Argentina 1 – Nový začátek

18. 1. 2020 – 1. 2. 2020        331,5 km

Asi stárneme…nebo jsme zpohodlněly?

Poslední dny před odjezdem jsem si dřív než kdy předtím uvědomovala, jak je skvělé otočit kohoutkem a osprchovat se teplou vodou, sporák jsem vnímala jako zázrak a v den odjezdu jsem se zvláštním smutkem naposledy ustlala postel. Ještě drásavější bylo loučení s rodinou a přáteli, fakt zvláštní. Nejdřív jsme si nemohly zvyknout, že jsme doma, a teď nás svým způsobem trápilo, že zase odjíždíme. Ale stejně, ta touha po dobrodružství je silnější!

Tentokrát jsme nevyrážely rovnou od baráku na kole, i když by to tu letošní zimu snad i šlo, ale letěly jsme z letiště Václava Havla. Pro mě to byl první let v životě z českého letiště. Těšila jsem se, že případné problémy ohledně našich nadměrných zavazadel (kol) budu moct řešit mateřským jazykem. U přepážky nás odbavovala sympatická slečna asijského vzhledu. Krásně česky nás pozdravila…a tím to haslo. Dál už pokračovala jen anglicky. My jsme prostě světoví, jinde je občas oříšek najít anglicky mluvící personál.

Let do Buenos Aires nám zabral i s přestupem v Londýně asi 24 hodin, posunuly jsme se o 4 časová pásma, oteplilo se o 30°C, stoupla vlhkost a hlavně jsme z nám už známé angličtiny spadly rovnýma nohama do španělštiny. Buenos dias, gracias… víc toho zatím neumíme.  Naštěstí nám naši argentinští hostitelé Felix a Babun zařídili taxíka z letiště rovnou k nim domů. Sice jsme si s Máriem moc nepokecali a díky tomu, že jsme ještě neměly argentinská pesa, jen americké dolary, nás holomek jeden pěkně natáhl, ale po tak dlouhém letu nám to bylo vcelku jedno.

Na uvítanou jsme dostaly maté, oblíbený jihoamerický nápoj, což je energetický odvar z cesmíny paraguayské, který se pije brčkem se sítkem na konci, většinou kovovým, z malé nádoby tzv. kalabasy, která se neustále doplňuje horkou vodou. Chutná hořce… a to i s cukrem. Co na to říct? Raději kafe, prosím!

Nějak zvlášť jsme si hlavní město Argentiny nepředstavovaly, o to víc jsme byly překvapené, jak je celé město zelené. Na větší průzkum jsme ten den už moc sil neměly. Felix nám alespoň na mapě ukázal místa, která stojí za navštívení a mimo jiné i směnárnu, tzv. blue market (modrý trh), což je vlastně zlegalizovaný černý trh s mnohem lepším kurzem než kdekoli jinde.

Večer nás vzali Felix s Babun na typickou argentinskou „rychlou“ večeři. Jeli jsme, jak jinak, než na kole. Naše zůstala stále zabalená v krabicích, a tak jsme vyfasovaly retro kola s „nožní“ brzdou a bez přehazovaček, ono taky na co, Buenos Aires je placka. Bylo příjemných 25°C, ulice hýřily životem. Na doporučení jsme si objednaly empanadas (něco jako pirohy s různou náplní, nám nejvíce chutnaly s cibulí a sýrem) a tamales (rozdrcená kukuřice se zeleninou a sýrem, zabalená v kukuřičném listí).

Argentinci jsou nezmaři, obvykle chodí spát na naše poměry dost pozdě. Naši hostitelé se divili, když jsme chtěly jít spát už po 22h. Holt jiný kraj, jiný mrav. „Buenos noches,“ rozloučily jsme se a padly za vlast.

Nezahálely jsme, druhý den odpoledne jsme už zase seděly v letadle, ale tentokrát jen s batůžkem. To byla taková paráda letět bez větších zavazadel. Asi 1000km od Buenos Aires se nachází jeden ze sedmi přírodních divů světa – vodopády Iguazú – největší systém vodopádů na světě. To jsme si prostě nemohly nechat ujít. Vesnička, z níž se k vodopádům jezdí, leží 20km od letiště. Aby cena za taxík byla přijatelnější, svezli jsme se s jedním Holanďanem. Po chvíli jsme poprosili o zapnutí rádia. Řidič se jen potutelně usmál a pronesl pravděpodobně jedinou větu, kterou anglicky uměl: „ Není signál, vítejte v džungli!“ Byla tma, kužel světla taxíku ozařoval asfaltku a hustý zelený prales, jenž ji lemoval. Tu a tam byly cedule upozorňující na kapybary, nosály, pumy a juguáry. Fakt jsme byly v džungli!

Brzo ráno jsme sedly na autobus a nemohly se dočkat, až ten zázrak přírody uvidíme na vlastní oči. Vstup do parku je zpoplatněný, někomu se zdá cena příliš vysoká, ale nám 800pesos, cca 300Kč, přišlo ještě hodně dobrých na to, jak se o park starají. Všude byly lavičky, odpadkové koše, toalety, sprchy a občerstvení s přijatelnými cenami. Od vstupu jsme zamířily k eko vláčku, který byl zahrnut v ceně, a jely jsme k nejmohutnějšímu z vodopádu – Ďáblovu chřtánu. Po výstupu nás přivítali nosálové. Takové roztomilé lasičky s dlouhým pruhovaným ocasem. No, roztomilé se nám vlastně zdáli do té doby, než nám chtěli ukrást batohy s jídlem a než jsme viděly výstražné cedule s obrázkem, jak dokážou člověka podrápat do krve. K vodopádu to byla ještě štreka. Potkávaly jsme promáčené turisty mířící zpět k vlaku. Bylo nám jasné, že to bude asi hukot, a trochu jsme se obávaly, zda vůbec něco vyfotíme. Pár desítek metrů od chřtánu už vzduchem poletovaly kapky vody, když jsme k němu došly, byly jsme ve vteřině durch. Zážitek to byl ale velkolepý. Ohromná masa vody padající přes okraj do hloubky 70 metrů svým burácením dávala jasně najevo sílu přírody. Parkem pak vedou ještě dva okruhy, na kterých lze obdivovat další a další vodopády. Cesty vedou pod korunami stromů, takže je člověk celý den alespoň trochu chráněn před sluncem a při troše štěstí má možnost spatřit i další obyvatele džungle. My jsme již tradičně toho štěstí moc neměly, i když jsme si strašně přály vidět kapybaru nebo tukana. Na samém konci se na nás ale přeci jen trochu usmálo. „Hele támhle je krokodýl,“ říkám nadšeně Kátě. Nebyl to sice krokodýl, ale kajman, ale i tak nám udělal hroznou radost.

Vrátily jsme se zpět do Buenos Aires a měly jsme ještě dva dny do finálního přeletu na samý jih kontinentu. Snažily jsme se v tom příšerném vedru z velkoměsta vymáčknout co nejvíc. V tomto městě jsou ulice pravoúhlé, lemované stromy a vzdálenost se počítá na bloky. Někdy může být pár bloků šílená dálka.

Už od příletu nás Felix varoval, ať dáváme pozor na psí exkrementy. Záhy jsme pochopily proč. Lidé zde prostě milují psy. Pokud na ně nemají přes den čas, šoupnou je do psí „školky“. Když jsme poprvé viděly takové hromadné venčení, zíraly jsme s pusou dokořán. Jeden člověk má kolem sebe třeba i deset psů, kteří jsou naprosto klidní a poslušní. Tak trochu problém jsou ale právě ty výkaly. Místní obyvatelé s tím naložili po svém. Použité PET lahve naplnili použitými igelitovými sáčky, zavěsili je na stromy, aby je kolemjdoucí pejskaři měli ihned po ruce. Dobře vymyšlený boj za čisté ulice.

Z městské čtvrti Palermo, kde jsme přebývaly (mimochodem, později jsme zjistily, že se jedná o jednu z velmi luxusních čtvrtí), jsme přejely metrem do čtvrtě San Nicolas, kde to po architektonické stránce vypadá jako v nějakém větším evropském městě. Tady jsme navštívily jejich proslulý Obelisk (za nás pouze obyčejný sloup uprostřed dvou hlavních silničních tahů) a poté jsme se odebraly do pizzerie, kterou nám Felix doporučil. Tvrdil, že se jedná o nejlepší pizzu na světě! Přes počáteční pochybnosti jsme mu musely nakonec dát za pravdu. Tlustší, měkké těsto, s vrstvou rajčatové omáčky a pořádnou porcí mozzarely, která se po rozkrojení dlouze táhla. Jo, to byla lahoda! Italové naučili Argentince ještě jednu věc a žák v ní opět předčil mistra. Jedná se o zmrzlinu. A tak jsme si ji daly jako sladkou tečku. Příliš jsme od ní neočekávaly, ale 200g v nás zmizelo dřív, než jsme si myslely. Buenos jsme si vážně užily, ale nemohly jsme se dočkat, až konečně složíme kola a pojedeme už na vlastní pohon.

V Ushuaie jsme přistály lehce před 9h ranní. První, co nás praštilo do očí, bylo neobvyklé letiště, s dřevěným interiérem, jako někde na horách. I teplota byla jako někde na horách, asi 12°C. Vyzvedly jsme brašny, kola a zamířily ven před letiště vše zkompletovat. Poté jsme jely do města, nakoupit potřebné jídlo, bombu na vaření atd. Nezapomněly jsme se ani vyfotit u cedule „Ushuaia – konec světa“. Docela zvláštní pocit, když si člověk uvědomí, že dál už nic není, jen Antarktida.

Byly jsme dost unavené, přišel čas jet do kempu. Ten se nacházel na kopci nad městem. Jak bylo centrum pro turisty krásně upravené, opodál to vypadalo bídně. Podél prašné cesty stály chatrče ztlučené ze všeho možného a kolem pobíhali zanedbaní psi. Veselo nám z toho zrovna dvakrát nebylo. Asi jsme to nečekaly tak brzo. Kemp nebyl v o moc lepším stavu, ale alespoň ve sprše tekla teplá voda, kterou jsme nutně potřebovaly.

Ráno jsme se daly do řeči s Benjaminem, německým cyklistou, který stanoval hned vedle nás. Dojel sem po svých z Buenos Aires a teď se chystal stopovat, protože zpátky v tom větru už prostě jet nechtěl. Věděly jsme, že zde hodně fouká převážně severní nebo západní vítr, tudíž že bude foukat proti nám, ale že by to bylo až tak strašné?

Posnídaly jsme a vyrazily na cestu. Konečně jsme se ocitly v přírodě. V dálce jsme viděly vysoké hory, jejichž vrcholky stále pokrýval sníh a projížděly jsme kolem průzračné, meandrující řeky Olivia, u které se nacházelo velmi lákavé místo pro zakempování. Jenže v nohách jsme měly pouze 20km. Chvilku jsme musely svádět vnitřní boj, abychom to tam nezapíchly. Nakonec jsme se hecly a jely dál. Měly jsme před sebou první zkoušku, která měla prověřit naši uvadlou kondičku – průsmyk Garibaldi s převýšením pouhých 360m. Táhly jsme se jako šneci a dělaly si časté přestávky. Nahoře jsme se ale s hrdostí poplácaly po zádech, a pak už jsme jen sjely po šotolině k jezeru, kde jsme s radostí kola odložily a vyčerpáním jsme se svalily do trávy. U jezera Escondido se nachází několik léta opuštěných chatek, z nichž jen jedna jediná má okna a dveře a hojně ji využívají cyklisté k přespání (kvůli větru). Bohužel byla obsazená, ale vzaly jsme za vděk jinou, postavily si v ní stan a bylo nám skvěle. Z terasy jsme měly dokonalý výhled na jezero a shodly jsme se na tom, že to bylo jedno z nejhezčích míst, kde jsme kempovaly.

V Jižní Americe se hodně používá aplikace iOverlander, do které lidé zaznamenávají, kde se dá přenocovat, kde koupit jídlo či doplnit vodu, a mnoho dalších užitečných informací. Díky této aplikaci jsme se dozvěděly o pekárně ve městečku Tolhuin, jejíž majitel nabízí zdarma ubytování cyklistům včetně teplé sprchy a wifi. Ani jsme se nemusely nikoho ptát. Než jsem se vrátila z pekárny s croissanty a kávou, dala se Káťa venku do řeči s majitelovým synem, který nám hned ukázal, kde můžeme přespat. Společně s námi tam byl i cyklista Kevin ze Švýcarska, Maria z Argentiny a Benjamin, kterému se zatím podařilo dostopovat pouze sem.

Hory a stromy porostlé mechem jsme už dávno nechaly za sebou, nyní jsme projížděly jihoamerickou stepí. Silnice lemovaly nekonečné roviny porostlé nažloutlou trávou, jinak nikde nic. Počasí bylo příjemné a my už jsme se pomalu dostávaly do formy. Celkem rychle jsme to pálily, až nám blesklo hlavou, že bychom snad mohly dojet do 110km vzdáleného města Rio Grande. Zároveň jsme nechápaly, proč Benjamin místo toho stopování nesedne na kolo a nešlape. Zanedlouho nám v jeden jediný okamžik došlo, proč nešlape a taky to, že do Rio Grande rozhodně nedojedeme.  Začalo foukat. Nejdřív nás uklidňoval pocit, že to není ještě tak zlé jako tenkrát na Islandu, přeci jen jsme jely 15km/h, ale vítr každou minutou sílil, házel s námi z jedné strany na druhou a rychlost se neustále snižovala. Věděly jsme, že zhruba v půlce cesty do města je farma, na které se dá opět zdarma přenocovat. Jen k ní dojet! Poslední kilometry jsme tlačily i očima! Poděkovaly jsme lidem na farmě za vše, co pro nás, pro cyklisty, v této zemi dělají, a dostalo se nám fascinující odpovědi: „Ohňová země je drsná, kdo by vám tady pomohl, když ne my?“ Dlouze jsme dumaly nad tím, zda i v Evropě jsou lidé tak velkorysí. Než jsme se nastěhovaly, spatřily jsme bojující Marii, jak se blíží k cíli a po chvíli se odněkud vynořil i Kevin. Opět jsme strávili noc společně.

Ráno jsme si pěkně přivstaly s domněním, že vítr bude určitě mírnější. K naší smůle nebyl! Už od půl 7 jsme bojovaly proti větru, rychlost se pohybovala od 6-8km/h. Byla to muka, psychická i fyzická. Občas jsme předjely Kevina oddychujícího v trávě, občas zase předjel on nás. Vítr byl tak silný, že nás vytlačoval ze silnice, chtělo se nám brečet a křičet, nohy se vzpouzely. Když kolem nás projelo auto s naloženým kolem na korbě a Marií uvnitř, trochu jsme jí záviděly. Vzdát jsme to ale nechtěly. Pak se stal zázrak, silnice se stočila a my chytly vítr do zad! Uháněly jsme přes 25km/h a nemusely téměř ani šlapat. To byla paráda, až Káťa málem taneček na kole tancovala! Rázem jsme byly v Riu. Nejdřív nás čekal větší nákup, protože další město bylo až za pěkně dlouho. S nacpanými brašnami jsme se následně chtěly přesunout do kempu, když v tom nás zastavil mladý pár z Estonska: „Žene se sem větrná bouře, zítra to bude ještě horší. My už tu stojíme několik dnů, možná odsud pojedeme busem, ten vítr je šílenej!“ Spaní v kempu jsme přehodnotily a našly si raději útulný motel, který ve finále vyšel na stejné peníze jako by vyšel ten kemp. Na internetu jsme zkontrolovaly předpověď počasí a opravdu, následující den mělo být hodně větrno. Neházely jsme flintu do žita a zaplatily si jen jednu noc.

Ráno nás probudil hluk větru prohánějícího se nad střechou motelu. Měly jsme jasno, zůstaneme ještě jednu noc. Abychom se zabavily, vyšly jsme si do města. Ne že by v něm bylo něco zajímavého, zdejší městečka jsou jiná, působí chladně a chaoticky, ale co celý den dělat v pokoji, že? Ještě že jsme nikam nevyjely, vítr byl tak silný, že bylo těžké v něm i chodit. Zkoukly jsme náměstí, nakoupily nějaké jídlo k večeři a s banánem v ruce jsme se rozešly zpět k motelu. Jedly jste někdy banán, když fakt hodně fouká? Ne? Tak to ani nedělejte. Oloupaná slupka vám tak akorát pěkně nafackuje! S banánem až za ušima jsme zabouchly dveře pokojíčku a modlily se, ať je zítra líp.

Budíka jsme si nastavily na 5h a majiteli jsme jasně španělsky řekly: „Maňana, seis hora, salida. Como abrir la puerta?“ (Zítra, šest hodin, odjezd. Jak otevřu dveře?). Ten se jen smál a řekl, že nám je otevře. Trochu jsme se bály, aby fakt vstal, oni tyhle španělské národy a ta jejich „maňana“ (neboli zítra, všechno odkládají na zítra) je trochu zrádná. Nicméně druhý den ráno, přesně v šest, byl už u dveří a my mohly vyrazit dál. Foukalo slabě, šlapaly jsme, až se za koly prášilo. Za první dvě hodiny jsme ujely 30km. Pak už mělo naše tempo sestupný charakter. Snažily jsme se neklesat na mysli a soustředěně jet dál. Potřebovaly jsme dojet na hranice do San Sebastianu, 80km, tam měla být místnost pro cyklisty a kolemjdoucí. Přemýšlely jsme, kde je asi Kevin a kde Maria. Šlapaly jsme ponořené do svých myšlenek, neměly jsme ani sílu zvednout hlavu, jak jsme se krčily proti větru, beztak všude byla jen ta tráva. Periferně jsem zahlédla kolo. Káťa mě asi jede střídat, pomyslela jsem si. Nebyla to Káťa, byl to Kevin. Prohodili jsme pár slov, ale přes vítr jsme se stejně moc neslyšeli, jel dál. Setkali jsme se až na hranicích, kde jsme opět sdíleli jednu střechu nad hlavou.

Konec první části.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial