Austrálie 1

Austrálie na kole – část první – Ze Sydney do Melbourne

25.1.2019 – 16.2.2019 1377km

Také si často něco představujete? Jak to někde vypadá, jak někdo nebo něco vypadá? My tedy ano! Částečně asi i proto, že si nikdy moc nevyhledáváme informace dopředu. A pak jsme překvapené, když se naše představy střetnou s realitou. Domnívaly jsme se, že Austrálie je velká, vyprahlá, oranžová placka a Sydney moderní metropole se slavnou Operou a Bondi beach (pláží). Také nás každý varoval, že se tam díky hodně vysokým teplotám upečeme a dokonce jsme někde zaslechly, že je tam prý vlhko. Takhle „vybavené“ jsme přistály na klimatizovaném letišti v Sydney. Když jsme z něj vylezly, okamžitě jsme dostaly facku horkého, vlhkého vzduchu. Po pár minutách jsme začaly příšerně „lepit“. Snad si na tohle počasí brzy zvykneme! Kola jsme tentokrát složily celkem rychle a měly jsme o to víc času dostat se k Jeffovi do centra města. Ještě že tak, i když to bylo pouhých 10km, první dny a zvlášť ve velkém městě jezdíme velmi obezřetně, tzn. pěkně pomalu. Hned za letištěm jsme se napojily na cyklajdu, která hned za rohem končila. Sydney je protkaná sítí cyklostezek, bohužel ale nejsou propojené, a tak vám třeba po kilometru znenadání jedna skončí a za 500m znova začne a třeba na druhé straně silnice, což je pro cizince celkem dobrodružství.

První, co nás v tomhle městě upoutalo, byli pestrobarevní papoušci, kteří nám létali nad hlavou, velcí ibisové, procházející se po parcích a banánovníky! Sydney není vůbec moderní, je to staré město, vznikla v něm první evropská kolonie. Silnice jsou děravé, chodníky dlážděné takovými těmi velkými dlaždicemi, po jakých jsme chodily ještě na základku. Domy jsou úzké, řadové, patrové, podobné jako v Asii. Ulice lemují všemožné stromy, od banánovníků, přes palmy po nádherné eukalypty, aby vytvořily alespoň trochu stínu, občas jsme si připadaly jako v pralese.

Plné dojmů jsme dojely k Jeffovi, který bydlí právě v jednom takovém patrovém, řadovém domě, odhodily jsme brašny a sotva jsme vydechly, už se nás ptal, jestli s ním a jeho kamarády nechceme jít plachtit. Byly jsme lehce unavené, ale ta představa, že si posedíme na jachtě s vychlazeným pivečkem a mořským vánkem ve vlasech, nás lákala. Ach ty představy, opět jsme u nich. S radostí jsme pozvání přijaly. Trochu nás zarazilo, proč si všichni v kajutě přivazují své batohy, ten svůj jsme teda taky přivázaly a dál jsme to neřešily. Některé státy mají zvláštní bezpečnostní požadavky, pomyslely jsme si. Vyjely jsme z přístavu, Jeff vypnul motor, posádka napnula plachty… a celá loď se naklonila na pravou stranu, že jsme téměř nabírali vodu. Pevně jsem tiskla zábradlí a v hlavě mi běželo :“ Sakra, co se stalo? Vždyť se převrhneme! Přijdeme o všechny fotky, co jsou ve foťáku v batohu, měly jsme ho nechat doma. Na břeh je to daleko. Proč jsou všichni tak v klidu? Dělejte něco!!“ Poté se loď nahnula na druhou stranu a PAK nám konečně došlo, že tohle je sportovní plachtění a loď se chová přesně tak, jak má. Byl to silný, nezapomenutelný a krásný zážitek plný adrenalinu.

Původně jsme chtěly u Jeffa strávit pouze 2 noci, ale tím, že hned druhý den po našem příjezdu slavili Australané svůj největší svátek v roce – Den Austrálie, nebo-li den, kdy dorazili první osadníci, nebo také trestanci, jak chcete – nám všichni doporučovali vyjet až o něco později. Nakonec jsme zůstaly 4 noci a Sydney jsme si pořádně užily.

První naší pomyslnou zastávkou a záchytným bodem bylo přes 1000km vzdálené město Melbourne. Zbývalo vyřešit, jakou trasu zvolit, ale s tím nám pomohl Jeff, který byl tak úžasný, že se s námi nakonec i vymotal z města, a pak už jsme opravdu osiřely. Jely jsme po nádherné cyklostezce podél pobřeží, tentokrát několik desítek kilometrů dlouhé. Staré patrové domy vystřídaly moderní haciendy s výhledem na moře a surfaře lovící vlny. Dojely jsme do přístavu, odkud jsme se přeplavily do městečka Bundeena a zanedlouho vjely do 2. nejstaršího národního parku na světe – do Royal national park (nejstarší je Yellowstone v USA). Náš největší strach v Austrálii byl z hadů a pavouků, přeci jen tu žijí ti nejjedovatější zástupci obou druhů. Jak jsme vjely do parku, přestaly jsme se cítit úplně bezpečně, úzkou silnici lemovalo křoví obalené pavučinami a my jsme nervózně čekaly, odkud na nás něco vyskočí. Nepříjemné bylo i zjištění, že Austrálie není žádná placka! V příšerném vedru, kolem 40°C, jsme se sápaly do nekonečně dlouhých kopců, pot nám stékal po celém těle, za chvíli jsme byly durch. Royal park je hlavně o plážích a lagunách, nespěchaly jsme, a tak jsme si k jedné z nich zajely, i když to znamenalo sjet k moři a znovu zpátky nahoru na hlavní silnici. Jeff nám před cestou poradil místo v parku, kde se můžeme zašít a v klidu přenocovat. No jo, jenže to bylo už po 40km a nám se chtělo jet dál. Navíc nocovat v lese s tou zabijáckou havětí? Vzaly jsme osud do vlastních rukou, vyjely jsme z parku a opět lemovaly pobřeží. Když už jsme měly tak nějak dost, sjely jsme v jedné vesničce do veřejného parku u moře. Jedni čeští cyklisté kempují v Austrálii snad výhradně na takových místech, tak jsme se nechaly inspirovat. Ale ouha, v parku byla nepřehlédnutelná cedule zakazující stanování nebo jakoukoli formu přespávání. To nám udělalo čáru přes rozpočet. Sedly jsme si na lavičku pod přístřeškem a dumaly, co dál. Společnost nám přilétli dělat papoušci kakadu (žlutočečelatí). Byli od nás jen pár metrů a my jsme vzrušením na chvíli zapomněly, že nemáme kde spát. Později kolem nás prošla „místňačka“ a hned se s námi dala do řeči. Padly tradiční otázky, jako odkud jsme, jak dlouho jsme v Austrálii, odkud dneska jedeme a také kam jedeme. Na to jsme jí odpověděly, že vlastně už jen hledáme místo, kde složit hlavu. Ukázala směrem k pláži do řídkého křoví, že tam by to mohlo být úplně v pohodě, že tu stejně každou noc někdo spí v autě a nikomu to nevadí. Přesně to jsme potřebovaly slyšet. Dokud bylo světlo, ještě jsme si pod přístřeškem uvařily a daly jsme si sprchu. U pláží totiž bývají zdarma studené sprchy, jak příhodné. Za soumraku jsme se vydaly na doporučené místo. Setmělo se ale zatraceně rychle, než jsme vytáhly stan z obalu, už jsme mohly tahat rovnou i čelovky. Roztáhly jsme podlážku a najednou jsem si všimla podivných, v celku velkých děr do země. Říct to Kátě nebo raději ne? Bylo jasné, že to byly pavoučí nory, ale nechtěla jsme budit paniku. Opatrně jsme jí tedy řekla, že bych stan postavila kousek dál, že zrovna na tomhle místě jsou nějaké díry do země, asi myší. Nevyšlo to! Káťa začala vyšilovat, zvlášť po tom, co do jedné z nich posvítila a zahlédla obří osminohou kreaturu. Nedalo se nic moc dělat, postavily jsme stan mezi pavoučí nory, rychle do něj naházely brašny, pak do něj samy skočily, zatáhly zipy a do rána jsme z něj nevytáhly paty. Po téhle děsivé zkušenosti jsme se dohodly, že příště se začneme zabydlovat o něco dřív, a kdyby to náhodou nevyšlo, raději si alespoň vezmeme boty a ne sandále!

Pokračovaly jsme dál podél moře, a jak nás obyčejně tento typ krajiny příliš nebere, tak australské pobřeží, to je jiná liga, nestačily jsme žasnout nad jeho krásou. Objevovaly jsme i další a další druhy ptáků. Zahlédly jsme na vodní hladině pelikána, toho ohromného ptáka s velkým voletem na ryby, kterého jsme znaly z liberecké zoo. Káťa se ho snažila vyfotit, ale pro náš objektiv byl příliš daleko, a nebo to prostě tak mělo být. Asi o 2 km dále si totiž rybář čistil své úlovky a kolem něj byly vzorně do kroužku seřazení tito velikáni. Ani se pomalu nehnuli a čekali na odhozené zbytky. Mohly jsme se jim dívat z očí do očí, byli nádherní, jako malovaní. Nabuzené jsme jely dál. Viděly jsme ještě růžové papušky kakadu, tenkozobé kakadu a ještěrku s modrým jazykem. Tolik nových vjemů jsme pomalu nestačily vstřebávat.

Pomaličku jsme se loučily s překrásným pobřežím a mířily lehce do vnitrozemí do městečka Nowra. Byl strašný hic. Kousek před městem jsme to už nevydržela a musely jsme se jet aspoň na chviličku schovat do autobusové zastávky. Už jsme chtěly jet dál, ale zastavil nás stařík, který hned vedle prodával třešně. Prý kam jedeme a už nám podával pytlík velkých, černých, osvěžujících a zatraceně dobrých třešní, které nám přišly akorát vhod. Než jsme dojely do města, byl pytlík prázdný. Slunce se muselo zbláznit, pálilo o sto šest, teploměr ukazoval 46°C ve stínu. Rozhodly jsme se počkat v parku alespoň do 15h, to už by mohlo být snesitelněji. A taky bylo. Hned za městem začal foukat neskutečný vichr, rázem se ochladilo, obloha byla černá. Nemělo smysl jet dál. Sjely jsme ze silnice do lesa, kde jsme objevily krásnou, prostornou mýtinku, plnou bobků a králičí teda nebyly! Postavily jsme stan a už jsme začala hledat na internetu, jak vypadá klokaní trus. „ Velký 1-3 cm, nepravidelně kulatý, na povrchu černý, uvnitř suchý, žlutozelený.“ Nelenila jsem, a ač si mě Káťa dobírala, hned jsem jeden bobek rozpůlila. „ Suchý, zelenožlutý! Určitě je klokaní,“ pronesla jsem s nadšením. Počasí se horšilo, tak jsme zalezly do stanu a brzy usnuly. Ráno při balení stanu jsme si všimly, že nás někdo šmíruje. Zpoza hroudy na nás koukali asi 4 klokani. Čumáčkem větřili a asi jsme jim moc nevoněly, protože po chvíli rychle odskákali. „ První klokani! Hned čtvrtý den a živí!“ radovala se Káťa. Většina turistů vidí bohužel svého prvního klokana v příkopu u silnice. Ani nás tento smutný pohled později neminul.

Od předešlého odpoledne teploty ještě klesly a my klepaly kosu při 16°C. Poslední den na Zélandu jsme zarachaly veškeré teplejší oblečení na dno brašen, protože v Austrálii je přece děsný vedro! A tak jsme musely pořádně zalovit, abychom měly alespoň větrovky. Před námi byl NP Morton. Po klidné silnici jsme projížděly skrz eukalyptový les. Jeho vůně byla tak intenzivní, že i poslepu byste poznali, uprostřed čeho se nacházíte. Po cestě u nás zastavilo auto a řidič nám zapáleně líčil, kam si určitě musíme zajet. První zajížďka byla k vyhlídce na celý park. Cesta k ní byla písčitá a my konečně poznaly obávanou australskou „valchu“, tzn. vlny na cestě, které vás solidně naklepou. Druhá zajížďka byla k vodopádu. Věříme, že kdyby nebylo tak sucho, pohled na vodu přepadávající z útesu by byl určitě ohromující, takhle jsme se pokochaly spíš samotným útesem. Zakempovaly jsme u řeky a uvažovaly jsme nad koupelí. Nakonec z toho ale sešlo, neodrazovala nás ani tak zima jako nejistota, zda v ní nejsou schovaní krokodýli. Později jsme se dozvěděly, že se zatím není čeho obávat, vyskytují se až víc na severu.

Probudily jsme se opět do chladného rána, navlíkly větrovky a šlapaly dál. Během hodiny se teplota vyšplhala z 16°C na 36°C. Pomalu jsme se ani nestihly namazat opalovacím krémem.

Po více jak roce nahánění se jsme se konečně měly setkat s pro nás velkým českým cyklistou Zbyňkem, který pomalu finišuje objezd Austrálie. Místo setkání – Canberra. Žádný free kemp, v okolí lesy. Představa, že se opijeme, vlastně dáme dvě pivka a budeme ji mít jak z praku, a pak budeme hledat skryté místo pro náš stan, nás příliš nelákala, takže jsme si poprvé zaplatily za noc v kempu. Dobře jsme udělaly, „povídání“ se protáhlo, a nakonec jsme byly rády, že jsme dojely těch pár metrů do kempu.

Teplé počasí se zatím drželo, větrovky ležely v brašnách. Z Canberry jsme jely pustou, vyprahlou krajinou. Sem tam dům a široko daleko nic. Na benzínce v půli cesty jsme se osvěžily studenou limonádou a debatovaly o tom, jak na nás dnešní cesta působí. Shodly jsme se, že tak trochu depresivně.

To by nebylo ono, kdyby bylo stále slunečno. Následující den se obloha pořádně zatáhla. Šedivé mraky nad uschlými stromy a sluncem vyšusovanou trávou ale měly své kouzlo a Káťa nestačila mačkat spoušť foťáku. Jenže když z mraků začalo kapat, už nám to tak působivé nepřišlo. Jak moc nemáme rády, když musíme stavět stan za deště, sušit v něm mokré věci a být promrzlé. Koukla jsem na warmshowery, zda v Jindebyne, kam jsme měly namířeno, nežije nějaký dobrodinec, který by nás zachránil. A on tam zrovna jeden žije. Nerozmýšlely jsme se ani vteřinu a už jsme mu psaly S.O.S. zprávu. Syd nás vřele přivítal, připravil ručníky a rovnou nás poslal do teplé sprchy. Než jsme druhý den vyrazily do Snowy mountains (Sněžných hor), ještě nám poradil, ve kterém kempu máme složit hlavu.

Od jezera v Jindebyne jsme stoupaly asi 48km, naštěstí prudké to bylo jen ze začátku. Ve Snowy mountains se nachází i nejvyšší hora Austrálie, Mt. Kosciuzsko. Správně tušíte, že název není příliš anglický, hora nese jméno polského generála Kosciuzska. Výslovnost by tedy měla být [koščuško], proto když se jedna paní Káti ptala, jestli míříme na „Kozi“, nechápavě na ni koukala a po mém návratu z toalet mi povídá: „Hele byla tady ňáká paní a mluvila něco o kozách.“ No to jsme se nasmály, protože jsme posléze zjistily, že Australané horu nazývají [koziousko]. Podle místních výlet na vrchol za moc nestojí, tak jsme se spokojily s výhledem na „Kozí ouško“ od silnice. Než jsme dojely do doporučovaného kempu, huláká na mě Káťa, že jí něco cinká na předním kole. Nejdřív jsme si myslely, že zlomila drát, ale na druhý pohled jsme zjitily, že to byl mnohem větší průšvih. Měla vylámaný náboj a pět drátů jí tam jen tak viselo a z vesela cinkalo. Opatrně jsme sjely posledních 10km do kempu. Na chvíli jsme na rozbité kolo dočista zapomněly, protože kam oko dohlédlo, tam byl klokan. Malí, velcí, skákající, ležící, prostě boží! Postavily jsme si mezi nimi stan, provizorně jsme elektrikářskými páskami zpevnily náboj, daly jsme si koupel v řece a přihnala se bouřka. Akorát jsme všechno stihly.

