Japonsko – Hokkaido

Japonsko na kole – Hokkaido

5.10.2017 – 17.10.2017       683,5km

Jako náš výchozí bod v Japonsku jsme si vybraly Hokkaido, nejseverněji položený ostrov s chladnějším podnebím. Oproti zbytku Japonska je nejméně osídlený a pyšní se nedotčenou přírodou. Let trval 27 hodin, protože byla 17 hodinová pauza v Hongkongu. Když jsme ráno mrzly při demontování kol v Irkutsku, ani ve snu by nás nenapadlo, že o pár hodin později se budeme škvařit ve vlastní šťávě. I přes to, že byl již skoro večer, v Hongkongu bylo neuvěřitelné teplo a vlhko, takže se člověk cítil jako v prádelně. Pauzu jsme využily k rychlé návštěvě města. Naskočily jsme do dvoupatrového autobusu a kochaly se vysokými budovami a barevně osvícenými mrakodrapy, kterých je zde nespočet. Opět jsme byly jak Alenky v říši divů. Došla řada i na naplnění našich žaludků a nutno podotknout, že čínské jídlo prodávané u nás nemá s tím pravým čínským co dočinění. Zde jsme také poprvé držely v rukách hůlky, ale rychle jsme je vyměnily za vidličky, abychom se vůbec najedly. Však ono na ně jednou stejně dojde. A jak už to tak bývá, s plnými bříšky přichází i únava, proto jsme se dopravily zpět na letiště a zbývající čas už jen relaxovaly.

Přílet jsme měly na letiště v New Chitose 5.10.2017 v 15:20h místního času. V čase jsme se zase o hodinku pošouply dopředu, od domova nás dělí 7h. Původně jsme chtěly rovnou sestavit kola a dojet do 50km vzdáleného Sappora, kde jsme měly domluvený nocleh u Sylvie z Maďarska. Po tak dlouhém letu jsme už ale neměly síly, a tak jsme se smířily s myšlenkou, že u letiště přespíme a vyrazíme až ráno. Díky Sylvii k tomu nedošlo, protože nám domluvila ubytování v Chitose u svého kamaráda Tatua, který si pro nás přijel a s veškerou bagáží nás odvezl k sobě domů. Tam už na nás čekala i jeho žena Kiyomi, která pro nás měla připravené drobné občerstvení včetně piva. Velice nám chutnaly tenké tyčinky sýra s něčím, co Tatuo anglicky pojmenoval squid. Vůbec jsme netušily, o co se jedná, a dál jsme si čvachtaly. Na večeři nás vzali do restaurace, kde jsme očekávaly sushi. Japonská kuchyně ale není jenom o sushi. Skládá se především z rýže, darů moře, salátů, fazolí, sójových bobů a produktů z nich. Porce bývají spíše menší, protože Japonci jsou zvyklí objednat si víc druhů pokrmů, které následně v ústech různě kombinují. To znamená, že vše je vždy servírované pohromadě (polévka, salát, rýže, ryba atd.). Před spaním nás ještě čekala přednáška, jak používat japonskou koupelnu. Po vstupu do ní se vlastně nacházíte již v oblasti pro sprchování. Sprchu mají umístěnou velmi nízko, jsou zvyklí se mýt v polodřepu a ještě se u toho na sebe dívat do zrcadla. Vana je určená výhradně ke koupeli. A ano, záchodová prkýnka zde mají opravdu s vyhříváním a s dalšími x  funkcemi.  Vymydlené jsme zalehly a spaly jako zabité. Ráno nás čekala snídaně v japonském stylu. Zahrnuje neskutečně mnoho jídla a vypadá stejně jako oběd či večeře. Na stole byla polévka Miso, volské oko na slanině, chléb, džem, máslo, salát, rýže, švestky, nakládaná zelenina, losos a cosi z moře. Po dotazu, co to je, jsme se dozvěděly, že squid, to co včera v sýru. Káťa vyvalila oči, protože mořské potvory vůbec nevyhledává, no ale jak jí ta oliheň včera chutnala. Takto posilněné jsme daly dohromady kola a konečně vyrazily směr Sapporo. Zprvu jsme měly problém zvyknout si na jízdu vlevo. Na první kruhový objezd vjela Pája ještě vpravo, naštěstí ale nic nejelo. Po čase nám tento zrcadlový způsob jízdy nedělal problém. Již kousek za městem byl slyšet zpěv ptáků, cvrkání cvrčků a silnice byla obklopená bujnou vegetací. Do toho svítilo sluníčko, prostě paráda.

V Sapporu žije přibližně 2 miliony lidí, přesto je to velmi klidné město, nepanuje zde žádný stres ani shon. Lidé jsou přátelští, usměvaví, stále dobře naladěni a neustále se uklánějí. Možná právě v tom tkví jejich dlouhověkost. Zvládly jsme dojet k Sylvii, u které jsme strávily dvě noci a získaly jsme spoustu cenných rad a informací. Před další cestou už zbývalo jen vyměnit naše sjeté kladky u přehazovaček, což byl celkem problém. Naše přehazovačky jsou totiž americké výroby a tady překvapivě vládne japonské Shimano. Mnoho servisů nám tudíž pomoct nemohlo, ale jeden šikovný mechanik si s tím naštěstí poradil. Bylo nádherné počasí a my si užívaly jízdu podél pobřeží. Svačinky jsme si dopřávaly na liduprázdných plážích a rozplývaly se nad krásnou nekonečného moře. První noc na divoko jsme strávily poblíž veřejného odpočívadla, protože kousek od něj je továrna na výrobu whisky – Nikka faktory. Továrnu založil v roce 1934 pan Masatako Taketsura, který se kouzlo destilace whisky naučil ve Skotsku, avšak první whisky vyrobil až v roce 1940. Zajímavé je, že se zde stále destiluje nad pecemi na uhlí, což je prý náročné z hlediska hlídání teploty. Brzy po ránu jsme si zašly na ochutnávku a whisky neměla chybu.

 Jen co z nás alkohol vyprchal, vydaly jsme se vyzkoušet japonský onsen. Díky vulkanické činnosti se v Japonsku nachází mnoho horkých pramenů, které se čerpají do koupelí a to jsou právě ty onseny. Mohou být vnitřní nebo venkovní a většinou bývají oddělené pro muže a ženy, protože se koupete nazí. Před vstupem do horké lázně se musíte nejdříve pořádně vydrhnout, né se ošudlat jako když jdete u nás do bazénu. A pak už smíte relaxovat v horké vodě tak dlouho, jak to snesete. Náš první byl venkovní s výhledem na moře a teplotou vody 42,5°C. Takhle příjemně jsme se rozloučily s teplým a slunečným počasím. Nevadí, hlavně že neprší, jede se dál. Dorazily jsme do města Kutchan, nad kterým se tyčí majestátní, nečinná sopka Yotei-zan. Kousek od ní mezi nádherně zbarvenými stromy jsme nalezly free camp (kemp zdarma s nejnutnějším vybavením). Nedalo se odolat, zapíchly jsme to, stejně už se stmívalo. Rána zde bývají chladná, těžce se nám leze ze spacáků a ještě hůř, když slyšíme povědomé, dosti nepříjemné bubnování na stan. Plánovaly jsme dojet k jezeru Shikotsu , ale vyměkly jsme a stočily to k nejbližšímu onsenu. Jako na potvoru byl v ten den zavřený.

Nezbývalo než se zahřát horkým čajem a jít spát. Následující den se ráz počasí příliš nezměnil. Doploužily jsme se alespoň k jezeru Toya, uprostřed kterého leží ostrov a u něho jsme si ten onsen už dopřály. Horší to však bylo s kempováním, tak dlouho jsme přebíraly, až jsme za tmy skončily kdesi v poli. A přišly první kopce, podobné těm norským, dlouhé stoupání, dlouhé klesání. Těžko říct, jestli je horší lopotit se nahoru nebo mrznout cestou dolů. Dosvištěly jsme do Jigoku – Dani (pekelného údolí). Horko tam ale nebylo, zato byla všude cítit síra. Daly jsme si teplé jídlo, které si jako chlazené můžete zakoupit v jakémkoli obchodě za pár kaček a oni vám ho milerádi ohřejí. Poté jsme šly na okružní procházku po údolí. Před mnoha a mnoha lety bylo vytvořeno kráterem při erupci sopky Mt. Kuttara a zabírá plochu o rozloze 11ha. Ze všech stran se kouří, kolem vás to bublá, prostě jako v pekle. Kráter také vytvořil jezírko Oynuma o obvodu 1km, jehož voda při hladině dosahuje teplot 50°C, v hloubce až 130°C. Nedaleko jezera se nachází i horkým pramen, ve kterém si můžete nahřát nožky.

Už třetí den po slunci ani památky, náš solární panel zahálel a nám poprvé za naši cestu došla šťáva v elektronice i záložních zdrojích. Asi by nám to tolika nevadilo, kdyby nebyla tma a my neměly jedinou podrobnou mapu v telefonu. Po paměti jsme jely k místu, kde měl být kemp, ale zřejmě jsme minuly správnou odbočku a ocitly se na hřbitově nad městem. I když jsme byly posrané strachy, chvíli jsme si pohrávaly s myšlenkou tam postavit stan. Bohudík kromě hrobů tam byly i toalety se zásuvkami, do kterých jsme rychle daly nabíjet telefon a podívaly se na přesnou trasu ke kempu. Byl od nás necelých 5km, které jsme z posledních sil zdolaly a padly za vlast. Když jsme se ráno vracely zpět, překvapila nás velikost hřbitova. Byl rozdělen podle abecedy od A až po Z a jednotlivé sekce nebraly konce. Využily jsme ještě jednou toalety k dobití další elektroniky a pak už nám nic nestálo v cestě jet do Hakodate, do kterého jsme již tradičně dorazily za tmy. Prohlídku zajímavých částí města jsme si nechaly až na ráno a přenocovaly jsme v parku nad zoo. Vstávaly jsme o něco dříve, protože Japonci velmi rádi využívají parky k ranní procházce či běhání. I přes brzký ranní start nám o pár minut ujel trajekt do Omy na Honšú a nám se nechtělo čekat 8 hodin na další. Vypluly jsme tedy o něco jižněji na Honšú, do města Aomori.

Něco málo z jídla

5 Responses to “Japonsko – Hokkaido

  • Johana Šťastná
    5 roky ago

    Ahoj holky, sleduju vas a ctu vas:) a jestli jsem do ted nezavidela, tak ted uz se to neda vydrzet;)! Good luck! Johy

    • sjetsvet2017
      5 roky ago

      Ahoj, děkujeme 🙂 teď už je to pro nás exotika 🙂 ale co jsem koukala, tak jste měli taky krásné letní dovči 🙂

  • Eva Pazderská
    5 roky ago

    Ahoj holky,je to super čtení, nemohu se od toho odtrhnout. Držím palce ať se vám vše vydaří a vy i kola vydržíte. Kdy dorazíte do Vietnamu? Já tam odlétám 12.11. na 3 týdny. Doufám, že vás tam někde potkám.

    • sjetsvet2017
      5 roky ago

      Ahoj, tak to jsme rády, že se líbí 🙂 Do Vietnamu poletíme pravděpodobně 21.11. takže je možné, že se potkáme. Které části plánujete navštívit?

  • Eva Pazderská
    5 roky ago

    Ahoj, budeme cestovat od severu k jihu a zase zpět, záleží na počasí a zajímavostech. Budu koukat kolem, vás určitě nepřehlídnu. Doufám, že jste přežily tajfun, který se přehnal nad Japonskem. Tak dobrý vítr do pedálu!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial