Černá Hora

Černá Hora – nejhornatější stát Evropy

1.6. 2019 – 15. 6. 2019                    608 km

Někdy člověku nevyjde všechno tak, jak si naplánoval, ale je důležité se s tím smířit a nelámat to přes koleno. Kvůli špatnému počasí nemělo smysl v Albánii navštěvovat další nádherná místa, která by díky dešti ztratila své kouzlo, a tak jsme si slíbily, že si to vynahradíme v Černé Hoře a tuto maličkou zemi pořádně prozkoumáme. To jsme netušily, jaký bič jsme si na sebe zase ušily.

Přejezd hranic proběhl tentokrát tak rychle, že jsme ani nemrkly a už nás vítala cedule s nápisem „Dobrodošli“. Konečně jsme v zemi, kde budeme lidem alespoň trochu rozumět a třeba i místní kuchyně bude o chlup blíž té naší, radovaly jsme se. Nabraly jsme směr Ulcinj, nejbližší, přímořské městečko na naší trase. Po cestě jsem si užívala čtení nápisů na značkách a obchodech, které se daly celkem snadno rozluštit, až jsme dojely k jednomu, který nám tak trochu zkazil počáteční nadšení. Z důvodu rekonstrukce byla silnice, po níž jsme chtěly jet, uzavřená. Tamější hlídač nám se smíchem sdělil, že pokud si hodíme kola na záda, můžeme pokračovat v cestě. Zdlouhavě objíždět uzavírku se nám moc nechtělo, tak jsme to riskly po té opravované. Dělaly tam nový asfalt a strojům se dalo krásně, bez nutnosti sesedání z kola, vyhnout. Pak už jsme měly 15km nové cesty jen a jen pro sebe. Než jsme se ubytovaly v nejlevnějším apartmánu v okolí (9€ za noc za obě), skočily jsme ještě do obchodu. K naší neskutečné radosti jsme tam objevily Staropramen. „Hurá, konečně můžeme začít trénovat!“ zajásala Káťa. Počasí v Černé Hoře nebylo o moc lepší než v Albánii, takže jsme v Ulcinju vegetily celých pět dní. Prohlédly jsme si město, okoukly pláže, pochutnaly si na výborném pečivu, které bylo vážně už jako u nás, a od paní domácí jsme dostaly zákusky, které napekla k oslavám konce ramadánu. Že byla paní domácí muslimka, by nás vážně nenapadlo, vlasy neměla ničím zakryté, ráda se napije, jen to vepřové prý nejí. V Černé Hoře, stejně jako v Albánii, je islám díky historické nadvládě Turků silně zastoupen, ale není tak striktní jako v jiných východních zemích.

Dostatečně odpočaté a řádně nakynuté po tom výborném pečivu, jsme se vydaly poznávat novou zem. Jely jsme podél pobřeží, silnice byla úzká, řidiči bezohlední a přesto, že jsme lemovaly moře, bylo to stále nahoru dolů. Pláže byly už teď před prázdninami natřískané turisty, kteří přijeli chytat první bronz a ceny v okolí hotelových komplexů vyšší než u nás. Naštěstí pobřeží Černé Hory není nijak dlouhé, takže jsme se ještě ten den odpojily do vnitrozemí. Vyhlédly jsme si místo, kde se dá dobře a zdarma kempovat, u pevnosti Goražda nad městem Kotor. Pevnost jsme později přejmenovaly na Vražda, protože k ní vedl příšerný kopec a na závěr dne nás to málem zabilo. Pohled na západ slunce nad mořem od pevnosti byl ale náramný.

Druhý den nás čekalo stoupání do nadmořské výšky 1400m, do národního parku Lovćen. Nejprve jsme musely zdolat 16 serpentin, které nám umožňovaly výhled na město Kotor a přilehlý záliv, a pak následoval finální, prudký kopec. Samotný národní park nás příliš neoslovil, byl sice hezký – ostré bílé balvany a skály kontrastovaly se svěží, zelenou loukou, ale jako by byl bez života. Nikde žádné ovečky nebo lidé, kteří by tam žili. Alespoň ten sešup dolů jsme si pořádně užily. Napojily jsme se na boční, nevyužívanou silnici a otevřel se nám pohled na Černou Horu, respektive jsme si uvědomily, že tahle země je samá hora! Chtěly jsme zakempovat dřív, než vjedeme do dalšího národního parku, protože volné kempování v národních parcích je tu trochu ošemetné. Jenže ne a ne najít kousek rovné země. Kolem nás byly jen strmé svahy. Podle mapy jsme si pro jistotu našly jeden oficiální kemp, který se nacházel už v národním parku, ale pořád jsme doufaly, že k tomu nebude muset dojít. Po tom, co jsme míjely tabuli „Národní park Skadarské jezero“, jsme se smířily s tím, že v kempu skončíme. Jely jsme podél nádherné řeky, která nám byla útěchou. Pět set metrů před kempem jsme si zašly na poslední kávičku a ve sladké nevědomosti relaxovaly. Po výjezdu z restaurace nás čekal pořádný šok. Ta nádherná řeka byla zřejmě rozvodněná a celý kemp byl pod vodou. Unaveně jsme jely dál, znovu do kopce. Už nám bylo jedno, že jsme v národním parku, stan bychom postavily kdekoli, jenže nebylo kde. „Tak to dojedeme asi do Podgorice, ne? Ta už je jen 27km,“ říkám v žertu Kátě. Ta můj vtip sice pochopila, ale moc se nesmála. Do té Podgorici jsme nakonec vážně dojely, ale jet ještě o kousek dál, asi bychom vyčerpáním spadly z kola.

Ráno jsme se cítily jako po flámu a vůbec jsme neměly sílu jet dál. Jenže ubytování, ve kterém jsme spaly, bylo dobré tak akorát na jednu noc, ostatní úbytka byla zase příliš drahá, takže bylo jasné, že pojedeme dál. Zbývalo jen vyřešit, kterou cestou se vydat. Jestli hodně do kopce nebo ještě víc. Hodně do kopce, tedy z 0 do 1200 nám přišlo jako vhodnější varianta vzhledem k našemu stavu. Vyjely jsme asi až v 10h a slunce už slušně pálilo. Během chvíle jsme byly durch propocené. O úzkou asfaltku jsme se dělily s náklaďáky. Černohorci tu totiž s pomocí Číňanů staví novou dálnici z Podgorici až do Srbska. Panorámata nám tak kazily rozestavěné tunely, mosty a stroje. Když už jsme byly téměř ve 1200 m.n.m, cesta začala klesat, abychom vzápětí mohly ztracenou výšku opět dohánět. Strmé svahy nám znovu znemožňovaly postavit stan. V první vesnici jsme zkusily štěstí a zeptaly jsme se, zda bychom nemohly na krásném, rovném plácku přenocovat. „Ne, ne, hotel je ve Veruši, to je asi 5km,“ dostalo se nám odpovědi. Možná nás nepochopili, možná byli jen neochotní, každopádně pro nás to znamenalo dál se šplhat nahoru. Káťa si na posilněnou dala pivo, já limču. Spát v hotelu jsme nechtěly, a tak jsme Veruší jen projely. Cesta už vedla po rovině, navíc podél řeky, což vypadalo slibně. Konečně jsme našly parádní místečko, které nabízelo i podvečerní koupačku. Odložily jsme kola a měly vážně radost. Po chvíli jsme si ale všimly rybáře. „No to snad ne, takovej boží flek a on musí rybařit zrovna tady!“  Rybář zanedlouho přišel k nám a dal se s námi do řeči. Potom si vložil do úst cigárko, vlezl zpět do vody a radostně nám oznámil, že jde dál rybařit. „Tak tys nám tady chyběl, chlapče,“ řekla suše Káťa. Obloha se začala zatahovat, pomalu jsme se smiřovaly s tím, že žádná koupačka nebude. Rybář odešel až s úderem prvního hromu. „Tak v bouřce do vody teda nejdu,“ říkám Kátě. „Blbej rybář,“ povzdechne si. Ve stanu jsme počítaly čas mezi hromem a bleskem, bouřka se točila stále nad námi. Aby toho nebylo málo, začaly padat i kroupy! Hřmělo a blýskalo se tak, že jsem se poprvé bála. Do řeky jsme se ten den už nedostaly.

V důsledku včerejšího deště a stavby dálnice jsme ráno projížděly bahnem. Měly jsme pocit, že se víc lopotíme, než si zemi užíváme. „Tak co, pojedeme do těch Prokletejch hor?“ ptám se Káti. „Po pravdě? Je to zajížďka, a tak nějak se bojím toho, aby to za to stálo,“odpoví. „Toho se taky bojím.“ „Ale na druhou stranu máme čas, a když jsme je neviděly v Albánii, teď máme šanci vidět černohorskou část,“ dodává s nadějí. A tak jsme tam tedy jely. Cesta nebyla výjimečně tak strašná a odpoledne jsme si už vychutnávaly pivo v restauraci kousek od vesničky Gusinje. Vedle restaurace se smělo kempovat a také zde začínala turistická trasa do hor.

V klidu jsme posnídaly a až kolem deváté jsme vyrazily na túru. Cesta to byla pěkně divoká. Zpočátku jsme hodně prudce stoupaly lesem, značení zmizelo asi po 300 metrech a s ním i cesta. Sandály jsme měly plné spadaného listí a nemít mapu v telefonu spolu s kompasem, daleko bychom nedošly. Prodíraly jsme se pásmem kopřiv, až jsme nakonec došly do údolíčka, kde se nám konečně začaly ukazovat špičaté vrcholky okolních hor. Přes louku jsme se dostaly na opravdovou cestu, kde světe div se, bylo opět značení. Stoupaly jsme výš a výš a cesta spolu se značením se najednou vypařila jako pára nad hrncem. Káťa to už pomalu chtěla otáčet, ale přesvědčila jsem ji, že bude lepší dojít až na vrchol a než se vracet stejnou cestou, že si radši uděláme kolečko. Sice bylo už poledne a my měly za sebou teprve 5km a dalších 12km nás čekalo, ale sázela jsem na to, že posledních 7km je po silnici, kde určitě stopneme nějaké auto. Pěšina nebo jakákoliv známka toho, že by před námi někdo někudy kdy šel, nikde nebyla. Zapojily jsme do pohybu i ruce a přelézaly jsme jednu skálu za druhou. Pod námi byly nekonečné propasti, stačilo jedno uklouznutí a bylo by po nás. Snažila jsem se na to nemyslet, za to Káťa byla dost nervózní. Pohled z vrcholu nám dal na chvíli zapomenout na všechny dosavadní strasti. Cesta dolů nebyla o nic růžovější, než ta nahoru. Opět to bylo ve smyslu „dostaň se dolů, kudy chceš“. Jen jsme podle kompasu udržovaly směr. Brodily jsme se sněhem, později bahnem. Kilometr od silnice a hlavně od hospody začalo pršet. Přidaly jsme do kroku. Od piva nás dělila už jen řeka, ale nikde jsme neviděly most a už jsme ani neměly energii ho hledat. Nakonec jsme ji prostě přešly, i když voda byla po kolena a navíc pořádně ledová. Po zaslouženém pivu nám ještě víc ztěžkly nohy a po silnici jako na potvoru nejelo žádné auto naším směrem. Aspoň že už nepršelo. Po půl hodině chůze projelo první auto, zastavilo nám a svezlo nás zpět ke stanu. Náš odpočinkový výlet nám zabral 8hodin.

Druhý den hned po probuzení jsme zjistily, že se stalo přesně to, čeho jsme se tak bály. Naše nohy od stehen až po kotníky bolely i na dotek. To jsme si zas daly! Potřebovaly jsme opravdový odpočinek. V kempu u restaurace nebyl žádný stín a koupelna se směla používat pouze od osmi hodin od večera do osmi hodin do rána, přesunuly jsme se tedy do nedalekého hotelu, který byl jen o euro dražší, než kemp. Umyly jsme si hlavu, vypraly propocené oblečení a spaly jak Růženky.

Náš další cíl byl národní park Durmitor. V mapě jsem našla skvělou cyklostezku až do města Mojkovec. Bylo to zase do kopce, ale s tím jsme v téhle zemi už tak nějak počítaly. „Aspoň bude menší provoz, nahoře je jezero a určitě to bude po asfaltu,“ povzbuzovala jsem Káťu. Po asfaltu to bylo…kousek, pak po šotolině a později po hrubé šotolině, což bylo přesně to pravé ořechové pro ty naše stále bolavé nohy. Provoz byl nulový, nepotkaly jsme ani živáčka. Slunce do nás pralo a pot z nás zvesela odkapával na cestu. Když jsme dojely k Šiškovu jezeru, obloha se tradičně zatáhla. „Bude pršet,“ utrousila pesimisticky Káťa. „Tak to se radši hned vykoupu,“ odpovídám. Voda byla překvapivě teplá na to, že jsme byly v 1700m n. m. Káťa čekala na břehu a rozhlížela se, kam postavíme stan. Jezero bylo ještě v národním parku, ale na kopečku nad ním hranice parku končila. Vyšláply jsme posledních pár metrů a před námi se objevila krásná mýtinka, přímo vybízející ke kempování. Postavily jsme stan, přikryly kola plachtou a už nám bylo jedno, jestli bude pršet nebo ne. Nakonec nespadla ani kapka. Byly jsme unavené a ještě za světla a zpěvu ptáků jsme usnuly.

Nad ránem mě probudil zvláštní zvuk. Jakoby někdo sundával plachtu z našich kol a ještě jsem slyšela zvuk kroků v holinkách. Budím Káťu: „Někdo tady je!“ Rozespalá Káťa na mě mrkla ještě zalepeným okem: „A kdo?“ „ Člověk!“ řekla jsem důrazně. Vtom jsem slyšela, jak „holinky“ utíkají. „Prosím tě spi, vždyť tu široko daleko nikdo není, jsme uprostřed ničeho, v horách, určitě se ti to jen zdálo,“ říká Káťa. Vykoukla jsem ze stanu a plachta na kolech byla zpola odhrnutá. Přemýšlím, zda se mi to opravdu nemohlo jen zdát, že si s plachtou pohrával třeba jen vítr. Nemohla jsem už dál spát. Asi za půl hodiny slyším zase dupot holin následovaný šustěním plachty. Stan se ani nepohnul, vítr to být nemohl. Rychle jsem si sedla, rozepla stan a vykoukla ven. Byl tam! Hajzl jeden, v pruhované mikině a v holinkách. Ještě jsem na něj stihla zakřičet několik sprostých slov, než mi zmizel z dohledu. To už byla na nohou i Káťa. „Ty vole, von se nám snažil šlohnout kola!“ říkám jí pěkně našláplá. „Kdo to mohl bejt? Tady v tý pustině, v horách?“ „Nevím,“ odpovídám zamyšleně. Sundaly jsme plachtu z kol, sbalily spacáky a nasnídaly se. „Kolik je vůbec hodin,“ ptám se. „Pět. Jestli je to do Mojkovce 15km sjezd, tak tam budeme za chvíli a ještě nebudou ani otevřený kavárny,“ říká Káťa. „No tak si na chvíli ještě lehneme, stejně už se nevrátí.“ Nevrátil. V sedm hodin jsme už jely po louce dolů. Pořád jsme myslela na toho zloděje. Naše představa o rychlém sjezdu rychle vzala za své. Krásná pěšina v trávě skončila v lese. Nejdřív jsme najely na singltrack, a pak už jsme neviděly žádnou cestu. Mapy v telefonu s kompasem nám znovu zachránily kůži. Černohorské stezky vážně stojí za to! Přes kameny a kořeny, což se neobešlo bez pádů, jsme se dostaly mezi staré pastevecké chatrče. U ohrady byli uvázaní psi a zuřivě na nás štěkali. V dálce jsme slyšely, jak na sebe volají pastevci. Už nám bylo jasné, odkud se ty ranní holinky vzaly. Musel nás ale objevit úplnou náhodou. Měla jsem vztek a trochu i strach, bylo to tam prostě divný! Jely jsme dál po cestě kolem chatrčí, než nám cesta zmizela v potoce. Pokračovaly jsme vodou, tahaly kola přes balvany a po úzkých, blátivých cestách ve strmých stráních. Po hodině útrap jsme se dostaly konečně na šotolinu, která byla kousek před Mojkovcem dokonce už pokrytá asfaltem. Ten rychlý ranní sjezd 15km nám zabral dvě hodiny. Sice jsme z Mojkovce do Žabljaku měly vyhlídnutou fajn cyklajdu, ale po tomto zážitku jsme raději volily cestu po silnici. Provoz nebyl nijak silný a jely jsme podél nádherné řeky Tara, jejíž kaňon je po americkém Grand kaňonu druhý největší na světě. Že jsme ke konci dne dupaly do šílených kopců, už asi nikoho nepřekvapí. Z posledních sil jsme dojely do kempu a už jsme neměly ani energii na pivo.

Kemp Ivan Do je asi nejblíže položený kemp od Černého jezera, měly jsme to k němu 10 minut klidnou chůzí. Káťa našla, že pokud si uděláme kraťoučkou procházku na vyhlídku, naskytne se nám na něj parádní pohled z výšky. Nohy už nás nebolely, tak proč je zase nepotrápit. Ale tentokrát jsme byly rozumné a nic jsme nepřeháněly. Černé jezero je asi nejnavštěvovanější místo v celém Durmitoru a není se čemu divit. Je snadno dostupné, obklopené horami, voda v něm je průzračná a hned vedle je restaurace. Protože má ale asi jen 4°C koupou se v něm jen otužilci, nám to stačilo po kolena.

Poslední den v Černé Hoře byl asi ten nejkrásnější. Po úzké silnici jsme vystoupaly do 1900 m n. m., projížděly jsme Durmitorským národním parkem, kochaly jsme se údolíčky s ovečkami, malými jezírky a majestátnými horami. Pak už jsme svištěly dolů z kopce do města Plužina, odkud jsme pokračovaly podél Pivského jezera, které nám připomínalo norské fjordy, a následně podél řeky Piva až k hranicím s Bosnou a Hercegovinou.

Co se nám líbilo?

Národní parky, výběr piva a pečiva

Co se nám nelíbilo?

Řidiči, zloděj v holinkách, značení stezek