Indonésie

Indonésie – Bali a východní Jáva

15. 4. 2019 – 3. 5. 2019  808km

V posledních letech je velmi populární destinace Bali, maličkatý indonéský ostrůvek kousek od rovníku. Pro Australany je to takové české Chorvatsko, pro Čechy levný, exotický ráj na zemi. Z Darwinu je to na Bali co by kamenem dohodil, a tak nebylo o čem přemýšlet. Sbalily jsme kola a brašny, sehnaly si levný odvoz na letiště, vše šlo jako po másle. Několik hodin před odletem nám přišla SMS, že let bude mít zpoždění. Nebyly jsme z toho příliš nadšené, zvlášť když místní letiště je opravdu mrňavé a nic moc se tam dělat nedá, člověk byl rád, že si koupí něco k pití. Odbavení zavazadel otevřelo podle původního odletu, měly jsme radost, že se zbavíme alespoň věcí, navíc já jsme vždycky nervózní, zda nebudou dělat problémy kvůli kolům. Nedělali, nechtěli nás odbavit vůbec, teda dokud nebudeme mít doklad (třeba letenku), že Indonésii do 30 dnů opustíme. A sakra, to jsme nečekaly! Nikdy si následující letenky nekupujeme dopředu, protože nikdy ani nevíme, kdy k dalšímu letišti došlapeme. Snažily jsme se jim vysvětlit, že cestujeme na kole a je pro nás nelogické kupovat předem letenku, ale bylo to k ničemu, bez další letenky nás prostě odbavit nemůžou. Vzpomněla jsme si, že Indonésie se dá opustit i po vodě, trajektem do Singapuru, za hubičku. Rychle jsme koupily lístky přes internet a doufaly, že to úředníkovi bude stačit, aby nás pustil dál. A vyšlo to!

V Denpasaru, na mezinárodním letišti na Bali, jsme přistály krátce po půlnoci. Byly jsme dost unavené a při pohledu na štrúdl lidí u imigračního na nás šly mrákoty. Po dvou hodinách jsme konečně dostaly razítko do pasu a mohly jsme si jít vyzvednout naše zavazadla. Aby toho takhle po ránu nebylo málo, ještě nám dvakrát rentgenovali krabice s koly, batohy i brašny a následně chtěli i krabice rozbalit, aby viděli obsah. Únava se na nás začala značně projevovat a  měly jsme co dělat, aby nám neruply nervy. Poté jsme musely pracovníky ujistit, že to jsou kola ojetá a že je vážně nebudeme v Indonésii prodávat. Ve 3h ráno jsme si konečně ustlaly na letištních sedadlech a dopřály si trochu spánku.

Ráno jsme za odborného dohledu pracovníků letiště a ostatních čumilů poskládaly kola a zařadily se do asijského, chaotického provozu. Po poušti velká změna! Neustálé troubení, plno aut, motorky v protisměru a všudypřítomný smrad výfukových plynů.  Musely jsme bedlivě sledovat situaci na silnici a mít prsty na brzdách pro případ, že někdo před námi z nenadání zastaví, změní směr nebo se bude nutné vyhnout díře. Mířily jsme do Ubudu, městečka vzdáleného 40km od letiště. Cesta přes všechna červená světla na křižovatkách, na kterých se zde opravdu stojí, né jako ve Vietnamu, nám zabrala skoro celý den. Jedna z věcí, která nám tenkrát po opuštění JV Asie chyběla, bylo dobré, ledové kafe. Zastavily jsme v jednom stánku, kde to vypadalo, že kafe dělají a ještě před dosednutím na židli si ho objednaly. Jako v tranzu jsme sledovaly, jak nám připravují horké kafe 3v1, do kterého pak naházeli led. Tak a tady to máte holky, dvě lahodné, ledové kávy! Noční můra se stala realitou. Jsem Pája a jsem závislá na kafi…a tohle není kafe, zamáčkla jsem slzu a vypila tu mňamku. Další věc, na kterou jsme se opravdu těšily, byla, že na sebe konečně nebudeme muset patlat opalovací krém. Vzduch tu tak čistý není, takže slunce by nemělo být tak ostré jako v Austrálii. Než jsme dojely do Ubudu, byly jsme červené jak raci a všechno nás děsně pálilo. Sakra! Doufaly jsme, že alespoň ubytování nás nezklame, nebude plesnivé nebo smradlavé. Osud se konečně obrátil v náš prospěch a my jsme se zabydlely v malém, hezkém pokojíčku s vlastní sociálkou. Když jsme se otřepaly z prvních dojmů, vyrazily jsme na průzkum městečka. Ubud je skvělá základna na výlety po okolí, a proto je plný turistů, což znamenalo široký výběr restaurací, od „západních“ po balijské vývařovny, kavárny s dobrou kávou, suvenýry a tržnice. Pro začátek tak akorát.

Druhý den jsme si vyrazily na lehko k sopce Batur. Zpočátku vedla cesta mírně do kopce, míjely jsme vyhlášená terasovitě uspořádaná políčka s rýží. Vlastně to je spíš taková turistická atrakce, vstup k nim je zpoplatněný, za peníze se můžete houpat na houpačce umístěné vysoko nad políčky nebo se mezi nimi můžete procházet a udělat si u nich fotku i s obřím červeným nápisem: „I love Bali!“ Tohle není náš styl, raději jsme jely dál. Než se začala cesta prudce zvedat, zastavily nás dvě pestrobarevně oblečené babči. Daly nám každé papírovou mističku s květinami a nějakou trávou, což představuje hinduistickou obětinu, postříkaly nás vodou, na čelo nalepily vařenou rýži a pak si za tuto ceremonii řekly o peníze. Cena se nám zdála příliš vysoká, daly jsme jim podle vlastního uvážení a začaly se drápat do kopce. Čekaly jsme trochu více výhledů, ale buď nám překážely domy, nebo bujná vegetace. Nahoře byl ale už skvělý pohled na sopku, sice se kolem ní začala stahovat mračna, ale na kráse jí to nijak neubralo. Po cestě dolů se obloha hodně zatáhla, Káťa říkala, že takový černo v životě neviděla. Když začalo krápat, schovaly jsme se pro jistotu pod střechu jednoho „krámku“, kde nikdo nebyl, s přesvědčením, že to určitě brzy přejde. Po půl hodině vypadala obloha pořád stejně, oblékly jsme tedy pláštěnky a vyjely do deště. Pršelo tak silně, že jsme sotva viděly na cestu, ani pláštěnka to nedávala, byly jsme durch. Voda se valila po silnici a zakrývala výmoly, svištěly jsme dolů z kopce a modlily se, ať do žádného nevjedeme. To jsme určitě měly za to, že jsme zaplatily málo za tu ceremonii, shodly jsme se.

Další den jsme už i s brašnami vyjely dál. Chtěly jsme se vyhnout hlavním silnicím, tak jsme si naplánovaly cestu po menších, úzkých silnicích tak akorát pro jedno auto. Projížděly jsme kolem nádherných rýžových políček, které jsme měly jen pro sebe. Provoz byl relativně slabý a my jsme po chvíli zjistily proč. Před námi se objevil šíleně prudký kopec dolů do rokle, následovaný stejně šíleně prudkým stoupákem nahoru do vesnice. Za každou vesničkou byl stejný scénář. U páté „rokle“ nám to přestalo připadat vtipné. Vedro a vlhko na padnutí, svaly začínaly být pomalu unavené, stačilo, když jsme viděly, že budeme opět klesat a už nás bolely nohy. Tahle šílená cesta vedla až k jednomu z údajně nejhezčích vodopádů na ostrově. Parkoviště u něho bylo narvané. Zaplatily jsme vstup a začaly pro změnu po svých klesat dolů do rokle. Zkoukly jsme vodopád, nějak extra úchvatný nám nepřišel, ale sluneční paprsky, které dopadaly na skálu před ním, byly kouzelné. Škoda jen, že se na té skále neustále střídaly nakrucující se holky v plavkách, ve snaze mít co nejvíc sexy fotku, a tím tu magickou atmosféru totálně kazily. Mírně zklamané jsme nabraly směr pobřeží.

V Austrálii nám několik lidí nezávisle na sobě doporučovalo, ať jedeme do Amedu, že je méně turistický a že je tam krásné šnorchlování. Do Amedu se dá jet buď po pobřeží, nebo přes kopec, na kterém je chrám s rozpůlenou bránou a krásným výhledem na nejvyšší sopku na Bali, Agung. To jsme si nemohly nechat ujít. Ráno jsme ještě navštívily nedaleký vodní hrad, a pak jsme se už pustily do přejezdu kopce. Těsně pod vrcholem je odbočka k chrámu a ještě před ní se nám naskytly nádherné pohledy na sopku s rýžovými políčky v popředí. Paráda! Odbočka se nedala minout, zatáčelo tam každé auto a každá motorka, kterou jsme viděly. Silnice byla uzoučká a neskutečně prudká. K chrámu to byly necelé 2km, za které jsme musely nastoupat přes 250m. Každou chvíli jsme dělaly pauzu, abychom zklidnily tlukot srdce. Pomalu nám nestačily naše nejlehčí převody na kole. Vlekly jsme se šnečí rychlostí. Káťa zkoušela kolo do kopce tlačit, ale marně, pod vahou brašen to do toho kopce prostě neutáhla, a tak raději usedla zpět do sedla. Bojovaly jsme skoro hodinu a kopec ve finále porazily. Do areálu kláštera jsme mohly pouze v sárí, což je pruh látky obtočený kolem těla, zde stačilo pouze kolem pasu (jako dlouhá sukně), který za poplatek půjčovali. Vstupné bylo dobrovolné. K samotnému chrámu to byl ještě pěkný kousek do kopce. Nahoře nás čekalo vlastně spíš jen nádvoří a ta rozpůlená brána. Při vstupu na nádvoří nám řekli, ať se postavíme do fronty. Nejdříve jsme tomu nevěnovaly příliš pozornost, ale pak jsme to viděly a pochopily! Po levé straně nádvoří byla fronta, ve které se mačkalo několik stovek lidí. Uprostřed, přímo naproti bráně, seděl „fotograf“ s telefonem, který jen udával povely: „Zády, z boku, teď vyskoč, dřepni si.“ Následně došlo ke zkasírování a během toho už z fronty vybíhal další člověk k bráně. Bylo nám z toho tak trochu zle. V mezičase střídání lidí jsme se pokusily vyfotit onu bránu se sopkou v pozadí a upalovaly jsme rychle pryč. Za tu námahu to snad ani nestálo. Ani sjezd dolů zpátky k odbočce jsme si moc neužily. Byl příliš prudký a od permanentního brzdění se nám rozžhavily ráfky. Měly jsme strach, že nám prasknou duše, a tak jsme raději několikrát zastavily a čekaly, až trochu zchladnou. Pak už byla cesta náramná, kochaly jsme se dalšími a dalšími rýžovými políčky a zelenými horami. Amed moc hezký nebyl. O to víc nás překvapilo, že byl plný turistů. Později odpoledne jsme se šly podívat k moři. Pláže tam jsou sice černé, nicméně je tam prý nádherné potápění a v moři je možné vidět krásné korály. Došly jsme na doporučované místo, Kátě se do vody nechtělo, a tak jsem si nasadila brýle a šla sama. Byla jsem zvědavá, co uvidím. Moře bylo divoké a zčeřené, pohled na korály jak v černobílém filmu, takže nic moc. Možná, že když si člověk zaplatí loď, tak se dostane někam, kde uvidí podvodní svět barevný.

Pokračovaly jsme dál podél pobřeží a najednou jsme se ocitly v neobvyklé dopravní zácpě. Pomaličku jsme spolu s motorkami předjížděly auta, až jsme se dostaly k dlouhému hinduistickému průvodu. Na Bali se převážná část obyvatel hlásí k hinduismu a každé ráno nebo dopoledne probíhají ceremonie, ale tohle bylo něco většího. V čele průvodu šli muzikanti hrající na pro nás nevšední nástroje a všichni byli svátečně nastrojení. Úžasná podívaná. Později jsme se dozvěděly, že šlo o úplňkový ceremoniál.

Na severu Bali konečně ubylo turistů a naopak přibyly stánky s ovocem, které nám chybělo. Poslední den jsme strávily ve městečku Pemuteran. Pan domácí nám doporučil výšlap k nedalekému chrámu. Pod kopcem po nás opět chtěly vstupné, na Bali se platí pomalu za všechno. Před „procházkou“ jsem si naivně dala sprchu a převlékla se do čistého. Během několika minut jsem byla propocená skrz na skrz, Káťa se mi jen smála. V chrámku zrovna probíhal nějaký obřad, tak jsme se do něj nedostaly, pohled z vrcholku kopce nám ale bohatě postačil.

Pomaličku jsme dojely k trajektu a přeplavily se na další ostrov – Jávu. Indonésie se skládá z velkého množství ostrovů a říká se, že každý ostrov je úplně jiný svět. Jáva je nejlidnatější ostrov světa a převážná většina obyvatel vyznává islám. Ranní hinduistické ceremonie vystřídalo „zpívání“ z mešit, které probíhalo několikrát za den. Mešity byly často blízko sebe a z každé se ozývalo něco jiného, dokonalý blázinec! Kousek od přístavního města Banyuwangi se nachází sopka Kawah Ijen a není to jen tak ledajaká sopka. Kromě toho, že je stále činná, o čemž svědčí i hustá oblaka dýmu, která z ní vycházejí, se v ní také těží síra. Ubytovaly jsme se u jedné rodiny, která nám pomohla zajistit placený výlet k sopce. Nahoru se chodí za tmy, protože odpoledne se kráter sopky naplní sirným dýmem, zvýší se teplota a je příliš nebezpečné tam chodit. Navíc za tmy je možné spatřit modrý plamen, který vzniká z hořící síry. Budík nás probudil něco málo před půlnocí, nasedly jsme do auta a po asfaltové cestě plné děr jsme se přes hodinu kodrcaly nahoru, do nadmořské výšky okolo 2000 m n. m., kde se nachází základní tábor, odkud se dál pokračuje pěšky. V takovéhle výšce je i kousek od rovníku celkem chladno a vzduch příjemně svěží. Výstup byl náročný, čekalo nás strmé stoupání po široké cestě, dlouhé asi 5km. Když jsme se ocitly nahoře, naskytl se nám pohled na potemnělý kráter, byla stále tma. V jeho útrobách sem tam problikávala světla z baterek turistů nebo těžařů. Při sestupu na dno jsme začaly míjet nosiče síry. Jsou to spíš starší, hubení muži, kteří mají na ramenou bambusové koše a v nich síru o váze 80 -100kg. Cestu ze dna kráteru nahoru zvládnou 2x za den. Jejich pracovní doba začíná okolo 2h ranní a končí v poledne. Přesto, že v kráteru je vzduch už silně prosycen sírou a jeho dýchání je toxické, na rozdíl od nás neměly žádné ochranné masky. Obdivovaly jsme, jakou dřinu musí denně absolvovat kvůli doslova pár korunám! Mnohonásobně víc peněz by měli, kdyby sem nahoru turisty vozili nebo dělali průvodce! Na jejich tváři ale nebyla vidět ani známka nespokojenosti, spíš naopak, úsměv měli od ucha k uchu. Cesta do kráteru je i celkem nebezpečná, úzká, po kluzkých kamenech. Člověk musí koukat pod nohy a dávat velký pozor, kam šlape a oni si šli proti nám nahoru, s tím těžkým nákladem na ramenou jakoby nic, procházeli oblaka síry a ještě si pochutnávali na zapáleném cigárku. Na samotném dnu jsme užasle pozorovaly onen modrý plamen a práci mužů těžících síru. Potom jsme se vydrápaly zpět nahoru a šly po okraji kráteru dál na místo, odkud je údajně pěkný pohled na východ slunce.  Nám tento pohled trochu pokazily mraky. Po rozbřesku se nám ještě lehce odhalilo kyselé jezero, které je na dně kráteru. Jedná se o nejkyselejší jezero na světě. Uf, štěstí, že jsme do něj za té tmy nespadly. Po návratu na náš pokoj s větrákem jsme si šly na chvíli lehnout, ale kvůli vedru jsme si moc neodpočinuly. Rozhodly jsme se, že se přemístíme jen pár kilometrů dál, do hotelu, jehož pokoje mají klimatizaci.

Po řádném odpočinku, který nám zabral dva dny, jsme se opět zapojily do místního, šíleného provozu. Aby toho nebylo málo, na Jávě přibyla ještě nákladní auta, z jejichž výfuků vycházela černá oblaka splodin, emisní kontrolu tu rozhodně neprovádějí, možná ani technickou, usoudily jsme. Boční cesty většinou končí uprostřed pole, nebo směřují jiným směrem, a tak jsme holt byly nucené jet v tom hluku, smradu a chaosu. Z Banyuwangi jsme pokračovaly po severním pobřeží. Dostupnost i kvalita hotelů se oproti předchozímu ostrovu dost zhoršila. Po 100 km jsme narazily na první možnost ubytování, resorty na pláži, které místní popisovali jako vhodné k rodinné dovolené nebo k líbánkám. Ceny jsou na Jávě pomalu dvojnásobné ve srovnání s Bali, tak jsme se trochu obávaly, co si řeknou v těchto resortech. Zajely jsme do prvního z nich. Ekonomy pokoj za 100,000 indonéských rupií, což je 160Kč. Už při pohledu zvenčí jsme tušily, že to bude průser, ale že až takový, to jsme teda nečekaly! Zdi a strop doslova děravý, postel rozbitá, všude plíseň a místo sprchy kyblík s vodou. Snažily jsme se skrýt zděšení a nechaly si ukázat dražší pokoj. Ten už sice neměl rozmlácené zdi, ale jinak vypadal stejně. Jely jsme tedy o resort dál. Nejlevnější varianta 320Kč. Plíseň, rozbitá postel, kyblík, turecký záchod. Už bez přetvářky jsme odmítly. Majitel nám potom dal exkluzivní nabídku. Pokoj VIP za necelých 900Kč by nám nechal za polovic s podmínkou, že ho v 6h ráno opustíme. Moc jsme tomu šanci nedávaly, ale podívat jsme se nakonec šly. Pokoji měl méně plísně, na zdech pavučiny, postel vypadala, že je celá, ale koupelna byla špinavá, že bychom se jí štítily dotknout. Vana prasklá, na několika místech zalepená tmelem nebo silikonem, na dně rezavá voda a páchnoucí turecký záchod. To snad nemůžou myslet vážně!!! Obešly jsme ještě dva „resorty“, samá plíseň, žádná sprcha, pouze kyblík, pokoje před rozkladem, cena stále nepřiměřeně vysoká. Na poslední pokoj se byla podívat už jen Káťa, tam prý už nebyl ani ten kyblík. „Rodinná dovolená, líbánky…,“ šrotovalo nám hlavou a byly jsme opravdu znechucené. Sice jsme byly unavené a pomalu se začalo stmívat, ale jely jsme raději dál. Po dalších 30km bylo velké odpočívadlo s hotelem, před kterým stála luxusní auta. Koukly jsme se s Káťou na sebe a obě myslely na to samé, asi se prohneme. Jenže naopak, pokoj byl sice dražší, ale rozhodně ne tak, jako ty předešlé rádoby resorty, byl velký, čistý, s krásnou sociálkou, klimatizací a se snídaní v ceně!

Pomaličku jsme se blížily k dalšímu sopečnému komplexu v národním parku Mt. Bromo, který je takovou ikonou východní Jávy. Původně jsme si myslely, že si vyjedeme až do nejvýše položené vesnice a odtamtud si uděláme pěšáka. Profil trasy byl zabijácký, z 0 m n.m. bychom musely vyjet do výšky přes 2000 m n.m., to vše na 35km. „ To dáme,“ řekly jsme si. Prvotní plány jet to nahoru na dvakrát nám nakonec překazila předpověď počasí, která hlásila, že v té oblasti bude asi týden vydatně pršet.  Určitě bychom na sebe byly pyšné, že jsme to zvládly vyjet, ale zároveň bychom tam přijely pozdě, do deště a kdo ví, zda bychom přeci jen cestou nahoru nevypustily duši. Nemělo smysl si hrát na hrdinky. U jedné tržnice jsme oslovily majitele pick-upu, zda by nás tam za peníze i s koly nevyvezl. Ani jsme ho moc přemlouvat nemusely. Po cestě nám ho bylo až líto, že na to kývl a cítily jsme se trochu provinile. Silnice byla plná děr, řidič neměl šanci se jim vyhnout, navíc byla tak prudká, že auto sotva zvládalo jet na jedničku a my jen trnuly, kdy začne klouzat po zadu dolů. K tomu se zatáhla obloha a přidala se hustá mlha. Jet to na kole by bylo vážně šílené! Nakonec všechno dobře dopadlo a my se po 2h jízdy ocitly ve výšce přes 2400 m n.m.. Přivítala nás zima, oblékly jsme si mikiny a šly se ubytovat. V městečku Cemorolawang, kde je vstupní brána k sopkám, bylo poněkud mrtvo. Možná to bylo tím, že bylo odpoledne, možná tím, že ještě nebyla sezóna nebo, že bylo špatné počasí, každopádně jsme toho využily a ještě ten den vyrazily ke kráteru sopky Bromo. Vstup je tam celkem mastný, 400Kč na osobu, ale dočetly jsme se o cestě pro vesničany, po které se tam dá dostat zadarmo. Bohužel po několika letech, kdy turisté tuto cestu využívali, si toho místní všimli a u cesty nás překvapil hlídač. Kousek jsme popošly a v mapě našly další cestu, kterou už nikdo nehlídal. Vydaly jsme se strmou, kamenitou cestičkou do údolí zvaného „moře písku“, které se rozprostírá mezi sopkami. Mořem písku jsme asi po hodině cesty konečně došly k Bromu. Sice jsme měly výčitky, že jsme to takhle obešly, ale u kráteru nás to přešlo. Vrcholné číslo v této oblasti je výstup na kráter s pohledem do jeho nitra. Jenže Bromo už přes 3 měsíce vykazuje vyšší aktivitu než obvykle, a tak není bezpečné lézt na jeho okraj a může se k němu pouze na kilometr. Tuhle informaci jsme se nikde nedočetly a bylo to pro nás velké zklamání. Alespoň, že se roztrhala mlha a my jsme mohly sopku z povzdálí obdivovat. Trochu z ní šel strach, jak vypouštěla mohutný kouř, asi je opravdu rozumnější se na ni teď nedrápat. Tajnou cestou jsme se vrátily zpět do našeho ubytování, daly jsme si teplou sprchu a šly spát. Ráno nás čekala náročná cesta na vyhlídky. Ani jsme nemusely mít nařízený budík, kolem 3h ráno začaly vesnicí hlasitě projíždět jeepy s turisty. Teple jsme se oblékly, nasadily jsme čelovky a v doprovodu terénních aut jsme se šly k nejnižší vyhlídce. S davy turistů jsme se pak šplhaly výš a výš, abychom měly co nejlepší rozhled. Vyšlo nám to tak akorát na východ slunce, které nám pomaličku poodhalovalo sopečné panoráma. Bylo to ještě krásnější, než jsme si představovaly. Při sestupu zpět do vesnice jsme celou scenérii viděly ještě z několika úhlů a stále jsme nebyly dostatečně nasycené.

Z Cemorolawangu jsme chtěly sjet dolů druhou stranou, než odkud jsme přijely, jenomže silnice, po níž jsme plánovaly jet, se nacházela v národním parku, kam nás bez zmíněného vstupného nechtěli pustit. Dávat tolik peněz za pár kilometrů silnice, se nám nechtělo, raději jsme se vrátily zpátky stejnou cestou. Oproti předchozímu dni bylo počasí krásné a umožnilo nám pohled na okolní hory a prudké svahy, ve kterých místní pěstují zeleninu.

Protože je Jáva tak hustě osídlená, tak jsme vlastně v jednom kuse projížděly vesnici za vesnicí a z přírody jsme kromě těch dvou výletů na sopky nic neměly. Celé dny jsme inhalovaly výfukové plyny, odpoledne se k tomu přidával kouř z odpadků, které pálili podél cest a poslední dny začali ještě vypalovat sklizená políčka. Velice nerady musíme uznat, že ne každá země je vhodná na cyklistiku. Chtěly jsme dojet až do hlavního města, Jakarty, ale vzhledem k okolnostem nám to přišlo jako absolutní nesmysl. Zapíchly jsme to v Surabaye, kde se nachází mezinárodní letiště. Lety z Indonésie jsou téměř kamkoli dost dlouhé (když nepočítáme lety po JV Asii) a momentálně dost drahé. Výběr byl tedy celkem široký, mohly jsme si vybrat doslova z celého světa. Trvalo nám dva dny, než jsme se rozhodly, kam poletíme. Hledaly jsme různé spoje, kontrolovaly počasí ve všech koutech světa. Chybí nám čerstvý vzduch, náš stan a ešus, tyto požadavky nám usnadnily volbu. A kam tedy poletíme? Můžeme vám prozradit, že pojedeme přes hory, uvidíme nádherné pláže, čisté řeky, průzračná jezera, kaňony, možná potkáme medvědy nebo vlky. Tak co, už máte tip?

Co se nám líbilo?
Krása sopek a přírody ve vyšších nadmořských výškách.

Co se nám nelíbilo?
Jednoznačně hustý provoz a každodenní hluk, zbytečně předražené turistické atrakce, jednotvárné jídlo a haldy odpadků všude.