Japonsko – Honšú

Japonsko na kole – Honšú

  1. 10. 2017 – 12. 11. 2017    1999 km

Cesta trajektem na Honšú byla velice příjemná. K dispozici byly místnosti na ležení v japonském stylu (na zemi) a člověk si mohl v klidu zdřímnout, masážní křesílka, televize, nebo jen stolečky se zásuvkami, kterých jsme využily my, a měly tak čas dopsat článek o Hokkaidu. Tři a půl hodiny uteklo jako voda a už jsme vystupovaly v Aomori. Bylo pozdní odpoledne a začalo se pomalu stmívat. Věděly jsme, že toho již moc nepodnikneme, proto jsme měly vytipovaný kemp poblíž města. Netušily jsme však, že cesta povede do kopce. Zabralo nám to více času, než jsme čekaly, a když jsme míjely hřbitov, se zděšenými výrazy jsme na sebe pohlédly a doufaly, že se situace nebude opakovat. Možná nás kupředu hnal strach, možná jen tma, nezáleželo na tom, hlavní bylo, že jsme do kempu dojely, postavily stan a rychle zalezly. Plné očekávání, jaké Honšú bude, jsme vstaly brzy a vydaly se k jezeru Towada. Cesta k němu byla celkem náročná, vedla skrz hory a před námi bylo 20km stoupání. Aby toho nebylo málo, podcenily jsme nákup zásob a široko daleko nebyl žádný obchod. Jediné, na co v Japonsku vždy natrefíte, jsou automaty s pitím, které jsou snad na každém rohu, a tak jsme do sebe cpaly energii formou kafíček a různě slazených limonád. Spíše než k jezeru samotnému jsme jely hlavně k řece Oirase, která z něj vytéká a vytváří nádhernou scenérii s mnoha vodopády a peřejemi. Bylo znát, že toto místo je velice navštěvované, turisty s kvalitní foto technikou se to zde jen hemžilo. Už jsme byly opravdu hladové, v nohách 70km  a obchod stále nikde. Pořádné město bylo dost daleko, daly jsme si hroznový cukr a jely dál. V jedné vesničce se nám podařilo najít smíšené zboží. Poněkud vyšší ceny nás v tu chvíli nezajímaly, nakoupily jsme hromadu jídla, až paní prodavačka valila oči, ale musela být šťastná za kšeft. My byly taky spokojené. Kousek od obchodu jsme natrefily na ubytování pro batůžkáře, za stan chtěli 200Kč a byla v tom i teplá sprcha. Po takovém dni jsme si nemohly přát nic lepšího.

Na Hokkaidu nás všichni varovali, ať nespíme v lese, že jsou tam medvědi grizzly, i když osobně nikdo nikdy žádného neviděl. Myslely jsme si, že opuštěním Hokkaida tato hrozba končí. Stále nám však nešlo do hlavy, proč i na Honšú chodí lidé kolem lesa s rolničkami. Jednou jsme míjely ceduli, na které byli namalovaní malí černí medvídci. Domnívaly jsme se, že jde o upoutávku na medvědí zoo či park. O pár kilometrů dál se Pája radovala, že vidí černou kočku. Když byla trochu blíž, došlo jí, že to kočka není, bylo to velké a nemělo to ocas. Zvíře stálo u silnice a koukalo na ni. Vtom to Páje seplo, byl to ten medvídek z cedule. Neměla u sebe foťák, a tak volala na Káťu, ať přidá, abychom ho zvěčnily. Méďa se lekl a utekl. Potom, co Káťa dojela, měla co dělat, aby Páje vymluvila, že ho půjde hledat. Kdo ví, jestli někde poblíž neměl mámu. Zklamaná Pája uznala, že bude lepší raději jet, méďa neméďa. Později jsme si na internetu přečetly, že se jednalo o medvěda ušatého, který prý loni napadl 4 lidi. Od té doby, když vidíme ceduli upozorňující na výskyt medvědů, zpíváme, i když falešně, zvoníme zvonky na kolech a spaní v lese už nepodnikáme.

Krajina na Honšú je také mírně odlišná od té na Hokkaidu. Převládají zde lesy smíšené, takže to již není tak pestrobarevné, hojně tu roste bambus a půda je zemědělsky obdělávaná. Podél silnic se táhnou rýžová políčka, která jsou v době sklizně zlatavá, občas je střídají jablečné sady nebo stromy s kaki či citrusy.

Zajely jsme se podívat do města Kakunodate, ve kterém se nacházejí samurajské domy. K prohlídce jsme si vybraly ten nejstarší a člen čtvrté generace obývající tento dům nás jím provedl.

