyslechly sdělení, že se musíme vrátit a celé to zdlouhavě objet. V pozdních odpoledních hodinách jsme celé zdrchané dojely ke statku, avšak přivítaly nás pouze ovečky a zavřená brána. V tu chvíli si Pája vzpomněla, že některé kempy se musí dopředu rezervovat. Zkusily jsme zavolat na číslo vyvěšené na bráně. Po delším vyzvánění, kdy už jsme pomalu začínaly ztrácet naději, se přeci jen ozvala majitelka. S lítostí nám oznámila, že není doma a odkazovala nás na kemp v Mclaren Falls. Řekly jsme jí, že jsme na kole, kemp je pro nás příliš daleko a loučily se s ní. Ihned pochopila, že na kole tam nedojedeme a i přes svou nepřítomnost doma nám sdělila kód k bráně, což od ní bylo velmi laskavé gesto, a my jsme si mohly konečně v klidu postavit stan a odpočinout si. Pro příště už se nebudeme těšit z dokonalých plánů.

Blížily jsme se do vulkanické zóny Taupo, kde se nachází geotermální park Wai – O – Tapu s bahenními jezírky, krátery, gejzírem, pářícími fumaroly a různě velkými vodními plochami. Cestou se nám zkazilo počasí a začalo pršet. Měly jsme strach, abychom si park přes déšť užily. K Taverně, která stojí poblíž parku a může se u ní stanovat, jsme dojely už okolo druhé hodiny, rychle jsme postavily stan a čekaly jsme, jak se počasí bude vyvíjet. Za hodinku se nebe roztáhlo a my mazaly nasávat sirovodík. I když jsme podobné oblasti navštívily v jiných zemích, pořád nás dokáží překvapit něčím novým a nepřestávají nás fascinovat. Zdejší areál je opravdu rozsáhlý, a mimo povrchovou termální aktivitu lze spatřit i její projev na okolní vegetaci. Hustý porost keřů je tu různě zbarvený od síry, mnohdy i spálený a vysoce hořlavý. Do okolních vodních toků zase přinášejí horké prameny a sopečné plyny množství minerálů, což znemožňuje život rybám.

Ráno nás přivítala opět zamračená obloha. Nenechaly jsme se odradit a pokračovaly dál. Zanedlouho se spustil se silný déšť, teplota klesla, až nám po dlouhé době byla i zima. Posunuly jsme se k jezeru Taupo, u něhož byl i free kemp. Na zahřátí jsme si uvařily polévku a ještě než jsme ji dojedly, udělalo se pěkně. To nám hrálo do karet, protože kousek od kempu byla další zajímavá podívaná – Huka falls. Z jezera Taupo vytéká řeka Waikato, která je až 100m široká a zúží se do 15m širokého kaňonu. Díky tomu se obrovský průtok vody srazí a vytváří krásné peřeje a drobné vodopády. Voda má k tomu všemu tyrkysovou barvu, což jen umocňuje krásnou podívanou.

Od Napier nás už dělil jen pás hor. To znamenalo dvoudenní přejezd pustou krajinou. Nacpaly jsme brašny jídlem a s přidanou zátěží se rozjely do kopců. Tentokrát to bylo mírné táhlé stoupání, takže za normálních okolností by to byla pohoda, akorát že začal foukat silný protivítr. Zpočátku jsme se uklidňovaly tím, že je to pořád lepší než na Islandu. Později tachometr ukazoval rychlost sotva 7km v hodině, vítr se točil, mával s námi do všech stran, a aby toho nebylo málo, začalo pršet. Byly jsme zoufalé! Kdybychom si bývaly nakoupily zásoby na tři dny, mohly jsme to tam v klidu někde zapíchnout, ale takhle jsme musely zatnout zuby a dál se s větrem rvát o každý metr. Po další půl hodině trápení se stalo něco nečekaného. U krajnice zastavilo velké bílé auto. Hlavou mi blesklo, že se nad námi někdo smiloval, ale tuhle myšlenku jsem ihned zavrhla, protože za 10 měsíců naší cesty se tomu nikdy tak nestalo. Jenže z auta vystoupil mladý kluk a zeptal se nás, jestli nechceme někam hodit. Pár vteřin jsme váhaly, jestli to opravdu chceme. Než jsme stačily nějak odpovědět, zavalil nás argumenty, že v tomhle počasí je to opravdu nebezpečné a předpověď na další den je ještě horší. Inu, když už ta nabídka přišla, tak proč ji nevyužít. Náš rytíř nám nadšeně naložil kola, zřejmě i on měl radost. Po cestě nám ukazoval, jaké škody napáchal včerejší déšť. Kvůli sesuvům půdy a vylité řece byla silnice dokonce předešlý den uzavřená. V Napier jsme se ubytovaly v hostelu a společně s Léňou jsme v něm zůstaly celý týden. Čas jsme využily k zařízení bankovního účtu a dalších náležitostí potřebných k tomu, abychom mohly začít pracovat. Také jsme stihly navštívit zdejší akvárium, zahrát si minigolf, zdokonalit se v billiiardu a nechyběly ani procházky po pláži a okolí.

Po týdnu nadešel Léni čas a odletěla zpět do rodné hroudy. My jsme si našly sdílený domeček v nedalekém Hastings a práci v rodinném podniku, který zpracovává cibuli a brambory. Naštěstí nemáme práci příliš daleko, takže můžeme naše ocelové oře prohánět každý den. Nyní budeme nějaký čas pracovat, abychom si vydělaly na další dobrodružství. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial