Austrálie 4

Uluru – Darwin

21.3.2019 – 14.4.2019                        2054,5km

Znáte ten pocit nadšení, když jedete za nějakým cílem do neznáma a po cestě koukáte z okénka auta, autobusu nebo vlaku? Všechno je nové a neokoukané. No a pak přichází návrat, po stejné cestě, stejnou krajinou a vás už ani nebaví dívat se ven, jediné, co si přejete, je už být doma. Znáte to? My jsme se přesně takhle cítily, když nás čekala cesta od Uluru zpět na křižovatku, kde jsme před několika dny odbočily. Dvě stě padesát kilometrů stejnou cestou, ach jo, navíc v protivětru! Chtěly jsme to mít co nejdřív za sebou. V noci většinou nefouká, a protože jsme tudy už jely, ani bychom nepřišly o žádné výhledy. Plán byl tedy jasný, vyrazíme opravdu brzy. Natáhly jsme budíka na 2h ráno, všechno jsme si připravily, abychom se pak příliš nezdržovaly, a šly jsme spát. Když se rozdrnčel budík, tak jsme opravdu vstaly, ani jsme ho neposouvaly o 5 minut, jak máme ve zvyku. Všechno šlo jako na drátkách, Káťa ještě skočila do kuchyňky, kde jsme měly v mrazáku připravené flašky s ledem. Vrátila se bílá jako stěna a koktavým hlasem mi povídá: „V tý kuchyňce je had!“ „Cože? Jakej had? Kde?“ vytřeštila jsem na ni oči. „ No tam, v kuchyňce, na lince. Leží tam smotanej do klubíčka, jen ocas mu visí dolů“ hlesla. „Pojď, jdeme rychle pryč,“ ještě dodala. V tom mi to bylo jasný a začala jsem se smát. „ Já už vím, jakýho hada myslíš. Ten je gumovej. Včera jsem ho tam taky viděla, smotanýho na lince, je fakt gumovej, neboj.“ Trochu se jí ulevilo, ale do kuchyňky se už nechtěla jít přesvědčit. Nasadily jsme si čelovky a už před 3h ranní jsme brázdily Lasseter highway. Provoz byl nulový, teplota asi 25°C, akorát to bezvětří úplně nebylo. Jely jsme pomaleji, než jsme doufaly. Těsně po východu slunce slyším, jak na mě Káťa volá: „ Zastav, já jsem asi píchla.“ Tahle slova mi tak rvou uši. No jo, měla v plášti zapíchnutý kousek drátu. Rychle jsem to zalepila a už jsem vracela kolo zpátky do rámu, ale ouha, nějak tam nechtělo dosednout, jako kdyby bylo ohnuté.  Praly jsme se s tím snad půl hodiny. Slunce už nabíralo na síle a z nás začal kapat pot. Nakonec se povedlo, nasadily jsme tempo a … „ Zase to mám měkký,“ slyším za sebou. To snad ne! Práce kvapná, málo platná, asi jsem to blbě zalepila. Opakovaly jsme znovu známou operaci včetně finální komplikace v podobě nasazování kola do rámu. Radši jsem tentokrát jela za Káťou, abych šetřila její hlasivky. Po chvíli jsem sledovala, jak její pneumatika postupně splaskává. Bylo mi do breku, slunce si nás už pěkně vychutnávalo a my jsme se za poslední 2h skoro nepohnuly z místa. Tentokrát jsem použila jinou, už jednou lepenou duši, které jsem moc nevěřila, ale už jsem si s tou původní nevěděla rady. Přišla jsem i na fígl, jak to Káti zatracené kolo nasadit do rámu, tak nám to už ani moc dlouho netrvalo. Před polednem jsme dojely do Curtin Springs, kde jsme měly od minule schovaný led v mrazáku na cestu zpět. Nejdřív jsme si koupily limču a ve stínu přemítaly, jestli má cenu jet ten den ještě dál, bylo horko, vítr zesílil a my jsme po 4h spánku byly vážně unavené. Holt nepojedeme na křižovatku 2 dny, ale 3, rozhodly jsme se zůstat. V přístřešku na betonu jsme si roztáhly karimatky a snažily jsme se usnout. Moc nám to nešlo, a tak jsme přemýšlely o tom, jak zde lidé mohou žít. Od Adelaide je to jedna velká pustina. Vzdálenosti mezi obydlími jsou až 200km. S kým si asi hrají děti žijící na takových místech, když další jejich vrstevník žije třeba 100km daleko? Kam chodí do školy? Kde se baví, když nejbližší kino je 500km?

Následující den jsme dojely pouze na 60km vzdálené odpočívadlo, což bylo jediné místo se stínem mezi Curtin Springs a křižovatkou. Po poledni jsme už seděly na lavičce pod stříškou a snažily se nějak zabít čas do soumraku. Kolem nás lítala mračna much a bzučely nám do uší. Po pár hodinách jsme měly skoro „vybzučený“ mozek. Kromě nich nám dělali společnost černí havrani s krásnýma modrýma očima. Pořád se nenápadně ochomítali kolem tanku s vodou, až nám to nedalo, rozřízly jsme jednu PET lahev, naplnily ji vodou a zatížily kamenem. Nadšeně se kolem ní slétli a pili.

Nemohly jsme pomalu ani dospat, jak jsme se už těšily do Erldundy, na křižovatku, kde prodávají akční limonádu Kirks, 3ks za 6$ (obyčejně stojí jedna láhev 5$), pytel s ledem, a kde je i kemp s bazénem. Vyjely jsme opět brzy, abychom si tento luxus pořádně užily.

Alice Springs, opravdové město uprostřed Austrálie (tamější obyvatelé se chlubí tím, že to mají na kteroukoli australskou pláž stejně daleko), bylo vzdálené už pouhých 200km. Lidé nám říkali, že se nám tam bude líbit, že je to hezké město. Nás ale v tu chvíli zajímalo pouze to, že je v něm supermarket. Po 2000km si budeme moct vybrat z mnoha druhů potravin, budeme si moct koupit jiné pečivo než jen toastový chleba, budou tam mít ovoce, levné sušenky a jiné laskominy. Také nás varovali před cyklóny, které momentálně řádily na území Austrálie. Jeden se hnal ze západu, druhý ze severu, z Darwinu. Aha, tak proto jsme před několik dny viděly tu šílenou předpověď počasí, kdy mělo během 3 dnů spadnout několik stovek milimetrů srážek. Teď už ale předpověď nic takového nehlásí, tak snad se cyklón odklonil od našeho směru. Rozhodně to ale vysvětluje, proč jsou některé úseky silnic označované jako „záplavové“ a nechybí u nich ani měřidlo do výšky 2m. Nebylo nám jasné, kde se v poušti může vzít tolik vody.

Cyklón k nám nakonec opravdu nedorazil, ale v jeho důsledku se nad námi honila tmavá mračna, což bylo docela příjemné, protože aspoň chvíli nesvítilo. Krajina před Alicí se začala maličko měnit, z naprosté placky začaly vystupovat skalnaté pahorky. Vítr vál stále východní až jihovýchodní, tudíž už ne proti nám, tak se nám jelo zase hezky. V tom Káťa prudce zastavila. „Co je?“ volám na ni. „Je tady ještěrka!“ Uprostřed silnice ležela asi 30cm dlouhá agama vousatá, byla ještě celá do oranžova zbarvená, jak vyběhla z písku. Tak jsme se dočkaly, už jsme pomalu přestávaly doufat, že nějakou uvidíme. Ještěrka se nijak naší přítomností nevzrušovala a dál čekala uprostřed silnice.  Z dálky se začalo přibližovat auto. „Musíme ji dostat pryč ze silnice!“ křičela Káťa. Snažily jsme se ji tedy zahnat, ale akorát běžela vstříc protijedoucímu autu. Zatarasily jsme silnici. Auto zastavilo a řidič se začal zajímat, co se stalo, zda je všechno v pořádku. Vysvětlily jsme mu, že je na silnici ještěrka a omluvily jsme se, že jsme ho přinutily zastavit. Jen se usmál, objel nás a pokračoval dál v cestě. Agama mi zatím vlezla na zadní kolo. Ještě, že jednu takovou mám doma a vím, že pokud ji vezmu do ruky, nic mi neudělá. Sundala jsem ji a vrátila zpět do pouště.

Jak jsme se blížily do centra města, lehce nás zarazila jedna věc. Aboridžinci, původní obyvatelé, tvoří v Alici 28% obyvatelstva, ale nám najednou připadalo, že spíš 90%. Už dříve jsme je viděly, ale po pravdě, dobrý pocit jsme z nich neměly. Vypadají dost zanedbaně, poflakují se před obchody, válí se po chodnících a pokřikují po sobě. Najednou jsme si jako „bílé“ připadaly v absolutní menšině. Dojely jsme před vysněný supermarket a s hrůzou v očích hleděly na parkoviště pro kola. Stálo tam jedno staré, ošklivé kolo a druhé zničené, napůl rozebrané. Všude kolem byli Aboridžinci. Polkly jsme na sucho a přemýšlely, jak to s tím nákupem provedeme. Seděl tam jeden bezdomovec, který si všiml, že jsme tak trochu zoufalé a ujistil nás, že nám dá na kola pozor. No, lepší než drátem do oka, tak snad se nám nebude hrabat v brašnách, stejně by tam žádné poklady neobjevil, pomyslely jsme si. Vzaly jsme si cennosti, spoutaly kola a šly na nákup. Byly jsme jako na trní, co nás pak bude na parkovišti čekat. Díky bohu se kol nikdo ani nedotkl, možná jsme jen zbytečně paranoidní. Nacpaly jsme nákup do brašen a zamířily k Lauriemu a Andree, kde jsme měly domluvené ubytování.

A kdo jsou vlastně ti Aboridžinci? Domorodí obyvatelé, též nazýváni Austrálci, jedná se o nejstarší přeživší lidskou kulturu. Austrálii obývají více než 42 000 let. Vděčíme jim za první dechový nástroj na světě – didgeridoo – dutá bambusová tyč nebo za bumerang. Bývali to lovci a sběrači. Na území Austrálie žilo na 500 kmenů Aboridžinců, každý kmen měl svůj jazyk, i když všechny tvořil stejný základ. Kmeny mezi sebou bojovali a vlastně se dodnes nemají moc v lásce. V roce 1788 začali Britové osidlovat Austrálii evropskými trestanci a postupně zabírat aboridžinskou půdu a ničit jejich kulturu. Odebírali jim děti a snažili se je převychovat s vírou, že jim pomáhají, nicméně tato generace končí dvakrát častěji ve vězení než jejich vrstevníci z aboridžinských rodin. V roce 1992 se Austrálie rozhodla Aboridžincům vrátit jejich půdu a celkově se snaží kompenzovat utrpení, které kdysi napáchali. Aboridžinci mají zdarma lékařskou péči, vzdělání, dostávají vysoké sociální dávky, někdy dokonce obydlí či auta. Toto „nadržování“ ale na druhou stranu podněcuje vztek ostatních obyvatel. Aboridžinci tvoří 3% všech obyvatel Austrálie, nejvíce jich žije v Severním Teritoriu, kde tvoří 28% populace.

Když jsme se rozhodly, že pojedeme do Severního Teritoria, což původně v plánu nebylo, měly jsme radost, že možná na nějaké původní obyvatele narazíme. Představovaly jsme si je jako míromiluvné domorodce, žijící kdesi v poušti, hrající na didgeridoo. Věděly jsme, že nestojí o bílé tváře, ale přesto jsme toužily je poznat.

A jaká je realita? Jak už jsme zmínily, není zas tak těžké na ně narazit, pouze u úst mají místo hudebního nástroje flašku s alkoholem. Jejich metabolismus není dělaný na alkohol, ten poznali až díky evropanům, takže se snadno opijí a stávají se na něm závislí. Když jsou střízliví, tak možná míromiluvní jsou (i když byli násilní ještě, než alkohol poznali), ale jinak se u nich vyskytuje velmi vysoká míra domácího násilí, zneužívání dětí a kriminality. Policisté se ze strachu z nařčení z rasismu často vyhýbají svým povinnostem a některé případy prostě neřeší. Přesto stále věříme, že tam někdy v poušti, daleko od civilizace žijí Aboridžinci svým tradičním způsobem života.

U Laurieho a Andrey jsme nakonec zůstaly 3 noci, dobily jsme energii, udělaly další velké zásoby jídla, koupily novou duši a přehodily pláště na kolech – zadní sjetý jsme vyměnily s předním, méně sjetým. Dům jsme sdílely ještě se dvěma německými cykloturisty, kteří jedou v opačném směru než my, a tak nám poskytli nějaké rady. Od nás nic nepotřebovali, protože podle jejich slov „mají pouště plné zuby“ a dál pojedou autem. Srabi.

Odpočaté jsme se tedy vydaly dál po Stuart higway směrem na Darwin. Počasí bylo stále relativně dobré, teploty se pohybovaly pouze kolem 30°C. První dny po odpočinku jsme opět svištěly, a aby nám cesta lépe ubíhala, poslouchaly jsme hudbu nebo audioknihy. Cesta nijak zajímavá, kolem nás široko daleko nic. Naši pozornost upoutala až obří termitiště, která lemovala silnici. Někdy je lidé dokonce oblíkali, což vypadalo komicky. Jednoho dne jsme také na silnici potkaly Charlyho, o kterém jsme už jednou slyšely. Charly je neskutečný blázen, jede totiž z Adelaide do Darwinu (3000km) na koloběžce. Ale ne na takové té s velkými koly, ale na té malé, skládací koloběžce, která snad má ještě plastová kolečka a za sebou táhne vozík s vybavením, jídlem a vodou. Denně prý urazí kolem 60km. Jeho psychika na tom nebyla zrovna nejlíp, i když podle jeho slov se to teď zlepšilo. Nedivíme se mu, my jezdíme o dost víc kilometrů a už tak máme co dělat, jak je to dlouhé a nijaké a on chudák v tom ničem stráví daleko víc času.

Před námi byl Tennant Creek, město, před kterým nás varovali kluci z Německa. Přes den je prý bezpečné, ale v noci se tam krade a je lepší vůbec nevycházet. Doporučili nám kemp, který je obehnaný plotem s bránou na kód, která se večer zavírá. Po příjezdu na nás město moc nebezpečně nepůsobilo, pár poflakujících se Aboridžinců tam sice bylo, ale v obchodě bylo dokonce i pár pracujících. Koupily jsme si limču, něco na zub a vydaly jsme se do doporučovaného kempu. Majitel byl příjemný, i když mě teda trochu mrzelo, že zvedl ceny, ale co nás dorazilo, byla věta: „ Já vás dám mezi auta, ono to bude bezpečnější. Posledních 10 dnů se tady krade, takže je dost možné, že v noci přijdou Aboridžinci a budou vám chtít vykrást stan. Sice tu mám bránu, ale oni přeskakují plot. Večer určitě ze stanu nevylézejte, a pokud máte baterku, sviťte celou noc.“ To nás opravdu zkasíroval a pak nám řekl, že nás vykradou? Šrotovalo nám hlavou. No moc na výběr jsme neměly. Postavily jsme stan a hned jsme si vyslechly historku od „sousedů“ z karavanu, jak je předešlou noc vykradli, ať si schováme cennosti a spoutáme kola. Zbytek dne jsme jen přemýšlely, kam vše ukrýt a jak se zabezpečit. Jenže zabezpečit se ve stanu je pěkný voříšek! Udělaly jsme, co jsme mohly, cennosti schovaly pod karimatku a brašny svázaly k sobě gumicukama, protože tak by je ze stanu jen tak nevytáhli, třeba… Spánku jsme příliš nedaly. Vzbudil nás sebemenší šramot. Naštěstí se zřejmě dostatečně „napakovali“ minulou noc u sousedů a tuhle noc nikdo nepřišel. Ale i tak to byl velmi nepříjemný zážitek.

Kousek za Tennant creekem se nachází oblast zvaná Devils Marbles (ďáblovy kuličky), gigantické balvany rozeseté po okolí. Nic extra jsme od toho neočekávaly, ale nakonec nás oblast celkem nadchla, aby také ne, byla to přeci jen alespoň nějaká změna krajiny. Pokochané jsme vyrazily dál, do dalších stovek monotónních kilometrů. Jediným světýlkem každého dne byl roadhouse s osvěžující limčou a sprchou. Někdy jsme byly unavené už po 70km, ale vidina roadhousu s veškerým „luxusem,“ co nabízel, nám dodala sílu jet dalších 70km. Když jsme měly štěstí, byl roadhouse už po 100km. A tak to šlo den za dnem.

Jednou nás předjela bílá dodávka, která následně zastavila u krajnice. Vyskočili z ní dva Vietnamci, že pro nás mají zprávu od jedné cyklistky, co jede za námi. Měli z toho evidentně radost, uculovali se jako malí kluci a čekali na naši reakci. Na kartónovém obalu od nejlevnějších sardinek byl napsán vzkaz. Emilia z Kanady se od někoho doslechla, že jedeme asi den až dva před ní. Na Stuart highway, po které jedeme, má každý stejný cíl – Darwin, a právě tam se chtěla Emilia sejít a poklábosit. No proč ne, můžeme si sdělit své dojmy. Na konci dopisu byl kontakt pro modernější spojení. Poděkovaly jsme klukům, kteří z toho byli stále nadšení, a pak jsme se každý svým tempem rozjeli dál.

Kolem Daly River přišel zlom! Přestaly létat ty protivné mouchy. Bylo to neuvěřitelné, mohly jsme v klidu zastavit a nasvačit se, aniž by nám létaly do pusy a bzučely u hlavy. Krajina začínala přecházet z oranžové v zelenou, v každém kempu už byl trávník samozřejmostí. V noci vylézaly obrovské ropuchy, viděly jsme také mnoho ještěrek a po setmění začali létat komáři. Nebyla to změna o 180°, pořád jsme jezdily po nekonečných a nudných rovinách, ale aspoň něco. V Larrimahu , v kempu u Růžového pantera mají takovou mini zoo. Michael, jeden z 15 místních, nás vzal ochotně na prohlídku. Ukázal nám tři krokodýly. Jednoho slepého, mořského, kterého zrovna krmili, a další dva, z kterých jsme viděly pouze jejich oči. Ten jeden byl prý čtyřmetrový a jeho klec byla mírně zdeformovaná, protože nějaký blbec k němu strkal ruce a krokouš po něm vystartoval. Také nás seznámil s dvěma samičkami wallaby, což jsou menší klokánci. Tyto dvě dámy jsou zvyklé na lidi a jedna z nich k nám hned přihopsala a začala nás olizovat jako pes. Vždycky jsme se chtěly dotknout klokana, ale nikdy nás nenapadlo, že se to fakt může stát. Bylo to prostě boží a Káťa už přemýšlela, jak si ji poveze s sebou v brašně. V kempu jsme se později daly do řeči s jedním Francouzem, který žije již téměř 30 let v Darwinu a miluje to tam. Hlavně prý to, že může nosit celoročně kraťasy a triko. My jsme moc nechápaly, že se mu líbí, že se vlastně celý rok potí, ale proti gustu…

Ráno jsme od něj ještě dostaly čokoládové muffiny na cestu. Před námi bylo další rozptýlení. Ve vesnici Mataranka se nachází přírodní koupání s průzračně čistou vodou. Vybraly jsme si kemp poblíž, postavily stan a vyrazily k vodě. Obloha byla trochu zatažená, několikrát jsme zmokly, ale stále bylo vedro. Na parkovišti u „koupaliště“ jsme si všimly varovné cedule „pozor krokodýli“. Fajn, takže tu vážně jsou! Koupaliště je ale kontrolované každý den a krokodýli v něm nejsou, jsou jen v okolních říčkách. Šly jsme po vybetonovaném chodníčku mezi palmami, už jsme si nepřipadaly skoro ani jako v Austrálii, navíc začínalo být i vlhko. Tropy hadr. Bitter springs, jak se koupání jmenuje, bylo nádherné. Připadá nám, že tady v Austrálii ty místa z letáčků opravdu odpovídají skutečnosti, žádný photoshop. Voda byla dokonale průzračná a místy měla modrý až tyrkysový nádech. Ten zázrak jsme měly jen samy pro sebe. Po návratu do kempu jsme zjistily, že kousek od nás kempuje opět ten samý Francouz. Na konverzaci jsme už ale byly unavené, a tak jsme šly brzo spát. V noci jsme slyšely hluk z místní restaurace, angličtina to nebyla, bylo nám jasné, že to jsou Aboridžinci. A sakra, tak to nám ještě scházelo! Rámus se táhl až do rána. Křičeli po sobě, naříkali, kleli, mlátili do aut a do chatek, běhali nám kolem stanu a my jen čekaly, kdy rozepnou zip a vykradou nás nebo čert ví, co udělají. Za celou noc jim nikdo nic nepřišel říct, ani z majitelů kempu, ani z ubytovaných hostů. Vzteky se nám chtělo brečet, to byla už třetí noc, kdy jsme se kvůli nim nevyspaly. Lidé, kteří byli ubytovaní v jedné z chatek, odjeli hned po úsvitu. Mezitím přijela majitelka kempu a začala se dobývat na někoho z druhé chatky. Vylezly jsme ze stanu a daly se do řeči s Francouzem. Ten byl také rudý vzteky a chtěl vrátit peníze. V tom se k nám připotácel mladý, ožralý Aboridžinec a začal na nás pokřikovat: „ To je moje půda, moje země. Všechny vás odsud vykopu. Já byl ranger, já byl hasič, běhal jsem maratony. To je moje půda a vy byste mi měli prokázat respekt. Večer tu budu mít shromáždění svých lidí. To je moje půda. Jsem silnej chlap, chceš vidět, jak moc?“ Francouz se díval do země a jen přikyvoval. Vůbec jsme to nechápaly. Když se na chvíli vzdálil, Frantík nás zasvětil. Ano, kemp opravdu leží na Aboridžinské půdě, kterou ale pronajímají „bílým“. Kdyby prý věděl, že je to jejich půda, vůbec by tu nebyl, téměř vždy v takových situací nastanou problémy. Správkyně kempu několikrát volala na policii, ale ti odmítli přijet, nechtějí být nařčení z rasismu. Hluk v noci byl způsobený tím, že se zde střetli dvě komunity Aboridžinců, které se vzájemně porvali, proto ten nářek a nadávky. Francouz by jim prý býval něco řekl, jenže pokud by se to zvrtlo, on by mohl jít do vězení. Lidé se nebojí tolik jejich síly, jako špatných zákonů. Bylo nám z toho všelijak. Nakonec jsme všichni dostali svoje peníze zpět, nasedly jsme na kola a rychle uháněly pryč. Celý den jsme přemýšlely nad nešťastnou situací, ve které se tato země nachází. Bylo nám líto vlastně obou stran.

Čím víc jsme se přibližovaly Darwinu, který leží v tropech, tím víc se zvyšovala vlhkost vzduchu. Navíc zde stále panuje období dešťů, každý den nám pršelo. Při jízdě nám to ani tolik nevadilo, stejně jsme byly po chvíli tak propocené, že v tom ani nebyl rozdíl. Horší ale bylo, že jsme na stan musely dávat i vrchní plachtu, kterou jsme doposud nepoužívaly, takže uvnitř už neproudil moc vzduch a my jsme byly jako ve skleníku. Potily jsme se doslova 24h denně. Trochu nám to začalo ubírat na náladě. Krajina už byla docela jiná, kolem nás rostly palmy, přejížděly jsme potůčky a říčky, ale ani to nás už moc nenabíjelo. Jezdily jsme se sluchátky v uších a snažily se nemyslet na nepříjemné stékání potu po těle. Na jedné pauze mi zděšeně Káťa povídá: „ V té řece byl krokodýl! Vidělas ho? Mohl mít tak dva metry!“ „Cože? Kde? Vyfotila jsi ho?“ spustila jsem na ni lavinu otázek. „Nevyfotila! Bylo to v tom úseku, kde jsme přejížděly ten nízkej most. Tys byla daleko a já se bála vůbec zastavit. Ale byl tam! Doprčic, ten byl obří a byl celej vidět! Volala jsem na tebe, ale neslyšela jsi mě.“ Taková škoda, od Mataranky, kde jsme viděly upozornění na výskyt krokodýlů, jsem koukala skoro do každé řeky, jestli nezahlédnu ty jejich zlověstné oči. A teď jsem propásla celého krokouše.“

V Adelaide River, asi 110km od Darwinu jsme řešily, co dál. Chtěly jsme jet ještě do národního parku Litchfield, podívat se na vodopády a vodní díry, ale upřímně, už jsme byly zdeptané z toho vlhka a Káťa o žádnou koupačku s krokoušema nestála. Jely jsme rovnou do Darwinu.  Ubytování jsme měly předem domluvené u cyklistů, ke kterým jsme si tenkrát z Adelaide nechávaly poslat balík s naším zimním oblečením. Jediný háček byl v tom, že jsme si ubytování domluvily od 19. dubna a bylo teprve 9. Zkoušely jsme jim psát, ale bez odezvy. Už jsme se začínaly smiřovat s tím, že jsme přišly o pár kusů oblečení a raději začaly hledat jiné ubytování. Nakonec se nám paní přeci jen ozvala a omlouvala se nám, protože je mimo Austrálii až do 16.4.. Manžel doma ale je a nemá problém nás ubytovat dřív. Byly jsme šťastné. Dojely jsme do jejich domu a už ode dveří jásaly nad klimatizací a zapnutými větráky! Večer jsme si příjemně popovídaly s manželem – Lukem, který nám jen tak mezi řečí oznámil, že druhý den letí i s dětmi do Sydney, ale pokud nám nevadí být v baráku bez nich, jsme tu vítané a můžeme zůstat až do odletu! Co na to říct, ta pohostinnost Australanů je prostě k neuvěření!

Co se nám v Austrálii líbilo?

Pro Evropana exotická krajina, nádherné moře, spousta free kempů, neuvěřitelně milí, nápomocní a pohostinní lidé

Co se nám nelíbilo?

Nepříjemné zážitky s Aboridžinci