Norsko 2

Norsko 2

2. 7. 2017 - 13. 7. 2017   619,5 km

V 18:00 jsme se konečně nalodily na trajekt a celé natěšené, že uvidíme po cestě tuleně, jak se o tom psalo v letáku o plavbě po Lysefjordu, jsme číhaly na přídi. Jenže obloha se zatáhla, foukal strašný vítr, a tak naše nadšení dlouho nevydrželo a zalezly jsme do kajuty. Začalo nám kručet v břiše, to nám naše žaludky oznamovaly, že po posledním jídle v 15 hodin mají opět hlad, ale my už jsme neměly co jim nabídnout. V Lysebotnu žádný obchod nebyl, takže doplnění zásob nás čekalo až po přeplavení. Jako naschvál každý v kajutě svačil a my seděly uprostřed omamných vůní a přesvědčovaly samy sebe, že hlad nemáme. Vylodily jsme se asi ve 20:30 ve Forsandu, kde byl i obchod Coop.
Protože ale byla sobota, měl otevřeno pouze do 17h. Nezbylo nám nic jiného, než se hladové vydat do 17km vzdáleného Jorpelandu, což je větší městečko a obchody tam mají otevřeno až do 23h. A tím, že byla sobota a v neděli mají
zavřeno všude, musely jsme tam prostě chtě nechtě dojet. Když jsme tam dojely, nakoupily, uspokojily naše žaludky, bylo už 23:30. Venku už byla tma. Kousek opodál tekla řeka a kolem ní vedla cestička, po které jsme se vydaly
a našly tak krásný plácek pro náš stan. Následující den nás čekala další turisticky velmi navštěvovaná vyhlídka nad Lysefjordem - Preikestol. Káťa se na ni těšila od příjezdu do Norska. Bylo zataženo, a tak jsme se rozhodly
jet do 5km vzdáleného kempu, postavit tam stan, ustájit tam naše oře a vydat se vstříc Preikestolu. Výchozí bod je parkoviště, vzdálené od kempu pouze 3km. Začínalo pršet, proto jsme zkusily stopovat. Štěstí stálo při nás,
čtvrté auto nám zastavilo a na parkoviště nás svezlo. S davem turistů jsme se začaly škrábat nahoru. Čím výše jsme byly, tím bylo horší počasí. Déšť nabral na itenzitě a kolem nás byla jen hustá bílá mlha. Bylo nám jasné, že z Preikestolu nic mít nebudeme, ale i přesto jsme pokračovaly dál. Nahoře se Pája snažila co nejlépe zachytit Káťu, no třeba ji na té fotce i uvidíte.

Cesta zpět byla o něco náročnější, déšť byl prudší a kameny klouzavější.
Člověk si musel dávat pozor nejen na ně, ale i na asijské spoluturisty, kterým tento terén dával značně zabrat. Když jsme došly dolů, byly jsme už dost promáčené, nemělo smysl zkoušet štěstí se stopem i na cestě zpět.
3km do kempu byly opravdu dlouhé, z kabátku nám kapala voda, botičky s goretexem čvachtaly a zuby nám zimou cvakaly. Mazaly jsme rovnou do sprchy, zda byla teplá ani nevíme, a pak rovnou do spacáku. Po čaji a polévce nám už bylo  o něco lépe. Mít tak ještě kde usušit to prádlo. Ani další den nebylo počasí lepší, ba naopak pršelo už od brzkého rána. Ač nerady, zaplatily jsme si další noc v kempu. Ve chvilce, kdy nepršelo, vyrazila Pája na nákupy, aby bylo
co jíst. Než ale nakoupila, opět se spustil hustý déšť. Mezitím co čekala až se zmírní, dala se do řeči s milým Norem Kennethem, který ji i Káťu pozval na večeři a pivo k sobě domů. Pája se celá natěšená s touto novinkou vrátila
do kempu, počkaly jsme až ustane déšť, sbalily všechny věci a pozvání přijaly. Daly jsme si teplou sprchu, vypraly prádlo a poté byly pohoštěny kávou, pivem, ugrilovaným masem a bramborovým salátem (brambory a majonéza). No co
víc si přát, dokonce i Pája si dala. Po krásném spánku v pohodlné posteli jsme se musely s Kennethem rozloučit a  posunout se zas o kousek dál. Cestou jsme potkaly cykloturistu z Francie, se kterým jsme se daly do řeči. Vyměnily
jsme si pár poznatků o Norsku a shodli se na tom, že v přítomnosti malých mušek Midge's, které vás chtějí sežrat za živa, je lepší i vařit ve stanu. Po té jsme se rozjely každý svou cestou. Jely jsme sice podél fjordu, ale i tak jsme často jely i několik km do kopce a mnohdy jsme projížděly i tunely. V jednom z nich jsme opět narazily na našeho francouzského kamaráda, jehož jméno vlastně neznáme, protože k představení nikdy nedošlo. Společně jsme pokračovali do městečka Sand, kde jsme posvačili, probrali život v Čechách a ve Francii a vyrazili hledat přístav, ze kterého jsme se chtěli přeplavit na protější břeh (500m). Přístav jsme našli, ale vzápětí zjistili, že trajekt tam už nějakou dobu nejezdí. Jediná možnost byla vrátit se 16km dlouhou, kopcovatou cestou zpět, přejet most a dostat se tak na druhý břeh. Byli jsme dost zklamaní a naštvaní. My zvolily variantu vrátit se zpět, Frantík zvažoval úplně jinou cestu či stop. Kvůli 500m přes vodu jsme si zajely 33km. No co, pro nás hrc prc, navíc jsme na dovolené.  Kopírovaly jsme druhý břeh fjordu až do města Sauda.

Pak přišlo 30km dlouhé stoupání do kopce po silnici č. 520,
v brožuře píší - na tomto úseku turisticky zajímavé silnice projedete autem během 15minut krajinu od fjordu až po  hory. Nám tato "velkolepá" cesta zabrala asi 5h, fyzicky to bylo dost zničující, leč krajina to opravdu  vynahradila. Po té jsme sesvištěly dolů pod další lahůdku - kopec a ještě k tomu s dlouhým tunelem. Vysílené jsme si raději tuto třešničku nechaly na další den.

Dokud jsme k tunelu nevyjely, nevěděly jsme, zda je do něj vjezd
cyklistům povolen. Naštěstí byl, nasadily jsme blikačky a čelovky a vjely do něj. S krátkým přerušením byl 7km dlouhý, tmavý, smradlavý a pro nás nekonečný. Dobré bylo, že po ránu nebyl takový provoz a druhá půlka byla z kopce.
A kopec dolů pokračoval i za tunelem, škoda jen, že poprchávalo. Cestu zpestřily dva ohromné vodopády, průzračná  řeka a pohled na ledovec. Projely jsme krásným městečkem Odda a mířily to k trajektu, abychom se opět přes fjord
dostaly na druhý břeh. Trajekt přijel, my nasedly a po zaplacení zjistily, že jedeme špatně. A tak jsme si neplánovaně daly hodinovou pauzu v kajutě a po té nasedly již na správný trajekt.

Vynahradilo nám to alespoň údolí, do kterého jsme po několika hodinách klesly. Svítilo sluníčko, silnice byly suché, hory zelené, jen v dálce zasněžené. Podél průzračné, modré řeky jsme dojely až do vesnice Lom, ve které se stýkají 3 národní parky Norska a která je tak zařazena mezi 5 vesnic národních parků. Také tam stojí kostel z 12. století.