Japonsko – Shikoku a Kjúšú

Japonsko na kole – Shikoku + Kjúšú

12.11.2017 – 21.11.2017 506,5km

Plavba trajektem trvala 4 minuty, ani jsme nemrkly a už jsme vystupovaly na ostrově Mukaishima, kde jsme se napojily na 60km dlouhou trasu známou pod jménem Shimanami Kaido. Jedná se nejslavnější cyklostezku Japonska a zároveň o propojení ostrova Honšú s ostrovem Shikoku přes šest menších ostrovů pomocí šesti mostů. Celá trasa je velmi dobře značená modrým pruhem na silnici, nájezdy a sjezdy jsou vždy oddělené od motorových vozidel a za nás se dokonce ani nevybíralo žádné mýtné.
Na ostrově Shikoku panuje mírné klima, a možná proto se zde pěstují hojně citrusy, zvláště mandarinky. Mile nás překvapila jejich nízká prodejní cena (2kg za 40Kč), protože dosud jsme v této zemi nenarazily na levné ovoce či zeleninu (jeden banán nebo jablko se zde pohybuje od 20kč a více). S chutí jsme do sebe začaly ládovat jednu za druhou.
Za příjemných teplot a slunečných dnů jsme projížděly jeden most za druhým. Kochaly jsme se krásnou scenérii, které vytvářelo Vnitřní moře s liduprázdnými plážemi a zátokami. Krásný den jsme si ještě zpříjemnily návštěvou onsenu. Všechny babči v něm na nás byly nezvykle milé, zřejmě jsme pro ně byly zpestřením nebo je bavilo naše cyklistické opálení. Jedné z nich jsme se natolik zalíbily, že nám při odchodu dala pytlík mandarinek. Proč né, měly jsme sice koupenou celou síťku a dalších pár popadaných, co jsme sesbíraly pod stromy, ale vitamíny se nikdy neztratí. Noc jsme strávily na miniaturním ostrůvku, kde byl snad jen kemp, a nabité přírodou jsme brzo usnuly. Ráno se s námi dal do řeči mnich, který zde byl na poutní cestě. Putování kolem japonského ostrova Shikoku patří k nejstarším dálkovým poutím na světě. Poutní trasa činí zhruba 1200 km a obchází celý ostrov po směru hodinových ručiček. Na cestě leží 88 buddhistických klášterů. Při loučení nám dal jak jinak než pytlík mandarinek.

Skrz malé vesničky jsme dojely až do většího města Imabari a pocítily opět rušnější provoz. Rychle jsme nakoupily a uchýlily se k moři, kde byl free kemp přímo na pláži. Káťa byla v sedmém nebi, když zjistila, že nikdo jiný v kempu není a má celou pláž jen sama pro sebe. Vyzbrojené, tentokrát láhví bílého vína, jsme pozorovaly nádherný západ slunce a čerpaly síly na další den. Jako na potvoru druhý den pršelo. Jet v dešti se nám nechtělo, a tak jsme zůstaly a vyřešily neodkladné věci, jako byla koupě letenek do Vietnamu a zařízení víz.
Počasí se brzy umoudřilo a my mohly pokračovat dál. Ve městě Imabari skončila slavná cyklostezka a od té doby už nebyla krajina příliš zajímavá. Těšily jsme se, jak si alespoň postavíme stan na jiné krásné pláži, ale místo, kde se podle mapy mělo dát kempovat, bylo více než tragické. Pláž byla šíleně kamenitá a navíc tak úzká, že stavět stan metr od moře by byl holý nesmysl. Jedno vyplavení přílivem v Norsku nám bohatě stačilo. Vzpomněly jsme si na nedávné setkání s mnichem, který zmiňoval pěkné místo pro kempování. Bylo od nás necelých 20km. V nohách jsme už sice měly 95km a byly jsme dost unavené, ale nedalo se nic dělat, musely jsme zatnout zuby a jet tam. Dojely jsme za tmy, postavily stan a šly spát. Po rozednění jsme zjistily, že kromě obří palmy, pod kterou stál náš stan, není kemp příliš pěkný, toalety byly uzavřené a břeh moře byl plný vyplavených odpadků. Svůj účel ale splnil, spalo se v něm dobře a to pro nás bylo nejdůležitější.

Západní cíp ostrova byl poněkud hornatější. Obloha byla zatažená, ochladilo se a foukal silný protivítr. Dalo nám celkem dost zabrat dojet k trajektu, který nás převezl na poslední japonský ostrov – Kjúšú. Ani na něm nebylo počasí o nic lepší. Jako kdyby nám šlapala na paty paní zima ze severu (mimochodem na Hokkaidu je již delší dobu několik desítek centimetrů sněhu). Navíc mandarinky stouply v ceně, lidé byly chladnější a opět ta protivná města. Na náladě nám nepřidaly ani silnice, na které nebyl vjezd cyklistům povolen, a my po nich měly naplánovanou cestu. Poslední dny prostě stály za starou bačkoru.
Několik kilometrů před Fukuokou jsme byly už pořádně vyčerpané a kemp, do kterého jsme měly namířeno, se nacházel vysoko nad městem. Z představy, jak se tam sápeme, se nám dělalo zle. Začaly jsme hledat hotel, ale netušily jsme, že cena za sobotní noc je mnohonásobně vyšší než v jiný den. Nejlevnější hotel stál 6000Kč, což nám tak akorát dodalo sílu rozjet se vstříc výšinám. Sedm kilometrů jsme jely, později šly, trvalo nám to dvě hodiny, že to nebylo po asfaltu, ale po šotolině a bahně ani nekomentujeme. Když jsme se tam konečně vyškrábaly, dorazil nás usměvavý Japonec, který vylezl ze stanu a sdělil nám, že tady rozhodně spát nebudeme, ať jdeme do hotelu. Z čela nám kapal pot, z očí šlehaly blesky. Vytočená Káťa na něj spustila česky: „ To teda né milej zlatej, já budu spát tady!“ a už vyhlížela vhodný flek. Já jsem se s ním snažila všemožně komunikovat, ale pán měl jasno. My taky, blbec jeden, viděl dvě holky s naloženými koly, které evidentně nepřijely nahoru lanovkou (žádná tam ani není) a neměl žádné pochopení. Pak se do toho vložil právě příchozí mladší Japonec, který se při pohledu na nás snažil starého obměkčit. Nakonec nám vyhádal, že můžeme postavit stan na štěrku a do 8h ráno musíme vypadnout. Stan jsme postavily a rychle do něj zalezly, protože „starej“ nás pořád sledoval a nám to bylo dost nepříjemné. Ráno jsme vypálily ještě před 8h a když jsme po 100 metrech uviděly spoustu stanů na louce, nevěřícně jsme zíraly. Absolutně jsme nepochopily, proč nás večer neposlal sem a dělal takové obstrukce.

Závěr naší cesty po Japonsku jsme měly dokonale naplánovaný. Neděli strávíme v hotelu (to bývá nejlevnější), uděláme ze sebe zase člověka, vypereme si, načerpáme síly. V pondělí si vyzvedneme krabice na kola, pojedeme na letiště, všechno hezky sbalíme, noc strávíme v letištní hale a v úterý dopoledne odletíme. Zpočátku vše vycházelo, dokonce i pračka v hotelu byla zdarma a nám bylo hej. Vše skončilo ve chvíli, kdy jsme zjistily, že letiště ve Fukuoce není otevřené 24h a tudíž se tam noc strávit nedá. Další noc v hotelu byla tedy jasná. Jenže časově nám to již nevycházelo. Pokud bychom měly vše přemístit z hotelu na letiště a ještě tam montovat kola, musely bychom hotel opustit asi o půlnoci. Zkoušely jsme sehnat velké auto nebo taxi, které by nám to zvládlo odvézt, ale marně. Do běžného taxíku by se to nevešlo, velké taxi bylo pouze pro více osob, ne pro velká zavazadla. Autobus kola nevezme bez speciálního obalu, krabice se nepočítá. Přepravní služba nás také odmítla nebo se spíš naším problémem nechtěla ani zabývat. A tak jsme to vyřešily po svém. Nejdříve jsme na kolech bez brašen dojely na letiště zjistit, jestli je tam úschovna zavazadel a zda by nám vzala kola. To klaplo. Poté jsme jely zpět do města vyzvednout krabice, které jsme nařízly, nasadily na kola a pěšky šly těch 5km zpět na letiště. Po cestě na nás všichni koukali, pomoc ale nenabídli. Kola jsme rozmontovaly, uschovaly a opět šly do města, zpátky na hotel. Ráno jsme si objednaly taxík, naložily do něj brašny a jely na letiště. No, a bylo po problému. Takže sečteno, podtrženo, na závěr si nás Japonsko pěkně vychutnalo a my jsme opět silnější a chytřejší.

Co se nám líbilo?

K – pestrobarevná příroda, stále usměvaví lidé (i když vás posílají k šípku, tak se usmívají), termální prameny, vyhřívaná prkýnka na wc
P – jídlo, hlavně sladké 😁, free kempy, příroda

Co se nám nelíbilo?

K – free kempy (protože většina byla v kopcích), jazyková bariera – ani na mezinárodním letišti neumí pořádně anglicky, pavouci
P – anglicky se tu člověk téměř nedomluví, nedomluví se ani rukama nohama, protože Japonci mají úplně odlišnou nonverbální komunikaci, striktní dodržování pravidel, která když jim narušíte, zbortíte jim svět 😂, mají úplně jinou mentalitu, na kterou si člověk musí zvyknout nebo zde nevydrží ( zpočátku to pro mě byl boj, ale zvykla jsem si)