K přespávání kromě free kempů a veřejných parků také využíváme odpočívadla u silnic, tzv. michi-no-eki, která bývají spojená s informačním centrem, obchodem a lepšími toaletami, neboli těmi, co mají všemožné funkce. Cestovatelé tuto vymoženost ocení především když nemají v dosahu sprchu, toaleta vám alespoň umyje intimní partie. Zkoušely jsme, jestli by nám to umylo i nohy, ale bohužel mycí trysky fungují pouze, když se na toaletě sedí. Škoda.

Počasí v Japonsku si s námi pěkně hraje, dva dny se potíme téměř ve 30°C, i když noci jsou stále velmi chladné, a pak přicházejí dva dny vytrvalého deště (srážky až 40mm). Do toho se blížil všemi obávaný tajfun. Naše obvyklá kempoviště jsme rovnou zavrhly a rozhodly jsme se ukrýt v hotelu. Tak jak je zde jídlo a elektronika levná, ubytování patří mezi nejdražší. Měly jsme obavy, jestli nás ubytují. Jen si představte tu situaci. K recepci jsme nakráčely mokré od hlavy až k patě, voda z nás kapala už od vchodových dveří, bahno snad i za ušima, v sandálech igelitové pytlíky, v rukách špinavé brašny, kolem nás samí kravaťáci a dámičky s kufříky na kolečkách. Korunu jsme tomu nasadily, když jsme se zeptaly, kam máme zaparkovat naše „vozy“. Trochu jsme si připadaly jako ve filmu Pretty Woman, peníze máme, ač na to nevypadáme. Pokoj jsme dostaly, po půl roce si daly horkou vanu plnou pěny a druhý den nás čekala královská snídaně.

Pár kilometrů od hotelu se nachází řada menších buddhistických klášterů a posvátných míst – Yamadara temple. Celý komplex není od silnice vidět, a i přes to, že se k němu musí zdolat 1000 schodů, tam byl překvapivý nával návštěvníků. Po prohlídce jsme se vydaly k pobřeží do města Fukushima, které v roce 2011 zasáhla vlna tsunami. Šest let po katastrofě byste ani nepoznali, že se tam něco takového stalo. Všimly jsme si, že podél moře mají vyskládaná ohromná betonová „ikska“. Nejdříve jsme nevěděly, o co jde, ale teď už víme, že jde o vlnolamy (opatření proti vlnám).

Opuštěním prefektury Fukushima jsme vjely do centrálního Honšú, kde se to památkami jenom hemží. Plné očekávání jsme se rozjely do Nikkó, které je zapsané ve světovém dědictví UNESCO. Když jsme dorazily do areálu a spatřily neskutečné fronty před vstupem u pokladen, rázem bylo po nadšení. Strávit půl dne čekáním na koupi vstupenek se nám opravdu nechtělo, vyfotily jsme pagodu a vzaly rychle čáru. Dobře jsme udělaly, čekalo nás nekonečných 50 km dlouhé stoupání s převýšením 1600m. Zezdola se zdála hora tyčící se do 2500 metrů nad moře ohromná, v naší nastoupané výšce 1900 m.n.m. to byl již malý kopeček. Výjezd byl velmi vyčerpávající, Káťu už ani nezajímali volně pobíhající makaci červenolící, kteří nám občas zkřížili cestu. Měly jsme toho prostě plné zuby. Než přišlo klesání, padla tma a ochladilo se. Oblast ale byla plná onsenů, stačilo si jen vybrat, smýt pot a prohřát kosti. Stan jsme postavily o kousek dál v parku a ve vteřině usnuly. Až ráno jsme podle jamky číslo 8, která na nás vykoukla po otevření stanu, zjistily, že jsme si ustlaly na vymazlené travičce na kroketovém hřišti.

Původně jsme chtěly navštívit i Nagano, vyfotit se před stadionem, kde jsme téměř před 20 lety vyhrály zlato v ledním hokeji a stále z toho náš národ žije. Nicméně zasáhlo počasí a tento plán nevyšel. Nevadí, když se tajfun přehnal, rozjely jsme se k vysněné sopce Fuji. Kdo by to byl čekal, opět jsme stoupaly, Páje navíc ruplo řadící lanko a my k ní dojely až za tmy. Za rozbřesku jsme se vydaly k pagodě na kopci, odkud se pořizují ty nejkrásnější fotky vulkánu. Míjely jsme obrovskou horu a při pohledu na ni Káťa s údivem pronesla: „ Ty vole, ta je obří, jak velká asi bude Fuji?“ U pagody nám došlo, že ta obří hora je vlastně Fuji, jen bez sněhové čepičky. Byly jsme mírně zklamané, na žádné fotce jsme ji v této podobě neviděly a navíc o pouhé tři dny dříve ji jiný cestovatel se sněhovou pokrývkou ještě zachytil. Inu, i tak byla krásná, ale znovu se sem nepotáhneme.

Poté nám Japonsko ukázalo jinou tvář. Začaly jsme se prodírat městy. Nevíme ani, kolik jsme jich projely, nepostřehly jsme jejich začátky ani konce. Každých 100 metrů byl semafor, naše nohy trpěly při neustálých rozjezdech a rušný provoz nás vyčerpával víc než kde jaké kopce. Betonovou džunglí jsme se prokousaly k hradu v Nagoye. Doufaly jsme, že se dozvíme něco z japonské historie, bohužel prohlídka v anglickém jazyce se koná pouze jednou denně a tuto příležitost jsme propásly. Popisky u vystavených exponátů byly pouze v japonštině, takže jsme z toho příliš neměly. Po této zkušenosti jsme hrad v Kyotu vynechaly. Raději jsme v tomto městě navštívily Zlatý pavilon (buddhistický chrám), bambusový les a posvátné místo Fushimi Inari-taisha. Určitě by stálo za zhlédnutí daleko více míst, ale byly jsme ubité množstvím turistů. Davy jsme zde očekávaly, ale takové masy lidí rozhodně né. Usoudily jsme, že musíme pryč. Města pro nás nejsou. Vyhlédly jsme si free kemp v přírodním parku Furubokke a urychleně do něj jely. Naše touha po klidu byla vyslyšena. Jen co jsme do parku vjely, zmizel ruch měst a my se ocitly mezi nádherně zbarvenými stromy a jediné, co bylo slyšet, byl zpěv ptáků a cvrlikání cikád. V kombinaci s otevřeným pivem dokonalý balzám pro duši.

V kempu jsme nakonec zůstaly ještě jednu noc, aby si i naše nohy odpočinuly a my si mohly déle vychutnat kouzlo přírody. Plné sil jsme se znovu vrhly do víru velkoměst. První bylo Himeji, ve kterém jsme zkoukly nejen pěkný hrad, ale také jsme si prošly japonskou zahradu Koko-en garden, která s ním sousedí. Poté jsme se dál draly městy, nasadily jsme vražedné tempo a zvolnily až 15km před Fukuyamou, kde bylo odpočívadlo. Výjimečně byl celkem teplý večer a lavičky pod stříškou vyloženě vybízely k ulehnutí. Poprvé za naši cestu jsme spaly venku bez stanu. Uprostřed noci nás ale probudil déšť, jehož kapky jsme pocítily na obličejích. Stříška zřejmě nebyla dřevěná, jak se potmě zdála, byla plátěná a déšť neustála. Sbalily jsme si mokré spacáky a přemístily se ke zděné budově s informacemi a obchodem, kde byly také lavičky, ale už pod bytelnou střechou.

Už od příjezdu do Japonska jsme toužily zažít jízdu shinkanzenem. Trasa Fukuyama – Hiroshima - Fukuyama se zdála jako ideální řešení, protože jsme se stejně chtěly ještě před Hiroshimou odpojit z Honšú na Shikoku. Jediné z čeho jsme měly obavy bylo, kam odložit kola s věcmi. V této zemi platí přísná pravidla pro přepravu kol vlakem, musí být zabalená ve speciálním obalu a ten my jsme neměly. U vlakového nádraží jsme ale objevily skříňky na úschovu zavazadel a bylo po problému. Brašny jsme do nich nacpaly a kola zamknuly na parkovišti pro kola, o které tu není nouze.

 Zpočátku jel vlak asi stejně rychle jako náš rychlík, ale pak nabral neuvěřitelnou rychlost, až nás to zatlačilo do sedaček a uši nám zalehly. Sto kilometrů jsme překonaly za 20 minut a po výstupu si to namířily rovnou do memorial parku k atomovému dómu. Původně tato stavba českého architekta Jana Letzla sloužila jako výstavní hala, ale po svržení atomové bomby v roce 1945 je už jen pouhou připomínkou ničivé síly jaderných zbraní a zároveň symbolem světového míru. V parku lze také vidět hodiny, které každé ráno v 8:15, kdy se to tenkrát stalo, hrají, a plápolající oheň, který bude hořet, dokud budou na světě jaderné zbraně. I přes tuto smutnou událost je Hirošima vzkvétající město plné života. Pro cestu zpět jsme si zvolily jízdu obyčejným vláčkem a místo 20 minut jsme jely bezmála dvě hodiny. Vůbec nám to nevadilo, protože jsme se vybavily japonskou cestovní krabičkou s jídlem a zákusky navrch.

Z Fukuyamy to byl již opravdu kousek do Onomichi, kde jsme se s ostrovem Honšú rozloučily a nasedly na trajekt.

 

2 Responses to “Japonsko – Honšú

  • taťka z Kunratické
    5 roky ago

    Vynikající, taťka. Peťula (a vlastně všichni) se těší na Vaše vyprávění po Vašem návratu (1,5 roku).

  • Jarmila Mrtková
    5 roky ago

    jste úžasné

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial