Austrálie 3

Austrálie na kole – z Adelaide k Uluru
3.3.2019 – 20.3.2019     1875km

Za naši skoro dvouletou cestu jsme zažily už mnoho. Vytrvalý déšť, extrémně silný vítr, tropická vedra, vysokou vlhkost, padající sníh a nízké teploty, vysoké emise v Rusku, jely jsme podmořským tunelem, musely jsme si zvyknout jezdit vlevo a proplétat se v hustém provozu motorek. Tentokrát nás však čekal nový rozměr – obrovské vzdálenosti mezi „civilizacemi“, tzn. třeba 250km bez jediného obchodu, benzínky nebo vůbec lidského obydlí a především bez možnosti doplnění vody.

V Adelaide jsme bydlely u Johna, se kterým jsme se seznámily ve Vietnamu. Respektive John bydlel na pozemku Joa (Josefa) a my jsme si tam postavily náš stan. Joe je asi 70 letý sympaťák, polského původu, s Československými kořeny. Možná i proto jsme si padly do oka a Joe si nás rychle oblíbil. Nakonec jsme u nich zůstaly 3 dny, v jejichž průběhu jsme se připravovaly na další, velice náročnou etapu. Nejdříve jsme Káťě pořídily také nové přední kolo, protože ač ji v Albury opravili náboj, příliš jsme mu nevěřily a o to, aby se kolo porouchalo někde v poušti, daleko od všeho, jsme vážně nestály. Poté jsme nakoupily zásoby jídla skoro na čtyři týdny včetně 10 litrových barelů na vodu. Když jsme náš nákup viděly na hromadě, udělalo se nám lehce mdlo z toho, kam to všechno narveme. Ale jak už jsme se několikrát přesvědčily, vždycky se najde nějaké řešení. Vyndaly jsme z brašen veškeré teplé oblečení, jeden spacák, turistické boty, vybavení do deště a rázem bylo místa habakuk. Vyřazené věci jsme zabalily do krabice, kterou nám později John pošle do naší cílové destinace v Austrálii. Kam to asi bude?
V den našeho odjezdu nám Joe přichystal královskou snídani (ten den jsme neměly hlad až do večera) a na cestu přibalil sušené ovoce, oříšky a műsli tyčinky, přesně to, co jsme potřebovaly.

Vymotat se z města a všech jeho předměstí byl vyčerpávající úkol na celý den. Pak už pomaličku začalo ubývat aut, městeček i jejich obyvatel a obchodů. Stále jsme však měly každodenní luxus v podobě vody a naše barely se zatím vozily prázdné. Zelenou trávu jsme viděly naposled v Adelaide, náš stan si začal zvykat na hliněné nebo písčité podloží.

V městě Quorn, kde žije přibližně 1300 obyvatel, jsme se definitivně vzdaly možnosti jet alespoň ještě několik dnů po snazší, civilizovanější silnici a stočily jsme kurz na severovýchod. Krajina začala být pustší a pustší, až nám to nahánělo trochu strach a hlavou se nám honily všelijaké myšlenky. Nekonečné roviny, na jejichž konec jsme mnohdy ani neviděly (měřily i 20km), nás jen podporovaly v hloubání o našich životech. Z přemítání nás vyrušil pohled na zvířený prach v dálce. Nejdříve jsme si myslely, že se pouze práší za projíždějícím autem, mnoho cest už bylo pouze štěrkových, ale později jsme si všimly, že jde o lokální mini tornádka, která víří okolní písek. Když se takové tornádko prohnalo přímo před námi, měly jsme rudý prach úplně všude. Nic moc příjemná záležitost, kór když víte, že nebudete mít sprchu. Dalším rozptýlením byly melouny rostoucí u silnice. Jednalo se o malinkaté, nezralé vodní melouny nebo tak rozhodně vypadaly a i voněly. Natěšená Káťa jeden z nich ochutnala s vidinou, jak ji osvěží, ale opak byl pravdou, chutnal hořce, tak hořce, že tu pachuť chudák cítila až do večera. Společnost nám dělali sem tam klokani nebo emu, někdy živí, jindy bohužel mrtví. Krajina se pozvolna měnila, míjely jsme pásmo hor Flindersových hřebenů, stromy pomaličku nahrazovaly nižší křoviny a písku kolem nás bylo čím dál víc. Dojely jsme do „díry“ jménem Parachilna. Omlouvám se za ten výraz, ale výstižnější pojmenování mě nenapadá. Žijí v ní pouze 3 lidé, stojí tam hotel, pár chatiček pro turisty a také se tam dá za poplatek stanovat. Teploty začaly opět stoupat a my měly zase sucho v krku. Chtěly jsme se trochu odměnit, a tak jsme si nejdřív daly pivo. Barman si řekl o „najn ten“ (9,10 $), alespoň to jsem mu rozuměla. Drobné jsem neměla, tak jsem mu dala dvacku. Vrátil mi 1 dolar. Uh, taková drahota! Cena byla pravděpodobně „najn týn“ (19). To je holt daň za žízeň uprostřed ničeho, ale dávat další dvacku za písčitý plácek a sprchu se nám už vážně nechtělo. Asi na nás viděl, že „smrdíme“ korunou, teda dolarem, tak nám dovolil zadarmo postavit stan u veřejných toalet u silnice. S velkým díkem jsme nabídku přijaly.
Druhý den nás čekal na nějakou dobu poslední „supermarket“ a také telefonní signál. Toto všechno se nacházelo v městečku Leigh Creek, kde už také žije dost Aboriginců (původních obyvatel), kteří jsou tak trochu nehezcí a jde z nich strach. Rychle jsme doplnily zásoby, napsaly domů a vyrazily dál.

Po cestě u nás zastavilo policejní auto. Pány policajty zajímalo, kam máme namířeno. Asfalt totiž končí uprostřed ničeho v pidi vesnici Marree a dál vede pouze dirt road – nezpevněná cesta plná kamení, písku a valchy. Prohlíželi si nás i naše kola, ptali se, zda víme, jaké bude počasí (nesnesitelné vedro), zda máme dost vody, protože dál nebudou žádné obchody a zda víme, že cesta nebude snadná. „Ano, ano, ano, tohle všechno víme“ odvětily jsme jim vesele a zároveň je přesvědčily, že jsme na to připravené. Bylo moc příjemné, že jsme někomu mohly sdělit naši zamýšlenou trasu, hned jsme se cítily klidnější. V Marree stojí jeden hotel, pár domů ze zvlněného plechu a roadhouse, což je taková naše benzínka s předraženým a omezeným sortimentem potravin. U hotelu se opět mohlo kempovat, dokonce zadarmo. Jedna věc nám ale tak trochu udělala čáru přes rozpočet. Doslova! Plánovaly jsme si, že v Marree naplníme barely z veřejného pítka. Jenže voda v nich je dešťová a už přes půl roku nepršelo, takže tanky s vodou byly prázdné. Voda, která tekla v kempu či kdekoliv jinde po vsi, byla z artéských studen. Tyto studny nejsou moc hluboké, a protože v centrální Austrálii je veškerá podzemní voda lehce slaná, je použitelná pouze k mytí, nikoliv k pití. Ze zvědavosti jsme ji ochutnaly a rázem vyplivly. Nezbývalo nám nic jiného, než si vodu koupit. Za 500Kč jsme měly 30l balené vody, každá si vezeme asi 15l, což by mělo akorát vystačit na 2 dny i s vařením a sprchou z PETky.

Přišel den D! Den, na který jsme se těšily a zároveň se trochu bály, co nás čeká. Vyrazily jsme s východem slunce, mělo být vedro, tak abychom jely alespoň chvíli ve snesitelných teplotách. Na konci asfaltu navazoval Oodnadata track, po kterém jsme se vydaly. Na pustinu už jsme si za těch pár předešlých dní zvykly a už v nás nevyvolávala negativní pocity. Naopak, pouštní krajina se nám moc líbila, má své kouzlo, písečné duny měnily barvu od žluté, po tmavě oranžovou, křoviny byly nízké, nebo trochu vyšší, tráva žlutá či vůbec žádná a ten božský klid. Cesta byla ve slušném stavu a nám se jelo celkem hezky. Ale jen do 11h. Teploměr na tachometru hlásil 45°C. Asi jsme měly s výjezdem jeden den počkat, bylo takové vedro, jaké jsme doposud nezažily. Stín se v poušti hledal jen těžko. Po 50km jsme dojely do bizarního uměleckého parku, kde jsme přeci jen kousek stínu za jedním „dílem“ objevily. Snažily jsme se vzpamatovat z toho horka, voda v PET lahvích skoro vřela, byla odporná, chytala plastový ňuf a absolutně neosvěžila. Jenže nic jiného nebylo, a tak jsme ji do sebe klopily, abychom se vyhnuly dehydrataci. S nějakou sprchou z flašky jsme se rozloučily, doufaly jsme, že budeme mít dostatek alespoň na pití. K nejbližší možnosti, kde doplnit vodu, bylo ještě přes 150km daleko, musely jsme sebrat všechnu sílu a pokračovat dál. Před očima se nám míhala ledová limonáda, pytel s ledem, studené ovoce, bazén a jiné, v tu chvíli nedostižitelné věci. Ty myšlenky se nedaly ničím zastavit a vyhnat z hlavy ven. Bylo to k zbláznění! Ujely jsme sotva 10km a už jsme hledaly nějaký další kousek stínu, pod kterým bychom se mohly ukrýt před tou žhnoucí, žlutou koulí. Našel se! Pod nízkým keřem. Po chvíli projelo policejní auto a zastavilo u nás. Byli v něm naši známí policisté. „Tak co, jak se jede?“ ptali se. „No…. je vedro,“ odpověděly jsme. „My vám to říkali,“ ušklíbli se. „Máte dost vody, nepotřebujete něco?“ „Ale jo, vody máme dost, jen je teplá, nemáte nějakou studenou?“ nahodily jsme zoufalý pohled. „No jasně“ sáhli do termokrabice a podali nám dvě půllitrové lahvičky se zmraženou vodou. Ihned se nám rozzářily oči a nestačily jsme ze sebe chrlit slova díků. „My teď pojedeme do William Creeku a pak zase zpátky. Je tam roadhouse, nechcete něco vzít?“ ptali se ještě. „Vodu!“ vykřikly jsme obě zároveň. „Tak my vám ji dovezeme, zatím buďte někde ve stínu,“ rozloučili se a odjeli. Koply jsme do sebe na půl jednu zázračnou lahvičku, která nás vrátila do hry, a plné odhodlání jsme zkusily jet dál. Druhou jsme pečlivě zabalily do ručníku a zarachaly do rozpálené brašny na horší časy. Deset kilometrů a kouzlo ledové vody bylo fuč. Objevily jsme starý železniční mostík, nebo spíš dvě nízké kamenné zídky, přes které kdysi vedly koleje. Jedna ze zídek dělala asi 20cm široký stín. Strach z jedovatých pavouků ukrytých ve škvírách šel stranou, přitiskly jsme se ke zdi, abychom se schovaly před tím spalujícím sluncem, na kterém už bylo 66°C, ve stínu 48°C. Bylo to jako zlý sen. Druhá ledová lahvička byla osvěžující, ale na nohy nás už nepostavila. Po chvíli u nás přibrzdilo terénní auto a z něj vylezla žena ve středních letech. „Máte dost vody? Nechcete napít studeného?“ ptala se soucitným výrazem. „ Vody máme dost, ale pokud máte studenou, tak tu nemůžeme odmítnout, my máme totiž jen teplou“. Vytáhla termosku a každé nám trochu nalila. „Jestli máte plechový hrnky, tak do nich nalijete vodu, vítr, ač je teplý, vám ji ochladí, “ ještě nám poradila a vzápětí zmizela v dálce. Neměly jsme ani sílu to zkoušet, jen jsme se odplazily zpátky do „jeskyně“. Stín už se zvětšil, tak jsme si mohly i lehnout. Ležely jsme a funěly. Voda, kterou jsme vypily, šla okamžitě všemi póry z těla ven, připadaly jsme si jako cedník. Za další dvě hodiny u nás zastavili naši hrdinové. Dovezly nám ledovou vodu a čtyři studené nektarinky. „Tady Chris jede zítra do Coober Pedy, tak vás tam může odvézt,“ řekl mladší policita. „Pojedu velkým autem, kola můžeme naložit na korbu,“ přidal se Chris. Znělo to dobře, ale: „To nemůžeme, to by bylo podvádění a navíc zítra už má být trochu lepší počasí,“ odvětily jsme statečně. „No jak chcete, zítra se vás zeptám znovu“ usmál se Chris. Sotva odjely, pustily jsme se do osvěžujících darů. Opět nás to probralo k životu, opět jsme nasedly na kolo a opět ujely pouze 10km. Vyjely jsme příliš brzy, pořád byl pařák. Udělalo se mi zle. Čekaly jsme další hodinu a znovu zkusily jet dál. Čím víc bychom ujely, tím méně by nám zbývalo následující den do William Creeku, kde je ten roadhouse, sprcha, voda, život. Deset kilometrů, víc ani ťuk. Nemohla jsem, byla jsem vyčerpaná a bolela mě hlava. Zapíchly jsme to uprostřed pouště. Do „civilizace“ nám zbývalo 120km, vstaly jsme ještě před východem slunce a s čelovkou na hlavě jsme vyjely dobýt William Creek. Pálily jsme to, co se dalo. Závodily jsme se sluncem. Teploty opravdu lehce klesly, i tak ale bylo teplo a stav cesty se rapidně zhoršil. Přibyl písek a hlavně kamení. To jsme fakt potřebovaly, frfňaly jsme nahlas. Odpoledne jsme přeci jen dosáhly vytouženého cíle. Vstoupily jsme do roadhousu a už od pultu na nás volala prodavačka: “ Že vy jste ty holky na kole? My jsme o vás už slyšely.“ „Jo jo, to jsme my. Daly bychom si nějakou studenou limonádu,“ vypravily jsme ze sebe ještě celé uřícené. „To vypadá, že ji potřebujete hodně rychle,“ otevřela nám plechovky s pitím a podala je. „Vy jste ty dvě holky na kole? Já vám dám zmraženou vodu, ať se ochladíte“ přišla další. Každý nás tu už znal. Vychutnaly jsme si vysněnou limču, i zmraženou vodu, a poté se vrátily do obchodu vyjednat si kempování. Tentokrát tam stála další nová tvář. „Vy jste ty holky na kole? To mi řekněte, jak to děláte. Já jsem dřív profesionálně jezdila na kole, ale tohle bych nikdy nejela. Prý nemáte ani klobouky a moskytiéry,“ divila se. „Ale jo máme, jen zatím nebyly moc potřeba,“ odpověděla jsem. Což už ovšem nebyla pravda. Ve Williamu se to totiž mouchami jen hemžilo a desítky much nám bzučely u hlavy. „Chtěly bychom tu dnes přespat v kempu,“ obrátila jsem se na ni. „Dobře a chcete pokoj nebo snad ve stanu?“ vyvalila oči. „Ve stanu.“ „ Ježíši, a s elektrikou nebo bez?“ptala se dál. „Bez,“ odpověděla jsem. „Já to nechápu,“ jen kroutila hlavou. „Tak to máte zadarmo, akorát 5$ za sprchu, jestli ji chcete,“ zeptala se už nejistě. „Tu teda chceme!“ smála jsem se. „Jo a nemohly bychom si někdy doplnit vodu?“ ještě jsem se zeptala s nadějí, že tu nějakou dešťovku mají. „Podejte mi láhve, já vám napustím studenou a venku je tank s dešťovkou, pokud budete potřebovat víc,“ řekla. „ Super!“ podala jsem jí jednu PETku. „Z toho pijete? Pane bože, vždyť z toho budete nemocné, to musíme vyměnit!“ zděšeně vyhodila moji pomačkanou, špinavou láhev a odněkud vytáhla novou. To byl servis.

Než jsme druhý den vyrazily dál, poptaly jsme se na stav cesty. Z Oodnadata tracku se totiž odpojíme na William Creek road vedoucí do Coober Pedy. „No ta je mnohem lepší, žádné kamení a jen trochu valchy,“ uklidňovali nás místní. Příjemně motivované jsme šláply do pedálů. Kamení teda nebylo, to je pravda, akorát nám asi zapomněli říct o písku a to pořádně hlubokém. Co chvíli se nám smeklo kolo, div jsme se na něm udržely. A když jsme se nebrodily pískem, drncaly jsme rychlostí 7km/h po drsné valše, až naše zadky plakaly. A to nejlepší na závěr. Mouchy. Mračna much a hlavně ve chvílích, kdy člověk bojoval s vůlí se vším nepraštit. Lítaly nám do uší, nosu, pusy a očí. Zkoušely jsme jet v moskytiéře, ale přes síťovaná očka jsme špatně viděly na povrch cesty. Bylo to úmorné! V jednu chvíli mi Káťa skoro s brekem říkala, že omylem nasála mouchu nosem a ta se jí dutinou dostala až do krku a nakonec skončila v jejím žaludku. Byla jsem vyčerpaná a neudržela jsem se nesmát. Káťa se nakonec taky smála. Poprosila jsem ji, ať mi takové věci příště neříká, že mě ten smích vysiluje ještě víc. Od Coober Pedy nás dělilo 170km, rozhodly jsme se jet až do setmění. Míjelo nás bílé auto, přibrzdilo, vystoupil muž ve středních letech s obrovským foťákem. „Můžu si vás vyfotit? Já dřív taky jezdil na kole, ale tohle bych teda nejel. Už od začátku cesty sleduju vaši stopu a říkám si, kruci tady snad někdo jede na kole!“ „ Jasně, klidně si nás vyfoťte,“ smály jsme se a v hlavě se nám honilo: „A limču bys neměl?“ „Nechcete studený pití?“ zeptal se, jakoby četl naše myšlenky. „Vždycky!“ odpověděly jsme s úsměvem od ucha k uchu. On se taky smál, musel vidět, jakou nám udělal radost. Pak se rozloučil a odfrčel. Zanedlouho nás dohnal náš známý Chris, sice s denním zpožděním a bez občerstvení, ale i tak bylo hezké prohodit pár slov. Ten den jsme v těch šílených podmínkách urazily asi 110km, samy nerozumíme tomu, jak jsme to dokázaly. Večer jsme cítily bolest nohou i zadků a nebyly jsme schopné ze sebe vydat jedinou hlásku. Už nám ale zbývalo jen posledních 60km do civilizace! Vyjely jsme již tradičně s východem slunce a nemohly jsme se dočkat asfaltu. Jak jsme se blížily ke Coober Pedy, začaly se v krajině objevovat hromádky vyvrtané zeminy. Coober Pedy je totiž jedno z největších nalezišť opálu, 70 % světového opálu pochází právě z tohoto města, proto je jeho široké okolí plné šachet a dolů. Nás v tu chvíli ale zajímal jedině supermarket s ledovým pitím a pak kemp se studenou sprchou, bazénem a zaslouženým relaxem ve stínu. Nakonec jsme tam zůstaly dvě noci, abychom se zregenerovaly a také prozkoumaly město.

Městečko působí jako ze sci-fi filmu. Žádná tráva, jenom písek, narůžovělé kamení, hromádky od vyvrtaných děr do země, kam jen oko dohlédne, neskutečné sucho a teplo. Žije v něm asi 2500 obyvatel a téměř polovina z nich bydlí v podzemí. Lidé si v opuštěných dolech a šachtách udělali domovy, ve kterých mají celoročně vnitřní teplotu 19-25°C, takže se v nich dá příjemně žít. Další zajímavostí je, že zde žije 45 národností, především Řekové a Italové, kteří se sem přestěhovali právě kvůli opálu. Kromě jednoho supermarketu jsou zde desítky obchůdků s tímto drahým kamenem a několik podzemních kostelů, hotelů a muzeum. V podzemním muzeu jsme zhlédly krátký dokument o tom, jak se opál těží a konečně pochopily, jak vznikly ty šílené krtince v okolí. Ve městě není žádný zdroj pitné vody, ten se nachází až 20km za městem a jedná se opět o artéskou studnu, vodu z ní moderně odsolují a mohou ji pít. Daly jsme se do řeči s jednou Řekyní, která zde žije přes 40 let a strašně se jí zde líbí, o Řecku nechtěla ani slyšet. Asi musí milovat opál, my bychom v takových podmínkách žít teda nemohly. Po dvou dnech v nás město začalo vyvolávat deprese, nemluvě o nulovém kulturním vyžití, nejbližší opravdové město je Adelaide, vzdálené asi 750km.

V kempu jsme objevily mrazák a jen tak ze zvědavosti jsme do něj na noc daly dvě flašky s vodou, abychom druhý den otestovaly, jak dlouho nám led může na cestě vydržet. Káťa tomu moc nedávala, ale světe div se, vydržel až do večera! Napojily jsme se na Stuart highway, která vede až do 2200km vzdáleného Darwinu. Ještě asi 30km za Coober se táhly opálové kopečky a pak už jsme projížděly jen typickou oranžádou se zakrslými křovinami. Jelo se ale náramně, kilometry ubíhaly, a když začalo pálit slunce, vytáhly jsme z brašny zmrzlou PETku a osvěžily se ledovou vodou. Dokonalost! Urazily jsme neskutečných 157km, tak daleko byl první roadhouse, a ani jsme se necítily unavené. Obsluhu roadhousu jsme poprosily, zda by nám na noc nedala zmrazit lahve s vodou, protože díky tomu se cesta v těch vedrech stala o mnoho snesitelnější. Klaplo to! Vyjížděly jsme už jedině s východem slunce, abychom alespoň hoďku, dvě jely v přijatelných teplotách. Přesto, že kempování u roadhousu bývá zpoplatněné, využívaly jsme této příležitosti, co jen to šlo (pokud byl v dojezdové vzdálenosti), protože jsme netoužily po ničem jiném, než po sprše, někdy dokonce po bazénu, zmražené lahvi nebo alespoň pytli s ledem. Další výhodou takového kempování byl jistý stín a posezení na trávě nebo lavičce. Většinou jsme měly lehce po poledni přes sto kilometrů, nohy unavené, ale pokud jsme nebyly u roadhousu, neměly jsme se kde pořádně svalit. S ujetými kilometry přibývalo i much. Když jsme jely na kole, tak nás neobtěžovaly, ale jakmile jsme zastavily, hned si to mezi sebou řekly a sletěly se jich na nás desítky, bzučely nám u hlavy až do západu slunce. Velkým strašákem pro cyklisty jsou na Stuart higway tzv. road trainy (silniční vlaky), neboli kamiony s více přívěsy, zde většinou se třemi, které měří přes 50m. Zpočátku jsme se jich obávaly, ale musíme zaklepat, není to až tak hrozné. Jejich řidiči kolem nás projeli zatím vždy velmi opatrně, i když s námi občas trochu zamává vzduch, který před sebou tlačí a mnohdy o sobě dají dopředu vědět decentním zatroubením. V Erldundě jsme od Coober Pedy přijely na první křižovatku – 200km na sever leží Alice Springs, 260km na západ Uluru. Sice je náš směr na sever přes Alici, ale vynechat Uluru by byl hřích! Uluru nebo také Ayers rock, je nejobjemnější pískovcový monolit na světě. Tyčí se do výšky 348m, jeho délka je 3,6km, šířka 2,4km, a zasahuje 5km hluboko do země. Jeho barva se mění v závislosti na slunci od světle oranžové po temně rudou a pro Aborigince je posvátný. Byly jsme už trochu unavené z toho vedra, z velkých porcí kilometrů a z větru, který se obrátil proti nám. Chvíli jsme si hrály s myšlenkou, že bychom si tam zajely autobusem, přeci jen se jednalo o zajížďku přes 500km. Ale dát 220$ na osobu? To je radši prožereme, řekly jsme si! Na druhou stranu by nás asi stejně mrzelo, že jsme tam nedojely na kole.

Šly jsme brzy spát a tentokrát vyrazily už v 6h ráno, ještě hodinu před východem slunce. Provoz byl minimální a po dlouhé době to zase svištělo. Pálily jsme to, co se dalo, v 10h jsme měly už 90km, vítr do zad byl příjemná změna. Začaly jsme si věřit, že dojedeme až k roadhousu v Curtin Springs, který byl na 165km. „Psssssssss“ ve vteřině jsem měla prázdné přední kolo! No tohle. Než jsme vyměnily duši, už si na nás pochutnávaly mouchy. Rychle pryč. Letěly jsme jako o závod. „Psssssss“ zadní kolo prázdné! Chce nám snad někdo naznačit, že náš plán je příliš troufalý? Náhradní duši jsme už neměly, přišlo na řadu lepení. Zalepit, vyměnit, nafouknout, jet! A přeci jsme do toho Curtin Springu dojely. Když sympatický mladík za pultem viděl, jak jsme uřícené, automaticky nám k limonádě dal i skleničky s ledem a sám se nabídl, že nám dá na noc zmrazit pití. Vrněly jsme blahem jako kočky!
Uluru se nachází v NP Uluru Kata-Tjuta, ve kterém se nesmí kempovat, nejbližší a vlastně jediný kemp je ve vesnici Yulara, od kterého to je k posvátnému kameni ještě dalších 20km. Do Yulary jsme dorazily kolem poledne, a protože Uluru je zajímavější při západu slunce, počkaly jsme tam pěkně ve stínu do 17h, a pak jsme si jely konečně vychutnat tu jeho krásu. Čím blíž jsme k němu byly, tím víc nám bral dech, až nám z něho naskakovala husina. Káťa se přiznala, že ji dokonce ukápla i slina. Tyčil se nad rovinatou krajinou tak majestátně! Počkaly jsme si na západ slunce a pozorovaly, jak úžasně mění barvu, než se zahalil do tmy. Zažívaly jsme pocit štěstí a byly jsme na sebe opravdu hrdé, že jsme k němu dokázaly pěkně po svých dojet.