Nový Zéland – Jižní ostrov 2/3

Nový Zéland na kole – Jižní ostrov – 2. část

7. 12. 2018 – 31. 12. 2018       1362km

Tapawera, malá vesnice ležící v údolí řeky Motueka, se stala naším domovem po dobu 67dní. Přesně tak dlouho nám totiž trvala naše chmelová „brigáda“, při které jsme si dovydělaly zbývající zlaťáky potřebné pro další pokračování naší cesty. Práce to byla velice náročná a namáhavá, ale i tak jsme rády, že jsme si přidaly do sbírky další zkušenost. Zároveň to pro nás také byla poslední práce zde na Novém Zélandu a vlastně až do doby našeho návratu domů. To vše jsme prostě musely náležitě zapít. V odjezdu nám bránilo jen škaredé počasí, které nám ale naopak dalo čas si napéct domácí chleba a sušenky, a poté už jsme mohly skočit zpátky do sedel.

Zamířily jsme do národního parku Nelson Lakes, do vesnice Saint Arnaud, ta je vstupní bránou k pěší túře do hor na Angelus hut, kterou jsme chtěly absolvovat. Tento dvoudenní trek chtěla jít i naše kamarádka Péťa z chmelu, a tak jsme se domluvily, že ho půjdeme společně. Odpoledne jsme dojely do vesnice St. Arnaud, do které Péťa mezitím stihla dostopovat a zakempovaly jsme u krásného jezera Rotoiti. Večer jsme sbalily nutné věci na túru, a protože Péťa má dva velké batohy, jeden nám půjčila, a tím jsme vyřešily starost, kam nacpat spacáky a karimatky. Druhý den brzo ráno jsme zašly do informačního centra, kde nám za malý poplatek uskladnily zbytek věcí a kola, zaplatily jsme si kemp v horách, nasadily na záda batohy a odstartovaly jsme náš turistický výlet. Nejdříve jsme musely ujít asi 7km k parkovišti Mt. Robert, kde začíná jedna z možných cest k Angelus hutu. Obyčejně tam lidé jezdí autem, ale my to přece dáme levou zadní i pěšky. Už po pár metrech jsme zjistily, že s veškerou tou tíhou na zádech, která se s každým dalším kilometrem stupňovala, to zas taková legrace nebude. Hlavou se nám honily myšlenky, jak to zvládneme, když už teď umíráme. K parkovišti zbývaly poslední 2km, cesta se zvedala a my šly opravdu krokem. V tom u nás přibrzdilo auto s mladou rodinkou. Nabídli nám, abychom si naskočily na korbu, že nás hodí nahoru. Oči se nám radostí rozzářily. Jako poděkování jsme jim nabídly napečené sušenky a měly jsme radost, že jim chutnaly.

Po příjemném svezení a odpočinku jsme se konečně napojily na trasu treku. Nejhorší úsek s nejvyšším převýšením byl hned na začátku. Jako bychom si ani neodpočinuly, už jsme zase fuňely, srdce nám tloukla jako o závod a pot z nás stékal ze všech stran. Klikatou cestou jsme se pomalu škrábaly nahoru. Na vrcholu jsme si nejen pořádně odfrkly, ale zároveň opustily poslední výhledy na jezero Rotoiti . Dál vedla cesta po širokém hřebenu hor, později už to byla jen úzká pěšina s občasným klesáním či stoupáním. Jednoduché to vůbec nebylo, nahoře foukal dost silný vítr, cesta byla kamenitá, člověk si musel dávat pozor, kam šlape. Okolní výhledy na hory, některé stále ještě zasněžené, nebo průzračná horská jezírka byly famózní, věděly jsme, že to stálo za tu šílenou námahu. Po několika hodinách, značně unavené, jsme přeci jen došly k našemu cíli a spatřily v údolí, obklopeném horami Angelus hut, chatu, která leží ve výšce 1650 m  n.m. u nádherného, stejnojmenného jezera. Překonaly jsme poslední strmý úsek dolů a hned postavily stan na břehu jezera. Spát se dalo i v chatě, ale ta už byla bohužel plně obsazená. Když jsme si šly večer dovnitř alespoň uvařit, shodly jsme se, že je lepší být ve stanu, než spát v ní a poslouchat ten neuvěřitelný cvrkot lidí. Máme tak svůj klid, který je hluboko v horách kouzelný.

Pro návrat jsme si vybraly jinou trasu. Scházely jsme prudce dolů do údolí, podél řeky, která se mnohdy musela přebrodit. Někdy se dala přeskákat přes kameny, jindy musely holt boty a ponožky dolů. Co vám budeme povídat, horská říčka nebyla zrovna nejteplejší. Travnaté údolí vystřídal nekonečně dlouhý les a my se modlily, ať už je konec. Když jsme se po pár hodinách ocitly zpět na parkovišti, vyhráno jsme ještě neměly. Potřebovaly jsme včas dojít zpět do infocentra, kde jsme měly věci, než nám zavřou. Naštěstí se šlo z kopce líp, než do kopce, a tak jsme vše krásně stihly. Ubytovaly jsme se opět v kempu u jezera Rotoiti. Večer, když byla úplná tma, jsme se zašly podívat k jezeru, protože tam měli být úhoři. A fakt tam byli!  

Dost bylo chůze, byl čas zase vyjet. Měly jsme na výběr jet buď po východním pobřeží, nebo po západním. Každé má své plus a mínus. Na východním je větší provoz a převážně farmy, na západním jsou ledovce, ale často tam prší. Vyhrálo západní, snad se nám déšť vyhne. Zpočátku jsme jely po silnici, koukat nebylo příliš na co, alespoň že počasí stálo při nás. Bohužel ne na dlouho. Už druhý den nás přepadl při jízdě silný déšť. Nechtělo se nám brát pláštěnky, bylo teplo, akorát bychom se zapařily. Promáčené skrz naskrz jsme dorazily do kempu, jehož majitel rezolutně odmítl, abychom spaly ve stanu v takovém nečase a dal nám výhodnou slevu na chatku, která měla i elektrická kamínka. No paráda, zajásaly jsme. V mokrém oblečení už nám byla dost zima, alespoň se rychle zahřejeme a ještě nám to do rána uschne. A tak kamínka jela naplno.

V Greymouthu, v největším městě západního pobřeží, jsme se napojily na trail, který nám umožnil jet 132km mimo hlavní a jedinou silnici, která se táhne po celé délce pobřeží. Jely jsme po šotolině, přes louky, deštné lesy, kolem jezer a čistých řek. Byla to skvělá změna. Nic ale netrvá věcně a my se opět plahočily po silnici. Provoz hustý ani moc nebyl, zato to byla celkem nuda a nic k vidění. Každý den jsme pouze ukrajovaly kilometry, pan foťák zažíval dlouhý odpočinek. Jediným zpestřením bylo jezero Ianthe, ke kterému jsme za slunného dne dojely a zakempovaly tam. Čekaly jsme, že voda v něm bude ledová, ale opak byl pravdou a my si užily báječnou koupel. Škoda jen těch otravných, kousavých mušek Sandflies, které nenechají člověka chvilku být a furt z něj musí sosat krev.

V podstatě jediná turistická atrakce na celém západním pobřeží jsou ledovce Franz-Josef a Fox ve stejnojmenných vesničkách. Jak jsme se blížily k prvnímu z nich, nad hlavami nám začaly létat helikoptéry s turisty, kteří se pořádně plácli přes kapsu, aby se dostali do míst, kde je led krásně čistý. Vesnice žijí jenom z turistů, kterými se to tam opravdu hemží, bylo nám z toho trochu nanic, tenhle cirkus pro nás není. Měly jsme i problém najít nějaký kemp s opravdovým trávníkem! Bylo šílené vedro, všude se motaly davy lidí a my kroužily jako hladoví supi po celé vesnici. Mohly jsme spát buď na štěrku, nebo na umělém trávníku položeném na štěrku. Nakonec jsme zvolily štěrk, do plastové trávy kolík prostě nezapíchneš.

Probudily jsme se do šedivého rána, mraky nám zakryly krásu ledovců a okolních hor. Čekat do druhého dne nemělo smysl, předpověď jasně hovořila v náš neprospěch. Ještě suchou nohou jsme zvládly dojet do dalšího kempu, a pak přišel déšť. Štěstí, že už jsme byly zachumlané ve spacácích. Po probuzení nebyla situace o nic lepší, z kempu jsme ten den paty nevytáhly a jen užasle sledovaly ten neskutečný liják, kam se na něj hrabal tajfun, který nás přepadl v Japonsku. Provazy vody crčely z oblohy snad 9 hodin v kuse! Stan to sice ustál, ale tráva pod ním i okolo něj byla nacucaná vodou tak, že když jsme na ni šláply, byly jsme po kotníky ve vodě. Opět se projevila zélandská vstřícnost a majitelka kempu nás nechala spát zadarmo v posteli.

Čekal nás přejezd Jižních alp, které se táhnou téměř po celé délce Jižního ostrova na východní stranu. Jeden cyklista, se kterým jsme se daly do řeči, nás varoval, že to bude velmi náročné. Nám se to nakonec zase tak hrozné nezdálo, pouze 2 km bylo opravdu velmi prudké. Cestou jsme se zastavily u přírodní zajímavosti Blue pools, ke které vede kraťoučká procházka přes dva závěsné mosty. Se zájezdem turistů jsme se k „bazénům“ natěšeně vydaly. Nevíme, zda to bylo tím, že obloha nebyla jasná, ale barva vody tak nějak nevypadala jako v letáčcích a ani nebyla o nic oslnivější, než v kdejaké zdejší řece, kterou jsme dosud tady viděly. Trochu nás to zklamalo, ale alespoň jsme se prošly.

Krajina se pomaličku začala proměňovat. Z deštných lesů jsme přejely do údolí obklopeného horami a zanedlouho na nás vykouklo nádherné jezero Hawea a kousek za ním jezero Wanaka. Protože Vánoce klepaly na dveře, rozhodly jsme se, že se tu na chvíli usadíme. Domnívaly jsme se, že vzdálenější kemp od města bude klidnější, ale když jsme po příjezdu spatřily mraky karavanů, nafukovacích Santa Clausů a běhajících dětiček, došlo nám, že o klidu se nám může leda zdát. Zélanďané, jak jsme se později dozvěděly, totiž rádi tráví Vánoce v kempech, kde si postaví velké stany, přivezou si s sebou grily, vodní skútry nebo lodě a užívají si takhle nejkrásnější svátky v roce. Něco jako u nás, když si sbalíme saky paky a razíme na hory.

Nenechaly jsme si zkazit náladu, postavily jsme si stan a zajely do města na vánoční nákup. Chtěly jsme si letos konečně udělat bramborový salát. Abychom měly ten Štědrý den ještě pestřejší, řekly jsme si, že si uděláme výlet. Nedaleko kempu vyrostla do výšky 1500 m n. m. hora Roy a z jejího vrcholu je možné vidět nádherný východ slunce. Znělo to lákavě a ještě lákavější bylo, že by tam tak brzy nemuselo být tolik turistů. Natáhly jsme budík a zamířily tam. Jenomže už ve tři hodiny ráno bylo parkoviště pod trekem plné aut a ze svahu na nás blikala světýlka od čelovek, kterými si lidé svítili na cestu. A sakra! Rychle jsme zaparkovaly kola a přidaly do kroku. Tím se nám podařilo být nahoře mezi prvními. Východ jsme stihly krásně, ale spíš než ten nás okouzlil západ měsíce na druhé straně. Díky východu se kolem něj obloha zbarvila do fialova a společně se zasněženými horami v pozadí a jezerem pod ním to všechno vytvořilo úžasnou podívanou. Večer jsme si zaslouženě daly pivo, bramborový salát s vege řízkem a nadělily si dárky v podobě nových Merino triček.

Na Zélandu, podobně jako v ostatních anglicky mluvících zemích, si dávají dárky až 25. 12. ráno. Za dětského jásotu jsme se pobalily a vyjely dál, pro další dárek, protože i naši oři si ho zaslouží. Ten na nás čekal v nedalekém Cromwellu, kam jsme si ho nechaly k naší kamarádce Pétě poslat. Jednalo se o zbrusu novou plachtu na kola, protože ta původní, která s námi vyjela, je už chuděra celá potrhaná. A tím byly Vánoce za námi.

Počasí nám přálo a my konečně poznaly pravé zélandské léto. Teploty se šplhaly k 40°C a rozžhavený asfalt nám praskal pod koly. Mířily jsme k nejdražšímu městu v této zemi, Queenstownu. Musely jsme jet po větší silnici, ale doufaly jsme, že 26. 12. bude provoz díky svátkům stále slabší. Nebyl. Silnice byla úzká, řidiči bezohlední a my jsme z toho byly po chvíli vyčerpané. Sjely jsme proto alespoň na pauzu k nádherné, tyrkysové řece Kawarau. A protože u ní byl i free kemp, rovnou jsme tam zůstaly. Řeka Kawarau je pro svou divokost vyhledávaná kajakáři a raftaři, my jsme si našly malinkou zátoku, kde nebyl takový proud, takže jsme si také mohly užít vodních radovánek a smýt ze sebe pot.

V mapách jsme objevily cyklostezku, která vedla téměř od free kempu až do zmiňovaného Queenstownu. Hned jsme měly zas o něco lepší den. Až do města jsme zajíždět ale nechtěly, protože mezi turisty je velmi oblíbené a navštěvované, hlavně pro adrenalinové zážitky, takže bychom se akorát motaly v davu. Nic pro nás, jen jsme ho minuly a pokračovaly dál. Bohužel jsme byly nuceny opět jet po větší a zároveň jediné silnici, která vedla dále na jih. Cesta lemovala jezero, ale byla celkem kopcovatá a se spoustou zatáček, ještě užší než předešlý den a řidiči byli ještě bezohlednější. Troubili na nás i na sebe a zřejmě velmi spěchali. Když jsme se později napojily konečně na další cyklajdu a neslyšely kromě zpěvu ptáků nic jiného, bylo to jako balzám. Začínaly jsme být už unavené, ale do kempu zbývalo posledních pár kilometrů. Vtom na mě Káťa volá velmi nepříjemnou zprávu. „Asi jsem píchla“. No nic, tak sundáme plášť, vyměníme duši, nasadíme plášť, nafoukneme kolo a bude. Ještě předtím jsem pověřila Káťu, aby v plášti našla příčinu defektu. „Nic jsem nenašla“, hlásí. To bylo divné, ale mohlo to být tím, že duše byla už jednou lepená. Asi po 15 minutách jízdy se na mě Káťa opět provinile podívala, já zase na její prázdné zadní kolo a nebylo třeba ani nic říkat. Sundat plášť, vyměnit duši, ale pozor, už jsme měly poslední a já jsem ji odmítala vydat, dokud v plášti nenajdeme to, co propíchává duše. Po dlouhém zkoumání to Káťa konečně našla. Asi 20 trnů zapíchaných v plášti z vnější strany, které pod tíhou naloženého kola vždy projely plášť skrz až na duši. „ Teda trny bych čekala spíš v Austrálii, aspoň podle toho, co jsem slyšela, ale na Zélandu?“ Trpělivě jsme pinzetou vyndávaly trn za trnem. Mně to pořád šrotovalo hlavou. Trny byly na konci béžové a jinak tmavě hnědé. Rostlinu s takovými trny jsem tady neviděla. A pak mi to došlo. „Káťo, nepřejela jsi náhodou ježka? Ty trny vypadají spíš jako bodliny.“ „Nooo…..je to možné, dneska mě ta auta tak utiskovala, že jsem musela najet asi na dvě mrtvá zvířátka. Jeden z nich byl králík, hned jsem se mu omluvila. A ten druhý, hmm to mohl být klidně ježek,“ odpověděla. Tak jsme vyřešily záhadu s „trny“, vyměnily jsme duši a konečně dojely do kempu.

Na jihovýchodním pobřeží se nachází záliv Curio bay, kde má člověk při troše štěstí šanci plavat zdarma s delfíny nebo vidět vzácné tučňáky žlutooké. Už od rána jsme se těšily, až tam dojedeme. Cesta to byla poměrně náročná, slunce opět pražilo, nikde žádný stín, ale touha spatřit mořské živočichy nás hnala dál. To, co jsme viděly po příjezdu do zálivu, nás totálně zdrtilo. Kemp byl narvaný turisty i auty, která v něm pouze parkovala a jejichž majitelé se váleli na pláži. Stánky s hot dogy, hlasitá hudba, hlava na hlavě, žádný stín. Připadaly jsme si jako na nějakém fesťáku. Chvíli jsme zvažovaly, jestli nám opravdu stojí za to tam zůstávat, jenže v dojezdové vzdálenosti nebyla jiná možnost kempování. Byly jsme uvězněné. Delfíny jsme neviděly, a ani se jim nedivíme, taky by se nám nechtělo plavat s tolika lidmi. Na tučňáky, kteří se vyskytují na pláži na opačné straně zálivu, jsme vyrazily kolem 18h večer. Chvilku poté, co jsme dorazily, zrovna jeden z nich zalézal spát do křoví, takže jsme ho viděly snad necelou minutu a navíc asi z 50 metrů, protože aby se tučňáci nerušili z těsné blízkosti, je tam natažené lano. Sedly jsme si před lano k ostatním pozorovatelům a asi 2 hodiny čekaly, zda se z vody nevrátí další. Abychom byly přesné, na této pláži žije 5 tučňáků, kteří s rozbřeskem míří do moře na ryby a poté se během pozdního odpoledne nebo večera pomalu vracejí do svých hnízd na pevnině. Spatřit takového tučňáka je tedy velmi obtížné a my jsme se toho dne už dalšího nedočkaly.

Optimismus nás neopouštěl, ale další noc v tom děsném a přecpaném kempu v Curio bay jsme absolvovat nechtěly. Rozhodly jsme se vyzkoušet štěstí s tučňáky o kousek výš na pobřeží, na místě zvaném Nugget point, kde se také nachází jeden z nejvíce focených majáků na Zélandu. Tentokrát měli pro pozorování tučňáků vybudovanou pozorovatelnu s pár okýnky. Nebudeme vás napínat, opět jsme měly smůlu. A tak jsme se ubytovaly v maličkém, klidném kempu uprostřed ničeho, s mazlivou černou kočkou a milým majitelem, a tam jsme zapily poslední den v roce 2018.

Pokračování příště