Argentina 2

Argentina 2

  1. 2. 2020 – 25. 2. 2020          297km

Pořád spěcháme. Doma spěcháme do práce a ještě rychleji z ní, vyřídit tohle a tamto, nakoupit, uvařit, všechno stihnout v časovém limitu. Na cestě i přes únavu hltáme kilometry, a když máme den volno, píšeme články, upravujeme fotky, pereme prádlo, seřizujeme kola. Vlastně asi neumíme pořádně odpočívat, zastavit se, nadechnout se, rozhlédnout se a prostě jen tak být.

Kopec k argentinské celnici nebral konce. Slunce bylo v plné síle a nemilosrdně z nás ždímalo poslední zbytky energie. Cedule oznamující, že asfalt za 200m končí a začíná „ripio“ neboli šotolina, nás už nerozhodila, ani jsme na to už neměly sílu. K jedinému domečku v našem dohledu, celnici, jsme došlapaly už pořádně spařené a částečně připálené, no prostě jak dvě rajčata. Musel na nás být žalostný pohled. Tak nějak jsme se domotaly do fronty před přepážkou, začaly jsme lovit doklady a hlavou nám běželo, co nám asi tentokrát vyhodí z brašen. Třeba to volské oko v housce? Místo toho ale jeden celník otevřel zásuvku u stolu, vytáhl z ní zabavené oříšky a rozinky a se slovy, že na kole se nám to bude určitě hodit, nám je podal. Vlastně nám to spíš „řekl“ rukama nohama. Už jsme si nasazovaly helmy a chystaly se k odjezdu, když přišel Gustavo, jak se nám hodný celník představil, a začal se vyptávat odkud a kam jedeme, kolik denně ujedeme kilometrů a kde budeme dneska spát. S jeho angličtinou a naší španělštinou to byl velice dlouhý rozhovor. Po prašné, kamenité cestě jsme pokračovaly k vytipovanému místu u řeky. Bylo to kousek, jen pod kopcem. Když jsme ale dojely na místo, doslova jsme si z něj sedly na prdel. Nebyla to řeka, spíš potok. Potok protékající statkem, potok plný kravských hoven. Voda z něj se rozhodně nedala pít, místo nebylo nějak kryté a nikde nikdo, abychom se zeptaly, zda si tam můžeme postavit stan. Otevřely jsme darované oříšky a přemýšlely, co s tím uděláme. Slunce pražilo, byly jsme vysílené, ale rozhodnuté jet dál. Šla jsem nabrat vodu z potoka alespoň na umytí. Blížili se k nám dva kluci, které jsme zahlédly v kopci zalévat trávník u nezvykle luxusních domů nad farmou. „Ta voda není pitná,“ oznámil nám jeden z nich. No jo, ale jak jim říct, že to je jen na umytí? „Běžte támhle do toho domu, tam vám dají dobrou vodu,“ pokračuje. „Fakt? A který to je? Támhleten?“ zazářily mi oči. „Jo, tamten,“ usmáli se a šli pokračovat v zalévání. Šli takový kus, jen aby nás varovali, neskutečné! Dostaly jsme vodu, nabídli nám i jídlo a ukázali perfektní plácek na stan, kde jsme ze sebe v klidu mohly smýt pot a prach, nic víc jsme si ani přát nemohly.

Ještě pár kilometrů po štěrku a pak už jsme svištěly zase po asfaltu. Až k benzínce na křižovatce uprostřed ničeho. Slunce zase začalo nabírat na síle. Schovaly jsme se ve stínu čerpací stanice a připojily se na wifi, abychom zkontrolovaly počasí a zhodnotily, kterou cestou se dál vydat. Situace se měla tak, že jsme mohly jet buď 60km po „ripio“, podle všeho v hodně špatném stavu, nebo pokračovat po asfaltce se zajížďkou 80km a silným protivětrem následující den. Káťe se moc do „ bramborového pole“ nechtělo, mně se zase nechtělo jet v protivětru. „Tak to ripio aspoň zkusíme, a když to bude hodně zlý, tak to otočíme,“ přesvědčuju ji. Bylo to zlý, hodně zlý, snad nejhorší, co jsme kdy jely, ale už jsme to neotáčely. Na tachometru jsme neviděly vyšší rychlost než 10km/h, kamenům jsme se nestačily vyhýbat, zadky dostaly opět co proto, co jsme neměly spálené, to jsme si na slunci spálily. Připadaly jsme si jako v poušti, akorát nás místo oranžového písku obklopovala žlutozelená pampa. Přibrzdilo u nás auto, vyskočil z něj chlapík a spustil na nás krásnou angličtinou: „Je všechno v pořádku? Nepotřebujete něco? Vodu?“ Vodou nikdy nepohrdneme. „Já tady žiju už 12 let a nikdy jsem neviděl horší cestu,“ dodává soucitně a rozhořčeně zároveň. Prohodíme ještě pár slov a pak už jen sledujeme, jak ve svém džípu zápasí s dírami a kamením. Zbývalo nám 10km ke staré policejní stanici, ze které si cyklisté udělali hotel. Odpočítávaly jsme každý kilometr a pořád doufaly v zázrak, že se cesta zlepší. Marně. V budově jsme viděly pobíhat myši a po zkušenosti s mlsným psem v kempu jsme nechtěly dávat žádnému dalšímu zvířeti příležitost pochutnat si na našich zásobách. Raději jsme si postavily stan opodál u řeky a těšily se, jak se v ní krásně zchladíme. V tom u stanice zaparkovalo auto, vylezl z něj nějaký chlap a šel k vodě. Nabíral ji, lil do motoru, koukal k našemu stanu a ne a ne odjet. Snažily jsme se trochu schovávat, aby si nevšiml, že jsme dvě holky. S igelitkou v ruce vyrazil naším směrem a něco na nás volal. Šla jsem k němu. „Ovoce, ovoce,“ podával mi tašku s jablky a pomeranči. „Rodina?“ ptal se anglicky a ukazoval ke stanu. V bláhovém domnění, že si třeba myslí, že je u stanu muž, jsem na to přikývla. „Jak se jmenuješ?“ ptá se zase španělsky. „Pavla, a ty?“ „Gabriel,“ odpovídá. „Pojď, mám v autě pivo,“ něco v tom smyslu říkal, nebo jsem tomu alespoň tak rozuměla. Moc se mi nechtělo, ale jak z toho ven? Vytáhl plechovku, jednu pro mě, jednu pro sebe. Chvíli jsme popíjeli a zkoušeli konverzovat. Byla jsem nervózní a chtěla jít zpět za Káťou. Zřejmě to vycítil a řekl: „Jestli chceš, můžeme vzít pivo a jít ke stanu.“ Když jsme přišli ke stanu, Káťa na mě hned vyhrkla: „Ty brďo, my se tu bojíme, co je to za divného chlapa a on je to ten celník ze včera. Tys ho nepoznala?“ Přiznám se, že mám docela blbou pamět na lidi, ale po tomto zjištění jsem byla hned klidnější. Po druhém pivu nám šla konverzace o dost lépe. „Jedeš do El Calafate?“ ptáme se ho. „Jo jedu. Mám teď několik dní volno. Vy tam taky jedete?“ „Jo, ale my tam budeme tak za dva dny,“ smějeme se. „A pojedete na ledovec Perito Moreno?“ „To chceme!“ „A jak tam pojedete?“ pokračuje. Na kole by to pro nás byla zajížďka tak na 2-3 dny, chtěly jsme tam stopovat a to jsme mu také předvedly. Chvíli přemýšlel, pak nám dal svoje telefonní číslo a řekl: „Až dojedete do Calafate, ozvěte se mi, rád vás na ledovec odvezu.“ Ještě nám dal nějaké pečivo, zatroubil na pozdrav a pomaličku odjel. Slunce už dávno zapadlo, ale pod vlivem alkoholu nám to vlastně bylo i jedno, nahaté jsme skočily do studené řeky a ulehly ke spánku.

Ripio se zlepšilo, druhá půlka cesty byla mnohem pohodlnější a nakonec jsme se dočkaly i krásné asfaltky. V pondělí, jak jsme řekly Gabrielovi, jsme dorazily do El Calafate. Našly jsme kemp a napsaly mu zprávu. Za chvíli už na nás čekal před kempem. Zeptal se nás, zda se chceme projet autem po okolí. Proč ne. Nasedly jsme a po zabouchnutí dveří mi Gabriel dal do klína krabici. „Feliz cumple!“ zazubil se. Ten den byl zrovna den po mých narozeninách.  V krabici byl nádherný, čokoládový dort, přelitý červenou želatinou a posypaný ovocem. Dojeli jsme k jezeru, kde jsme se hned do té lahody pustili.  Gabriel si tehdy u té stanice ještě všiml, že já mám na řidítkách plyšáka Donalda a Káťa žádného „kámoše“ nemá. Sáhl do tašky na zadním sedadle a vytáhl z ní plyšovou pandu pro Káťu, která ji ihned pojmenovala Gabrielito. Ten večer jsme vypili ještě hodně piva a vína s fantou, což je mimochodem „rico“, fakt dobré. Na druhý den jsme se domluvili, že pojedeme k ledovci. Káťa byla trochu skeptická, jestli nás opravdu vyzvedne, přeci jen ta jejich „maňana“, však to už známe, ale Gabriel slovo dodržel. Po cestě nás napájel tím jejich slavným maté, které nám stále moc „rico“ nepřipadá. Trpělivě s námi prošel všechny lávky kolem ledovce, který je jednoduše dechberoucí a pomaličku nám rozšiřoval naši španělskou slovní zásobu.

Večer jsme za ním zašly do jeho kempu s předsevzetím, že alkohol pít nebudeme, jsme po něm dost unavené a že půjdeme spát ve 22h. Nakonec jsme stejně vyměkly a daly si víno s fantou. Ačkoliv jsme byly střízlivé, nemohly jsme uvěřit vlastním očím. Pár metrů od nás si stavěla stan Maria. „Ahoj, jak se máš?“ pozdravila jsem ji. „Cože? Ty mluvíš španělsky?“ vykulila na mě oči a už nás začala olíbávat. „Ne, nemluvím,“ odpovím jí ještě španělsky a pak přejdu do angličtiny a vyprávím jí, jak jsme potkaly Gabriela, který mluví jen španělsky, a tak jsme pochytily pár frází. Maru, jak jí přátelé nazývají, je 33let a zrovna ten den slavila, že dala v práci výpověď. Živila se jako učitelka biologie na střední škole a potřebovala prostě na chvíli vypnout a nic neřešit. „K tomu je cesta jako stvořená. Nepotřebuješ make-up, neřešíš, co si vezmeš na sebe, co si o tobě kdo myslí, zda máš zaplacené všechny účty. Řešíš jen, zda máš jídlo a vodu, základní lidské potřeby, nic víc vlastně nepotřebuješ,“ zhodnotila svoje rozhodnutí. To se muselo zapít! „Tak zůstaňte ještě jednu noc, zítra můžeme grilovat,“ ukecávala nás. Bylo už po půlnoci a my vlastně NEMUSÍME spěchat. „Tak jo!“ souhlasíme. Káťa už se nemohla dočkat dalšího večera, až si dá pravé, argentinské hovězí maso, které je údajně to nejlepší na světě.

Gabriel roztopil gril, pak na něj hodil asi tak 10cm tlustý flák masa, který pouze osolil. Káťa žasla, že tam nedává žádné jiné koření, ani to nijak nepotřel. Byla zvědavá, jaké to bude. Asi tak po hodině a půl se konečně dočkala. „Ty brďo, to je tak dobrý! Maso je šťavnatý, krásně se rozpadá v puse, prostě RICO!“ Její blažený výraz mluvil za vše. „Tak zůstaňte ještě jeden den,“ žadonil později Gabriel. „Já už v pátek taky odjíždím,“ pokračuje. Jako nespěcháme, ale… ale vlastně co? Co nám uteče? Vždyť našeho archanděla Gabriela už možná nikdy neuvidíme. „A hodíš nás pak zpátky na křižovatku, abychom se nemusely vracet stejnou cestou?“ zkoušíme to. „Kolik že to jezdíte normálně kilometrů? Sedmdesát? Tak víte co? Já vás odvezu těch sedmdesát, o které přijdete, když tu zůstanete,“ odpověděl. „A vezmeš i Marii?“ hodíme na ni očko. „ Jo,“ odpoví jednoduše. A bylo to vyřešené, až jsme samy sebe překvapily svým rozhodnutím.  Asi to tak mělo být, protože další den dorazil do kempu i Kevin! „Ty jo, kde jsi celou dobu byl? Jel jsi taky po té strašné šotolině?“ hned jsme ho zpovídaly. „ Já měl fakt blbej tejden.  Western Union mi nechtěla vydat dost hotovosti, nikde nechtěli přijmout mou platební kartu, poslední dva dny jsem nejedl a jel jen na vodě s cukrem a na tý podělaný šotolině se mi rozbilo kolo!“ vychrlil na nás. To je prostě celej Kevin. Nikdy si dopředu nic nezjistí, neudělá si zásoby jídla a ani si nenechá rezervu peněz v hotovosti. Ach Kevine, Kevine.

Po pěti dnech, což byl mimochodem náš dosavadní rekord zdržení se na jednom místě, jsme na korbu Gabrielova auta naložili tři kola, brašny a vyrazili dál. Vysadil nás po 71km u jedné farmy. Loučení proběhlo překvapivě rychle, rychleji než každý předešlý večer. Bylo to jako rychle strhnout náplast, ale i tak to chvíli bolelo. Najednou jsme byly jen my, Maru, kola a pampa. Měly jsme obavy, jaké to po tak dlouhé pauze, po všem tom alkoholu a přecpávání se bude. Bylo to dobré, dokonce skvělé, kopec dolů, vítr v zádech, paráda! Dvacet pět kilometrů. Pak se vítr otočil a stejnou silou fučel proti nám, pak z boku a zase proti. U bývalé farmy v La Leona jsme se dohadovaly, co dál. V tom větru se nedalo už ani chodit, rval nám kola z rukou, nikde nebylo závětří, kde by se dal postavit stan. Do civilizace dva dny cesty. A co bylo horší, příští den měl být vítr ještě silnější. Připadaly jsme si jako v pasti, zoufalé. „No nic, tak budeme stopovat,“ shodly jsme se všechny tři. Kola jsme opřely o svodidla, sedly si před ně, abychom byly alespoň trochu kryté a vyhlížely jsme auta. Jako na potvoru nic nejelo, a když, tak osobák s turisty. Pomalu jsme na sebe začaly navlékat další a další vrstvy oblečení, byla zima. Snažily jsme se nepropadat panice, jídla jsme měly dost, v nejhorším bychom ty dva větrné dny nějak přečkaly, maximálně bychom z toho větru ohluchly. Po třech hodinách zastavilo auto s korbou, byly jsme zachráněny!

Řidič nás odvezl až do El Chaltén. Vlastně jsme se ani necítily blbě, že jsme jely autem, na kole by to bylo o život, navíc jsme ten den nebyli jediní cyklisté, kteří sáhli po stejném nouzovém řešení.

El Chaltén, v domorodém jazyce Kouřové hory, je městečko obklopené horami, protkanými sítí turistických stezek. Byl by hřích se tu nezdržet a neprozkoumat je. Spolu s Maru jsme se ubytovaly v kempu, který nabízel hlídání bagáže během trekování zdarma. Půjčily jsme si krosny (100Kč/kus/den) a hned, jak to počasí dovolilo, jsme vyrazily na první, třídenní túru. Upřímně, nejsme zvyklé chodit s těžkým batohem… vlastně nejsme moc zvyklé chodit vůbec. Měly jsme z toho trochu obavy a ani jsme pořádně nevěděly, jak se sbalit. A tak jsme si vzaly spíš „letní“ oblečení. A to byla chyba. Na vyhlídce na horu Fitz Roy a lagunu de los Tres jsme už klepaly pořádnou kosu. V noci mohlo být kolem 0°C, ale naše nové, péřové spacáky obstály na jedničku a my se pohodlně vyspaly jen v gaťkách a tričku, jen vylézat z nich se nám moc nechtělo. Foukalo a občas mrholilo, trochu jsme si pohrávaly s myšlenkou nespat další den v horách a raději sejít zpět do města, zvlášť proto, že na druhý den hlásili pořádný chcanec.  Po cestě nás zastavila jedna ze správkyň parku, že se žene větrná bouře, ať zvážíme stanování v horách, mohlo by to být nebezpečné. „Tak se to vyřešilo samo,“ říkám Kátě. Maru ale byla odhodlaná zůstat v lese. Tak když Maru, tak my taky! Postavily jsme si stany pod nejzdravější stromy a šly omrknout ledovcovou lagunu Torro pod horou Cerro Torro. Bylo zataženo, takže z hory a přilehlého ledovce jsme nic neměly, ale laguna za to stála. Kemp byl na rozdíl od předešlého dne poloprázdný, ale pár odvážlivců se přece jen našlo. Vichřice se nepřihnala, mohutný déšť taky ne, byly jsme rády, že jsme zůstaly.

Na čtyřdenní trek kolem masivní hory Huemul jsme se vybavily už teplým oblečením. Vuelta del Huemul, jak se okruh jmenuje, patří mezi náročné túry. Člověk by se tam neměl vydávat sám, rozhodně ne za špatného počasí a před začátkem a po absolvování treku se musí hlásit u správců parku. Než nás správci vypustili do volné přírody, pustili nám ještě instruktážní video popisující etapu za etapou, abychom se ještě mohly rozhodnout, zda do toho opravdu chceme jít. Trek zahrnuje zip lajnu (v horolezeckém sedáku se připnete na ocelové lano a ručkujete nad divokou, ledovou řekou na druhý břeh), 45° strmé stoupání po suti, chůze po úzké cestičce nad srázem, která může být za větrného počasí opravdu nebezpečná a další příjemné zážitky. S lehce smíšenými pocity jsme vyrazily na „trať“.

První den byl celkem snadný, za krásného počasí jsme po 22km dorazily do prvního kempu. Na dobré počasí čekalo pravděpodobně hodně lidí, protože kemp praskal ve švech. Lidé si kolem stanu stavěli závětří z větví, na nás už žádné nezbyly, ale co, náš stan je přece odolný!

Další den nás čekala obávaná zip lajna. Musím říct, že ač jsem se do poslední chvíle, na rozdíl od Káti, nebála, na druhém břehu se mi klepaly nohy stejně jako jí. Následoval přechod po ledovci, i když jen po „špinavé“ části, která nevyžadovala mačky ani cepíny. Připadaly jsme si jako Gagarin na měsíci. Bylo to neuvěřitelné, naše nohy fakt šlapaly po ledovci! Byly jsme tím dokonale fascinované. Výstup do větrného průsmyku Paso del Viento po suti byl ještě náročnější, než jsme si představovaly. Obloha byla jako vymetená a my jsme litovaly, že jsme tentokrát letní oblečení nechaly ve městě. Upachtěné jsme se vyškrábaly nahoru a překvapivě ve větrném průsmyku téměř nefoukalo. Otevřel se nám nepopsatelně nádherný pohled na nekonečné ledovcové pole a zasněžené hory.

Třetí den jsme si libovaly, že před námi není žádné šílené stoupání a trochu nám nešlo do hlavy, proč je tato etapa považována za náročnou. Z horského sedla Huemul jsme měly krásný výhled na bledě modrou ledovcovou lagunu pod námi. „Už jen tři kilometry z kopce a jsme v kempu,“ hlásila jsem holkám. Jen tři kilometry! Rázem jsme pochopily, proč je tato část náročná. První kilometr jsme se prodíraly hustým roštím a překračovaly vysoké kořeny, na druhém kilometru jsme musely sklesat o 600m, po téměř kolmé, písčité cestě, na třetím jsme se už jen vzpamatovávaly. Ty tři kilometry jsme šly dvě a půl hodiny. Odměnou nám ale byl kemp u jezera s ledovcovým jazykem a krami.

Poslední den byl dlouhý, už nebylo tolik čím se kochat, v nížině bylo o poznání tepleji a my jsme si už přály vidět městečko, dát si pořádnou sprchu, zmrzlinu, pivo, vyhodit čtyřdenní sbírku odpadků, sundat si boty, sednout si, odpočinout si a prostě jen tak být.

 

 

 

 

 

 

 

One Response to “Argentina 2

  • Alena Gürtlerová
    4 měsíci ago

    Ahoj, moc pěkný příběh. Hezky se čte. Tak jen dál a bude knížka. Mějte se krásně 3x Gürtlerovi😉.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial