Kambodža

Než se tentokrát pustíme do vyprávění o našem putování po Kambodži, zmíníme se o jedné nešťastné historické události, která ovlivnila život v této zemi, a jejíž důsledky jsou patrné dodnes.Během války ve Vietnamu v 70. letech byla Kambodža bombardována vojáky USA, kteří tímto způsobem ničili vietnamské tajné základny a vietnamské komunisty na kambodžském území. Společně s tím ovšem trpěl kambodžský lid, při bombardování např. zahynuly o statisíce civilistů. Lidé proto začali podporovat komunistickou stranu Rudých Khmérů, která slibovala lepší budoucnost. V roce 1975 se Rudí Khmérové v čele s Pol Potem dostali k moci, obsadili hlavní město Phnom Phen, avšak místo lepšího života nastala krutovláda. Strana chtěla vybudovat soběstačnou, izolovanou, komunistickou společnost. Obyvatelé měst byli deportováni na venkov pod záminkou, že hrozí další bombardování. Uzavřely se hranice a zrušily se peníze. Vznikaly pracovní tábory, kde byli lidé nuceni pracovat 12 – 16h denně za nelidských podmínek s minimálním přísunem potravy. Učitelé, umělci, právníci i lékaři byli popravováni a veškerá inteligence byla likvidována. Stačilo, když člověk nosil brýle nebo znal cizí jazyk. Na místa lékařů byli dosazováni rolníci a školy se uzavřely, protože vzdělání nebylo potřebné. Rodiny se rozdělovaly, jejich členové se nesměli stýkat a mnohdy byly děti nuceny udávat a zabíjet vlastní rodiče. Sebemenší prohřešek byl trestán smrtí, zpočátku zastřelením, později utlučením jakýmkoliv nástrojem či pohřbením zaživa. Pro nepřátele režimu bylo v hlavním městě Phom Phen v budově bývalé střední školy zřízeno vězení (S-21), ze kterého nebylo úniku. Tam Rudí Khmérové sváželi podezřelé odpůrce, kteří zde byli podrobeni výslechu, mučení a následně byli zabiti. Zemřelo v něm na sedmnáct tisíc vězňů a jen pouhých sedm přežilo. Vláda Rudých Khmérů trvala do roku 1979, kdy byla svržena při vietnamské vojenské invazi. Za čtyřleté krutovlády Rudých Khmérů zemřela čtvrtina tehdejšího obyvatelstva, cca 2miliony lidí. Řádění Rudých Khmérů se dotklo téměř každé rodiny a dodnes je toto období velmi bolestivým tématem. Některé části země jsou stále zaminované, což znemožňuje jejich zemědělské obdělávání a každý rok miny zabijí nebo vážně zraní desítky lidí. Likvidace inteligence také způsobila současný nedostatek lékařů a celkově nízkou úroveň zdravotnictví.

A teď už náš příběh.

Doslechly jsme se, že na hraničním přechodu Ha Tien / Prech Chak strávíme spoustu času, pokud nevyrazíme velmi brzy ráno, a že je dobré mít nějaký ten dolar navíc pro celníky na přilepšenou. Nařídily jsme si několik budíků, ale bylo to k ničemu, z postele nás dřív nevytáhly. Smířily jsme se s tím, že si holt počkáme. Na hranicích se však žádná tlačenice nekonala a my mohly ihned směle vyplňovat formuláře potřebné k získání víz. Všechno šlo jako po másle, ani si za víza si neřekli víc, než byla oficiální cena. Poté jsme musely projít lékařskou kontrolou, respektive po nás celník chtěl vidět očkovací průkazy. Pokud jej nemáte, probíhá prohlídka, která spočívá ve změření teploty a zaplacení jednoho dolaru. My jsme celníka zaskočily tím, že jsme průkazy měly. Dlouze si je prohlížel a pak ostýchavě špitnul: „One dollar“. No, nárok na to sice neměl, ale kvůli pár korunám jsme se nechtěly dohadovat. Bohužel jsme ale neměly drobné, a tak jsme mu daly pětidolarovou bankovku. Na to nebyl připraven, začal hledat peněženku a vtom do kanceláře vstoupil jeho kolega. Náš úplatkuchtivý celník se celý opotil, peněženku zahodil a začal mluvit něco o tom, že nám tedy rozmění. Seděly jsme na židličkách proti němu a jen se v duchu celé situaci smály. Nakonec nám vrátil tři dolary a my mohly vjet na půdu kambodžského království.

Za hranicemi se zdál život na první pohled dost podobný tomu ve Vietnamu, jen příbytky byly skromnější. Lidé ale nebyli tak usměvaví, nikdo nás s radostí nezdravil a v očích měli cosi zvláštního. Káva byla také na pohled podobná té vietnamské, ale chuťově se jí nevyrovnala. Byly jsme zvědavé, jak se bude naše cesta vyvíjet. Po několika kilometrech asfaltu jsme sjely na nefalšovanou oranžádu, hliněno písčitou cestu, která vedla podél pobřeží až do města Kep. Než jsme se opět napojily na větší silnici, viděly jsme ušmudlané děti, které si hrály v plechových mísách a chatrče postavené ze všeho možného. Nebylo se čemu divit, byly jsme v nejchudší zemi regionu. Během pár metrů jsme se ale ocitly mezi luxusními hotely a kolem nás projížděla samá drahá auta. Neskutečný kontrast nás na pár minut umlčel. Zamířily jsme rovnou do místa, kde jsme měly vytipované ubytování. V bungalovech za sedm dolarů sice tekla pouze studená voda, ale ve zdejším neskutečném vedru člověk teplou ani nepotřeboval.

Hodiny ukazovaly pravé poledne, bylo načase otestovat khmérskou kuchyni. Trochu jsme se jí obávaly, měla být ještě míň pestrá než vietnamská. První milé překvapení bylo menu v angličtině, druhé překvapení byla stránka věnovaná vegetariánům a třetí naprosto fantastické chutě. Naše chuťové buňky zažívaly extázi a my se konečně pořádně našťouchly. Když nám trochu slehlo, vydaly jsme se do nedalekého národního parku. Cestou na nás štěkalo několik volně pobíhajících psů, což bylo krajně nepříjemné a tak trochu nám to nahánělo strach. Hned z kraje parku jsme narazily na menší pagodu, uvnitř byly pozlacené sošky a fotka krále, nás ale upoutalo něco jiného. Na stolečku stál stojan s obrázky, na kterých bylo zachyceno domácí násilí. Co vám budeme povídat, dobře nám z toho všeho nebylo, ale procházkou nádherným parkem jsme zahnaly chmurné myšlenky.

Jih Kambodži je navštěvovaný zejména kvůli krásným plážím a nedalekým ostrovům. Ačkoli jsme chtěly pláže vidět, netoužily jsme projíždět hotelovými resorty, a tak jsme si udělaly jednodenní výlet lodí na Králičí ostrov. Na „králíčkovi“ sice nejsou ty nejkrásnější pláže, zato je tam minimum turistů, nedotčená příroda a lze ho během několika hodin celý obejít. Po vylodění se k nám přidal Ivan z Ukrajiny a společně jsme se začali prokousávat džunglí. Všichni tři jsme očekávali trochu zajímavější přírodu a lepší cestu, ale i přes poškrábané nohy to byl příjemně strávený čas. Po návratu na pevninu jsme ještě společně vyrazili na vyhlášený krabí trh. Ivan nás ukecal, že si koupíme kraby a dáme si do frňáku. Jenže za kraby chtěly nehorázné peníze, až nás všechny přešla chuť. Vrátily jsme se do naší ověřené restaurace a bylo vystaráno.

Blížil se čas Vánoc, které jsme chtěly strávit na klidném místě a pořádně si odpočinout. Pohádkový bungalov s bazénem, skrytý před ruchem města, s výhledem na zalesněné kopečky, to bylo to pravé pro nás, a tam jsme strávily vánoční svátky. Abychom se jenom neválely, zajely jsme se podívat na pepřové plantáže. Dozvěděly jsme se, že než se může začít pepř sklízet, trvá to 3 roky. Barevné variace pepře (černý, červený a bílý) rostou na té samé rostlině, záleží pouze na stavu zralosti bobulí a jejich zpracování. Jinak takhle dlouhé volno v kuse jsme snad ještě neměly, roupama jsme nevěděly co by, takže jsme se docela těšily se, až vyrazíme dál.

Původně jsme chtěly Kambodžu profrčet co nejkratší cestou do Thajska. Přišlo nám ale líto tohle malé království neprozkoumat hlouběji. Stočily jsme se na sever do hlavního města Phonm Phen. V tu dobu se na nás hnal tajfun, který předtím řádil na Filipínách a ve Vietnamu. Dešti jsme zase neunikly a k tomu všemu jsem ještě píchla. Jediné štěstí bylo, že ten den jsme to již neměly daleko do cíle. S výměnou duše nám přispěchala na pomoc starší babča, která neuměla ani slovo anglicky, ale zůstala s námi dokud jsme kolo neopravily. Bylo znát, že jsme opustili turistickou oblast a lidé byli zase přátelští a usměvaví. Příštího rána nás čekalo opět prázdné kolo. Náhradní duši jsme už neměly, a tak jsem si naivně myslela, že to prostě občas dofouknu a těch 70km do Phnom Phenu nějak dojedu. Když jsem po páté během deseti kilometrů zuřivě hustila pneumatiku, chtělo se mi brečet. Místo slz se ale spustil šílený liják. Zajely jsme pod nejbližší stříšku, sundaly kolo, plášť a daly jsme se do hledání příčiny prázdné duše. Po několika minutách se nám podařilo najít malý kus drátu v plášti. Duši jsme zalepily a pro sichr i tu včerejší. S nadšením, že už bude cesta odsejpat, jsme nasedly a jely dál. Optimismus nám vydržel celých 20km, protože přesně tak dlouho vydržel vzduch ve spravené duši. Zřejmě jsme ji špatně zalepily. Tentokrát nám výměna netrvala ani moc dlouho, už jsme byly sehrané. V pozdních odpoledních hodinách jsme do Phnom Phenu přeci jenom dorazily. Do hlavního města jsme jely hlavně kvůli návštěvě muzea genocidy Tuol Sleng v bývalé věznici S-21. S audio průvodcem jsme procházely jednotlivé místnosti a dozvídaly se víc o hrůzách, které zde byly páchané. Těžko jen uvěřit, čeho všeho jsou lidé schopni.

Phnom Phenem protéká Mekong, ano ta stejná řeka jako ve Vietnamu. Docela nás zajímalo, jak tady bude vypadat, obzvlášť když v ní žijí sladkovodní delfíni. Abychom je viděly, musely jsme se dostat do vesnice Kampi, která leží na severu země. Měly jsme to dokonale naplánované a užívaly jsme si jízdu podél řeky. Hliněno písčitá cesta byla lemovaná domky na chůdách (v období dešťů se značně zvyšuje hladina vody), lidé zde byli snad nejmilejší, jaké jsme kdy potkaly, nestačily jsme ani odpovídat na pozdravy a dokupovat cukrovinky pro děti. Život v téhle části země je velmi prostý, vaří se na ohni, hygiena se provádí na dvorku ve velkých kádích, pere se ručně, někdy dokonce „nožně“ tzn. jako když se šlape zelí, u každého domku mají hospodářská zvířata a rodiny tráví téměř veškerý čas pohromadě a hlavně venku. Bylo to kouzelné a také se nám líbilo, jak vedle sebe v souladu žijí buddhisté, křesťané a muslimové. Dojely jsme k trajektu, kterým jsme se chtěly přeplavit na druhý břeh, protože pouze tam bylo ubytování. Stihly jsme ho jen tak tak a radovaly se, že nemusíme čekat na další. Ale vždy, když se radujeme, špatně to končí. Trajekt se kvůli nadměrnému počtu aut přetížil, uvízl na mělčině, kapitán zadřel motor a bylo vymalováno. Po půl hodině marného boje jsme musely vystoupit a najít jinou, mnohem delší cestu. Pozitivní na to bylo, že jsme se díky zajížďce dostaly do míst naprosto nepolíbených turismem, lépe řečeno, dost možná jsme byly první bledé tváře, které tam místní lidé spatřili.  Nicméně slunce se pomalu chystalo ke spánku a v našich mapách nebyly zakreslené žádné cesty. Na každé křižovatce nám domorodci ukazovali, jakým směrem máme pokračovat a my jim pevně důvěřovaly. Překročení řeky bylo nevyhnutelné, proto jsme zkusily další trajekt, který naštěstí jel, ale převezl nás pouze ostrov. Nevadí, na konci by měl být most, navíc ne ledajaký, ale bambusový. „To bude paráda“, zajásaly jsme. A to byla ta chyba, most už tam totiž nestojí. Sympatický mladík na mopedu nám vysvětlil, že se musíme kousek vrátit a jet přes jiný. No hlavně, že tu nějaký ještě je, pomyslely jsme si. Za tmy jsme se z posledních sil přeci jen k ubytování dohrabaly a padly za vlast. Další den jsme pokračovaly podél Mekongu do Kratié, kde se shromažďují turisté, kteří také touží vidět delfíny. Město tedy poskytuje dostatek ubytování, restaurací a barů, což se nám hodilo, protože jsme do něj dorazily akorát na Silvestra. Na Nový rok jsme si letos nevyšláply Ještěd, ale jezdily jsme po řece a sledovaly delfíny. Doufaly jsme, že je uvidíme lépe, ale i tak to byl nádherný zážitek.

Sever Kambodži je řídce osídlen a mezi vesnicemi a městy jsou dlouhé vzdálenosti ničeho. Proto jsme se kousek vrátily a středem zamířily do Siem Reapu. Teploty se pohybovaly od 45°C do 50°C, potily jsme se víc než v sauně a každých 10km jsme u baráčků vyhlížely červené chladící boxy plné studeného pití. U silnic také prodávaly různé dobroty, rýži pečenou s kokosovým mlékem v bambusu, karamelové placičky a také něco, o čem si Káťa myslela, že je pečená brambora. Jen jí bylo divné, proč má ta brambora oranžové mašličky. Když jsme míjely asi pátý stánek s touto „bramborou“, Káťa to nevydržela a šla se zeptat, kolik stojí. Z blízka se jí ta brambora už nějak nezdála, a tak se pro jistotu zeptala, co že to vlastně na té špejli je. Paní prodavačka anglicky nemluvila, jen ze sebe vydala „kva kva kva“ a Káťu rázem přešla chuť. Paní naše zděšení se smíchem pochopila a alespoň nám u žabiček zapózovala. Nebylo to naposled, kdy jsme v khmerské specialitě viděly obyčejné české jídlo. To jsme si šly takhle jednou večer ulovit něco dobrého k snědku a narazily jsme na stánek, kde prodávaly ovocné koktejly. Rozhodly jsme se, že si dáme vitamínovou bombu a než se nám shake připravil, nahlédly jsme pod pokličky hrnců, které tam také měli. V jednom z nich jsme objevily něco, co nám připomínalo čočku. Naši fantazii ještě podpořil pohled na vajíčka, která se připravovala v hrnci nad ohněm. Trochu nám bylo divné, že se vaří bez vody, ale vidina čočky s vejcem veškeré pochybnosti zahnala. Okamžitě jsme si tuto kombinaci objednaly, ale pán se nám to snažil vymluvit, že se to k sobě nehodí. V duchu jsme si pomyslely, že ví prd, co je dobrý a dál jsme si trvaly na svém. Co přišlo vzápětí, nás mírně šokovalo. „Čočku“ dali do kelímku, zasypali ledem a polili salkem. Aha, tak proto nám to rozmlouvali. Nicméně toto jsme odmítli a požadovaly jsme suchou „čočku“ a vajíčka. Naše přání bylo vyslyšeno. Proč nám k vajíčku dali ještě nějakou trávu a omáčku jsme už neřešily. Nadšené jsme mazaly na pokoj a těšily se, jak si pochutnáme. Když Káťa začala loupat vajíčko, nejistě prohlásila: „Ty jo, to vejce je ňáký divný“. První, co mi blesklo hlavou, bylo, jestli to není pukavec. Šla jsem se na to tedy podívat. Pod skořápkou se rýsovalo cosi šedočerného. Káťa nad vajíčkem rozpačitě seděla a přemýšlela, co dál. Loupat či neloupat? Já jsem mezitím hledala na internetu „vejce v Kambodži“. A už mi to bylo jasné, byl to balut. A Kátě bylo jasné, že dál loupat nebude. A co že je to ten balut? Následující řádky by rozhodně neměly číst slabší povahy. Balut je vejce natvrdo, jenže i s kuřátkem. Je to asijská vyhlášená delikatesa. V každé zemi nechávají kuřecí nebo kachní embryo vyvinout do různého stádia od nedorostlého zárodku až po kuře těsně před vylíhnutím a to celé pak uvaří. Více informací snadno naleznete na internetu. My jsme každopádně měly po večeři a neměly jsme ani žaludek na to, abychom to fotily.

