Chile 2 – 2023

Icalma –  Pino Hachado paso

15. 3. 2023 – 22. 3. 2023

269 Km

Chile plné překvapení

Bylo slunečné středeční dopoledne, když jsme dorazily na hranice Argentiny a Chile. S napětím jsme čekaly, co si na nás zase vymyslí. Ach to Chile a jejich dokument o vozidle. Podsaditý celník s pleškou na hlavě překvapivě mluvil anglicky, takže nebyla šance se z toho vykroutit jako posledně. „A máte tenhle formulář?“ ptá se dychtivě. „Ne.“ „Ale nejste poprvé v Chile, že?“ pokračuje. „Ne, přiletěly jsme nejdřív do Santiaga.“ „Ale nemáte tenhle papír?“ znovu na nás mává formulářem, kde mají motoristé vyplněnou SPZ a další informace o vozidle. „Ne.“ „Tak to nevadí, vyplníme to tady,“ usměje se. „Jaká je značka vašich kol?“ Už první otázka je trochu oříšek. Nám svařoval kola pan Kovařík, který jinak vyrábí závodní silniční kola, tudíž na ty naše prcky nedával ani svoji značku. „Naše kola nemají značku, jsou dělaná na zakázku,“ odpovím rozpačitě. „Ani žádnou českou značku?“ „Ne.“ „Sériové číslo?“ zkouší to dál. „Ne.“ „Tak mi tady popište, jak vypadají,“ podává nám tužku a papír. Zmateně jsme se na sebe s Káťou podívaly. Co tam asi tak máme psát? Nakonec jsme napsaly, že jsou z ocele, průměr kol je 26“, mají sedla značky Brooks a komponenty Shimano, do pravého horního rohu jsme ještě nalepily naši samolepku s tím, že ji máme na hlavové trubce. A tento výtvor jsme mu předaly. Tou samolepkou jsme ho totálně odrovnaly. Smál se na celé kolo. Náš sloh přepsal do počítače, originál si schoval a nám vytiskl ten neustále vyžadovaný doklad o vozidle s naším popisem. Tak snad už bude klid! Protože za námi již nikdo nebyl, šel se podívat, jak ty naše kola vypadají a také si chtěl asi procvičit angličtinu. „Kam teď jedete?“ „Proč jezdíte na kole v Chile a ne v Evropě?“ „Co jste věděly o Chile dřív, než jste sem přijely?“ Připadaly jsme si jako u výslechu a trochu i trapně, protože o Chile jsme nevěděly vůbec nic. Ale proto jsme vlastně tady. Pak nasadil přátelštější tón. „Jak se v Čechách zdravíte? Také se objímáte a dáváte si pusu?“ Ta představa mě rozesmála. „Takhle se zdravíme jen s blízkými přáteli nebo rodinou. Nejsme tolik otevření jako vy,“ přiznávám. „A jak dlouho trvá, než se někdo stane blízkým přítelem? Roky? Měsíce? Dny?“ vyzvídá dál. „To je různé, někdy stačí pár hodin,“ odpovíme. Celník se podívá na hodinky, potutelně se usměje a řekne: „Tak já ještě chvíli počkám.“

Krátký asfaltový sjezd brzy skončil ve vesničce Villa Icalma. A opět baráčky, nebo spíš chatrče, z plechu a všude takový nepořádek. A do toho ti psi, lačnící po našich lýtkách. Káťa se nestačila ohánět svou bambusovou hůlkou. Stále je pro nás záhadnou jak to, že je to za kopcem tak jiné. 

„Jenom vyšlápneme kopec k hranicím a pak už pofrčíme jenom dolů až do Melipeuca,“ těšila se Káťa už od rána. Jenže asi zapomněla, že se nejdřív musíme z Icalmy vyškrábat do horského průsmyku a už vůbec ji nenapadlo, že to bude zase cesta plná kamení. Směrem dolů už Chilané začali pracovat na asfaltu, na deseti kilometrech jsme po něm jely třikrát. Všude jinde na světě asfaltují od začátku do konce, v Chile se začíná od prostřed a vždy jen po krátkých úsekách. 

Před Melipeucem nás překvapilo obrovské lávové pole. Celník uhodil hřebíček na hlavičku tím, že o místech, kam jedeme, toho moc nevíme. Na druhou stranu na nás tak čeká spousta překvapení. „To asi způsobila támhle ta potvora, co se skrývá v mracích,“ ukazuju Kátě na nedaleký zahalený kužel.

Na Melipeuco jsme byly strašně zvědavé. Je to větší městečko, brána do jednoho z nejnavštěvovanějších národních parků. „Třeba tam už budou mít normální domy,“ nadhodila jsem Kátě. „Myslíš?“ Byla to bláhová myšlenka. Od neupravenosti města alespoň odváděla pozornost „potvora“, sopka Llaima, jejíž tajemný pohled nás doprovázel na každém kroku. 

V kempu kontrolujeme počasí, abychom se do národního parku Conguillío nehnaly za deště. „Zejtra bude pršet, ale pak už to bude dobrý,“ hlásí Káťa, která má počasí na starost. „Tak tu zůstaneme dvě noci, ať máme na trek pěkný počasí,“ odvětím. O treku Sierra Nevada, kromě toho, že na něj prostě musíme jít, protože je nejlepší, také nevíme nic víc.

Pořád bylo trochu pod mrakem, ale aspoň nepršelo. Eukalyptovým lesem jsme dojely k branám parku, kde nás čekala první atrakce. Vodopád na řece Trufultruful. Název řeky pochází z mapučského jazyka a znamená skok za skokem, pravděpodobně kvůli četným kaskádám a vodopádům. Chilská  provincie Araucánia, kde se právě nacházíme, je domovem původních obyvatel Mapuchů a mnoho míst je proto spjato s jejich kulturou. Pokud se ale vyznáte v geologii, v patrovitě zvrásněném kaňonu řeky můžete číst historii daleko starší, než je historie Mapuchů. V jednotlivých vrstvách horniny naleznete stopy erupcí až 13 000 let nazpátek.

Přes obrovské lávové pole jsme pokračovaly hlouběji do parku. Obklopovala nás černo černá krajina sem tam ozdobená drobným, zeleným keříčkem. Majestátná Llaima z nás stále nespouštěla oči, i když byla částečně zahalená, a my ji nemohly vidět tak dobře jako ona nás. Možná i kvůli podmračenému počasí jsme byly v parku téměř samy, což ještě více umocňovalo tajemnou atmosféru. Z krásně uježděné cesty drobných lávových úlomků jsme odbočily k Laguna Verde (zelené laguně) mezi černé duny. Jak jsme ztratily z dohledu hlavní cestu, nic už nepřipomínalo existenci člověka. Blbnuly jsme mezi kopečky naváté strusky, až jsme se málem ztratily. Laguna Verde byla napůl vyschlá, ale i tak tvořila v sopečném okolí oázu, kde rostly dokonce ostružiny. A jak velké a sladké!! Nenasytně jsme je trhaly a cpaly do úst, dokud jsme neměly z jejich šťávy pořádně upatlané prsty.

Za cedulí označující konec vulkanického nebezpečí se začala krajina postupně více zelenat. Nízké křoviny a kapradí doplňovaly prastaré araukárie a další dřeviny. Opodál na nás vykouklo Duhové jezírko (Laguna Arcoiris), které je dalším oknem do minulosti. Přes jeho křišťálově čistou vodu modro zelených odstínu byly vidět kmeny starých stromů, které zde rostly, než vytékající láva při jednom z výbuchů přehradila koryto říčky.

Plné nových informací a dojmů jsme dojely do kempu. Za noc chtěli 800Kč za parcelu. Kdyby nás bylo víc, ani bychom nemrkly, ale ve dvou to trochu zahýbalo s naším rozpočtem. Na výběr jsme ale neměly, vlastně měly. Mohly jsme kempovat o 2 km blíž k výchozímu bodu treku Sierra Nevada, ale stálo by nás to skoro jednou tolik. Omluvily jsme se svým nohám, že půjdou o 4 km víc a šly jsme postavit stan.

Cesta k začátku treku byla nakonec hezká. Vedla araukáriovým lesem, ze stromů visely lišejníky, místy byla zarostlá různými keříky a občas kolem nás proběhla ještěrka, nikdo jiný nám společnost nedělal. Připadaly jsme si jako v pravěku.

Oproti minulému výletu k refugio Frey, byla stezka k Sierra Nevada mnohem schůdnější. Od první chvíle se zvedala jen mírně a nemusely jsme překračovat žádné překážky. Chvíli vedla ve stínu lesa a později se nám začaly odkrývat různé pohledy. Na sopku Llaima nad jezerem Conguillío, na zalesněný horský hřeben, kde mezi ostatními stromy kmeny araukárií porostlé světlými lišejníky vypadaly jako rozházené sirky, na vodopády z tajícího ledovce Sierry Nevady. Ale až na samotném konci cesty, na finální vyhlídce, nám došlo, že celý tenhle výlet podél sopky Sierra Nevada, o níž jsme ani netušily, že je sopka, protože je skalnatá a postrádá kuželovitý tvar, není o Sieře Nevadě. Je o jedné z nejaktivnějších sopek Jižní Ameriky, o sopce, která se podepsala na podobě místní krajiny a která podle Mapučské mytologie přináší spícím zlé sny, o sopce Llaima, která vytvořila i jezero Conguillío podle kterého se jmenuje celý park. Sedíme na lavičce a spolu s několika dalšími turisty s napětím čekáme, kdy Llaima sejme závoj mraků a odhalí nám svou krásu. Už už to vypadá, že ji oblaka minou, ale ona si je nakonec vždy přitáhne k sobě jako neposlušné psy. Necháme se škádlit ještě hodinku a pak to vzdáváme. Na posledním kilometru, který nás dělí od kempu, sbíráme semena araukárií, která by nám mohla posloužit jako vydatná svačina. Asi jsem nepřišla na nejefektivnější způsob, jak se do nich dostat, protože než jsem následně vyloupala ten půl pytlík, Káťa se stihla vysprchovat, napsat deník a uvařit večeři.

Od rána bylo jasné, že bude jasno, obloha byla úplně vymetená. Chvíli jsme si hrály s myšlenkou, že bychom šly znovu na vyhlídku, ale 20km byl silný protiargument. Sbalily jsme stan a parkem pokračovaly dál. Jen co jsme vyjely z lesa na další ohromné lávové pole, byla tam. Černo červená sopka Llaima pod modrou oblohou se s námi rozloučila ve velkém stylu. Sedly jsme si vedle cesty a chvíli na ni jen tak hleděly. Kdyby se nás ten celník předtím zeptal, proč jedeme do národního parku Conguillío, řekly bychom, že kvůli Sieře Nevadě. Kdyby se nás zeptal teď, mohly bychom s klidným svědomím odpovědět, že kvůli jedinečné krajině. Vždyť je to také díky araukáriím, kapradinám a lávovým polím jediné místo na celé planetě, které věrně simuluje prostředí, kde žili dinosauři.

Cesta do dalšího městečka, Malalcahuello, nebyla už tolik dramatická. Odmyslím-li Káti zoufalé šermování bambusovou hůlkou a hlasité nadávání. Protože jsme chtěly podniknout ještě jeden výlet, potřebovaly jsme zase využít služby kempu. Tentokrát jsme měly výhled ze stanu na sopku Lonquimay.

Sopka Lonquimay naposledy bouchla v roce 1988. Přesně 25. 12. 1988 a během této erupce vznikl kráter Navidad (Vánoce). Erupce trvala dlouhých 13 měsíců a láva navždy pohřbila několik hektarů lesa, kde dnes leží ohromné, temné pole ztvrdlé lávy. A přesně na tento kráter jsme měly v plánu vyrazit.

„Je to asi 20km na kole a pak necelý 2km pěšky, to se ani nebudeme nikoho doprošovat, ať nás tam doveze a pojedeme tam na kole, ne?“ navrhnu Kátě. „A kam tam pak dáme kola, aby nám je nikdo neukrad?“ „Koukej, to vypadá, že by se dalo i nějakou dobu jet na nich, to bysme je pak mohly nechat někde tam, uprostřed ničeho je snad nikdo krást nebude“ ukazuji jí několik obrázků na Googlu. „To zní dobře“ odpovídá. „Ty jo a představ si, že bychom je vytáhly až nahoru, prej je drsnejch jen posledních pár set metrů. To by byla fotka,“ trochu se zasním. 

Prvních 7 km bylo téměř po rovině, pak už jen do kopce, ale většina po asfaltu a závěr po drobných úlomkách lávy, což je ta nejlepší možná varianta nezpevněné cesty. Tedy pokud to není hluboké. V jednom kraťoučkém úseku byla tak 10cm vrstva úlomků, která nás okamžitě vyhodila ze sedla. V tu chvíli mi začalo běhat hlavou, jestli po té cestě ke kráteru půjde vážně jet. 

Cedule s nápisem Cráter Navidad označovala start pěšího výletu. Pod ní se rozprostírala obrovská černošedá planina s dunami. Nebýt modrých tyček rozmístěných po několika set metrech, člověk by se mohl snad ztratit. Chvílemi se nám dařilo na tom kole vážně jet, především z kopce, kdy se sice kolo chovalo jako sáňky, ale jelo. Po rovině nebo do kopce se bořilo do vrstvy strusky, a jak jednou člověk sundá nohu z pedálu, znovu se už nerozjede. Uprostřed se nám naskytl krásný pohled na sopku Lonquimay, která je podobně zbarvená jako Llaima a dokonce se na ní v zimě lyžuje. Pomalu jsme se doplahočily až pod kráter a v tu chvíli nám bylo jasné, že výstup i s koly bude mnohem náročnější, než jsme si myslely. Po úzké, strmé pěšince plné větších, ostrých úlomků lávy jsme se začaly škrábat nahoru. Při každém kroku nám noha za zvuku drolící se suti sjela zase o něco níž. Chvíli jsme kola vedly, chvíli nesly a chvíli jsme je tam chtěly nechat a dojít to bez nich. Ale nevzdaly jsme to! Na vrcholu jsme si musely nejdříve sednout a načerpat sílu na průzkum okolí. Kráter vypadal jako ohromný trychtýř, v němž se mísila žlutá, oranžová, červená a černá barva. Ze západu na něj shlížela Lonquimay jako matka na své dítě a společně pak hleděly na východ do údolí na své společné dílo zkázy. Na černé pohřebiště kdysi zeleného lesa. Z povzdálí je pozorovalo ještě několik dalších sopek. 

Po „heroickém“ výkonu jsme se jely odměnit do restaurace, kde připravují pokrmy z místních surovin. Když jsme viděly ty ceny, nepřišel nám najednou náš výkon zas tak velký a daly jsme si jen kopečkovou zmrzlinu. Kromě standardního výběru příchutí nás zaujala zmrzlina z ovoce „magí“. Obsluha se nám snažila krkolomně vysvětlit, o co jde, ale moc jsme nepochytily, tak jsme usoudily, že to jsou asi ostružiny. Zmrzlina byla sice fialová, ale na ostružiny v ní byly až moc velká jadérka. Google mi nic nenašel.

K hraničnímu přechodu zpět do Argentiny vedly dvě cesty. Jedna, která vede částečně stejnou cestou jako ke kráteru a celkově je víc kopcovitá, a druhá, vedoucí nejdelším tunelem v Chile, kam nesmí kola, ač na jeho konci začíná cyklostezka. „Nechci jet zase stejnou cestou, navíc když vím, jakej je tam kopec,“ protestuje Káťa. „Tak pojedeme tou s tím tunelem,“ odpovím smířeně. „A nezaplatíme někomu, aby nás tím tunelem převezl?“ ptá se. „Ale koho? Já bych se na to vyprdla, budeme stopovat.“ „A co když nic nepojede? Provoz tu moc není.“ Káťa prostě potřebuje mít všechno posichrované. „Tak se vrátíme do vesnice a někoho oslovíme,“ odbudu ji.

Zastavily jsme u silnice a čekaly, až něco pojede. Zpočátku jsme zvedaly palec jen na auta s korbou, ale nikdo nezastavil. Buď měli plnou korbu nebo auto. Začaly jsme stopovat všechno i osobáky a kamiony. Po hodině už jsme to chtěly pomalu vzdát. „Hele, támhle jede nějakej malej náklaďáček.“ „To vypadá, že má vzadu mrazák,“ odpoví Káťa odevzdaně. „Řekly jsme, že budeme stopovat všechno, tak dělej,“ zavelela jsem. Zastavil. Seděli v něm dva mladí kluci a souhlasili, jen to mělo nějaký háček, kterému jsem nerozuměla. Káťa tušila, o co jde. Vepředu měli jen tři místa, takže jedna mohla sedět s nimi a druhá…V mrazáku? Káťa, která vepředu sedět nechtěla, už přemýšlela, co všechno si oblékne. Otevřeli zadní dveře a tam prázdný prostor, žádný mrazák. Zatímco Káťa seděla potmě s koly vzadu, já byla podrobena výslechu. „A jaké stromy rostou v Čechách? Stejné jako tady?“ ptá se jeden. „No, araukárie u nás nerostou, u nás rostou…“ fakt jsem nevěděla, jak se španělsky řekne borovice a smrk. „Pine?“ napovídají mi. Pine, to by mohla být borovice. „Jo, borovice a ještě to druhý. Vánoční strom,“ zkouším to. „Eukalyptus?“ zase oni. Nevím, co tady zdobí na Vánoce, ale eukalyptus mě vážně rozesmál. „Ne, eukalyptus u nás není. Borovice má dlouhé…“ snažím se rukama vysvětlit jehlice. „A to druhý krátké.“ „Borovice česká?“ na to oni. Zase se směju. „Ne. A teď se zeptám já vás. Co je to ovoce magí?“ Začnou horlivě přemýšlet, jak by mi to popsali, ale nejsem z toho o nic moudřejší než předtím. „Je to jenom v Chile?“ ptám se. „Jo, myslím, že jo,“ odpoví mi jeden z nich. „A píše se to MAGÍ?“ ukazuji mu to napsané v telefonu. „Ne, MAQUI“ přepisuje mi to. Deset kilometrů uběhlo jak voda a kluci nás už vysazovali u cyklostezky. Ani za to nic nechtěli.

Maqui jsou malé černé bobule, které používají Mapuchové a to jak v kuchyni, tak v léčitelství. Ze všech ovocí obsahuje nejvíce antioxidantů, víc jsme o něm nevypátraly.

Cyklostezka nebyla tak famózní, jak se propaguje, ale na jejím začátku byl nádherný pohled na největší ledovec Sierry Nevady. Přijely jsme za Sierrou Nevadou a s ní se i loučíme. Dál na hranice jsme už jen stoupaly fádní krajinou.