Austrálie 2

Austrálie na kole – část druhá – z Melbourne do Adelaide

17.2.2019 – 2.3.2019 1162,5km

Mezi nejnavštěvovanější místa v Austrálii patří Opera v Sydney, Great Ocean Road (silnice podél oceánu) a posvátná skála Uluru. I když jsme se stokrát zařekly, že turistické atrakce už nikdy, tato tři místa by nám nedala spát. Operu už jsme shlédly, teď hurá na Great Ocean Road, údajně nejkrásnější silnice celé Austrálie, která je dlouhá téměř 250km a je velmi oblíbená mezi cyklisty.

Z přístavu v Sorrento jsme se tentokrát už luxusním trajektem přeplavily do Queenscliff, ze kterého to už nebylo daleko na vyhlášenou oceánskou cestu. Chvíli jsme se motaly, až si nás všiml jeden starší cyklista, že nás prý ke Great Ocean Road dovede. Proč ne, lepší než pořád koukat do navigace. Na širokých pláštích, s brašnami a zásobami jídla na tři dny, jsme funěly za jezdcem na galuskách. Kilometry na tachometru naskakovaly neuvěřitelnou rychlostí a pomalu nám docházel dech. Po necelé hodince, kdy už se Káťa začala bát o své srdíčko, jsme pánovi poděkovaly a nenápadně se ho zbavily se slovy, že si musíme dát pauzu, ať nečeká, že už to zvládneme dál samy. Když jsme se z toho maratonu, teda spíš z toho sprintu, vzpamatovaly, pomaličku jsme si na tu vysněnou cestu dojely. To byl ale šok! Takových aut, dokonce i nákladních, silnice byla úzká, neslyšely jsme nic než hluk motorů a oceán v nedohlednu. Takhle jsme si to teda nepředstavovaly! Chvíli jsem přemýšlela, jestli nám to opravdu za to stojí a chtělo se mi co nejdříve sjet na prašné cesty ničím. S chladnou hlavou jsme se s Káťou domluvily, že to přeci nevzdáme a pojedeme dál, i když hlavní trhák této cesty byl ještě hodně daleko.

V této zemi hodně využíváme free kempy, je jich hodně, jsou hezké a někdy i se sprchou. Vyhlédly jsme si jeden u Lorne, prvního přímořského, plážového městečka. V kempu sprcha sice nebyla, ale za to u pláže ano. Byla studená, osvěžující a my opět čisté a voňavé. Do kempu zbývaly pouze dva kilometry, bohužel jsme se ale předem nepodívaly na profil trasy. Čekal nás kopec a to pořádný! Už po chvíli jsme cítily, že sprcha byla zbytečná. Alespoň že ten kemp za to stál.

Ráno jsme všechno pofackovaly a užívaly si sjezd zpátky do městečka. V tom jsem uslyšela nepříjemný zvuk, jako když odletí kus kamínku mně do kola. Až na to, že nikde žádné kamínky nebyly. Dojely jsme k nejbližší lavičce, abychom se koukly na to, co se stalo. Ano, tušíte správně, náboj na předním kole v … hliníkovém nebi, přesně jako ten Káti nedávno. Tak to nám chybělo! Nejbližší servis 200km daleko. Sundaly jsme kolo a pustily se do již známého triku, aneb elektrikářská páska spraví všechno. Než jsme připevnily první pásku, přibrzdil u nás místní týpek na kole a zeptal se nás, zda nepotřebujeme pomoc. Vysvětlily jsme mu náš problém, chvíli přemýšlel, a pak přišel s návrhem, že zajede domů, kde má nějaké staré přední kolo, které nám dá. Kolo pasovalo, pán za něj nic nechtěl a my mohly bezpečně pokračovat dál v cestě.

Toužily jsme vidět koaly, další typické australské zvířátko. Všichni nám od prvního dne říkali, že je uvidíme právě zde, u této silnice, minimálně v místě, kde budou stát desítky čínských turistů se zakloněnou hlavou, koalu totiž nejčastěji spatříte spící vysoko v koruně eukalyptu. A taky že jo. Nejdříve jsme zahlédly zaparkované čínské autobusy, později i Číňany se zakloněnou hlavou… u jediného stromu…s jedinou koalou… spící a pěkně vysoko. Byly jsme mírně zklamané, že jsme viděly tak akorát jeden koalí zadek. Náladu nám ale spravili velcí, barevní papoušci, kteří byli zvyklí, že je lidé krmí, tudíž nebyli plaší a my si je mohly užít pěkně z blízka.

Jak ten den blbě začal, tak i pokračoval. Za „koalami“ začal foukat nepříjemný protivítr. Uklidňoval nás alespoň pohled na oceán. O to horší bylo, když se oceánská cesta stočila do vnitrozemí, do kopců. S větrem spadly i teploty a my opět tahaly větrovky. Byly jsme tak trochu otrávené, zmrzlé a nemohly jsme najít vhodný flek na kempování. Káťa potom objevila v mapách jeden levný kemp, kde bychom údajně mohly spatřit i koaly a ještě si dát teplou sprchu. Zajížďka 9km, no co, určitě nebudeme litovat. Cesta to byla nekonečná. Pomalu jsme té zajížďky začaly litovat. Když jsme dojely do kempu, byly jsme mile překvapené, jak byl nádherný. Nacházel se uprostřed eukalyptového lesa, s krásnou kuchyňkou, stolním fotbálkem a čistými sociálkami. Při stavění stanu nás míjela paní, která nám řekla, že hned za rohem je v koruně stromu koala. Nejdřív jsme se šly zahřát do teplé sprchy, a až potom okouknout tu potvůrku. Zrovna se ládovala eukalyptovým listím. Všimly jsme si, že pod stromem je spousta oválných bobků. K jednomu jsme si přičichly, abychom se ujistily, že jsou opravdu její. Byly, voněly po eukalyptu. Brzy z nás budou odbornice přes zvířecí výkaly. Bolelo nás za krkem, jak jsme na ni do té výšky zíraly a snažily se ji zvěčnit na památku. Moc se nám to nedařilo, koala se fotit nechtěla, za to na nás z vysoka srala, do slova! Druhý den jsme podle bobků našly ještě několik koal, z nichž jedna byla poměrně nízko, a my jsme ji konečně mohly pohlédnout do očí.

Silnice se přes kopce opět začala stáčet k pobřeží. Provoz houstl, míjely nás další a další autobusy Číňanů. Nebylo se čemu divit, blížily jsme se k hlavní atrakci, Dvanácti apoštolům, skalním útesům tyčícím se z moře. I přes neskutečné davy lidí a fakt, že apoštolů bylo pouze sedm, ostatní se zbortily, to byl nádherný pohled.

Za apoštoly jsme se už definitivně odpojily od této přeturistované silnice a zamířily jsme do vnitrozemí. Stan jsme navečer upíchly u sportovního hřiště v Timboonu, a při relaxu jsme zpozorovaly, že nám dělá společnost opět koala, i když jak jinak než spící. Uvařily jsme dle nového receptu – těstoviny s rajčatovým pestem a parmazánem a šly jsme také spát. Ještě než jsme usnuly, uslyšely jsme šílené, zběsilé chrochtání. Ihned jsem zapnula internet v mobilu, abych zjistila, zda zde žijí také divoká prasata. A žijí! Ani jsme nedýchaly, jak jsme se bály, aby k nám to prase nepřišlo.

Ve Warrnamboolu, kam jsme následující den dojely, jsme konečně nechaly spravit mé přední kolo, respektive jsme koupily nové. Doplnily jsme zásoby v námi oblíbeném obchodě Aldi (něco jako Lidl), a pak už jen čekaly na Herba, který nás měl vyzvednout ve městě a dojet s námi k němu a jeho ženě Lois domů. Takové přivítání jsme nečekaly. Lois na nás už z dálky volala: „ Vítejte u nás doma, krásné a statečné dámy!“ Poté nám napustila vanu, na ni položila sklenku vína a misku s brambůrky, po koupeli servírovala výbornou večeři a ještě lepší dezert. U večeře jsme se jim svěřily s děsivým zvukem z předešlé noci a oni se začali hlasitě chechtat. Nebylo to totiž žádné prase, ale koala! Tipli byste do tak roztomilého zvířátka tak strašidelný projev? My teda rozhodně ne!

Herb nás navečer vzal autem do rezervace Tower Hill, kam bychom už jinak na kole nejely, a kde jsme viděly konečně ptáky emu. Byli tak zvyklí na lidi, že když jsme u nich přibrzdili, už se hnali k okýnku a Káťa je nestihla ani pořádně vyfotit. Snídaně byla taky famózní a Lois nám na cestu ještě připravila pořádnou svačinu. Abychom byly upřímné, vůbec se nám od nich nechtělo. Už jsme nasedly na kolo a v tom Lois volá: „ Holky, počkejte, volala jsem do novin a už jedou!“ Trochu nás tím vyděsila, ale počkaly jsme. Páni novináři s námi udělali rozhovor na diktafon, pak nás oslepili blesky a nakonec po nás chtěly ještě projev na kameru. Co vám budeme povídat, zpocené jsme byly až na zadku.

Už si ani nevzpomínáme, kde jsme dostaly tip na národní park Grampians, ale každý, komu jsme řekly, že tam míříme, nás povzbuzoval, že je to úžasný nápad a bude se nám tam určitě líbit. Herb nám pomohl naplánovat nejlepší a nejbezpečnější cestu do parku. Provoz byl minimální, ale zapomněl nás upozornit na starý, dřevěný most. Sice jsem před ním hodně zpomalila, chtěla jsem šetřit nové kolo, ale co čert nechtěl, jedna díra se mi stala osudnou. Přední kolo zapadlo do díry až po nosiče, zadní vyletělo do vzduchu a já skončila někde mezi nimi. Káťa mi pomohla se z té šlamastiky dostat, kromě odřeného kolena a zdeformovaných nosičů se nic vážného nestalo. Obě jsme se tomu zasmály a Káťa litovala, že z toho strachu (nevím, zda o mě nebo o kolo), to nestačila vyfotit. Pak už nás čekal jenom bush fire (požár), který už ale naštěstí měli místní hasiči pod kontrolou. Víceméně opravdu bezpečná cesta. V Dunkeldu, jedné ze vstupních bran do Grampians, jsme si daly zdarma teplou sprchu u informačního centra a ponaučené z minula jsme si vybraly takový kemp, abychom se do něj nezapotily.

Jediným městečkem v tomto národním parku je Halls Gap, kolem kterého se rozprostírá část zvaná Wonderland neboli říše divů. Dá se v ní dělat mnoho pěších výletů. Kola jsme nechaly na parkovišti, cennosti sbalily do batůžků a vydaly se do Grand canyonu, který má s tím americkým společný jen název. Procházely jsme se mezi skalními útvary, které nám připomínaly naše Prachovské skály, zvláště v části zvané Tichá ulička. Ta nás zavedla na otevřený prostor s výhledy na okolní pískovcové skály, které přitahují horolezce z celého světa. Vyškrábaly jsme se až na vyhlídku Pinnacles, útes vyčnívající stovky metrů nad údolím kolem Halls Gapu. Měly jsme parádní pohled na hory, městečko, nedalekou přehradu a taky na to, co nás zanedlouho čeká – nekonečné, vyprahlé roviny. V tu chvíli jsme pochopily, jak Velké předělové pohoří (jehož je Grampias součástí), táhnoucí se po celé východní části Austrálie, ovlivňuje ráz země a rozděluje ji na zelenou, bujnou, kopcovatou a placatou, vyprahlou, do žluta zbarvenou. Druhý den jsme si ještě zašly na vyhlídku Balconies a také jsme navštívily vodopády Mackenzie.

Jak jsme opustily hranice parku, tak to přišlo. Roviny horizontální i vertikální a nikde nic až do města Horsham. Od Adelaide nás dělilo necelých 500km a kromě pár předražených mini potravin neměl být po cestě žádný obchod. V Horshamu jsme si proto udělaly pořádné zásoby a nasadily jsme tempo. Měly jsme to krásně rozvržené. S čím jsme ale nepočítaly, byla vlna ukrutných veder. Jak si obyčejně stěžujeme na vítr, déšť a zimu, tak přišla řada na slunce. Jestli nám někdy přišlo, že je šílené vedro, tak až teprve teď víme, co ten pojem znamená. Celé spařené jsme se dostaly do free kempu u jezera, odhodily jsme oblečení a skočily do něj. Že nebylo úplné čisté a na břiše nás škrábala tráva, která v něm rostla, nám vůbec nevadilo.

Na další ráno jsme si nařídily budík, abychom vyjely co nejdříve, dokud nebude takový pařák. Podařilo se nám vyjet už v 7:30h, kdy bylo velice příjemných 18°C. Zanedlouho jsme přejely hranici státu Victoria a ocitly jsme se v Jižní Austrálii, ve které se nám posunul čas o půl hodiny dozadu. Udělaly jsme ale chybu, že jsme si daly příliš dlouhou pauzu a začalo být opět nesnesitelné vedro. Voda v lahvích byla s prominutím teplá jako chcanky, nikde žádný obchod, ani pítko. Schovávaly jsme se alespoň ve stínu eukalyptů. Všimly jsme si, že si můžeme udělat zajížďku do vesničky, kde bychom mohly sehnat něco na osvěžení. Po větší silnici zajížďka 9km, po menší pouze 5km. Samozřejmě jsme zvolily tu kratší. Nejdřív jsme jely po bílém, udusaném písku, který nám málem vypálil oči, poté jsme naklepaly zadky na valše a nakonec přišlo to nejhorší, hluboký písek, ve kterém se kola bořila, a když už v něm jela, bylo to jako na sáňkách. Co by člověk neudělal pro litr studené, předražené limonády. Ve vesnici jsme narazily i na pítko, ihned jsme vyměnily naši teplou vodu za studenou. Teprve až pak nás napadlo ji ochutnat. Tak hnusnou vodu jsme v životě nepily, chutnala jako mýdlo. Litovaly jsme, že jsme si nenechaly tu teplou, která byla alespoň pitelná. Do free kempu jsme dorazily až ve tři hodiny odpoledne, což bylo pozdě, protože po 12h přichází to nejhorší. Půda a všechno okolo nakumuluje teplo, takže pokud foukne vítr, je to jako když šlehá oheň a vy jen marně lapáte po dechu.

Na příští den jsme změnily strategii, vyjely jsme ještě o něco dříve, vyvarovaly jsme se dlouhých přestávek, a do cíle dojely akorát v poledne. Cestou jsme začaly hrát hru – tipni si, jak dlouhá je tahle rovina – často jsme neviděly ani na její konec a jen jsme sledovaly, jak na tachometru skáčou kilometry. Občas to bylo fakt psychicky náročné, ale zdejší obyvatelé nám dodávají sílu. Jeden stařík nám daroval hrušky z vnukovy zahrádky, prodavač v obchodě nám dal na účet podniku dvě balené vody se slovy, že ji budeme potřebovat a kolemjdoucí nás vždy nakopnou příjemným rozhovorem. Jo lidé, ti jsou tu vážně úžasní.

Se zdravým rozumem jsme dojely až do Adelaide, kde tento příběh končí.

Poslední dny vnímáme jako přípravu na další, nejtěžší část naší cesty Austrálií, která mnohým lidem připadá jako bláznovství. Operu v Sydney máme za sebou, Great Ocean Road jsme projely, čeká nás tedy Uluru, aneb jede se do pouště.