Řecko

Řecko

4.5.2019 – 19.5.2019                               629,5km

Máte radši složité, několika stránkové menu nebo jednoduché menu, které nabízí tři jídla? My rozhodně to jednoduché, člověk bez váhání vybere jednu možnost a je spokojen. Jenže v Surabaye, v indonéském městě, kde jsme se zrovna nacházely, před námi jako na potvoru leželo zrovna to druhé, složité menu, které nabízelo nepřeberné množství letů po celém světě. Měly jsme chuť na něco jednoduchého, svěžího, s příchutí svobody, tedy něco, kde bude přijatelné klima, krásná příroda a možnost spát ve stanu. Po dlouhém a pečlivém uvážení jsme zvolily Řecko. Ale jak už to u těch složitých menu bývá, po objednání, neboli po zaplacení letenek, vylezl červíček pochybností, jestli jsme si neměly dát přeci jen něco jiného, něco exotičtějšího. Hlavou nám běhaly myšlenky, zda naše cesta už vážně končí a my jedeme opravdu domů. Snažily jsme se jedna druhou přesvědčit, že ještě nic nekončí, ale moc dobře nám to nešlo. Nebylo se čemu divit, dlouhou dobu jsme strávily na jižní polokouli, tisíce kilometrů od domova, v úplně jiném časovém pásmu. Evropa nám najednou připadala hrozně maličká a my měly pocit, že dvakrát šlápneme do pedálů a už si budeme pomalu muset hledat práci. Vždyť z Athén do Liberce to je jako ze Sydney do Melbourne! Po počáteční panice jsme se uklidnily a shodly se na tom, že rýže a toastového chleba jsme už fakt přejedené. Takový řecký salát nám udělá jenom dobře a po něm si přeci můžeme zajít třeba na gyros, dát si čerstvě ulovenou rybku či ještě popojet o kousek dál, na boloňské špagety, španělské ptáčky nebo francouzskou bagetu. Bude to skvělá změna!

Po šestadvaceti hodinách na cestě se ozvalo hlášení z kabiny pilota: „Za malou chvíli budeme přistávat na mezinárodním letišti v Athénách, místní čas je devět hodin ráno, venku je 15°C a prší.“ Paráda, posunuly jsme se o 10 000km a teplotně klesly o 20°C. „Neříkala jsi náhodou, že hlásí jasno a 25°C?“ obrátila jsem se na Káťu. „ Aspoň už nebude to šílený vlhko,“ usmála se.

Už na letišti jsme pocítily, že jsme v Evropě. Celník na imigračním nás ani nepozdravil, otráveně kouknul do našich pásů a otráveně nám je zase vrátil. Po kontrole jsme si to štrádovaly k zavazadlům. „Dojdu pro vozejky,“ povídá Káťa. Po chvíli se vrátí a říká mi: „Vozík je za euro!“ „Cože?“ nechápavě na ni koukám. „No to víš, Evropa, tady za vozejk prostě platíš!“ odpovídá mi naštvaně. I před letištěm bylo vše jinak. Nikdo na nás nepokřikoval „big taxi“, nikdo nepřihlížel, jak sestavujeme kola, nikdo se nás neptal, zda nepotřebujeme pomoc či jestli víme kudy vyjet z letiště. A tak jsme smontovaly kola a letiště si v tom dešti třikrát objely dokola, než jsme najely na tu správnou silnici.

Provoz byl celkem slabý, nebo nám to alespoň tak připadalo po tom blázinci v Indonésii. Řidiči zbytečně netroubili, nedusily jsme se v oblacích výfukových zplodin a bylo dokonce slyšet i vlastního slova! Číhalo na nás jediné nebezpečí. Dlouho jsme učily svůj mozek jezdit vlevo, denně jsme mu vtloukaly, jak najíždět do křižovatky, kudy na kruhový objezd a odkud čekat přijíždějící auto. Po více než roce se tohle všechno konečně stalo automatické. Jenže tady se jezdí vpravo! Z letiště do centra Athén to bylo nějakých 30km a za tu krátkou dobu jsem několikrát vjela do protisměru, naprosto přirozeně. Nebýt Káti, která na mě vždy zakřičela, kam si jako myslím, že jedu, určitě bych si vykoledovala minimálně nějaké řecké nadávky.

Ubytování jsme měly domluvené u Peloho a Justina v centru města. Dorazily jsme k nim asi v pět hodin odpoledne a byly jsme tak akorát zralé do postele. Pobyt v klimatizovaném hotelovém pokoji v Surabaye, klimatizace na letišti i v letadle, to vše se podepsalo na mém zdraví. Měla jsem šílenou rýmu, zalehlé uši a škrábalo mě v krku. Déšť a zima po příletu mi moc nepřidaly a nakonec to ode mě chytla i Káťa. Ráno nám bylo tak zle, že se nám ani nechtělo z pelechu. Potřebovaly jsme ale koupit bombu na vaření a nějaké základní jídlo, abychom mohly být po cestě soběstačné, a tak jsme se přemohly a z postele vylezly. Na větší procházku po městě jsme sílu už neměly. Druhý den jsme chtěly už vyjet, ale Pelo nám to jako hrdý Řek vymluvil, bez prohlídky města nikam nesmíme. Stejně nám pořád nebylo úplně dobře, takže nám nabídka další noci v posteli přišla vhod. Pelo nám vypsal základní místa, která bychom měly navštívit. Začaly jsme u vyhlídky na kopci kousek od jeho bytu, celé Athény jsme měly jako na dlani, takhle z výšky se nám jevily poněkud bíle. Cestou k další vyhlídce, tentokrát na Akropolis, jsme se zastavily na kávě. V Řecku je podoba kávy opět originální a my jsme jí ihned propadly! A ty pekárny, ach, naše chuťové buňky zažívaly extázi. Poslední povinná zastávka byl olympijský stadion Stadio Panathinaiko, kde se r. 1895 konala zahajovací a zakončovací ceremonie prvních olympijských her moderní éry. Stadion byl objeven při archeologických pracích r. 1870 a na první olympiádu byl kompletně zrekonstruován. Platit drahé vstupné se nám nechtělo, omrkly jsme ho přes plot a usoudily, že kulturu jsme dostatečně splnily a konečně se můžeme vydat na cestu.

Do poslední chvíle jsme přesně nevěděly, kudy pojedeme, nakonec padla verze jet přes poloostrov Peloponés. Dlouhých 20km jsme se prokousávaly jakousi průmyslovou zónou, kolem nás projížděl jeden kamion za druhým. Tak to ne, takhle jsme si to teda nepředstavovaly! Chtěly jsme být co nejdřív v přírodě, takže Peloponés jsme škrtly a místo toho jsme zůstaly v centrálním Řecku. Kluci v Athénách dost větrali, a tak místo uzdravení jsme své nachlazení spíš přiživily a brzy nám na kole došly síly. Začaly jsme podle mapy hledat vhodné místo, kde postavit stan. V Řecku je kempování na divoko zakázané, placených kempů je po málu, a když už nějaké jsou, nacházejí se především u moře, které jsme zatím neviděly. Naše místo tedy muselo být dobře skryté. Naštěstí to vypadalo, že jeden vhodný flek by mohl být nedaleko, rozjely jsme se tam. Obloha se zatáhla, šlapaly jsme o sto šest, abychom byly rychlejší než první kapky deště. Nebyly jsme. Náš vytipovaný flek byla z části ilegální skládka, z části „louka“ posetá včelími úly, terén byl kamenitý a porostlý nízkými křovinami s ostrými trny. „No, ještě že ty včely jsou zalezlé,“ brblala Káťa. Než jsme odházely kamení v prostoru, kam se akorát vešel náš stan, bylo po dešti. Zalezly jsme do stanu, uvařily čaj a ještě než se setmělo, jsme usnuly. Ráno nám nebylo o nic líp. Naše těla byla slabá, frkaly jsme, kašlaly a pociťovaly bolest na průduškách. Z poslední vody jsme si uvařily čaj, a protože poblíž netekla žádná řeka a krám byl daleko, abychom nějakou koupily, sebraly jsme zbytek sil a pokračovaly dál. Ten den bylo 8. května, dvouleté výročí naší cesty. Přemýšlely jsme, že bychom si za odměnu zaplatily hotel a zkusily se vyležet. Jenže v okolí nic nebylo, ptaly jsme se v každé vesničce, ale měly jsme holt smůlu. Pokud člověk není v opravdu velkém městě nebo u moře, může se s ubytováním rozloučit. Na oslavu jsme si koupily alespoň dortík a teplé kafe. Ujely jsme asi 50km a zapíchly to v olivovém háji na kopečku. Naše hrdinství bylo ráno po zásluze odměněno, bylo nám ještě hůř. Potřebovaly jsme se vyležet, jenže kempovat na jednom místě déle než jednu noc, nepřicházelo úvahu, mohly bychom být prozrazené a pokutované. Od moře nás v podstatě dělil jen jeden kopec, sice pořádný, ale za ním se nacházely hotely. Zařadily jsme nejlehčí převody, nasadily vyhlídkové tempo a pomaličku ho začaly zdolávat. Nahoře se nám otevřel nádherný výhled na vesničku a moře pod námi. Byly jsme naštvané, že nám je tak zle, protože by se tam dalo krásně zašít se stanem a mít úžasný výhled do údolí. Bohužel jsme ale potřebovaly zalézt do postele, pít hektolitry čaje a vypotit se, jinak bychom si zadělaly na pořádný průšvih. Sjely jsme dolů, zaplatily příšerně drahý hotel (aspoň, že byl s bohatou snídaní) a snažily jsme se vykurýrovat. V hotelu jsme nakonec zůstaly tři noci, protože až potom se nám udělalo konečně líp.

Byl čas vyrazit dál. No a kudy z údolí? Přece přes kopce. Měly jsme pocit, že stoupáme k nebesům, když jsme si myslely, že už to výš ani nejde, vykoukl na nás další kopec. Po tom, co už to vážně výš nešlo, jsme sjely do údolí. Po straně se tyčil další krtinec, s větrnými mlýny na vrcholku. „Krásný ty mlejny, co?“ mrkla jsem na Káťu. „Boží!“ povzdechla. „Tak přesně tam jedem,“ ušklíbla jsem se. „Jasně, to ti tak věřím,“ odpálkovala mě. Vážně mi do poslední chvíle nevěřila, až když už jsme byly na jejich úrovni, pochopila, že to nebyl vtip. Počasí bylo nádherné a horská krajina nás okouzlovala. Na stráních rostl tymián, louky byly poseté vlčími máky, v trávě u silnice se promenádovala obrovská suchozemská želva a pod koly nám přebíhaly zelené ještěrky a také jeden had. Mám z nich tak trochu fóbii, ale za poslední dva roky se to dost zlepšilo. Dříve jsem panikařila při pohledu na slepýše, i když to není pravý had, ale dnes si dokážu z určité vzdálenosti hada prohlédnout už bez velké hysterie. Ten, kterého jsem tentokrát spatřila, byl asi metr dlouhý a pěkně tlustý. Ale zároveň byl tak trochu „divnej“. Neměl klasické šupiny, ale spíš proužky jako žížala, byl hnědý a krk s hlavou měl žlutý. Káťa ho viděla, jak už zalézá do křoví, tak jsem s ní jeho podivný vzhled nemohla probrat.

Z hor jsme sjely trochu níž, do civilizace. Kolem nás byla buď pole, nebo olivové háje, dalo nám docela zabrat, než jsme našly skryté místečko na stanování. Nakonec jsme objevily skvělý flek i s potůčkem, tak akorát na spáchání hygieny. Zatím jsme v Řecku moc řek nebo potůčků neviděly, většinou jen vyschlá koryta.

Ráno pršelo, ze spacáků jsme nespěchaly a vyjely jsme až před polednem. Byla zima, na obloze se stále honily černé mraky a my cítily, že se nám vrací zpět nachlazení. Sakra! Zakempovaly jsme celkem brzo, vedle silnice jsme se schovaly za hustým křovím. Krajina je zde opravdu dost kamenitá, takže před postavením stanu, nás nejdřív čekalo opět dlouhé odhazování a „vykopávání“ kamenů, jinak bychom spaly asi jako princezny na hrášku. Daly jsme si čaj a ještě před soumrakem usnuly.

První ranní kilometry následujícího dne byly fantastické, 12 kilometrů bez jediného šlápnutí, sjížděly jsme totiž ze 700 m n.m. na 0 m n.m. k moři. Svítilo slunce a my jsme se po dlouhé době cítily nabité energií, lemovaly jsme pobřeží, a i když to bylo stále nahoru a dolů, jelo se nám skvěle. Ujely jsme 77km, což bylo zatím nejvíc od přistání v Athénách. Jízdu nám překazil přicházející déšť, po zmoknutí jsme netoužily, proto jsme raději sjely ze silnice a hledaly vhodné místo pro stan. „Půjdu se ještě mrknout trochu dál,“ volám na Káťu. „Když chceš, tak jdi, ale bacha na hady,“ odpovídá mi se smíchem. Sice jsme slyšela nějaké šustění v křoví, ale snažila jsme se ho ignorovat. „Všude samé kamení, jak jinak,“ běhalo mi hlavou. Vtom jsem na zlomek vteřiny celá zkoprněla, rozbušilo se mi srdce a pak jsem se rychle rozběhla ke Kátě. „Co je?“ ptá se. „Tam byl had…kousíček ode mě…zase ten divnej!“ vypravila jsem ze sebe s vytřeštěnýma očima. Později jsme přišly na to, co to je za podivného hada. Jednalo se o největší druh slepýše. Takže mě zase dostala ta ještěrka se zakrslýma nohama. Stan jsem stavěla ještě rozechvělá, každé šustnutí mnou trhlo a Káťa si mě dobírala až do druhého dne.

Náš úctyhodný výkon 77km nezůstal neoceněn. Zase se nám přitížilo a to už jsme měly radost, že jsme se rozjely. Těšily jsme se na stanování a už po druhé jsme skončily jako lazaři v hotelu, aspoň že byl o něco levnější.

Po dvou nocích jsme měly pocit, že už to musíme dát, už musíme prolomit tu smůlu a konečně se pohnout. Pro jistotu jsme udělaly malou změnu v trase a místo horami, jsme to táhly po pobřeží. Ke svačině jsme si dávaly chleba s cibulí s nadějí, že nás postaví na nohy. A povedlo se. Svištěly jsme podél moře, sice s ucpaným nosem, ale šťastné, že jedeme. V kempu 90km od hranic s Albánií jsme potkaly postaršího cyklistu z Holandska, který z Athén mířil zpět domů. Ráno vyjel asi hodinu před námi, ani se nerozloučil. Po 40km jsme stavěly na kafe a kdo neseděl v kavárně? Děda z Holandska. „Kde budete dneska spát?“ zajímalo nás. „Ještě nevím a kde vy?“ zeptal se. „My bychom chtěly dojet do Ksamilu v Albánii, je to kousek od hranic a ubytování je tam fakt levné!“ „A jsou tam kempy?“ ptal se. „Jo jsou, asi dva, ale jsou jen o pár kaček levnější než hotel.“ Koukal do mapy a pak řekl: „ No jo, ale to by bylo přes 100km, tolik já nejezdím!“ Dopil kafe, tentokrát se rozloučil a odjel. Po nějaké době jsme ho následovaly a znovu se společně setkali v dalším městě. „Před tím Ksamilem je kousek moře, jak to přejedete?“ ukazuje nám mapu. „Tam je nějaký přívoz, měl by jezdit 24h,“ odpověděla jsem mu. Dojedl svačinu a zmizel, my jsme si nakoupily jídlo a také jsme vyjely. Projížděly jsme pomerančovými sady, pár popadaných pomerančů jsme si sebraly, vitamínů není nikdy dost. Kousek před hranicemi jsme se zastavily na poslední řecké kafe, přeci jen bůh ví, jaké bude v Albánii. Po chvíli dorazil i děda. „Vy máte elektrokola nebo jste tak rychlé?“ zeptal se. „My máme jen nohy,“ smály jsme se. „Dík, že jste mi řekly o Ksamilu, vypadá to tam fakt dobře, asi tam dojedu.“ Rychle vypil limču a povídá: „Tak zatím, uvidíme se na trajektu.“ V klidu jsme dopily kávu a bavily se nad tím, jak jsme „dědu“ vyhecovaly. K dalšímu setkání došlo na albánských hranicích a odtamtud už jsme společně dojely do prvního města v nové zemi.

Co se nám líbilo?

Skvělé kafe, příjemní a usměvaví Řekové, krásná horská krajina, průzračné moře

Co se nám nelíbilo?

Hrozně moc hadů, kromě Blavora žlutého (největšího slepýše) jsme viděly i spoustu zmijí, kamenité podloží pro stan