Siem Reap patří díky nedaleké významné kulturní památce, Angkoru, mezi jedno z nejvíce navštěvovaných měst na světě. A podle toho to také vypadá. Vše je přizpůsobeno turistům a s pravým životem v Kambodži nemá lautr nic společného. Místo khmerské hudby ulicemi duní americká, Kambodžané ve vás vidí jen peníze a jsou dotěrní, ceny všeho jsou zde nesmyslně vysoké a vy o turisty doslova zakopáváte. Většina lidí mířících do Kambodže stráví veškerý čas převážně pouze zde a tuto skvělou zemi vlastně vůbec nepozná. Protože jsme také chtěly vidět Angkor, bývalé hlavní sídlo Khmérské říše z 9. – 15. století, nezbylo nám nic jiného, než toto celé divadlo na pár dní absolvovat. Angkor je od roku 1992 zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO a nachází se v něm přes 1000 památek. Nejvýznamnějšími chrámovými komplexy jsou Angkor Vat, který je zobrazen na vlajce státu a Angkor Thom. Celková rozloha je 400 km2, proto je dobré se mezi památkami pohybovat buď tuk-tukem, na motorce nebo na kole. Jakou možnost jsme zvolily my, snad ani psát nemusíme. Při platbě vstupného se nám protočily panenky, když po nás chtěli 37 USD za osobu, ale co se dalo dělat. Doufaly jsme alespoň, že unikneme davu, podíváme se i k těm méně navštěvovaným památkám a budeme v klidu nasávat atmosféru. Jenže za celý den jsme stihly projet tak akorát ty nejvíc profláknuté památky a měly jsme toho plné brejle. Pokud by člověk chtěl vidět i vzdálenější místa, jednodenní návštěva k tomu rozhodně nestačí.

V Siemu nás už nic nedrželo, a tak jsme s radostí nasedly na kola a vychutnávaly si poslední kilometry, které nás zde čekaly. Krajina začala být pustší a my byly vděčné za každé zpestření. Jednou to byly kaučukové háje, jindy ruční výroba rýžových vloček nebo barevné lekníny, kterými byly poseté hladiny menších rybníků. Ani jsme se nenadály a už jsme stály ve frontě na hranicích s Thajskem.

Co se nám líbilo?
Zatím nejmilejší lidé, které jsme potkaly, znalost angličtiny (když náhodou neuměli, používali buď překladač nebo nás telefonicky spojili s někým, kdo uměl), vegetariánské jídlo, proti Vietnamu o dost méně odpadků, prostý život u Mekongu

Co se nám nelíbilo?
Bezohlednost řidičů (sražení zvířete není vyjímečné), volně pobíhající agresivní psi, pro cizince mnohonásobně vyšší vstupné na památky, než pro místní