Nový Zéland – Severní ostrov 2/2

Nový Zéland na kole – Severní ostrov 2. část

  1. 9. 2018 – 21. 9. 2018  1176km

Před necelým půl rokem jsme osvobodily naše kola od brašen a lítaly jsme po Hawke’s bay do práce a z práce jen tak nalehko. Jenže po tak dlouhé době se nám začalo stýskat po té naší svobodě, a tak jsme vytáhly brašny z komory, oprášily je, nacpaly do nich naše nezbytně důležité krámy a rozhodly se vzít do zaječí.

Ráno toho dne budík drnčel o sto šest a nám se ani za mák nechtělo z postele. Venku krápalo a celý dům jakoby nás lákal zůstat ještě déle. S odhodláním jít si za svým, naložily jsme brašny na kola a šláply do pedálů. Okamžitě jsme zjistily, že naše fyzička je ta tam. Když jsme tenkrát vyjížděly z Čech, lidé se nás často ptali, zda se nějak fyzicky připravujeme a my jim s úsměvem odpovídaly, že není třeba. Možná není, když máte před sebou stovky kilometrů po rovině a vaše nohy mají čas si zvyknout na zátěž. Dát si ale na začátek 150km dlouhý přejezd hor? To byl teda blbej nápad! Pár kopců jsme vyjet zvládly, ale celkem po krátké době nám došly síly. Ty nohy líný prostě rezignovaly. Zkoušely jsme kola tlačit, ale ani to nám dost dobře nešlo. Když jsme se pak rozhodovaly, jestli jet do kempu 13km nebo odbočit a jet pouhých 7km, s tím že bychom se druhý den musely vracet stejnou cestou k této odbočce, zvolily jsme tu bližší variantu. Tento kemp byl doporučen vozidlům s náhonem na všechny čtyři kola, zanedlouho jsme zjistily proč. Cesta byla šotolinová a víc než polovina byl neskutečný prďák dolů. Snažily jsme se zahnat myšlenky na to, jaká to bude ráno dřina dostávat se nahoru. Místo pro stanování to ale bylo vskutku nádherné. Nikdo nikde, jen les, hory a tyrkysová řeka, ve které jsme si daly rychlou koupel. Krásně se nám spalo, jen ten prďák nahoru nad námi visel jak Damoklův meč. Ráno jsme všechno pobalily a začaly se škrábat nahoru. O jízdě nemohla být řeč, tlačily jsme již od začátku. Štěrk nám podkluzoval pod nohama, kolo jakoby vážilo tunu a krátké pauzy jsme musely dělat každých 10 kroků. Ten nejprudší úsek, který měl 1,5km jsme šly téměř 2 hodiny. Povzbuzovaly jsme se tím, že ten kemp za to ale opravdu stál. Když už jsme byly konečně nahoře, shodly jsme se na tom, že bychom tam už víckrát nejely. Celá tahle ranní akce, která nám zabrala vlastně celé dopoledne, nás vyřídila natolik, že jsme zvládly dojet tak akorát do toho včerejšího vzdálenějšího kempu a vyčerpáním jsme upadly do kómatu. Po 15 hodinách spánku jsme se probudily druhý den ráno. Před vyjetím jsme si chtěly nabrat v řece vodu, ale cestu nám zatarasili divocí koně, kteří nás k ní nechtěli pustit. S tím drtkem, co nám zbyl, jsme vjely dál a doufaly, že budeme mít šanci si ji nabrat v jiném úseku řeky, protože zde v horách, kromě pár farem vůbec nic není a do civilizace jsme to měly ještě hodně daleko.

Pochmurnou krajinou a za přibývajícího deště jsme se šouraly dál do kopců, které nebraly konce. Sem tam kolem nás projelo auto, ale že by se někdo zeptal, zda jsme v pohodě a něco nepotřebujeme, kdepak. Po několika hodinách utrpení přeci jen jedno auto zastavilo, ale pouze aby nás varovalo, že dál to bude jenom horší, protože přes noc napadl sníh a cesta je špatně průjezdná. Co teď? Na cestu zpět jsme neměly dostatek zásob ani sil, a tak jsme to prostě riskly a jely dál. Než jsme se do obávané sněhové kalamity doplazily, sníh zřejmě odtál a na silnici byly už jen opravdu zbytky. Podél cesty bylo sněhu trochu víc, což nás vlastně zachránilo před dehydratací. Okolní krajina se nám zahalila do bílé mlhy a déšť nás bičoval ze všech stran. Kdyby tu tak byl nějaký přístřešek, zastávka, cokoliv, pod co by se dalo alespoň na chvíli schovat. K naší smůle tam nebylo nic, jen oplocené rozsáhlé pastviny. Když u nás přibrzdilo další auto, opět v nás svitla naděje záchrany. Mladá paní nám pomoc opravdu nabídla, dokonce by nás i hodila do města…kdybychom měly nosiče na kola na auto. Zachránilo nás až vytipované místo u řeky, které nebylo oplocené, a my jsme tam mohly postavit stan. Konečně jsme nabraly vodu, uvařily čaj, jídlo a šly spát. Celou noc nám déšť bubnoval do stanu a řeka tajemně bublala. V kombinaci s únavou tyhle zvuky nastartovaly naši představivost a my jsme se musely vzájemně přesvědčovat, že je to jenom v naší hlavě. Ráno stále pršelo, ani se nám do toho nechtělo vylézat, ale nebylo zbytí. Před odjezdem jsme si ještě chtěly nabrat vodu na cestu, ale měly jsme to udělat už večer. Déšť řeku akorát rozbahnil, takže jsme měly zase smůlu, ale neklesaly jsme na mysli, protože město bylo již na dosah a po těch třech dnech v horách se nám zlepšila i fyzička, takže bychom to do něj měly dojet už na jeden zátah. Podle mapy měl být ve městě kemp, ale ve skutečnosti byl již několik let zavřený. Rozjely jsme se do nejbližšího hostelu, za hubičku tedy opravdu nebyl, za to pan domácí hned jak nás uviděl, zatopil v krbu a nám bylo báječně.

Předpověď počasí byla stále proti nám, přemýšlely jsme, zda to nestočit rovnou na jih ostrova. Jenže na západ od nás pracovala naše kamarádka Jeimily, a také tam leží nádherná hora Taranaki. A stal se zázrak. Prudký liják se změnil na přijatelné mrholení a nám tak nestálo nic v cestě vydat se na západ. Jeimily pracovala v Ohakune, horském městečku, které nám tak trochu připomínalo náš Špindlerův Mlýn, pouze bylo poněkud mrtvé. Zřejmě proto, že sjezdovky byly už skoro týden uzavřené z důvodu mohutného přívalu sněhu. Ve městě sníh naštěstí nebyl, ale zima byla cítit ve vzduchu, proto jsme nechaly naši plátěnou garsonku ještě jeden večer odpočívat a uchýlily se opět do hostelu. Večer jsme si tak mohly v klidu zajít s Jeimily na pivo a kus řeči.

Ohakune leží na okraji národního parku Tongariro, kde se tyčí stejnojmenná hora, tzv. hora osudu z Pána prstenů. V parku jsou ještě další dvě sopky a podle maorské legendy tam s nimi kdysi ležel i Mt. Taranaki. Jenže poté bojoval s Mt. Tongariro o srdce krásné Mt. Pihanga a prohrál. Zdrcen se proto přemístil na úplný západ ostrova. I přesto, že výstup na Mt. Tongariro patří mezi velmi populární aktivity, my jsme si tento zážitek nechaly ujít a dál jsme směřovaly za osamělým Mt. Taranaki.

Místní obyvatelé nám doporučovaly vydat se tam po zapomenuté dálnici (Forgotten highway), prý je tam minimální provoz a je velmi scénická. Měří 150km a na celé trase je pouze jediný kemp. Cesta po ní byla však neskutečně kopcovitá, všude samá farma a nikde nikdo. Po několika dnech nám ale vysvitlo slunce, a tak se jelo příjemně. Teda alespoň do chvíle, než skončil asfalt a vystřídala ho hrubá a hluboká šotolina. Bylo to trochu rodeo, kola se bořila do štěrku a dělala si, co chtěla. Za třetí zatáčkou zhasla naše naděje, že přijde ještě asfalt.  Ale přišel, po 15 km nadávání jsme se přece jen dočkaly. Z posledních sil a se západem slunce jsme se dokodrcaly do zmiňovaného kempu, který se nachází ve vesničce Wangamomona. Tato vesnička, není jen tak ledajaká, je to hlavní město republiky Wangamomona. V 89. vláda rozhodla, že vesnice už nebude pod správou okresu Taranaki, ale pod jiným. Lidé byli rozhořčeni, že se tak učinilo za jejich zády a na protest se vyhlásili samostatnou republikou. Nepředstavujte si ale nic velkého, nachází se zde pouze pošta, hotel, hospoda a kemp a jako na celé Forgotten highway ani zde není mobilní signál. Obyvatelé berou svoji samostatnost zcela vážně, každoročně ji oslavují, a když jsme ji opouštěly, míjely jsme billboard, který nás znovu vítal na Novém Zélandu. Jak úsměvné.

Nezadržitelně jsme se blížily k západnímu pobřeží a už z dálky jsme vyhlížely očekávanou horu. Její krása byla dechberoucí a to jen posílilo naši touhu si k ní udělat pěší výlet. Abychom se nemusely strachovat o naše kola a věci, domluvily jsme si s Američankou Nelle, žijící již několik let na NZ, vegetění u ní doma. Ta se o nás nejen báječně postarala, skvěle nám navařila, ale dokonce nás druhý den autem dovezla na začátek treku, ze kterého jsme se vydaly k zrcadlovému jezírku pod Taranaki. K němu nevedla ani tak cesta jako schody, přesně řečeno 2500 schodů. Zpočátku vedly skrz hustý, tmavý, mechový les, později přes prosluněné planiny s nádherným rozhledem. Jezírko jsme měly samy pro sebe, možná díky tomu, že sezóna teprve začíná, a čekaly jsme jen na chvíli, kdy se vítr uklidní, aby v něm byl odraz hory co nejdokonalejší. Měly jsme opravdu štěstí na počasí, Nelle nám říkala, že mnoho lidí, kteří za ní přijedou, vidí Taranaki pouze na fotkách. Hora totiž přitahuje dešťové mraky od moře, které její krásu po většinu času zakrývají.

Dalších několik dnů nebylo moc na co koukat, projížděly jsme kolem jedné rozsáhlé farmy za druhou. Všude jenom krávy, není divu, na Zélandu jich žije dvakrát tolik co lidí. I přesto tu jsou mléčné výrobky neskutečně drahé. Krajina se změnila až kousek před městem Levin, za kterým se rýsoval hřeben hor. Opustily jsme velkou státní silnici a vydaly se na přejezd hřebenu. Cesta to byla pohádková, uzoučká, s minimem aut, lemovaná lesem. Krásný den jsme zakončily v kempu, nedaleko kterého se natáčela další část Pána prstenů. Jednalo se elfskou vesnici Rivendell (Roklinka), kde po natáčení zbyla brána, ze které se společenstvo prstenu krátce po vzniku vydalo na velkou výpravu. I my jsme se vydaly dál.

Měly jsme na výběr buď další velkou státní silnici, nebo zase šotolinu. Opět jsme zariskovaly a tentokrát to byla trefa do černého. Čekal nás nádherný lesní trail uprostřed kopců, plný krátkých tunýlků. Kdysi tudy vedla železnice, kterou jezdili lidé z hor do města. I když jsme trochu zmokly, užívaly jsme si každý kilometr a závěrečný sjezd nás nakopl…než přišly zase pastviny. Tentokrát převážně plné ovcí a malých jehňátek. Toužily jsme si je pohladit, ale ploty pod proudem nám v tom bránily. V malém rodinném kempu, kde jsme se ubytovaly, bylo naše přání vyslyšeno. Paní domácí vlastnila pět malých osiřelých jehňátek, které potřebovala pomoct nakrmit. Nemohly jsme odmítnout. Nedaleko kempu se nacházel další lákavý pěšák – Putangirua Pinnacles – jehlovité skalní útvary, který jsme absolvovaly. Do těchto končin jsme jely ještě z jednoho důvodu, a tím je největší volně žijící kolonie lachtanů Severního ostrova. Kvůli silnému protivětru jsme k tomu největšímu hejnu sice nedojely, ale spokojily jsme se s šesti línými cvalíky vyhřívajícími se na kamenech, které jsme od silnice zahlédly.

Náš čas na Severním ostrově se pomalu krátil, do hlavního města Wellington to už bylo, co by kamenem dohodil. Abychom se vyhnuly hustému provozu, zvolily jsme Rimutaka trail, který částečně lemoval pobřežní. Zpočátku jsme jely opět trochu fádní krajinou mezi farmami, ale zanedlouho se nám naskytl výhled na moře a lesy. Civilizace ubývalo, stejně jako asfaltu, zase jsme se ocitly na drsné šotolině. Místy jsme přejížděly přes potoky, až přišel jeden, kde bylo vody až po kolena. Došlo na sundávání bot, ponožek a alespoň předních brašen. I když bylo teplo, voda byla vážně ledová. Následovala cesta hlubokým pískem, kola se do něj bořila, musely jsme je tlačit. Úžasné výhledy nám to vynahrazovaly, v dálce jsme dokonce obdivovaly zasněžené vrcholky hor Jižního ostrova. Ke konci trailu nás čekalo ještě jedno překvapení, obrovská kolonie lachtanů. Doslova lachtan, kam oko dohlédlo. Akorát se lenoši líní jen vyhřívali na kamenech. Abychom si vynutily trochu akce, více jsme se k nim přiblížily. Chvíli to snášeli, ale pak se jeden naštval, otevřel hubu, vycenil zuby, zařval a vystartoval po nás, až jsme si málem cvrnkly do kalhot. Okamžitě jsme začaly skákat po balvanech zpět na cestu. Příště už je nebudeme provokovat, jen ať si leží, když je to baví.

Ve Wellingtonu jsme měly domluvené ubytování u Hugha a jeho rodiny, protože ve Wellingtonu není žádný kemp. Wellington je vůbec zajímavé město, centrum se rozprostírá na úzkém pobřeží, od kterého se prudce zvedají kopce, ve kterých mají lidé domy. Ismene, manžela Hugha, je zapálená ekoložka. Když jsme jí řekly, kudy jsme k nim ten den jely, zhrozila se, jestli jsme prý nad námi neviděly létat helikoptéry. Ne, proč? Protože ten den v těch místech zrovna rozprašovali jed proti possumům. Zéland má s těmito vačnatci obrovský problém. V 19. století si je sem s vidinou skvělého byznysu s jejich kožešinou dovezli z Austrálie. Od té doby se jim neskutečně přemnožili, pustoší lesy, farmy, požírají původní ptáky a přenášejí tuberkulózu na dobytek. Possumové se zde střílí, líčí se na ně pasti, zákon káže je na silnicích přejíždět a navíc se je snaží likvidovat právě pomocí jedu. Ten ale nezabíjí pouze je, leckdy kvůli němu umírájí psi, či dobytek. V lese lze spatřit varování, že se lidé nemají ničeho dotýkat, zejména si mají hlídat své děti, protože je postříkán. Jed dále znemožňuje pít vodu z přírody, neboť je obsažen v řekách apod. Teď už chápeme, proč nám každý říkal, ať tu vodu nepijeme a my si myslely, že jsou to fajnovky, co se bojí pít vodu z přírody.  Byly jsme z toho dost znepokojené a zjistily jsme, že Nový Zéland rozhodně není tak čistý, jak si mnoho lidí myslí.

Ráno jsme se nalodily na trajekt a hurá na Jižní ostrov.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial