Nový Zéland – Jižní ostrov 3/3

Nový Zéland na kole - Jižní ostrov - 3. část

1.1. 2019 - 25. 1. 2019              1301 km

Novoroční ráno nás přivítalo zataženou oblohou. Doufaly jsme, že se to během dne zlepší, a pro jistotu jsme vyšláply pravým pedálem. Mraky se během chvíle roztrhaly a v poledne, kdy jsme volaly našim přátelům do Čech, abychom je přivítaly v novém roce, už slunce pořádně pálilo. Z asfaltu jsme odbočily na šotolinu, která se mi podle mapy jevila jako krátkodobá. Omyl, krátká možná byla, ale ty pekelné kopce nás slušně zdržely. Slunce do nás pražilo ze všech stran, nebylo kde se před ním schovat, pot nám stékal po celém těle, a když se k tomu přidala projíždějící auta vířící prach, připadaly jsme si jako pracholepky. S celotělovým make-upem jsme dojely do městečka Lawrence. V kempu jsme si postavily stan vedle prasátka s těma zahnutýma zubama nahoru a jeho kamaráda „pakoně“, smyly jsme ze sebe nános dřiny a k večeři si uvařily čočku, aby se nás držely peníze, nebo aby nám alespoň vydržely až domů.

Jeden z okamžiků, který nám vždy udělá radost, přichází hned po probuzení, kdy ještě pomalu se zalepenýma očima šátráme po svrchní plachtě stanu a naše ruce přitom zůstávají suché, což znamená, že ho nebudeme muset dlouze sušit. A přesně takhle radostně začal náš další den, kdy jsme vyjely na Clutha gold trail, cyklostezku podél Cluthy, nejdelší řeky jižního ostrova se zlatokopeckou historií. Stezka vedla částečně lesem, což jsme při těch 40°C velmi ocenily, částečně přes louky a farmy. Čekaly jsme, že řeku uvidíme trochu víc, ale i tak to byla pěkná cesta. Jako bonus jsme narazily na strom se špendlíky. „Konečně ovoce zadarmo!“ zajásaly jsme. Sice nebyly úplně zralé, ale i tak nám přišly výborné. Udělaly jsme si zobací zásoby a pokračovaly dál. Za zatáčkou na nás svítil strom obalený rudými kuličkami tohoto ovoce. Hlavou nám ihned problesklo, jaká to byla ztráta času trhat ty polozralé. Okamžitě jsme odhodily kola do trávy a vrhly jsme se na strom. S plnými bříšky jsme byly odhodlané zastavit se až ve vytipovaném free kempu. Úplně jsme zapomněly, že v prosinci a lednu jsou na Zélandu letní prázdniny, ale kemp nám to tvrdě připomněl. Hlava na hlavě, prťavé jezírko plné dětí, lodiček a nafukovacích kruhů. Nebylo kam si pořádně postavit stan, pokud jsme se nechtěly smažit na slunci a být obklíčené karavany. Než se mačkat s hromadou kiwáků na mrňavém plácku, to si radši zaplatíme normální kemp, zklamaně jsme odjely. Večer jsme si v kempu vyměnili informace o cyklostezce s americkým párem cyklistů, který ji jede v opačném směru. Další úsek jsme se rozhodly jet po silnici, protože cyklostezka je přerušená nutnou a i na Američany předraženou plavbou lodí a na silnici prý až takový provoz není.

Krajina se začala pomalu měnit, zelené louky přešly ve vyprahlé stráně, ve kterých byly roztroušené skály. Pod námi se v údolí líně plazila Clutha, která takhle z výšky vypadala kouzelně. Nemohly jsme se vynadívat, jako bychom už nebyly ani na Zélandu. Asfalt nás dovedl až do města Alexandra, kde jsme se setkaly s další chmelovou exkolegyní Marťou. Marťa nás pozvala „k sobě“ do nedalekého městečka Clyde, kde žije v menším baráčku se zahrádkou, na které jsme si mohly postavit stan a jakmile jsme ho postavily, tak nás opila vínem. Hezký večer to byl.

Náhodou zrovna v Clydu začíná další ze série cyklostezek středním Otagem – Central Otago rail trail, neboli cyklostezka po trase bývalé železnice mezi Clydem a Middlemarchem. Železnice bývala hojně využívaná v době zlaté horečky, potom jezdily soupravy už poloprázdné a v roce 1990 přestal vlak jezdit úplně. V roce 2000 nechal Zéland strhnout všechny koleje a pražce a celou cestu, po které se nyní prohání cyklisté, vysypal pískem. Krajina podél ní je podobná jako kolem Alexandry – vyprahlé louky, sem tam skály, v dálce se rýsující hory, které nám připomínaly zmačkaný papír. Na trase je několik viaduktů, po kterých jsme drncaly asi podobně jako tehdy vlak, a také několik tunelů, které nejsou nikterak dlouhé, zato, jak jsme později zjistily, jsou do zatáčky. Než jsme uvnitř prvního z nich stihly vyštrachat čelovky, byly jsme už málem ve zdi. Dalším zpestřením bylo získávání razítek v místech bývalých stanic. Někde byly dokonce zachovalé koleje nebo odstavené staré vlaky. Celá 152km dlouhá trasa má převýšení necelých 500m, takže nám přišlo, že jedeme celou dobu po rovině. Přesto, že byl tento trail opravdu lehký (potkávaly jsme i rodiny s malými dětmi nebo prarodiče s vnoučaty), bavil nás od začátku až do konce, i když jsme díky všudypřítomnému prachu a písku byly každý den špinavé od hlavy až k patě.

Další zastávkou bylo město Dunedin. Z Middlemarchu do Dunedinu začala krajina přecházet z okrové zpět do zelené a my jsme si uvědomily, že ač nás barvy ve vnitrozemí fascinovaly, ta zeleň nám přeci jen chyběla. Roviny trailu se také proměnily, a to v solidní asfaltové stoupáky. Před Dunedinem se nachází jedna turisticky oblíbená přírodní zajímavost – Tunnel beach (tunelová pláž), a že to bylo téměř po cestě, neváhaly jsme se tam jet podívat. Navigace nás vedla přes Church hill road – silnice Kostelní kopec – kterou bychom snad přejmenovaly na hřbitovní, protože sklon silnice byl vražedný a být ještě i o něco delší, na tom hřbitově bychom možná i skončily. Většina turistů na Tunnel beach obdivuje nádherné pískovcové útesy a poloostrůvek zajímavého tvaru, až úplně zapomenou, proč dostalo toto místo svůj název. Na konci cestičky je ukrytý malý tunel skrz skálu, který pro zaslepující krásu útesu málem přehlédnete, a ten tunýlek vede na maličkou, za odlivu využitelnou plážičku. Pokochané jsme se přemístily do města, kde jsme si druhý den prohlédly jednu z nejkrásnějších budov Zélandu, dunedinské vlakové nádraží, které je na rozdíl od těch ve středním Otagu stále využívané. Ve městě naleznete ještě jednu zajímavost, nejstrmější ulici na světě. Zpočátku je ulice asfaltová a ne příliš strmá, poté přechází v beton a sklon se prudce zvyšuje až na 35%. Podél ulice nejsou ani auta, ani popelnice, prostě nic, co by se mohlo skutálet dolů. Na světě jsou i strmější ulice, ale buď nejsou obydlené, nebo strmý úsek není delší než 10m, proto je zapsaná v Guinessově knize rekordů právě ulice Baldwin street. Ulice se také zapsala do černé kroniky, kam se dostala díky dívce, která se ji se svým kamarádem rozhodla sjet v nákupním vozíku. No chápete to?

Protože jsme neměly moc štěstí na mořské živočichy, jmenovitě na delfíny a tučňáky, zajely jsme si spravit chuť na Shag point, kde se líně povalují desítky lachtanů. Jo lachtani, ti nikdy nezklamou, jejich pozorování není závislé na denní době, ani na počasí, a na tomto místě jich žije opravdu nespočet. Opět nabuzené z pro nás exotických zvířat, jsme chtěly dát ještě jednu šanci alespoň těm tučňákům. Ve městě Oamaru jich totiž žije celá kolonie, i když ne žlutookých, ale modrých, nejmenších tučňáků na světě (dorůstají velikosti 25cm). Ale co, fráček jako fráček.

Ještě předtím nás po cestě zaujaly Moeraki boulders, kamenné koule rozházené v moři i na pláži, viditelné pouze za odlivu. Tyto koule vznikly asi před 65 mil. lety na mořském dnu, podobně jako vznikají perly. Kolem pevného jádra se začaly usazovat kalcitové soli, a protože se to dělo v moři, usazovaly se ze všech stran rovnoměrně, a tak jsou téměř dokonale kulaté. Zajímavé je, že uvnitř jsou duté, jádro zřejmě nebylo tak pevné jako obal, a tak se rozpadlo.

Od „koulí“ jsme pokračovaly těsně podél pobřeží a nacházely jsme jednu krásnou pláž za druhou. Právě jsme najely 24 000km, fotečka s koly byla jasná. Po řádném zdokumentování, jsme se nechaly zlákat hledáním mušlí, které na nás z písku vykukovaly a ani nás nenapadlo, že by mohl být zrovna příliv. Když nám vlna olízla prsty na nohou, naše pohledy okamžitě směřovaly ke kolům, která už voda pomalu pohlcovala. Rychle jsme se k nim rozběhly a vyrvaly je ze spárů Pacifiku.

O Oamaru jsme věděly pouze to, že je v něm kemp, kam po soumraku capkají tučňáci spát pod podlahu kuchyňky. Města jako taková nás příliš nezajímají, ale po příjezdu do tohoto města bylo vše jinak. Káťu upoutaly na Zéland nevšední budovy z bílého vápence, a když jsme vjely do úzké uličky Harbour street, která nás posunula v čase o nějakých 200 let zpátky, jen jsme nevěřícně zíraly. Zaparkovaný kočár, historický bicykl, palírna whisky, dáma v dobovém oblečení a obchůdky se starodávným zbožím. Omráčené jsme vyjely uličkou a málem nedaly přednost parní lokomotivě. Kde to sakra jsme? V Oamaru v 19. století. Postavily jsme stan, v kempu, který byl naštěstí ze současnosti, a jako zhypnotizované jsme šly zpět do tajemné uličky. Proti nám si vykračovali tři „čarodějové“, šedivý plnovous, černý plášť, špičatý klobouk a pokroucená hůl, jakoby nic. Nakoukly jsme do dílny, kde se vyřezává z bílého vápence, který se nedaleko těží, i do obchodu s oblečením a všemožnými doplňky z Viktoriánské doby. Jak jsme později zjistily, toto město žije stále 19. stoletím a snaží se tuto atmosféru i nadále udržovat.

Nemohly jsme se dočkat večera, až konečně určitě uvidíme ty malé tvorečky s houpavou chůzí. Nervózně jsme chodily podél moře a čekaly, odkud se začnou vynořovat. Nakonec nám přišlo nejlepší jít s davem k místu, kde stoprocentně vylézají. Povídačkám o tučňácích v kempu jsme totiž moc nevěřily. Kolem půl 11 večer jsme ho opravdu spatřily! Jednoho maličkého šmudlu, z 10 metrů a v šeru, ale byl tam! Chvíli jsme čekaly, jestli ho nebudou následovat jeho kamarádi, ale těm se zřejmě ještě z moře nechtělo, zato nám se už chtělo spát, a tak jsme se odebraly do hajan. Mimochodem v kempu jsme žádného také neviděly, ale pravděpodobně pod tou kuchyňkou nocují, protože jsme je v noci slyšely.

V Oamaru jsme opustily pobřeží a naskočily na poslední zélandský trail – Alps to ocean (z Alp k oceánu), i když my jsme ho jely opačně. Z počátku nás stezka příliš neoslovila, táhla se po štěrku mezi farmami a ničím, až jsme to nevydržely a raději jely po silnici, kde byly výhledy stejné, ale aspoň to jelo. Situace se zlepšila až před městem Omarama, kde jsme objížděly jezero Benmore s mnoha plážemi. Za městem jsme se opět napojily na trail a tentokrát to byla jiná jízda. Večer jsme postavily stan ve free kempu, daly jsme si ledovou koupel v tamějším potůčku a nařídily si budíka na 1h ráno, abychom zkontrolovaly stav noční oblohy. Byly jsme v oblasti s velmi nízkým světelným znečištěním, tak byla velká šance na parádní podívanou. Přiznávám, moc se nám z vyhřátých spacáků nechtělo, noc byla chladná, ale nakonec jsme se v půl 2 přeci jen vysoukaly. Poprvé v životě jsme viděly mléčnou dráhu, poprvé v životě jsme fotily noční nebe. Byl to neskutečný zážitek!

Trail také nabíral na kráse. Kolem nás se začaly rýsovat nádherné, vysoké, šedivě sametové hory, a i když byl terén celkem náročný, hnala nás dopředu zvědavost, jak to bude vypadat dál, za každou další zatáčkou. Centimetr po centimetru se nám odhalovalo tyrkysové jezero Ohau a nad ním tyčící se hora Ben Ohau. Skvostný pohled. Jezero jsme nakonec ještě z půlky objely, a tak jsme měly dost času si ho vychutnat. Pokračovaly jsme podél kanálu, který spojuje jezera Ohau a Pukaki. Voda v něm byla neskutečná, skoro až nepřirozeně hutně tyrkysová. Na kanálu je postavená vodní elektrárna, loví se v něm lososi a koupání je v něm zakázané. My jsme koupel potřebovaly, tak jsme si zajely k obyčejnému, prostě jen průzračnému jezeru, poblíž města Twizel, kde jsme rovnou přespaly.

Dlouho očekávaný zlatý hřeb celého Zélandu, národní park Mt. Cook, byl již na dosah ruky. Mt. Cook je nejvyšší hora celé země, proto jsme si myslely, že cesta do stejnojmenné vesnice bude hodně do kopce, ale nakonec se z toho vyklubalo jen mírné stoupání. Cestu nám zpříjemnilo jezero Pukaki, které jsme mohly obdivovat polovinu cestu. Jeho barva je jedinečná! Takový odstín tyrkysové jsme nikdy neviděly. Chtěly jsme se v něm koupat, vypít ho, dotknout se jeho hladiny, cokoliv!!! Za ním se v dálce tyčily skalnaté hory, které před námi své vrcholky schovávaly do mraků, a my jsme mohly jen hádat, jak vysoké opravdu jsou. Celá scenérie byla dech beroucí a my jsme chápaly, proč je tento národní park tak opěvovaný.

Dlouho jsme přemýšlely, kde se ubytujeme, abychom si mohly bez starostí o naše věci vyrazit na nějaký pěší výlet po okolí. Moc možností nebylo, takže jsme to riskly a upíchly se v nehlídaném kempu a doufaly, že nás nikdo nevykrade. Kemp v údolí obklopeném horami nás uchvátil, a i přesto, že byl celkem dost plný, dokázaly jsme si najít zašitý, maličký plácek akorát pro náš stan s výhledem na ledovec. Ještě toho dne jsme vyrazily na krátkou procházku do Hooker valley (údolí). Cesta to nebyla těžká, nejdřív se šlo po pěšince uprostřed louky, až se došlo k prvnímu lanovému mostu přes řeku Hooker. Trochu nás překvapilo, že ledovcová řeka, která navíc napájí dokonale zbarvené jezero Pukaki, není modrá, ale šedo-mléčná! Ještě zvláštnější bylo jezero Hooker cementové barvy, na kterém plavaly ledové kry s lehce modrým nádechem. V porovnání s modrou ledovcovou lagunou na Islandu to v nás vyvolávalo smíšené pocity. Tato prazvláštní šedivá barva vody je prý způsobená tamějším podložím.

Za zvuku praskání ledu z nedalekých ledovců jsme se unavené po celém dni vydaly do říše snů. Skoro jsme nemohly dospat, jak jsme se těšily na další túru, tentokrát k horské chatě Mueller hut. Ještě že jsme vyšly brzy, tedy v 8 hodin ráno, kdy ještě nebylo takové vedro a na trase tolik lidí. Na 4 km jsme musely překonat převýšení 1100m. Protože nás často při delší a náročnější chůzi bolí v botách palce u nohou, nasadily jsme ze zvědavosti sandále. První půlka cesty byla po příkrých, nekonečných schodech. Nebe bylo téměř bez mráčku a nám se začaly otevírat výhledy na jeho výsost Mt. Cook, ledovcové (také šedivé) jezero Mueller, okolní ledovce a řeky ústící do jezera Pukaki. Alpskou atmosféru umocnil vysokohorský papoušek Kea, který nám létal nad hlavou. Káťa se těšila, až konečně skončí schody. No nejsem si jistá, zda to byla výhra, protože následovalo stejně prudké stoupání, navíc po kamenech. Na samotném vrcholu se nám hory i ledovce ukázaly v plné parádě. To byla podívaná!

Jak máme štěstí na počasí, tak na zdejší faunu máme zatracenou smůlu. Toužila jsme se blíž poznat s Keou, tento papoušek má totiž lidi rád, především jejich jídlo, a tak není úplně těžké se mu dívat z očí do očí. Všude možně jsem hledala informace, kde se s ním potkat. Ukecala jsem znavenou Káťu, že bychom si mohly dát ještě jednu, něžnou procházku lesem, a třeba budeme mít štěstí. Prochajda něžná byla, ale papouch nikde.

Za slunného počasí jsme se vrátily zpět do Twizelu, kde jsme navštívily naši kamarádku Jeimily z Peru a strávily s ní společně den u nedalekých jezer.

