Malajsie

Malajsie na kole

6. 2. 2018 – 27. 2. 2018         994,5km

Thajsko – Malajské hranice se dají překročit na několika místech. My jsme si vybraly klidný hraniční přechod, který se nacházel na kopci. Kopec se nám nějak dlouhý ani prudký nezdál, nebyla tam žádná kolona aut a celník byl překvapivě milý. Jediné, co mi vrtalo hlavou, bylo, kde teda je to prudké stoupání, o kterém jsem četla. Ale z radosti ze vstupu do nové země jsem to hodila za hlavu. Po prvních pár kilometrech se před námi objevily serpentýny plazící se po zalesněném kopci a hned bylo jasné, že teprve teď si mákneme. Z lesa se ozývalo houkání gibonů, sem tam jsme zahlédly hulmany. Bylo vedro a vlhko, nacházely jsme se už jen pár stupňů od rovníku, takže než jsme vystoupaly na vrchol, trika se dala ždímat. Těšily jsme se, že nahoře bude krásný výhled, ale všude kolem rostlo husté tropické „křoví“, přes které toho moc vidět nebylo, a tak jsme rovnou svištěly dolů. Po tom všem jsme dostaly šílenou žízeň. Bohužel jsme nikde nepotkaly bankomat, abychom si vybraly malajské ringity, ale v peněžence nám zůstalo pár thajských bhátů. Trochu jsme doufaly, že nám je po 20km od hranic v obchodě vezmou. Byl to vlastně první obchod, na který jsme narazily. Paní prodavačka s tím žádný problém neměla, kurz si nastavila ve svůj prospěch a my si dopřály osvěžující nápoje a hromadu sladkostí. Jely jsme po pěkném asfaltu, cestu lemovala zelenající se rýžová políčka, odpadků opět trochu ubylo, vše působilo upraveně a čistě, alespoň na poměry JV Asie. Jen nás trochu nás zarazilo, kolik hadů jsme během chvíle spatřily! Většina z nich byla samozřejmě přejetá, ale ani pohled na mrtvého dva metry dlouhého hada nebyl příliš povzbuzující. A ti živí nebyli o nic menší. Také jsme viděly několik starých známých varanů. Co se týče fauny, bude to tu asi divočina, pomyslely jsme si. Byly jsme zvědavé i na místní lidi. Jací asi budou? Už dopředu jsme věděly, že Malajsie je kosmopolitní, žijí zde Malajci, Číňané a Indové a s nimi se tu míchá i několik náboženství s Islámem na prvním místě. Nebudeme lhát, že jsme zpočátku nepodlehly předsudkům, které se v Čechách šíří jako mor. První zkušenost, kdy několik minut jel těsně vedle Káti Malajec na motorce a stále jí opakoval: „Já nejsem přítel, já nejsem přítel!“ naše obavy jen podpořila. Během několika dní se střídaly příjemné zážitky s nepříjemnými. Jednou jsme narazily na pána, který nám jen tak z ničeho nic zaplatil večeři. Poté jsme se chtěly ubytovat v hotelu, který vlastnil muslim. Na tom by zde nebylo nic neobvyklého, ale majitel byl arogantní, odmítl nám ukázat pokoj, dokud ho nezaplatíme, neustále nám důrazně opakoval, že to jsou jeho pravidla a z jeho očí div nešlehaly blesky, jak nám dával najevo svou mužskou nadřazenost. Následně nás zase o jedné pauze obdaroval starší pán melounem. A stále jsme čelily jedné a té samé otázce: „To jedete jenom vy dvě samy?“ Byly jsme z toho všeho mírně rozpačité. Zanedlouho jsme se ale otrkaly, přišly místním lidem na chuť a už si s nimi mávaly na silnicích a fotily se v restauracích.

Pravděpodobně i proto, že zde převládá islám, jsme ke Káti radosti potkávaly mnohem méně psů, muslimové totiž psy kvůli své víře nechovají. Naše lýtka tedy byla v bezpečí. Za to kočky byly snad u každého obchodu nebo restaurace, takže jsem měla co dělat, abych udržela své pokušení a neodvezla si je všechny s sebou.  Přišel den, kdy jsem zas o rok zestárla a už od rána jsme si plánovaly, jak si vyhodíme z kopýtka, dáme si něco dobrého k jídlu a koupíme si pivo nebo víno. Trochu jsme ale pozapomněly na fakt, že tady nebude snadné sehnat alkohol. Jediní, u koho se dá sehnat, jsou Číňani a ti zrovna nikde jako na potvoru nebyli. Žádná párty se tedy nakonec nekonala, ale aspoň jsme mohly druhý den brzo vstát a vyrazit na dlouhou a nelehkou cestu na Kameronskou vysočinu neboli do Cameron highlands. Už od samého rána jsme stoupaly. Jediné štěstí bylo, že s nastoupanými metry klesala teplota, takže jsme nejely ve 40°C, ale jen ve 30°C. Trochu jsme podcenily zásoby jídla, respektive jsme si vezly pouze bonbóny mentos a kolem poledne jsme už měly pořádný hlad. Protože Kameronská vysočina je kromě čaje proslulá i jahodami, natrefily jsme brzy na stánek s tímto čerstvým ovocem a energii zase dobyly. Tato oblast je vůbec zemědělsky hojně využívaná. Nahoře byl fóliovník vedle fóliovníku, až to skoro vypadalo, že odsud ovocem a zeleninou zásobují snad celou Malajsii. Do hotelu jsme dorazily vyčerpané, ale šťastné, že jsme i po delší době byly stále schopné bez větších problémů vyjet z nuly do 1600 m.n.m. Navečer teplota vzduchu už opravdu klesla na horských 20°C, musely jsme navléknout mikiny, tropické teploty nás pěkně rozmazlily. Druhý den jsme vyrazily na čajové plantáže, byla to vskutku pastva pro oči. Keříky s čajem pokrývaly krajinu jako zelené koberce a k tomu ta nádherná vůně. Ale protože to byla jen kratičká procházka, vymyslela jsem si ještě navazující výlet do Mechového lesa (Mossy Forest) a nejvyšší horu v okolí. Proč odpočívat, když se můžeme zničit, že? Sama jsem netušila, že to nakonec bude tak náročné a vyšla jsem si v džínech. Zprvu byla cesta široká, kolem nás se rozprostírala džungle, ale později cestu vystřídala stezka skrz prales. Cestou nahoru jsme překonávaly vysoké kořeny a navíc se výrazně ochladilo. Mrzly nám ruce a nosy a k tomu se přidala hustá mlha, takže výhled z Gunung Brinchang (2032 m.n.m.) byl téměř nulový. A cesta dolů byla ještě dobrodružnější. Prodíraly jsme se hustým roštím, slézaly příkré svahy s pomocí lana, podlézaly nebo přelézaly silné větve. Dva a půl kilometru jsme šly hodinu a v nohách nám škubalo, jak byly unavené. Bylo jasné, že další den si dáme pauzu a z hotelu paty nevytáhneme. Ale stálo to za to!

Na trase z vysočiny zpět do horkých nížin nebylo moc příležitostí k ubytování, takže jsme si naordinovaly 137km, ale co, bude to přece z kopce. A bylo, ale jen prvních 50km. Poté se začala silnice pěkně vlnit a poslední kilometry do Kuala Lipis jsme už tlačily snad i očima. Další den do města Jerantut nebyla situace o nic lepší, stále jen do kopce a z kopce. Asi příprava na Nový Zéland, blesklo nám hlavou. V Jerantutu jsme poprvé ochutnaly výtečně indické placky roti podávané s kari omáčkou a cizrnou. Do restaurace jsme se vydaly před setměním a díky tomu jsme měly možnost sledovat ptáky z širokého okolí, jak se slétají ke spánku na dráty. Byla to doslova černá mračna kroužící nad městem. Než jsme dojedly, skoro všichni ptáčci si už posedali. A v tu chvíli mi došlo, že vlastně až tak roztomilí nejsou. Od našeho hotelu nás dělilo několik takto obsazených drátů, pod kterými jsme musely projít. A určitě si dovedete představit, co takový opeřenec dělá před spaním. Správně, vykonává potřebu. Do hotelu jsem čistá nedošla, ale hůř na tom byla naše kola, která stála před hotelem. Ráno jsme je skoro nepoznaly.

V národním parku Taman Negara (pro zajímavost překlad názvu parku zní „národní park“, jak nápadité) se nachází nejstarší deštný prales na světě. A přesně tam jsme měly namířeno. Profil cesty nezklamal, opět to bylo jako na horské dráze. Zpočátku jsme jely lesem a viděly mnoho opic, mezi nimi i makaka vepřího, který se od svých příbuzných liší ocasem, má ho krátký jako vepř. Narazily jsme i na ceduli upozorňující na výskyt slonů, ale takové štěstí jsme bohužel neměly. Zanedlouho les vystřídaly plantáže palmy olejné. Byly všude a byly rozsáhlé desítky kilometrů, některé tam musely být už dlouho, jinde rostly teprve malé stromky. Právě z plodů tohoto stromu se vyrábí známý palmový olej. Kvůli němu se kácí lesy, které se pak nahrazují touto rostlinou. Byl to smutný pohled. Kolik živočichů asi přišlo o domov? Vesnička Kuala Tahan je jakousi základnou pro vstup do národního parku a tam jsme také zakotvily. Všimly jsme si, že někteří turisté mají na lýtkách nepěkné skvrny a také jsme slyšely, že často mezi sebou mluví o pijavicích. Káťa nelenila a hned začala vyhledávat informace na internetu. No jo, jsou tam!  Nastříkaly jsme se repelentem, ponožky natáhly až ke kolenům, navlékly se do dlouhých kalhot a hurá do pralesa. Po parku jsme si udělaly lehčí okruh. Prošly jsme si canopy walk, což jsou lávky mezi stromy ve výšce až 50m. Trochu se to houpalo, ale pohled dolů byl krásný, i když to pod koleny lehce šimralo. Vyšláply jsme si i na vyhlídku a k řece. Cestou jsme ale nepotkaly žádné zvíře, ani ty pijavice, jen sem tam byli slyšet giboni. I tak jsme si prales užily a pochopily jsme, proč se mu říká deštný, vlhkost v něm byla neuvěřitelná. Z Kuala Tahan vede jediná silnice a to ta houpavá, po které jsme přijely. Ačkoliv nejsme velké fanynky jezdit stejnou cestou, na výběr jsme neměly. Vrátily jsme se zpět do Jerantutu a celou dobu myslely na ty dobré roti. Už jsme se ale ponaučily a šly na ně za světla. Vyhnuly jsme se tak ptačímu bombardování.

Pomaličku se blížil termín, do kterého jsme musely přiletět na Nový Zéland, aby nám nepropadla pracovní víza. Bylo nám jasné, že zbytek Malajsie ani Indonésii už letos nestihneme projet. Mezinárodní letiště v Kuala Lumpur, hlavním městě Malajsie, nabízelo příjemné spojení, a proto jsme se do něj rozjely. Překvapilo nás, že se kousek od metropole rozprostíral další prales plný opic. Bylo to krásné rozloučení s divočinou. Blátivý soutok, jak by se dal přeložit název hlavního města, je velmi moderní. Jezdí zde dokonce automaticky řízené metro (bez řidiče).  Dominantou jsou věže Petronas, mrakodrapy, které byly do roku 2004 nejvyšší na světě. Kromě mrakodrapů lze ve městě vidět chrámy a kostely různých náboženských skupin. Číňané, kteří jako národ mají v KL největší zastoupení, zde mají svou čtvrť, Chinatown, ve které jsme se ubytovaly a na pár dní přeměnily hotelový pokoj na cyklodílnu. Na Novém Zélandu si totiž dost potrpí na svou přírodu a při příletu kontrolují veškeré vybavení, které přišlo do kontaktu s půdou v jiné zemi. Pro nás to znamenalo vydrhnout kola, boty a stan.  V mezičase, abychom si odpočinuly, jsme couraly po městě a ještě si pořádně za levno narvaly pupky. Ani se nám nakonec moc nechtělo opustit JV Asii, na druhou stranu jsme se těšily na změnu.

Co se nám líbilo? výborná kuchyně, tolerantní řidiči, příroda

Co se nám nelíbilo? dražší ubytování oproti předešlým zemím, až moc palmy olejné