Druhý den jsme zdolávaly poslední kopce Sněžných hor, Káťa už byla mírně unavená, ale s optimismem konstatovala: „Aspoň že neprší!“ Čekal nás sjezd dolů a v tu ránu začalo lejt jako z konve a já její slova proklínala. Dojely jsme do nejbližšího úkrytu ve vesničce Khancoban, kde jsme byly uvězněné tři hodiny. Vůbec se nám zpět do deště nechtělo. Pro jistotu jsme si raději ve vesničce koupily pončo do deště, i když dětské, jiné neměli. Předpověď počasí ale tentokrát vyšla na minutu přesně, a tak jsme už v 15:00 mohly pokračovat dál v cestě. Dojely jsme do Jingellicu, kde jsme náročný den spláchly jablečným ciderem, zdarma se osprchovaly studenou vodou a padly za vlast. Albury bylo nejbližší město, kde byla šance, že někdo Kátě spraví kolo. Chtěly jsme jet tou nejkratší a nejméně kopcovitou cestou, abychom tam byly co nejdříve. Na výběr jsme měly dvě – po levém nebo po pravém břehu řeky Murray. Na levé straně byl jisto jistě asfalt, ale také víc kopců, na pravé to podle fotek vypadalo, že se střídá asfalt s šotolinou, ale zase byla téměř placatá. Hlasování dopadlo ve prospěch pravé strany. To jsme si naběhly. Šedesát kilometrů drncavé šotoliny, asfaltu jsme potkaly všehovšudy kilometr a stejně byl děravý. Patnáct kilometrů šílená valcha, místy písek, místy bahno. Ale pomineme-li fakt, že hrozilo, že se Káti kolo rozpadne, cesta to byla nádherná. Otevíraly se nám pohledy na meandrující řeku Murray, v níž stály vyschlé stromy. Nad námi létali papoušci kakadu a počasí bylo jako dělané na cyklistiku. Pak už jsme se přeplavily trajektem na druhý břeh, kde byl bezpečný asfalt a už jsme svištěly za našimi známými do Albury. Kerry a Rosse jsme ubytovávaly v roce 2016 ve Stráži nad Nisou, když projížděli naši zemi na kole, a oni nám to teď mnohonásobně oplatili. Strávily jsme s nimi dva dny. Ross nám pomohl opravit kolo, jejich vnučka připravila tradiční dort Pavlova, což akorát vyšlo neplánovaně na moje narozeniny, naučily jsme se hrát kriket a zažily australské „bárbí“ = grilování.

Ani se nám od nich nechtělo, ale čas je neúprosný, a tak jsme zvedly kotvy. Austrálie nás zatím překvapuje každý den a my jsme viděly další endemické zvíře – ježuru, něco mezi ježkem a dikobrazem – a také jednoho z nejjedovatějších hadů – Taipana, brr. I po jednodenní pauze vždy trochu zlenivíme, a tak nám bodlo, že posledních 20km jsme jely z kopce po rail trailu a nemusely jsme téměř vůbec šlapat. Ross nám také dal rady na cestu kudy jet dál, ale tentokrát jsme se jich úplně nedržely a zvolily jsme si jinou cestu. Opět šotolinu, i když jsou takové cesty méně pohodlné a my jsme pomalejší, užijeme si o to víc přírodu a neskutečný klid. Čím více jsme se blížily Melbourne, tím ubývalo klidných cest a po posledním rail trailu jsme se zařadily do provozu na hlavních silnicích. Do samotného centra velkoměsta jsme zajíždět nechtěly, takže jsme to vzaly přes předměstí do přístavu Sorrento, odkud se přeplavíme na začátek nejkrásnější Australské silnice – Great ocean road. A o tom zase příště.