Alps to ocean trail má ještě jednu alternativní zajížďku a tou je Twizel – jezero Tekapo, což byl přesně náš směr. Ještě nějakou chvíli jsme se mohly kochat božským jezerem Pukaki, tentokrát z druhé strany a následně pokračovat podél dalšího kanálu Pukaki – Tekapo. Jezero Tekapo nás také oslnilo svou barvou a dokonce se v něm mohlo i koupat. Zamířily jsme ke kostelu Dobrého pastýře z roku 1935, který stojí na břehu jezera a společně tvoří romantickou atmosféru. Kdyby městečko u jezera nebylo přecpané turisty, snad bychom i zůstaly, ale i těch pár desítek minut nás v tom mraveništi vyšťavilo. Rozjely jsme se dál. Za prvním kopcem začal šíleně foukat protivítr. Sice jsme se uklidňovaly, že by mohlo být hůř, ale zároveň v nás hlodal červík, jestli by nebylo rozumnější vrátit se k přelidněnému Tekapu, nějak jsme si odvykly bojovat s živly. Nevzdaly jsme se, zato vítr to za dalším kopcem zabalil a my jsme mohly v klidu došlapat do kempu ve Fairlie. Večer jsme v kuchyňce zaslechly češtinu, netrvalo dlouho a už jsme se se starším párem daly do řeči. Jolana a Karlíček přijely na Zéland na 3 měsíce a projíždí ho na kole! Bavíme se o tom, co jsme kdo projel, sdílíme zážitky a poznatky ze Zélandu. Říkaly jsme jim, kolik tady potkáváme důchodců na kole, a že dokonce v 69 letech jezdí na horském kole po lese a vaří si v ešusu. V tom se Kája lišácky usmál a říká: „ To já taky jezdím a jsem ještě starší“. Tak to nám teda spadla brada. Vůbec na ten věk nevypadá. Tihle dva se pro nás stali inspirací, kéž bychom v jejich věku byly taky takhle fit! Ráno jsme se rozloučily a vydaly se opačným směrem, do velkoměsta Christchurch, ze kterého za nedlouho budeme odlétat do Sydney.

Zéland našima očima:

Zéland je pro mnoho lidí zemí zaslíbenou a na jednu stranu se jim ani nedivíme. Vše je čisté a dokonale upravené, i v malých městech lze najít parky či dětská hřiště, u kterých nechybí zdarma veřejné toalety a pítka s pitnou vodou. Z lidí sálá optimismus, přátelství a nápomoc. Jako by tu ani nepanoval žádný stres a vy se cítíte naprosto uvolněně a bezpečně. Nelze ani opomenout krásnou přírodu, průzračné řeky, romantické pláže, obdivuhodné hory nebo ojedinělé zelené kopečky poseté ovcemi.

Ale některé věci se nám nelíbily…. Silnice jsou zde úzké, provoz hustý a řidiči ne vždy tolerantní. K tomu trochu nasvědčuje i fakt, že jsme zde viděly nejvíce přejetých zvířat. Těšily jsme se na volné kempování, ale bohužel z hlediska velkého toku turistů, ho stát přestal tolerovat. Pokud ale vlastníte self-contained vozidlo (soběstačné, které nezatěžuje přírodu, tzn. vybavené chemickým wc, vodou a zásobníkem na vodu špinavou), jste v tomto směru vysmátí, protože míst zdarma ke kempování máte dostatek a mnohdy velice nádherných. Trochu ale nerozumíme tomu, proč na místech s veřejnými toaletami a pitnou vodou mají povoleno spát pouze lidé, kteří vlastní takové vozidlo (vybavené vlastním wc a pitnou vodou) a ostatní jsou nuceni jet do placeného kempu. V našich očích holý nesmysl a velká nespravedlnost. Vrcholem všeho pro nás byly kempy zdarma s krásnými trávníky, ve kterých je možné přenocovat pouze v autě (jakémkoliv) a stavět stan je tam zakázané. Cenově patří Zéland mezi hodně drahé země, nejen pro turisty, ale bohužel i pro místní. Velice zajímavý je i fakt, že když se řekne Nový Zéland, lidem se vybaví „pure nature“ neboli čistá příroda, sám Zéland se tak prezentuje. Pod skořápkou je ale vše jinak. Tak třeba například kvůli kožešinovému průmyslu si sem kdysi zavlekli possumy, a protože tu nemají predátora, vesele se množí a likvidují jim lesy, farmářům úrodu a také hubí původní živočichy – ptáky. Ministerstvo životního prostředí se rozhodlo zasáhnout pomocí agresivního jedu (flurooctan sodný), který je toxický pro všechny savce. Protože se práškuje plošně a bez výjimky, dokonce i na soukromých pozemcích, umírá vedle possumů i dobytek nebo domácí zvířata, která přišla s jedem do kontaktu. Kontaminovaná je i voda, takže ač průzračné toky lákají k doplnění tekutin, voda pitná není. Nový Zéland je celosvětově největším odběratelem tohoto jedu a do roku 2050 by se chtěl zbavit všech škůdců – lišky, possumové, králíci, ježci, krysy a lasičky.