Finsko
Finsko
Finsko na kole
19. 8. 2017 - 10. 9. 2017 1250,5 km
Čím víc jsme se přibližovaly Finsku, tím více bylo komárů, před kterými nás každý varoval. Naše oblíbené siesty se začaly měnit v pořádné peklo, kdy jsme hned po sesednutí z kola musely nasazovat moskytiéry. Finské hranice jsme za doprovodu deště přejely 19. 8. 2017 v 19:15. S překročením jsme zjistily, že jsme spadly do jiného časového pásma, ve Finsku bylo již 20:15. U celníků jsme si na toaletách načepovaly vodu a kousek od nich to ve křoví zapíchly. Kromě toho, že bylo o hodinu více, jsme po dlouhé době opět začaly zažívat tmu. Druhý den ráno nebylo počasí o nic lepší. Nasadily jsme nepromoky, které nás zároveň chránily před bodavým hmyzem, a vyjely jsme. Po 10km jsme narazily na první finský obchod, přesněji řečeno minimarket. Mírně promrzlé jsme s velkým očekáváním nakráčely dovnitř. Těšily jsme se, že ceny budou nižší než v Norsku, a tudíž si konečně trochu dopřejeme. Jenže tím, že to byl minimarket, byly ceny zhruba stejné. Daly jsme si alespoň kafe na zahřátí a sladký zákusek. K obchodu patřil i kemp, a protože další den mělo být lepší počasí, rozhodly jsme se zůstat. Následující den jsme si začaly razit cestu Finskem. A ta ubíhala jedna radost. Nikde žádné dlouhé, prudké stoupání, vesměs roviny. Provoz byl minimální, spíše jsme potkaly soby než auta. Kvalitní silnice jsou zde lemovány jehličnatými lesy, krajina je spíš tajga.
Asi po 30km jsme dorazily do civilizace, dá-li se to tak nazvat. Ve městečku Enontekiö jsme zamířily rovnou do supermarketů. Postřehly jsme, že mají dva. K-market a S-market. Co se týká cen, je zde oproti Norsku některý sortiment dražší a některý levnější. Rozhodně jsme začaly našim tělům dopřávat jinou stravu než doposud. Káťa si baští párky, salám, hamburgery či masové kuličky, Pája zase lívance, vajíčka a saláty. Velice příjemná změna oproti chlebu s máslem a marmeládou. Všimly jsme si také jedné zvláštnosti. Hned po zaplacení nákupu míří lidé k výherním automatům, které mají v každém obchodě za pokladnami. A co je ještě divnější, můžete tam házet peníze nebo rovnou přiložit platební kartu. Enontekiö je také výchozím bodem do národního parku Pallas-Yllästunturi, kolem kterého vedla naše cesta. Ještě doma jsme si o Finsku vyčetly, že v NP zřídili Finové pro turisty chaty k přenocování zdarma, tzv. autiotupy. A právě tyto chaty, včetně volně a zdarma přístupné sauny, byly i v tomto NP. Velice nás to lákalo. Bohužel k sauně vedla turistická cesta, ale bylo to pouze 9km. A tak jsme neodolaly. Jenže nejen, že se spustil déšť, ale ta krásná cesta, která byla na začátku, se zanedlouho začala zužovat, přibývaly kameny a písek, až se nakonec před námi vztyčil prudký kopec, do kterého nešlo kolo už ani vytlačit. S brekem jsme to v půlce otočily. Holt nám to nebylo souzené a na pravou finskou saunu si musíme ještě počkat. Jinou částí parku vedla cesta pro motorová vozidla, asfalt to tedy nebyl, ale vypadala sjízdně, a tak jsme znovu zkusily štěstí. Kousek od cesty jsme objevily autiotupu. Byla to nádherná srubová chata, uvnitř byl velký prostor na spaní, kamínka s truhlou plnou polínek, plynová bomba s vařičem, pár kousků nádobí, pod oknem stůl s židlemi a svíčkami. Před chatou bylo ohniště s grilem a posezením. Nechyběl ani dřevník plný dřeva a sekyrkou. Opodál stála kadibudka. K dokonalosti nechyběla ani oranžově písčitá pláž s jezerem. Protože bylo ale dopoledne a my jsme neměly nic moc najeto, tak jsme se pouze pokochaly a jely dál.
Další finskou vychytávkou jsou tzv. laavu. Jedná se o z poloviny otevřené „tý-pý“ s prostorem na sezení, které se dá využít i na spaní a samozřejmě nechybí ohniště s grilem. Mnohdy je takovýto přístřešek značen už od hlavní silnice. U jednoho laavu jsme přenocovaly. Kvůli otravnému hmyzu jsme nespaly přímo v něm, ale kadibudku, která zde také stála, jsme s radostí využily. Severní Finsko je velmi řídce osídlené. Městečka s možností doplnění zásob jsou od sebe vzdálená 70-80km. Lidé zde se tváří zamračeně a na angličtinu nereagují. Najdou se i výjimky. To jsme si takhle jednou seděly před obchodem a přišel k nám rozesmátý bezzubý Fin. Pořád nám horlivě finsky něco vykládal a hrozně se smál, tak jsme se smály taky. Pája to po chvíli nevydržela a odpověděla mu česky. Pána to zjevně zaskočilo, zarazil se, ale poté nás přátelsky, na náš vkus příliš silně, poplácal po hlavě, dál se smál a odešel. Dodnes jsme nepochopily, co toto gesto znamená, ale silnou finskou ruku jsme ještě jednou pocítily, sice ne na hlavě, ale na zádech. Za nízkých teplot a věčně trvajícího deště jsme pustinou dojely do prvního opravdového města – Rovaniemi. V jeho blízkosti se nachází i vesnička Santy Clause, která je zároveň přímo na polárním kruhu. My jsme si toto místo rozhodně nemohly nechat ujít. Samotné setkání se Santou ale neproběhlo, úřadoval pouze do 17hodin. Soba Rudolfa jsme také nezahlídly, a tak jsme alespoň navštívily Santovu poštu.
Ne že bychom byly z cukru, ale zdejšího počasí jsme měly už opravdu dost. Přišel čas na kemp a teplou sprchu. V Rovaniemi jeden byl, ale ruku na srdce, komu by se chtělo dávat 32€ za noc ve stanu? Nám tedy rozhodně ne. Rozhodly jsme se proto přečkat ještě další noc v lese. Na mapě jsme si vyhlédly kemp ve městě Ranua a doufaly, že bude levnější. Což o to, levnější by byl, ale sezóna tam skončila 20. 8.. Zoufale jsme seděly na verandě zavřené recepce, nohy v sandálích, které byly jediné suché, jsme při těch 7°C pomalu přestávaly cítit, a dumaly nad tím, co dál. Pár kilometrů zpět byla arktická zoo, u které se nacházel menší kemp. Sice jsme se hrozily ceny, ale za kousek tepla už jsme byly ochotné zaplatit cokoliv. Kemp stál přijatelných 20€ a v ceně byla dokonce i sauna. Srdce nám zaplesala, konečně se pořádně prohřejeme. A protože jsme neměly kam spěchat a sauna byla víc než příjemná, zaplatily jsme si ráno další noc a až poté vyrazily dál. Naším dalším cílem bylo Kajaani, kde jsme si měly vyzvednout balíčky z domova a pasy s ruskými vízy. Jenže času jsme měly víc než dost, a tak jsme přemýšlely nad tím, jak ho využijeme. Vše za nás rozhodlo počasí. Přišel déšť a uvěznil nás na celý den ve stanu. Bylo to psycho. Déšť bubnoval do stanu, všechno bylo mokré a vlhké a nám nezbylo nic jiného než hrát lodě. Vydržely jsme a do Kajaani dorazily se zdravým rozumem. Město sice moc pěkné nebylo, ale čirou náhodou jsme narazily na českou hospodu a po 4 měsících si daly české točené pivo. A pak už hurá k Pétě, kam nám rodiče poslali vše potřebné. Opět jsme měly Vánoce, dokonce i rybu k večeři. Péťa se o nás skvěle starala a dozvěděly jsme se od ní něco o Finech. Pobyly jsme u ní dva dny a pak se z nás zase staly.
Směrem na jih se krajina začala mírně měnit. Jehličnaté lesy přešly ve smíšené, často byly podmáčené a neprostupné. Jak jsme si na severu libovaly, že můžeme kempovat kdekoliv, zde to začínal být problém. Už se nebylo ani čím kochat, jen jsme tupě jely. Těšily jsme se do NP Linnansaari, který tvoří ohromné jezero a žijí tam tuleni. Zvažovaly jsme možnost půjčit si kajak a jet se za nimi podívat. V půjčovně jsme se dozvěděly, že jsou vidět hlavně v květnu a teď by to bylo spíš o velké náhodě. Tak to nám opět nevyšlo, ale nevadí, ještě jsme měly v rukávu finský hrad Olavinlinna. To by ale nebylo Finsko, aby ani zde nebyl háček. Bylo již po sezóně a prohlídka hradu bude možná až v létě. Dostaly jsme se pouze na nádvoří.
Posledním zajímavým místem, které bylo na naší trase, byla silnice uprostřed jezer vedoucí do města Punkaharju. Letecké snímky této cesty jsou úchvatné, ale pokud po ní jedete, nic z toho samozřejmě nemáte, obzvlášť když prší. Příjemného zpestření jsme se přeci jen dočkaly. V kempu jsme se seznámily se dvěma finskými motorkáři. Anglicky uměli mluvit asi tak jako my finsky, ale ruce, nohy a google překladač to za nás všechny vyřešily. Poznaly jsme opravdovou finskou pohostinnost. Kluci nás nasytili, napojili, pobavili a dokonce i saunu zaplatili. Jak jsme z Finů zprvu neměly nejlepší pocit, tihle dva náš názor změnili a my si k nim vytvořily silné pouto. Nastal ale čas přiblížit se Imatře, v jejíž blízkosti je hraniční přechod do Ruska.
Previous Post
Next Post
