Albánie
Albánie
19. 5. 2019 – 1. 6. 2019 726km
Hraniční přechod Mavromati (Řecko) – Qafe Bote (Albánie) se nacházel na kopci. Skoro jsme už zapomněly, jak mohou být pozemní přechody otravné. Po půl hodině čekání jsme ale už svištěly po albánské silnici z kopce dolů. Albánie je jedna z nejchudších evropských zemí, která byla dlouhá léta zmítaná válkou a nepokoji. Slyšely jsme spoustu chvály na zdejší neposkvrněnou přírodu i varování před mafií a partyzány. Byly jsme zvědavé, co nás v nové zemi čeká.
První, čeho jsme si nemohly nevšimnout, byly mercedesy, vesměs staré, ale i mnoho nových. Kdosi řekl, že v Německu se mercedesy vyrábějí a v Albánii parkují. Dříve musel každý správný Albánec vlastnit pušku, dnes je důkaz prestiže mercedes, i když pomalu zde začínají jezdit auta i jiných německých značek. Pod kopcem jsme se dostaly na první křižovatku, poslušně jsme podle mapy odbočily doleva a po chvíli jsme už skákaly jako na koze po kamenité cestě. V hlavě mi zněla tátova rýpavá poznámka: „Prý tam mají prvotřídní asfalt, ale jenom na dálnicích.“ Mrknu na Káťu a její nadšený výraz a rychle dodávám: „Víš, co říkal táta, musíme si holt zvykat.“ „A nemohly jsme náhodou jet támhle po tý krásný, nový silnici?“ ukazuje na paralelně vedoucí cestu. „Nemohly, ta vede někam jinam,“ odpovídám rozhodně. Po chvíli jsme se na tu hezkou, novou silnici přeci jen napojily. Dřív, než mi to Káťa stačila vyčíst, bránila jsem se tím, že ta silnice je tak nová, že ještě není ani v mapě. Ale toho super asfaltu jsme si stejně dlouho neužily a už jsme kličkovaly mezi dírami. Konečně jsme dojely do Ksamilu, našeho prvního městečka. Mezi rozestavěnými hotely se tísnily malinkaté obchůdky s potravinami, luxusní restaurace nebo rychlé občerstvení. Lidé byli podmračení, oblečeni v tmavých odstínech. Na první pohled nepůsobilo město nijak zvlášť přívětivě. Měly jsme hlad jako vlk, celý den jsme pořádně nejedly. Skočila jsem do směnárny vyměnit eura za albánské leky a hned jsme zamířily do nejbližších potravin. Výběr nic moc, ale objevily jsme tam něco jako naše české rohlíky, jen byly o něco větší. Měly jsme neskutečnou radost, na rohlíky jsme se těšily vlastně celé dva roky. Pak už jsme se rozjely k našemu apartmánu. Cesta nepřekvapila, hlína, díry, kameny. Celé město bylo jako velké staveniště, ale ubytování bylo krásné a levné. Druhý den jsme vyrazily k moři. Podle fotek vypadalo krásně, až se nám nechtělo věřit, že by tak skutečně mohlo vypadat. Realita nám vyrazila dech, tak nádherné moře jsme viděly snad jen na Sardinii. Pláže byly pokryté bílým pískem, moře odstínované od bledě modré přes tyrkysovou po tmavě modrou, bylo průzračné a čisté. Připadaly jsme si jako na nějakém tropickém ostrově.
Když jsme se dostatečně nabažily moře, rozhodly jsme se prozkoumat albánské hory, vydaly jsme se tedy na sever. Necelých třicet kilometrů od Ksamilu se nachází úchvatná přírodní zajímavost – Syri i kaltër neboli modré oko. Jedná se o vyvěrající krasový pramen vytvářející kruhové jezírko. Voda v něm je křišťálově čistá, uprostřed světle modrá, která směrem k okraji přechází po tmavě modrou, proto ten název modré oko. Koupání je v oku zakázané, ale komu by se chtělo do studené (4°C) vody. Opodál, kde jezírko už přešlo v potok, jsme smočily alespoň nohy, voda byla vážně ledová!
Od modrého oka se začala silnice pěkně zvedat, stoupaly jsme výš a výš, otvíraly se nám pohledy na okolní hory i na údolí pod námi. Jeden náš kamarád nám řekl, že až se dostaneme za první horský hřeben, ocitneme se ve středověku. A měl vlastně pravdu. Už jak jsme začaly klesat na druhou stranu hřebenu, připadaly jsme si jako v nějaké pohádce. Úzkou silnici, po které jsme svištěly dolů, lemovaly staré, kamenné oblouky, v dálce byly slyšet zvonky pasoucích se oveček a proti nám se rýsovaly zasněžené hory. Dojely jsme do města Gjirokastër, nad kterým se tyčí středověký hrad. Přibrzdily jsme u jedné restaurace, a protože bylo vedro, objednaly jsme si pivo. Nechutnalo sice úplně jako naše české, ale bylo zatím nejlepší, jaké jsme za naši cestu ochutnaly. Vtom Káťa povídá:„ Vidělas, jak na nás koukal?“ „Cože? Kdo?“ nechápu. „ No ten policajt, co kolem nás před chvílí projel na motorce. Kouknul na nás, pak na kola, na pivo, na kola a zase zpět na nás.“ Začaly jsme hledat na internetu, jak je to s alkoholem na kole v Albánii. „Tak tady píšou, že alkohol povolený není, maximální pokuta je asi 3000Kč a ještě ti odeberou řidičák! Ten jim ale můžeme zatajit, si nás přece nebudou hledat v databázi,“ hlásí Káťa. „No a zapíchneme to radši někde tady v kempu nebo pojedeme dál?“ ptám se. „Uvidíme, asi bysme se měly nejdřív najíst,“ odpovídá. Policisté pořád kroužili kolem. Zaplatily jsme a pěšky jsme šly za roh k pekárně, koupit si něco k jídlu. „A pojedeme s helmou nebo bez?“ ptá se Káťa. „Já si tu věc na hlavu dávat nechci, ale zase by to byly už dva prohřešky, alkohol a ještě bez helmy. Jenže ta helma je tak špinavá a smrdí! Pojedu bez ní, bůh ví, jestli tady vůbec někdo ví, že by cyklista měl mít na hlavě helmu, místní s ní taky nejezdí!“ A tak jsme jely pod vlivem a bez helmy. Daleko jsme ale nedojely. Měla jsem z toho všeho přeci jen divný pocit. Skončily jsme v kempu za bezkonkurenční cenu „dejte, kolik chcete“. Kemp totiž vlastnil Luka, mladý Albánec čerstvě po vysoké, který svůj byznys teprve rozjížděl. Paráda, příjemná cena a pěkné prostředí, vrněly jsme blahem. Večer nás Luka vytáhnul ze stanu na domácí raki, což je obdoba chorvatské rakije nebo italské grapy, prostě pálenka z hroznů. Povídal nám o životě v Albánii, jak jim vláda hází klacky pod nohy a o touze emigrovat do Spojených států, kde již žije jeho starší bratr. Také nás s úsměvem ujistil, že i když policie velice ráda pokutuje, cyklisty nikdy nezastaví.
Pokračovaly jsme dál na sever, silnice byla úzká, ale celkem v dobrém stavu, provoz minimální a my jsme se mohly kochat nádherně tyrkysovou řekou, podél níž jsme jely skoro celý den. Pozorovaly jsme také lidi, jak pracují na polích. Čas se tu zastavil před nástupem moderní techniky. Tráva se seká kosou, balíky slámy nebo posekané dříví vozí oslíci, půda se obdělává motyčkou. Ten den jsme si nechaly třešinku až na úplný závěr. Nedaleko města Përmet, se skryté mezi horami nachází termální prameny, u kterých se dá dokonce i zadarmo kempovat. Čekaly jsme, že se tam bude platit o něco vyšší vstupné, než u modrého oka, kde jsme platily v přepočtu 10Kč za osobu a také, že tam bude větší nával turistů. Opak byl pravdou. Žádné vstupné nikdo nevybíral a kromě tří aut a dvou cyklistů jsme tam byly samy. Dojely jsme na konec prašné cesty, odkud jsme už musely po svých. Přes řeku, která byla cítit sírou, vedl kamenný most k prvním dvěma termálním bazénkům. Po levé straně mostu se nacházel menší bazének s blahodárnými účinky na žaludek, o kus dál po pravé straně mostu byla největší a nejteplejší lázeň, kde se koupalo několik lidí. My jsme se vydaly proti proudu řeky hledat další lázně. První, na kterou jsme narazily, byla výrazně cítit sírou a barva vody v ní byla s nádechem bílé. Další obývala žába a plavaly v ní kusy řas. Poslední, nejdále položená byla dokonalá. Voda byla mléčně tyrkysová, nikde nikdo. Neváhaly jsme ani minutu a už jsme se v ní koupaly. Teplota vody ve všech „vanách“ se pohybuje kolem 30°C a každá má jiný léčivý účinek. Kempování u termálů mělo jedinou nevýhodu a to tu, že v okolí tekla jen léčivá teda sirnatá voda. Do spacáků jsme zalézaly prosycené sírou a ráno se divily, co to v tom stanu tak smrdí.
Hezký asfalt jsme nechaly za sebou a začaly jsme se po rozbité cestě sápat do kopců. Kromě jednoho zbloudilého německého karavanu jsme až do městečka Leskovik nenarazily na jediné auto, za to jsme potkaly několik pastevců koz a ovcí. Většinou se tvářili zachmuřeně, ale jak se člověk usmál a zamával, hned pookřáli. Ve městě jsme zamířily do pekárny pro ještě teplý chleba, a pak do pouličního krámku pro zeleninu. V Albánii je výhoda, že ovoce a zelenina jsou vždy čerstvé, většinou přímo od prodávajícího ze zahrádky, a protože chemické postřiky jsou pro zdejší zemědělce dost drahé, vše je v bio kvalitě, takže rajče chutná opravdu jako rajče. Paní v obchodě nám iniciativně hned odkrojila i kousek domácího sýra, abychom ochutnaly. „A je to bééé nebo méééé?“ ptá se Káťa. „Béééé.“ „ Jestli to bude kozí, tak já to nedám,“ říkám Kátě. „ Neboj, já taky ne, ale říkala, že je to ovčí,“ uklidňovala mě i sebe. Byl ovčí a byl vynikající, hned jsme si kousek koupily. Potom nám dala do ruky ještě něco měkkého, že prý to také sama vyráběla. „Tohle bude určitě kozí,“ vytřeštila jsem oči. „Netvař se tak zděšeně, dívá se na nás,“ sykla Káťa. „ Já se pozvracím, jestli to bude kozí,“ a dál si prohlížím hmotu na prstech. „Dělej, musíme to sníst, jinak se urazí,“ hučí do mě Káťa. Bylo to asi máslo a asi nebylo kozí, ale stejně jsem z toho něco cítila. Poděkovaly jsme a šly rychle pryč, než by nám paní dala zase něco na košt. Opodál byla studánka, doplnily jsme vodu a rovnou si sedly do trávy. Měly jsme nádherný výhled na okolní krajinu, vytáhly jsme zázračný ubrousek a rovnou se zakously do „domací“ svačiny. Ještě nějakou dobu vedla cesta do travnatých kopců, a pak jsme začaly pozvolna klesat do neskutečně zelených lesů. Stále jsme byly celkem dost vysoko, takže když se schovalo sluníčko, bylo chladno. Uprostřed lesa byla hospoda s kempem. Dostaly jsme chuť na pivo, už jsme věděly, že při jízdě požít můžeme, tak jsme hned zastavily. Než nám ho donesli na stůl, začalo pršet. Nad pivem jsme řešily, zda jet dál nebo si zaplatit kemp. Teplá sprcha a snídaně v ceně byl silný argument pro to zůstat.
Druhý den jsme pokračovaly v překonávání hor, až jsme dojely do města Korcë, za nás nejhezčího albánského města. Bylo upravené, čisté a stará část města byla zrekonstruovaná. Kavárničky v úzkých, kameny dlážděných uličkách přímo vybízely k rozjímání nad šálkem kávy. Kopce nám daly zabrat, cítily jsme se unavené, a tak jsme řešily tradiční otázku, kde to zapíchneme. V tom nám přišla zpráva od jednoho warmshowera, se kterým jsme si před několika dny psaly. „Asi jsem vás viděl, jak projíždíte kolem mého barber shopu – pánského kadeřnictví.“ Vyměnili jsme si pár zpráv a rázem bylo po problému. Budeme spát v kadeřnictví. Algent nás vzal večer na pivo na náměstí, kde se zrovna konala soutěž balkánských tanců, tak jsme to měly i s kulturní vložkou. Ráno nám ještě dal tip na jeho oblíbenou, nádhernou cestu podél řeky.
My jsme ale nejdříve zamířily k jezeru Ohrid, jednomu z největších jezer Balkánu. Měly jsme celou cestu po Albánii dokonale naplánovanou. Projedeme hory, vykoupeme se v Ohridu a svezeme se po jezeře Koman lodí, což prý patří mezi nejhezčí plavby na světě. Ale opět zasáhla vyšší moc a náš plán se rozplynul. Zkazilo se počasí, u Ohridu pršelo a v horách mělo pršet ještě víc a téměř týden v kuse. Dlouho jsme se dohadovaly, zda je horší protivítr nebo déšť. Dnes už máme jasno, déšť! Sušení oblečení ve stanu, které stejně neuschne, zatažená obloha, která zkazí všechny výhledy a pocení se v nepromokavém oblečení, to jsme absolvovat prostě nechtěly. Z Pogradce, města na břehu jezera Ohrid, jsme zamířily na jih. „Alespoň můžeme vyzkoušet tu cestu, co nám doporučil Algent, a když se změní předpověď, ještě to můžeme stočit do hor,“ chlácholila mě Káťa. Ve vesničce Maliq jsme se napojily na rozmlácený asfalt. Brzy jsme uviděly i řeku, o které Algent mluvil. Tak nějak jsme si představovaly, že bude tyrkysová. Nebyla. Byla špinavá a místy zapáchala. Povrch cesty se zhoršoval. Byly jsme trochu zklamané, ale pořád jsme doufaly, že se to zlepší. Dojely jsme na rozcestí. Dalo se jet po novém, krásném asfaltu do velmi prudkého kopce nebo dál po děravé cestě podél řeky, která byla kratší. Háček byl v tom, že ta kratší cesta byla jednosměrka, tudíž pro nás by měl platit zákaz vjezdu. „Ale co, jsme na kole,“ říkám Kátě. Asi po kilometru byla cesta zasypaná. „Hmmm, tak musíme jet fakt do toho kopce,“ zklamaně kouknu na Káťu, která radostí také nezářila. Bylo to šílené stoupání, prudké a dlouhé, na druhou stranu konečně se bylo na co dívat. Zasněžené vrcholky hor v dálce, pastevci ovcí, nádhera. Čtrnácti kilometrovou objížďku jsme zdolaly asi za dvě hodiny a opět jsme se ocitly u řeky, která sice nebyla stále nijak zvlášť pěkná, ale vedla úžasným kaňonem. Obklopovaly nás vysoké, do oranžova zbarvené skály. Byla to úplně jiná Albánie než předtím. Konečně jsme pochopily, proč nám tuhle cestu Algent doporučoval. Navečer jsme postavily stan na skrytém, travnatém plácku u potůčku, kde jsme mohly spáchat i koupel.
Ráno jsme přemýšlely kudy dál, předpověď počasí se nezměnila, hory na severu země jsme definitivně zamítly. „Tak pojedeme do Beratu, to je prej hezký město,“ povzbuzuju Káťu. V kavárně, kde jsme si daly ranní povzbuzovák, se nás místní ptali, kam máme namířeno. „Do Beratu? To musíte jet tady doleva, objet kopec.“ „ A doprava to nejde, přes kopec?“ „To radši objeďte, tam je šílená cesta.“ „Je tam asfalt?“ „Ne ne, tam je to opravdu hrozný.“ Zdlouhavě to objíždět se nám moc nechtělo, zaplatily jsme a rozhodly se jet po té „hrozné“ cestě. Zpočátku byla cesta kamenitá, ale potkávaly jsme auta. „Když tu jezdí auta, tak to nemůže bejt tak hrozný,“ obracím se na Káťu. Ale kopec to byl slušný, moc rychle jsme se nepohybovaly. Sem tam byla v mapě vesnička, ale spíš šlo a dva, tři domky, pár krav a slepic. Pak už jsme auta přestaly potkávat, všude byl neskutečný klid. V jedné zatáčce jsme potkaly pastevce. „Na Berat?“ „Jojo, dědo, na Berat.“ „ Tak to jedete dobře.“ Jiná cesta tam sice nebyla, ale kdyby nám to nepotvrdil, asi bychom pochybovaly, zda jedeme opravdu správně. „Tady už přece nemůže žádný auto projet,“ konstatuje Káťa. Cesta byla plná výmolů a velkých kamenů. „No jo, ale jsou tu stopy od motorky, tak to dáme,“ uklidňuju ji. Cesta byla horší a horší, ale krajina hezčí a hezčí. Ani dolů jsme nejely příliš rychle, drncaly jsme přes kameny jako po schodech a brzy jsme pochopily, jak se zde lidé dopravují. Proti nám si to do kopce štrádovali dva staříci v saku a kalhotách…. na oslech. „Tak to jsme asi na oslí stezce,“ směju se. „No jo, jedou z nákupu, vezou si tašky s jídlem,“ dodává Káťa. „Tak to mají ten nákup na celej den, na těch oslíkách,“ uvažuju. Oslíci pravděpodobně nikdy nepotkali kolo, hrozně se nás báli a nechtěli kolem nás ani projít. Připadaly jsme si jako v době snad před sto lety.
Zadky už jsme měly slušně naklepané a začaly jsme se modlit, aby se objevil asfalt. Pod kopcem jsme míjely první obchody a vesnické restaurace a zanedlouho jsme se dočkaly i toho asfaltu. Chvíli jsme projížděly vesničkami, až jsme se napojily na hlavní silnici vedoucí do Beratu. Takový provoz jsme v Albánii ještě nezažily. „Já chci zpátky na oslí stezku,“ zasténala Káťa. Berat je další historické město a zase o chlup jiné. Přezdívá se mu město tisíce oken. V kopečkách kolem řeky jsou zasázené domy s okny natočenými do všech stran, takže to působí, že vás okna sledují na každém kroku.
Naposled jsme zkontrolovaly předpověď počasí, ale nic se nezměnilo, pokud jsme se chtěly vyhnout dešti, musely jsme jet k moři. Už podle satelitních snímků bylo jasné, že pohádková krajina končí. Jely jsme po velkých, hlučných silnicích, přibývalo odpadků, řeky byly špinavé a cesta úmorná. U moře stály obrovské hotelové komplexy, ale pláže byly takhle před sezónou ještě liduprázdné. „Kdybych jela do Albánie k moři, tak jedině do Ksamilu nebo Sarandë,“ říká Káťa při pohledu na zdejší písek a moře. Pláže zde jsou spíš šedivé a moře pak nepůsobí tak krásným dojmem, navíc v Ksamilu byly maličkaté plážičky a zde má pláž několik kilometrů, v létě tu musí být hlava na hlavě. Druhý den nebyla cesta o moc lepší, ale snažily jsme se jezdit po menších silnicích, kde nebyl takový hluk. Potkávaly jsme mnoho potulných a vyhublých psů. „Když už ta příroda tu stojí za prd, budeme alespoň krmit ty pejsky,“ konstatuje Káťa. A tak jsme vozily v brašnách psí kapsičky a nudnou jízdu si zpestřovaly krmením psů. Až poblíž města Shkodër začala být krajina přívětivější, znovu jsme zahlédly tyrkysové řeky a vše bylo upravenější. To už ale bylo kousek od hranic s Černou horou, albánskou krásu jsme nechaly za sebou a s pocitem, že i v další zemi bude pěkně, jsme zamířily k hranicím.
Co se nám líbilo?
bio zelenina a čerstvost potravin, moře na jihu země, pohádková krajina s nedotčenou přírodou
Co se nám nelíbilo?
trochu více odpadků, stav silnic
Holky jste úžasné. Už se těším na ty albánské krásy. V sobotu vyrážíme nejdříve do Kosova a pak přes Ohrid do Albánie. Povídání i fotky si velmi ráda pročítám. Držím palce ať se vám stále daří a v pořádku dojedete do cíle. Počasí se má už zlepšit, tak snad si to ještě užijete. Zdravím, Evča