Chile 3

Chile 3 – návrat domů

  1. 3. – 30. 3. 2020 85km

Na všem špatném by si člověk měl najít něco pozitivního, i když by to měla být zdánlivě naprosto bezvýznamná drobnost.  Pořád je lepší upnout svou pozornost k povzbudivé maličkosti, než propadat zoufalství. Protože: „Když nejde o život, jde o prd.“

Ve Futaleufú se to hemžilo zmateně pobíhajícími batůžkáři, kterým také vzal vývoj situace kolem koronaviru vítr z plachet. Příběh dvou Francouzů, které místní doprava odmítla svézt, protože pochází z té zamořené Francie, tudíž jsou určitě infikovaní (to, že jsou v Jižní Americe už půl roku nikoho nezajímá), jen znásobil všeobecný pocit nejistoty. Pachuť zklamání a bzukot roje myšlenek jsme musely rychle přebít velkou mléčnou čokoládou, smaženým, nezdravým cosi, spláchnout lahví  chilského vína a zaspat.

Po lehké kocovině z alkoholu a špatných zpráv jsme vystřízlivěly do pocitu vděčnosti, že jsme se do té vysněné Argentiny nedostaly. Nakonec to bylo opravdu lepší. V Argentině uzavřeli národní parky, provincie, kempy a jiná ubytovací zařízení, všechny lidi hermeticky uzavřeli do karantény a za nepovolené vycházení hrozilo i vězení. Chile bylo zatím stále volné.

Druhý den jsme ve Futaleufú byly už téměř jediné cizinky, kdo mohl, vzal roha. Pro klid duše Káťa zavolala na českou ambasádu v Santiagu, aby zjistila, jak vidí situaci tam. „Pokud během následujících dvou týdnů nebudou přibývat nakažení, hranice se opět otevřou a vše bude stejné jako předtím, ale pokud chcete, zapíši si vás na seznam pro případný repatriační let,“ opakovala mi odpověď Káťa. Nám se domů nechtělo, tím jsme si byly jisté, navíc cena letenek několikanásobně stoupla. Čekat dva týdny ve vesnici, jestli otevřou hranice, nás taky úplně nelákalo a hlavně jsme tomu moc nevěřily. Jet stejnou cestou do Villa St. Lucia  taky neznělo nejlépe, ale jinou možnost jsme už neměly.  Plán B: budeme pokračovat po Carretra Austral, pojedeme jezerní oblastí, potom kolem několika sopek a dál směrem na sever a třeba mezitím otevřou ty prokleté hranice.

Sbalily jsme stan a vyrazily zdolat kopečky, které jsme si ještě plné očekávání před třemi dny sjely. Slunce příjemně hřálo, obloha byla jako vymetená, nikde nikdo, kolem nás se v jasném světle rýsovaly zalesněné, špičaté hory, potoky a řeky se bezstarostně valily svými koryty, připadaly jsme si jako někde v Kanadě a úplně jsme zapomněly, že je svět pohlcován temnotou. Zakempovaly jsme na našem oblíbeném místě u jezera Yelcho, přivítaly se s „plážovým“ psem, který nám hned běžel naproti, užily si koupačku a božský klid…když nepočítám žáby, které dokážou prožvanit celou noc. Ráno jsme nakrmily onoho psa, kterému jsme daly jméno Berta a rozloučily se s malým rájem na zemi.

Villa St. Lucia, která byla ještě před pár dny plná života a turistů se proměnila v město duchů, po ulicích pobíhali jen potulní psi. Se stopami lidské existence zmizel nevysvětlitelně i mobilní signál a my jsme se nemohly dostat k nejnovějším informacím. Všechno se měnilo závratnou rychlostí, takže za ten jediný den, kdy jsme byly „mimo“, se mohlo změnit prakticky všechno. Liduprázdná vesnice v nás vyvolala ještě víc otázek, na které jsme potřebovaly znát odpověď, hned! Další město bylo devadesát kilometrů daleko a navíc se schylovalo k dešti. Za normálních okolností by nám to bylo úplně jedno, dobře, ten déšť by nás štval tak či tak, ale teď jsme netoužily po ničem jiném, než se lusknutím prstů dostat do  Chaiténu. „Hele, támhle nám zastavilo auto!“ skoro vykřikla Káťa s nadějí v hlase. Zdálo se to jako fata morgána, provoz byl asi tak jedno auto za hodinu. „Nebo spíš zastavil, protože volá. Proč by zastavoval nám, když jsme ani nestopovaly?“odpověděla jsem suše. „Tak to běž aspoň zkusit,“ naléhala na mě Káťa. Tak jo, stejně jsme neměly co ztratit. „Jede do Chaiténu a vezme nás,“ volám na Káťu s úsměvem od ucha k uchu. Naházely jsme všechno na korbu a už jsme se vezly.  Začalo pršet, kapky deště stékaly po předním skle a mně se do hlavy pomalu vkrádaly myšlenky, že naše cesta je u konce. Nechtěla jsem se tomu poddávat, všechno se ve mně pralo. Káťa zůstávala optimistická. Než nás řidič vysadil na kraji Chaiténu, míjely jsme Kevina, který Futaleufú opustil o den dřív. Byl zmoklý jako myš, ale pořád nakopnutý jet dál, doma ho prý stejně nic nečeká, jen nechutně vysoký doplatek za zdravotní pojištění.

Z Chaiténu se dá pokračovat jedině trajektem a to buď rovnou do vzdáleného přístavního města Puerto Montt nebo do menší vesničky Hornopirén. Velkým městům jsme se chtěly vyhnout, navíc cestou z Hornopirénu byla možnost spatřit delfíny. Rozhodnout se, kterou lodí jet, bylo tedy celkem snadné. Postavily jsme stan v kempu a vyrazily do kanceláře koupit si lodní lístky. Natrefily jsme zase na Kevina. Tentokrát vypadal poněkud naštvaně. „Co je?“ ptáme se. „Chtěl jsem jet do Hormopirénu, ale nechtěj mi prodat lístek, že jsem ze Švýcarska. Chápeš, já mám přece ten nejlepší pas na světě, švycarskej, a oni mi to nechtěj prodat,“ nakonec se tomu sám smál. „Co budeš dělat?“ „Pojedu do Puerto Montt, tam jezdí jiná společnost a té cizinci nevadí. Akorát je to dost drahý. A co vy?“ „My zkusíme ten Hornopirén.“ Nám lístek nakonec bez problémů prodali, možná, že teď je nejlepší pas na světě ten český. Akorát loď měla odplouvat až v neděli a byl teprve čtvrtek. Kemp byl narvaný zoufalými cizinci. Počet osob nakažených koronavirem v celé Jižní Americe stoupal a stoupal a s ním v každé zemi přitvrzovali na opatřeních. Holandský pár cestující v pronajaté dodávce měl za týden odlétat z Argentiny domů, jenže do Argentiny se nedostanou, protože tam uzavřeli nejen hranice, ale už i vzdušný prostor. Cyklistický pár ze Spojených států se potřeboval co nejdřív dostat na letiště do Santiaga, protože jejich prezident se rozhodl, že co nevidět zabouchne dveře i domácím. Další byl třeba Francouz, který se bezúspěšně snažil najít jakoukoli letenku zpátky domů. Zdálo se, že to všichni, až na Kevina, balí. Chile už také uzavřelo hranice, v obchodech v Chaiténu se začali objevovat lidé v rouškách a cedulky upozorňující, že dezinfekce je vyprodaná. Pro jistotu jsme zkontrolovaly dostupnost kempu v Hornopirénu. „V souvislosti s koronavirem nepřijímáme žádné turisty, pouze domácí, kteří cestují zpět do svých domovů.“ A bylo vymalováno, únikové cesty se nám zavíraly před nosem. Okamžitě jsme mazaly koupit si lístek k té druhé společnosti, do Puerto Montt, na sobotu. Navečer jsme se chtěly alespoň projít k přístavu a to, co jsme viděly, nám jen potvrdilo, že je prostě konec a musíme se co nejdříve dostat na letiště a odletět pryč, dokud to ještě jde. Chilané jsou horké hlavy a každý problém řeší po svém. Zatarasili silnici na obou koncích vesnice auty a dovnitř nikoho nepustili. Tak snad nás alespoň pustí k tomu trajektu, blesklo nám hlavou. Bylo nám z toho všelijak.

SOBOTA

Trajekt měl odplouvat v 10h dopoledne, ale měly jsme tam být už v 8.  U zátarasů na silnici stála hasičská auta, která pouštěla do vesnice pouze zásobování, ale ještě předtím kamiony důkladně umyli hasičskou hadicí. V přístavu byli vojáci a policisté, vesničané prý založili v přístavu požár, protože nechtějí, aby lodí kdokoli přijížděl. Díky tomu jsme vyjely až po 11h. Než jsme se nalodily, každý musel vyplnit formulář týkající se země původu a zdravotního stavu.

Byla to naše nejdelší plavba, měly jsme dost času vymýšlet různé důvody, proč je vlastně super, že poletíme domů. „Konečně se zbavím té kalabasy od Gabriela,“ nadhodím. (Gabriel nám dal velkou, skleněnou a hlavně pěkně těžkou nádobu na maté, které stejně nepijeme, ale byl to holt dárek, tak jsem to nemohla vyhodit.) „Já si koupím nový, lepší boty, tyhle jsem prošlápla na mřížku na treku v El Chaiténu,“ přidává se Káťa. „Taky bysme mohly vyhodit ty páchnoucí karimatky a pořídit si nový,“ zaraduju se. (Naše pěnové karimatky Therm-a-rest Z-Lite jsou sice pohodlné, lehké, výborně izolují, ale v kombinaci s teplým spacákem ,v dolíčkách, které zvyšují pohodlí, kondenzuje voda, do které jsem si ráno co ráno klekala, ale hlavně díky tomu začaly smrdět jak bolavé nohy a zamořily vždycky celý stan.) „Jo a taky už nepotáhnu dva ešusy,“ vzpomenu si. „A mohly bysme se naučit pořádně španělsky, než se vrátíme,“ přemýšlí zase Káťa. „A všechno vypereme,“ zasním se. „Užijeme si po třech letech léto doma,“ přihodí Káťa. „Uvidíme, jak vyrostla štěňata.“ „No vidíš, vlastně je dobře, že se vrátíme…na chvíli,“ usměje se Káťa. V Puerto Montt jsme přistály kolem 22h. Už byla tma, proplétaly jsme se temnými uličkami kolem prostitutek a zase nás to všechno štvalo. Zato domácí v hostelu Mi hostal tu casa (můj hostel, tvůj domov) byli naprosto báječní. „Poletíte domů? To bude moc, moc komplikované, pořád ruší lety, ale nebojte, ono to dobře dopadne!“ „Nejdřív musíme zabalit kola, až pak budeme hledat letenku.“ „No jo, to budete potřebovat velké krabice, tak já vám je zítra pomůžu sehnat,“ nabídl se pan domácí, José.

NEDĚLE
Ráno jsme se vydaly do supermarketu koupit si něco k jídlu. Abychom jako bílé Evropanky nikoho nedráždily, přes obličej jsme si natáhly šátek ,a pokud jsme někoho potkaly, obešly jsme ho velkým obloukem. Chile příliš nezaostávalo v opatřeních, do 10h byl čas na nákup vyhrazen pouze starším osobám. Hladové jsme se vrátily zpět do hostelu. José nás později vzal do pekárny a my se konečně najedly. Chtěl s námi jet také do nákupního centra hledat ty krabice, jenže obchoďák na dva týdny uzavřeli. „Je neděle, to bude všechno zavřené a komplikované, necháme to na zítra,“ rozhodl José. Odpoledne jsme se samy vydaly do hobbymarketu, který měl být otevřený. Byl. Akorát před ním byla nekonečná fronta, pouštěli pouze omezený počet lidí. Po hodině a půl jsme se dostaly před bránu, změřili nám teplotu a slavnostně vpustili do království. Nakoupily jsme lepicí pásky a fólii na obalení brašen. Chtěly jsme ještě do potravin, ale už jsme neměly sílu čekat další hodiny v nějaké frontě.

PONDĚLÍ

José s námi objel několik obchodů a posbíral ty největší krabice, jaké mohl. Cykloobchody už byly dávno uzavřené, takže jsme se musely spokojit s krabicemi od kotlů, televizí a podobně. Z několika krabic jsme splácaly krabici potřebných rozměrů. Karton byl dost měkký, ale lepší než nic. Abychom zvýšily pravděpodobnost, že kola doletí celá, obalily jsme je do těch smradlavých karimatek. Kola byla sbalená, mohly jsme začít koukat po letenkách. Pořád jsme nemohly uvěřit tomu, že se to opravdu děje, že je konec, že poletíme domů. Vždyť jsme ještě nic neviděly, nezažily! Všechny zážitky byly tak vzdálené. Do Prahy už samozřejmě nic nelétalo, pokud nepočítám jeden let za týden s Quatar airways za 120 000Kč za osobu. A to ještě byla otázka, jestli Quatar opravdu létá. Za tu dobu, co létáme, se mi nejvíc osvědčilo hledat lety přes google flights a pak je kupovat přímo na stránkách společnosti. Takže Prahu jsme z vyhledávače úplně vyřadily, místo toho jsme zadaly „Evropa“. Londýn, Madrid, Barcelona, Frankfurt, Amsterdam, to byly jediné finančně schůdné destinace. Do Španělska jsme se bály, z Anglie by se dostávalo špatně. Sice se všude mluvilo o autobusech z Londýna do Prahy, ale že jsou třeba i týden dopředu vyprodané, už média nezveřejňují a kde bychom zatím v Londýně čekaly? Chtěly jsme Frankfurt!! Tam by pro nás mohl přijet i rodinný příslušník. Nedokázaly jsme si představit, že se s koly a brašnami ještě motáme po Frankfurtu a hledáme autobus, krom toho nám ze Student Agency ani nemohli slíbit, že nám kola vezmou. A bez kol teda ne! Další problém byl vsadit na správného koně, tedy společnost, která stále létá. Iberia, KLM France, British Airways, Latam? Ani na oficiálních stránkách jsme se nic konkrétního nedočetly, pouze to, že je provoz omezen. Ale co to znamená? Díky skupině Cyklisti v Jižní Americe jsem se snažila poskládat útržky zkušeností v jasný obraz. Latam, poletíme s Latamem, tak máme největší šanci, že odletíme. Koupily jsme si letenku na středu. Puerto Montt – Santiago – Sao Paulo – Frankfurt, sice skoro 40 hodin letu, ale dokonce bez přestupu ve Španělsku, paráda!

ÚTERÝ

Josému jsme nadšeně sdělily, že zítra letíme. Měl za nás obrovskou radost a slíbil, že nás i s koly odveze na letiště. Šly jsme si vystát frontu do supermarketu, abychom nakoupily domů nějaká kvalitní, chilská vína a další dobroty. U vchodu nám vydezinfikovali ruce a madlo nákupního košíku. Měly jsme z nákupu radost a jen doufaly, že se vejdeme do váhového limitu zavazadel. Dobrá nálada nám vydržela, dokud jsme se nevrátily zpět do hostelu. „Váš let je zrušen, vyberte si, prosím jiné datum,“ čte Káťa jak zmrazená. A je to tady.  Jak jsem si mohla myslet, že se dostaneme domů tak snadno? Začalo mi tepat ve spánku. Další let by už na čtvrtek, sice přes Madrid a byl ještě delší, ale aspoň něco. José nevypadal příliš překvapeně, když jsme mu sdělily, že se odlet přesouvá, zažil něco takového s předešlými hosty. Jeho manželka nám snížila „nájemné“, taky čekala, že zůstaneme déle.

STŘEDA

Den jsme zahájily tradičně procházkou do obchodu, sháněly jsme ještě nějaké drobnosti, když už nám ten let přesunuli. V jednom malém obchodě nám na místo odpovědi na pozdrav byla ihned položena otázka, odkud jsme. „Republica Checa,“ odpověděly jsme s očekáváním, co nastane, jestli nás vyhodí nebo rovnou zastřelí. „Ohh, Republica Checa, no problem,“ usmála se prodavačka. „A jak dlouho tady už jste?“ následovala další kontrolní otázka. „Dva měsíce.“ „Dobře, dobře,“ stále se usmívala. Nedokážeme si představit, co by se dělo, když bychom byly třeba ze Španělska. S další váhou do letadla jsme se vrátily do hostelu.  „Váš let byl zrušen, další lety do vaší destinace už nejsou, vyberte si jinou destinaci nebo zrušte rezervaci,“ čte Káťa nový email z Latamu. Zase ta strašná bolest ve spánku. „To je zlej sen, začínám si připadat jako ve filmu Padesátkrát a stále poprvé,“ reaguju. „Hele a zase zrušili jen tu část z Puerto Montt do Santiaga, to je divný,“ obrátila se na mě Káťa. „Hmm, čekala bych, že budou rušit spíš tu mezinárodní část.“ „To já právě taky.“ „Tak co budeme dělat?“ ptám se Káti. „No asi bysme měly zavolat do Latamu, přes internet nemůžu ten let ani změnit, ani zrušit a dokud to nebude vyřešený, nebudu kupovat jinou letenku,“ odpoví naštvaně. „Mně už došel kredit v chilský SIM kartě,“ odpovím rezignovaně. Zašla jsem za Josém, abych mu řekla, že vlastně momentálně nemáme žádný let a že si potřebuju dobít telefon. „Kolik je hodin? Hmm, dobiješ ho támhle, ale až za dvě hodiny, teď mají přestávku. A usměj se trochu, dobře to dopadne,“ byl jak jednorožec, ze kterého tryská duha. Mně do smíchu vůbec nebylo. Ty dvě hodiny byly neskutečně dlouhé. Martin, můj bratr, zkoušel kontaktovat evropskou pobočku Latamu, ale bez úspěchu, nikdo to nebral. Paní v obchodě nedobíjela, ale aspoň mi prodala jinou předplacenku. „Tak to je vtipný, je to robot ve španělštině a moc mu nerozumím. Pro angličtinu mám něco zmáčknout, ale fakt netuším co,“ hlásím Kátě. „Dej to nahlas.“  Přepnula jsem na reprák. „Ty vole, co to může bejt?“ Po víc jak hodině nahodilých pokusů jsme se prokousaly k anglickému robotu. A tam jsme skončily. Linka byla přetížena, neměly jsme šanci mluvit s živým operátorem. Desetitisíce lidí byly ve stejné situaci. Káťa odeslala emaily na všechna místa, kam mohla, zbývalo jen čekat, jestli se někdo ozve. Každá minuta se nekonečně táhla. Třeštila mi už celá hlava, bolely zuby. „Tak zítra ráno prostě pojedeme na letiště, třeba do Santiaga poletí něco jiného nebo tam bude někdo z Latamu,“ navrhla jsem Kátě. Moc se jí to nelíbilo, ale vlastně jsme neměly moc na výběr.

ČTVRTEK

Jestli jsem si někdy nějak představovala apokalypsu, letiště v Puerto Montt  se tomu celkem dost přiblížilo. Nebyl tam kromě dvou pikolíků nikdo. Na tabuli s odlety bylo všechno zrušené. „Jedno letadlo letí večer do Santiaga, ale nejdřív sem musí přiletět,“ vysvětlil mi španělsky jeden z pikolíků. Aha, takže jedno letadlo možná dneska poletí, to je dobrá vyhlídka, pomyslela jsem si. José nám ještě navrhl, že bychom mohly jet autobusem, ale že jede dvanáct hodin. Do toho se nám úplně nechtělo. Navíc to bývá často velmi problematické s koly, respektive se s řidiči musí člověk hádat…španělsky. Vzhledem k mé španělštině tříletého dítěte bychom musely vytasit jiné zbraně jako je třeba pláč a ani tak by nebyla naše výhra jistá. Jediná letenka do Santiaga byla neskutečně drahá. Situace byla už dost vypjatá. Nic špatného se nám v Puerto Montt nedělo, ale cesta prostě už skončila, to samo o sobě bylo dost bolestivé, tak už jsme to chtěly mít celé za sebou a ne jen platit za další a další den a tvrdnout na jednom místě. K večeru se nám ozvali z ambasády. „V úterý chystají Rakušané repatriační let a v letadle by mělo být několik míst pro české občany, máte zájem?“ čte Káťa. Bylo to sice až v úterý, ale bylo lepší si pojistit více možností. S českým konzulem jsme si vyměnili ještě několik zpráv, ze kterých vyplynulo, že by bylo jistější jet do Santiaga autobusem, a pak raději letět komerčním letem. Jednak vzhledem k tomu, že není jisté, že bychom se do repatriačního letu vešly, a naopak je jisté, že kola nám nevezmou. Mezitím se jako zázrakem ozvali Kátě z Latamu, možná zabrala výhružka imaginárním právníkem. Poslali nám odkaz na formulář, kde jsme mohly žádat o vrácení peněz. Mělo to jediný háček, z nějakého důvodu nám chtěli vracet peníze na „náš americký účet“, jenže my máme pouze český. „Tohle můžeme dořešit doma, teď si musíme koupit jízdenku na autobus,“ uklidňuju Káťu. Chtěly jsme odjet ještě večer, ale nějak jsme se s Josém špatně pochopili. (ono to není nic překvapivého, když rozumíte každé páté slovo), tak jsme si navečer zašly alespoň koupit jízdenku na pátek. Na autobusovém nádraží nám několik společností rovnou řeklo, že kola neberou. Vlastně pouze společnost Bus Norte nám přislíbila, že kola vezme, ale že už mají zavřeno, ať si přijdeme jízdenku koupit druhý den. Ještěže to je na autobusák „pouze“ 6km. Skoro celou dobu jsme šly podél fjordu a při zpáteční cestě nám najednou to celé zpoždění dalo smysl. Poprvé v životě jsme viděly delfíny. Nad fjordem se rozlévaly červánky a ve vodě řádili tito inteligentní kytovci.  Bylo jich víc než deset. Příroda neřešila žádný virus, fungovala úplně normálně dál. Na chvíli jsme také zapomněly, že jedeme domů, že se něco děje.

PÁTEK

Po snídani jsme znovu vyrazily na autobusák a koupily lístky na večerní spoj. Koukaly jsme do moře, jestli neuvidíme zase delfíny, ale místo nich tam připlavali na lov lachtani. Na Zélandu jsme je viděly vyvalené na kamenech a tady v akci, byla to skvělá podívaná. Hlavně člověk alespoň na chvíli vypnul a načerpal sílu na další podražení nohou. „V Santiagu se zavřelo několik čtvrtí a bez povolení nebo letenky vás z ní nepustí a cestou na letiště vás mohou kdykoliv zkontrolovat ,“ tak zněla nejnovější zpráva z ambasády. Jenže my jsme letenku neměly, nechtěly jsme vyhazovat další peníze za let, který se možná ani neuskuteční. Místo toho jsme měly v plánu dostat se na letiště a koupit si letenku na první spoj do Evropy, kamkoliv do Evropy. Hlava a čelist mě už bolela permanentně, do toho jsem vlivem stresu měla tak mastnou pokožku, že jsem se sama štítila dotýkat se obličeje. Nikdy v životě jsem nebyla pod větším tlakem, vlastně už jsem se strašně těšila domů. Než nás José vyložil u autobusu, ještě nás vyzbrojil větami, které máme případně vytasit na řidiče, když nám nebude chtít vzít kola. Na nádraží jsme si koupily naši první opravdovou roušku. Hádat s řidičem jsme se nemusely a autobus byl nezvykle pohodlný a levný (1000kč/os), až jsme si říkaly, že jsme to takhle měly udělat hned, ale kdo to mohl tušit.

SOBOTA

Jedinou výhodu roušky jsme našla v tom, že když člověk usne v dopravním prostředku, ostatní nevidí, jak má otevřenou pusu. Prospaly jsme celou noc. Dostaly jsme se do Santiaga, po několika dnech první malé vítězství. Obávala jsem se, jestli se tak hladce dostaneme i na letiště. Na hlavním nádraží v Santiagu už čekali taxíky, i když to byly pouze osobní automobily, pružní Chilané si s našimi zavazadly poradili. Polovina krabic s koly sice koukala ven z auta, ale na letiště jsme se dostaly a i bez jakékoliv kontroly! Bez přemýšlení jsem zamířila k přepážce Latamu, abych jim vysvětlila situaci. Slečna za přepážkou se se mnou moc nevybavovala, tak nějak jsme nenašly společnou řeč, a rovnou mi přehodila náš let na sobotu v půl 7 večer. Santiago – Sao Paulo – Frankfurt, 18 hodin letu. „A je jisté, že to poletí?“ ptám se. „Nic není jisté,“ odvětí klidně. Čekalo nás víc jak 30 hodin na letišti. Pozorovaly jsme štrúdl lidí před švýcarsko-německým repatriačním letem, trochu jsme jim záviděly. Kromě nich tam moc lidí nebylo. Našly jsme si klidné místo a čekaly. Sedačky nebyly příliš pohodlné a představa, že na nich budeme sedět následujících x hodin mě donutila se trochu projít a poohlédnout se po jiných. Nakonec se na nás usmálo štěstí v podobě konzula Honzy, který byl ten den náhodou na letišti a vzal nás k sobě domů a skvěle se o nás postaral. Honzo, děkujeme!

NEDĚLE
Na letišti kromě cestujících stejným letadlem jako my nikdo nebyl. Usedly jsme na sedačky u nouzového východu a nemohly jsme uvěřit, že jsme se dočkaly. V Brazílii jsme čekaly asi dvě hodiny, a pak už jsme nasedly do letadla mířícího přímo do Frankfurtu. Jestli doletí i kola, máme vyhráno. Pomalu z nás padal stres. V Německu už čekal můj brácha Martin, naložili jsme kola a zamířili k hranicím a poté domů. Stihli jsme to ještě před povinnou karanténou, ale přesto jsme v ní dobrovolně zůstaly.

DODATEK

Ani po týdnu mě nepřestala bolet hlava a zuby, naopak, vše se zhoršovalo. Zub spravovaný před cestou do Jižní Ameriky mi během těch dvou měsíců odumřel a probíhal v něm silný zánět. Neléčený mohl mít i fatální důsledky. Ještěže jsme se vrátily domů. A Kevin? Ten dojel bez problémů na kole do Santiaga, užíval si nádhernou přírodu a má v plánu jet dál na sever.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Chile 3 – návrat domů

  1. 3. – 30. 3. 2020 85km

Na všem špatném by si člověk měl najít něco pozitivního, i když by to měla být zdánlivě naprosto bezvýznamná drobnost.  Pořád je lepší upnout svou pozornost k povzbudivé maličkosti, než propadat zoufalství. Protože: „Když nejde o život, jde o prd.“

Ve Futaleufú se to hemžilo zmateně pobíhajícími batůžkáři, kterým také vzal vývoj situace kolem koronaviru vítr z plachet. Příběh dvou Francouzů, které místní doprava odmítla svézt, protože pochází z té zamořené Francie, tudíž jsou určitě infikovaní (to, že jsou v Jižní Americe už půl roku nikoho nezajímá), jen znásobil všeobecný pocit nejistoty. Pachuť zklamání a bzukot roje myšlenek jsme musely rychle přebít velkou mléčnou čokoládou, smaženým, nezdravým cosi, spláchnout lahví  chilského vína a zaspat.

Po lehké kocovině z alkoholu a špatných zpráv jsme vystřízlivěly do pocitu vděčnosti, že jsme se do té vysněné Argentiny nedostaly. Nakonec to bylo opravdu lepší. V Argentině uzavřeli národní parky, provincie, kempy a jiná ubytovací zařízení, všechny lidi hermeticky uzavřeli do karantény a za nepovolené vycházení hrozilo i vězení. Chile bylo zatím stále volné.

Druhý den jsme ve Futaleufú byly už téměř jediné cizinky, kdo mohl, vzal roha. Pro klid duše Káťa zavolala na českou ambasádu v Santiagu, aby zjistila, jak vidí situaci tam. „Pokud během následujících dvou týdnů nebudou přibývat nakažení, hranice se opět otevřou a vše bude stejné jako předtím, ale pokud chcete, zapíši si vás na seznam pro případný repatriační let,“ opakovala mi odpověď Káťa. Nám se domů nechtělo, tím jsme si byly jisté, navíc cena letenek několikanásobně stoupla. Čekat dva týdny ve vesnici, jestli otevřou hranice, nás taky úplně nelákalo a hlavně jsme tomu moc nevěřily. Jet stejnou cestou do Villa St. Lucia  taky neznělo nejlépe, ale jinou možnost jsme už neměly.  Plán B: budeme pokračovat po Carretra Austral, pojedeme jezerní oblastí, potom kolem několika sopek a dál směrem na sever a třeba mezitím otevřou ty prokleté hranice.

Sbalily jsme stan a vyrazily zdolat kopečky, které jsme si ještě plné očekávání před třemi dny sjely. Slunce příjemně hřálo, obloha byla jako vymetená, nikde nikdo, kolem nás se v jasném světle rýsovaly zalesněné, špičaté hory, potoky a řeky se bezstarostně valily svými koryty, připadaly jsme si jako někde v Kanadě a úplně jsme zapomněly, že je svět pohlcován temnotou. Zakempovaly jsme na našem oblíbeném místě u jezera Yelcho, přivítaly se s „plážovým“ psem, který nám hned běžel naproti, užily si koupačku a božský klid…když nepočítám žáby, které dokážou prožvanit celou noc. Ráno jsme nakrmily onoho psa, kterému jsme daly jméno Berta a rozloučily se s malým rájem na zemi.

Villa St. Lucia, která byla ještě před pár dny plná života a turistů se proměnila v město duchů, po ulicích pobíhali jen potulní psi. Se stopami lidské existence zmizel nevysvětlitelně i mobilní signál a my jsme se nemohly dostat k nejnovějším informacím. Všechno se měnilo závratnou rychlostí, takže za ten jediný den, kdy jsme byly „mimo“, se mohlo změnit prakticky všechno. Liduprázdná vesnice v nás vyvolala ještě víc otázek, na které jsme potřebovaly znát odpověď, hned! Další město bylo devadesát kilometrů daleko a navíc se schylovalo k dešti. Za normálních okolností by nám to bylo úplně jedno, dobře, ten déšť by nás štval tak či tak, ale teď jsme netoužily po ničem jiném, než se lusknutím prstů dostat do  Chaiténu. „Hele, támhle nám zastavilo auto!“ skoro vykřikla Káťa s nadějí v hlase. Zdálo se to jako fata morgána, provoz byl asi tak jedno auto za hodinu. „Nebo spíš zastavil, protože volá. Proč by zastavoval nám, když jsme ani nestopovaly?“odpověděla jsem suše. „Tak to běž aspoň zkusit,“ naléhala na mě Káťa. Tak jo, stejně jsme neměly co ztratit. „Jede do Chaiténu a vezme nás,“ volám na Káťu s úsměvem od ucha k uchu. Naházely jsme všechno na korbu a už jsme se vezly.  Začalo pršet, kapky deště stékaly po předním skle a mně se do hlavy pomalu vkrádaly myšlenky, že naše cesta je u konce. Nechtěla jsem se tomu poddávat, všechno se ve mně pralo. Káťa zůstávala optimistická. Než nás řidič vysadil na kraji Chaiténu, míjely jsme Kevina, který Futaleufú opustil o den dřív. Byl zmoklý jako myš, ale pořád nakopnutý jet dál, doma ho prý stejně nic nečeká, jen nechutně vysoký doplatek za zdravotní pojištění.

Z Chaiténu se dá pokračovat jedině trajektem a to buď rovnou do vzdáleného přístavního města Puerto Montt nebo do menší vesničky Hornopirén. Velkým městům jsme se chtěly vyhnout, navíc cestou z Hornopirénu byla možnost spatřit delfíny. Rozhodnout se, kterou lodí jet, bylo tedy celkem snadné. Postavily jsme stan v kempu a vyrazily do kanceláře koupit si lodní lístky. Natrefily jsme zase na Kevina. Tentokrát vypadal poněkud naštvaně. „Co je?“ ptáme se. „Chtěl jsem jet do Hormopirénu, ale nechtěj mi prodat lístek, že jsem ze Švýcarska. Chápeš, já mám přece ten nejlepší pas na světě, švycarskej, a oni mi to nechtěj prodat,“ nakonec se tomu sám smál. „Co budeš dělat?“ „Pojedu do Puerto Montt, tam jezdí jiná společnost a té cizinci nevadí. Akorát je to dost drahý. A co vy?“ „My zkusíme ten Hornopirén.“ Nám lístek nakonec bez problémů prodali, možná, že teď je nejlepší pas na světě ten český. Akorát loď měla odplouvat až v neděli a byl teprve čtvrtek. Kemp byl narvaný zoufalými cizinci. Počet osob nakažených koronavirem v celé Jižní Americe stoupal a stoupal a s ním v každé zemi přitvrzovali na opatřeních. Holandský pár cestující v pronajaté dodávce měl za týden odlétat z Argentiny domů, jenže do Argentiny se nedostanou, protože tam uzavřeli nejen hranice, ale už i vzdušný prostor. Cyklistický pár ze Spojených států se potřeboval co nejdřív dostat na letiště do Santiaga, protože jejich prezident se rozhodl, že co nevidět zabouchne dveře i domácím. Další byl třeba Francouz, který se bezúspěšně snažil najít jakoukoli letenku zpátky domů. Zdálo se, že to všichni, až na Kevina, balí. Chile už také uzavřelo hranice, v obchodech v Chaiténu se začali objevovat lidé v rouškách a cedulky upozorňující, že dezinfekce je vyprodaná. Pro jistotu jsme zkontrolovaly dostupnost kempu v Hornopirénu. „V souvislosti s koronavirem nepřijímáme žádné turisty, pouze domácí, kteří cestují zpět do svých domovů.“ A bylo vymalováno, únikové cesty se nám zavíraly před nosem. Okamžitě jsme mazaly koupit si lístek k té druhé společnosti, do Puerto Montt, na sobotu. Navečer jsme se chtěly alespoň projít k přístavu a to, co jsme viděly, nám jen potvrdilo, že je prostě konec a musíme se co nejdříve dostat na letiště a odletět pryč, dokud to ještě jde. Chilané jsou horké hlavy a každý problém řeší po svém. Zatarasili silnici na obou koncích vesnice auty a dovnitř nikoho nepustili. Tak snad nás alespoň pustí k tomu trajektu, blesklo nám hlavou. Bylo nám z toho všelijak.

SOBOTA

Trajekt měl odplouvat v 10h dopoledne, ale měly jsme tam být už v 8.  U zátarasů na silnici stála hasičská auta, která pouštěla do vesnice pouze zásobování, ale ještě předtím kamiony důkladně umyli hasičskou hadicí. V přístavu byli vojáci a policisté, vesničané prý založili v přístavu požár, protože nechtějí, aby lodí kdokoli přijížděl. Díky tomu jsme vyjely až po 11h. Než jsme se nalodily, každý musel vyplnit formulář týkající se země původu a zdravotního stavu.

Byla to naše nejdelší plavba, měly jsme dost času vymýšlet různé důvody, proč je vlastně super, že poletíme domů. „Konečně se zbavím té kalabasy od Gabriela,“ nadhodím. (Gabriel nám dal velkou, skleněnou a hlavně pěkně těžkou nádobu na maté, které stejně nepijeme, ale byl to holt dárek, tak jsem to nemohla vyhodit.) „Já si koupím nový, lepší boty, tyhle jsem prošlápla na mřížku na treku v El Chaiténu,“ přidává se Káťa. „Taky bysme mohly vyhodit ty páchnoucí karimatky a pořídit si nový,“ zaraduju se. (Naše pěnové karimatky Therm-a-rest Z-Lite jsou sice pohodlné, lehké, výborně izolují, ale v kombinaci s teplým spacákem ,v dolíčkách, které zvyšují pohodlí, kondenzuje voda, do které jsem si ráno co ráno klekala, ale hlavně díky tomu začaly smrdět jak bolavé nohy a zamořily vždycky celý stan.) „Jo a taky už nepotáhnu dva ešusy,“ vzpomenu si. „A mohly bysme se naučit pořádně španělsky, než se vrátíme,“ přemýšlí zase Káťa. „A všechno vypereme,“ zasním se. „Užijeme si po třech letech léto doma,“ přihodí Káťa. „Uvidíme, jak vyrostla štěňata.“ „No vidíš, vlastně je dobře, že se vrátíme…na chvíli,“ usměje se Káťa. V Puerto Montt jsme přistály kolem 22h. Už byla tma, proplétaly jsme se temnými uličkami kolem prostitutek a zase nás to všechno štvalo. Zato domácí v hostelu Mi hostal tu casa (můj hostel, tvůj domov) byli naprosto báječní. „Poletíte domů? To bude moc, moc komplikované, pořád ruší lety, ale nebojte, ono to dobře dopadne!“ „Nejdřív musíme zabalit kola, až pak budeme hledat letenku.“ „No jo, to budete potřebovat velké krabice, tak já vám je zítra pomůžu sehnat,“ nabídl se pan domácí, José.

NEDĚLE
Ráno jsme se vydaly do supermarketu koupit si něco k jídlu. Abychom jako bílé Evropanky nikoho nedráždily, přes obličej jsme si natáhly šátek ,a pokud jsme někoho potkaly, obešly jsme ho velkým obloukem. Chile příliš nezaostávalo v opatřeních, do 10h byl čas na nákup vyhrazen pouze starším osobám. Hladové jsme se vrátily zpět do hostelu. José nás později vzal do pekárny a my se konečně najedly. Chtěl s námi jet také do nákupního centra hledat ty krabice, jenže obchoďák na dva týdny uzavřeli. „Je neděle, to bude všechno zavřené a komplikované, necháme to na zítra,“ rozhodl José. Odpoledne jsme se samy vydaly do hobbymarketu, který měl být otevřený. Byl. Akorát před ním byla nekonečná fronta, pouštěli pouze omezený počet lidí. Po hodině a půl jsme se dostaly před bránu, změřili nám teplotu a slavnostně vpustili do království. Nakoupily jsme lepicí pásky a fólii na obalení brašen. Chtěly jsme ještě do potravin, ale už jsme neměly sílu čekat další hodiny v nějaké frontě.

PONDĚLÍ

José s námi objel několik obchodů a posbíral ty největší krabice, jaké mohl. Cykloobchody už byly dávno uzavřené, takže jsme se musely spokojit s krabicemi od kotlů, televizí a podobně. Z několika krabic jsme splácaly krabici potřebných rozměrů. Karton byl dost měkký, ale lepší než nic. Abychom zvýšily pravděpodobnost, že kola doletí celá, obalily jsme je do těch smradlavých karimatek. Kola byla sbalená, mohly jsme začít koukat po letenkách. Pořád jsme nemohly uvěřit tomu, že se to opravdu děje, že je konec, že poletíme domů. Vždyť jsme ještě nic neviděly, nezažily! Všechny zážitky byly tak vzdálené. Do Prahy už samozřejmě nic nelétalo, pokud nepočítám jeden let za týden s Quatar airways za 120 000Kč za osobu. A to ještě byla otázka, jestli Quatar opravdu létá. Za tu dobu, co létáme, se mi nejvíc osvědčilo hledat lety přes google flights a pak je kupovat přímo na stránkách společnosti. Takže Prahu jsme z vyhledávače úplně vyřadily, místo toho jsme zadaly „Evropa“. Londýn, Madrid, Barcelona, Frankfurt, Amsterdam, to byly jediné finančně schůdné destinace. Do Španělska jsme se bály, z Anglie by se dostávalo špatně. Sice se všude mluvilo o autobusech z Londýna do Prahy, ale že jsou třeba i týden dopředu vyprodané, už média nezveřejňují a kde bychom zatím v Londýně čekaly? Chtěly jsme Frankfurt!! Tam by pro nás mohl přijet i rodinný příslušník. Nedokázaly jsme si představit, že se s koly a brašnami ještě motáme po Frankfurtu a hledáme autobus, krom toho nám ze Student Agency ani nemohli slíbit, že nám kola vezmou. A bez kol teda ne! Další problém byl vsadit na správného koně, tedy společnost, která stále létá. Iberia, KLM France, British Airways, Latam? Ani na oficiálních stránkách jsme se nic konkrétního nedočetly, pouze to, že je provoz omezen. Ale co to znamená? Díky skupině Cyklisti v Jižní Americe jsem se snažila poskládat útržky zkušeností v jasný obraz. Latam, poletíme s Latamem, tak máme největší šanci, že odletíme. Koupily jsme si letenku na středu. Puerto Montt – Santiago – Sao Paulo – Frankfurt, sice skoro 40 hodin letu, ale dokonce bez přestupu ve Španělsku, paráda!

ÚTERÝ

Josému jsme nadšeně sdělily, že zítra letíme. Měl za nás obrovskou radost a slíbil, že nás i s koly odveze na letiště. Šly jsme si vystát frontu do supermarketu, abychom nakoupily domů nějaká kvalitní, chilská vína a další dobroty. U vchodu nám vydezinfikovali ruce a madlo nákupního košíku. Měly jsme z nákupu radost a jen doufaly, že se vejdeme do váhového limitu zavazadel. Dobrá nálada nám vydržela, dokud jsme se nevrátily zpět do hostelu. „Váš let je zrušen, vyberte si, prosím jiné datum,“ čte Káťa jak zmrazená. A je to tady.  Jak jsem si mohla myslet, že se dostaneme domů tak snadno? Začalo mi tepat ve spánku. Další let by už na čtvrtek, sice přes Madrid a byl ještě delší, ale aspoň něco. José nevypadal příliš překvapeně, když jsme mu sdělily, že se odlet přesouvá, zažil něco takového s předešlými hosty. Jeho manželka nám snížila „nájemné“, taky čekala, že zůstaneme déle.

STŘEDA

Den jsme zahájily tradičně procházkou do obchodu, sháněly jsme ještě nějaké drobnosti, když už nám ten let přesunuli. V jednom malém obchodě nám na místo odpovědi na pozdrav byla ihned položena otázka, odkud jsme. „Republica Checa,“ odpověděly jsme s očekáváním, co nastane, jestli nás vyhodí nebo rovnou zastřelí. „Ohh, Republica Checa, no problem,“ usmála se prodavačka. „A jak dlouho tady už jste?“ následovala další kontrolní otázka. „Dva měsíce.“ „Dobře, dobře,“ stále se usmívala. Nedokážeme si představit, co by se dělo, když bychom byly třeba ze Španělska. S další váhou do letadla jsme se vrátily do hostelu.  „Váš let byl zrušen, další lety do vaší destinace už nejsou, vyberte si jinou destinaci nebo zrušte rezervaci,“ čte Káťa nový email z Latamu. Zase ta strašná bolest ve spánku. „To je zlej sen, začínám si připadat jako ve filmu Padesátkrát a stále poprvé,“ reaguju. „Hele a zase zrušili jen tu část z Puerto Montt do Santiaga, to je divný,“ obrátila se na mě Káťa. „Hmm, čekala bych, že budou rušit spíš tu mezinárodní část.“ „To já právě taky.“ „Tak co budeme dělat?“ ptám se Káti. „No asi bysme měly zavolat do Latamu, přes internet nemůžu ten let ani změnit, ani zrušit a dokud to nebude vyřešený, nebudu kupovat jinou letenku,“ odpoví naštvaně. „Mně už došel kredit v chilský SIM kartě,“ odpovím rezignovaně. Zašla jsem za Josém, abych mu řekla, že vlastně momentálně nemáme žádný let a že si potřebuju dobít telefon. „Kolik je hodin? Hmm, dobiješ ho támhle, ale až za dvě hodiny, teď mají přestávku. A usměj se trochu, dobře to dopadne,“ byl jak jednorožec, ze kterého tryská duha. Mně do smíchu vůbec nebylo. Ty dvě hodiny byly neskutečně dlouhé. Martin, můj bratr, zkoušel kontaktovat evropskou pobočku Latamu, ale bez úspěchu, nikdo to nebral. Paní v obchodě nedobíjela, ale aspoň mi prodala jinou předplacenku. „Tak to je vtipný, je to robot ve španělštině a moc mu nerozumím. Pro angličtinu mám něco zmáčknout, ale fakt netuším co,“ hlásím Kátě. „Dej to nahlas.“  Přepnula jsem na reprák. „Ty vole, co to může bejt?“ Po víc jak hodině nahodilých pokusů jsme se prokousaly k anglickému robotu. A tam jsme skončily. Linka byla přetížena, neměly jsme šanci mluvit s živým operátorem. Desetitisíce lidí byly ve stejné situaci. Káťa odeslala emaily na všechna místa, kam mohla, zbývalo jen čekat, jestli se někdo ozve. Každá minuta se nekonečně táhla. Třeštila mi už celá hlava, bolely zuby. „Tak zítra ráno prostě pojedeme na letiště, třeba do Santiaga poletí něco jiného nebo tam bude někdo z Latamu,“ navrhla jsem Kátě. Moc se jí to nelíbilo, ale vlastně jsme neměly moc na výběr.

ČTVRTEK

Jestli jsem si někdy nějak představovala apokalypsu, letiště v Puerto Montt  se tomu celkem dost přiblížilo. Nebyl tam kromě dvou pikolíků nikdo. Na tabuli s odlety bylo všechno zrušené. „Jedno letadlo letí večer do Santiaga, ale nejdřív sem musí přiletět,“ vysvětlil mi španělsky jeden z pikolíků. Aha, takže jedno letadlo možná dneska poletí, to je dobrá vyhlídka, pomyslela jsem si. José nám ještě navrhl, že bychom mohly jet autobusem, ale že jede dvanáct hodin. Do toho se nám úplně nechtělo. Navíc to bývá často velmi problematické s koly, respektive se s řidiči musí člověk hádat…španělsky. Vzhledem k mé španělštině tříletého dítěte bychom musely vytasit jiné zbraně jako je třeba pláč a ani tak by nebyla naše výhra jistá. Jediná letenka do Santiaga byla neskutečně drahá. Situace byla už dost vypjatá. Nic špatného se nám v Puerto Montt nedělo, ale cesta prostě už skončila, to samo o sobě bylo dost bolestivé, tak už jsme to chtěly mít celé za sebou a ne jen platit za další a další den a tvrdnout na jednom místě. K večeru se nám ozvali z ambasády. „V úterý chystají Rakušané repatriační let a v letadle by mělo být několik míst pro české občany, máte zájem?“ čte Káťa. Bylo to sice až v úterý, ale bylo lepší si pojistit více možností. S českým konzulem jsme si vyměnili ještě několik zpráv, ze kterých vyplynulo, že by bylo jistější jet do Santiaga autobusem, a pak raději letět komerčním letem. Jednak vzhledem k tomu, že není jisté, že bychom se do repatriačního letu vešly, a naopak je jisté, že kola nám nevezmou. Mezitím se jako zázrakem ozvali Kátě z Latamu, možná zabrala výhružka imaginárním právníkem. Poslali nám odkaz na formulář, kde jsme mohly žádat o vrácení peněz. Mělo to jediný háček, z nějakého důvodu nám chtěli vracet peníze na „náš americký účet“, jenže my máme pouze český. „Tohle můžeme dořešit doma, teď si musíme koupit jízdenku na autobus,“ uklidňuju Káťu. Chtěly jsme odjet ještě večer, ale nějak jsme se s Josém špatně pochopili. (ono to není nic překvapivého, když rozumíte každé páté slovo), tak jsme si navečer zašly alespoň koupit jízdenku na pátek. Na autobusovém nádraží nám několik společností rovnou řeklo, že kola neberou. Vlastně pouze společnost Bus Norte nám přislíbila, že kola vezme, ale že už mají zavřeno, ať si přijdeme jízdenku koupit druhý den. Ještěže to je na autobusák „pouze“ 6km. Skoro celou dobu jsme šly podél fjordu a při zpáteční cestě nám najednou to celé zpoždění dalo smysl. Poprvé v životě jsme viděly delfíny. Nad fjordem se rozlévaly červánky a ve vodě řádili tito inteligentní kytovci.  Bylo jich víc než deset. Příroda neřešila žádný virus, fungovala úplně normálně dál. Na chvíli jsme také zapomněly, že jedeme domů, že se něco děje.

PÁTEK

Po snídani jsme znovu vyrazily na autobusák a koupily lístky na večerní spoj. Koukaly jsme do moře, jestli neuvidíme zase delfíny, ale místo nich tam připlavali na lov lachtani. Na Zélandu jsme je viděly vyvalené na kamenech a tady v akci, byla to skvělá podívaná. Hlavně člověk alespoň na chvíli vypnul a načerpal sílu na další podražení nohou. „V Santiagu se zavřelo několik čtvrtí a bez povolení nebo letenky vás z ní nepustí a cestou na letiště vás mohou kdykoliv zkontrolovat ,“ tak zněla nejnovější zpráva z ambasády. Jenže my jsme letenku neměly, nechtěly jsme vyhazovat další peníze za let, který se možná ani neuskuteční. Místo toho jsme měly v plánu dostat se na letiště a koupit si letenku na první spoj do Evropy, kamkoliv do Evropy. Hlava a čelist mě už bolela permanentně, do toho jsem vlivem stresu měla tak mastnou pokožku, že jsem se sama štítila dotýkat se obličeje. Nikdy v životě jsem nebyla pod větším tlakem, vlastně už jsem se strašně těšila domů. Než nás José vyložil u autobusu, ještě nás vyzbrojil větami, které máme případně vytasit na řidiče, když nám nebude chtít vzít kola. Na nádraží jsme si koupily naši první opravdovou roušku. Hádat s řidičem jsme se nemusely a autobus byl nezvykle pohodlný a levný (1000kč/os), až jsme si říkaly, že jsme to takhle měly udělat hned, ale kdo to mohl tušit.

SOBOTA

Jedinou výhodu roušky jsme našla v tom, že když člověk usne v dopravním prostředku, ostatní nevidí, jak má otevřenou pusu. Prospaly jsme celou noc. Dostaly jsme se do Santiaga, po několika dnech první malé vítězství. Obávala jsem se, jestli se tak hladce dostaneme i na letiště. Na hlavním nádraží v Santiagu už čekali taxíky, i když to byly pouze osobní automobily, pružní Chilané si s našimi zavazadly poradili. Polovina krabic s koly sice koukala ven z auta, ale na letiště jsme se dostaly a i bez jakékoliv kontroly! Bez přemýšlení jsem zamířila k přepážce Latamu, abych jim vysvětlila situaci. Slečna za přepážkou se se mnou moc nevybavovala, tak nějak jsme nenašly společnou řeč, a rovnou mi přehodila náš let na sobotu v půl 7 večer. Santiago – Sao Paulo – Frankfurt, 18 hodin letu. „A je jisté, že to poletí?“ ptám se. „Nic není jisté,“ odvětí klidně. Čekalo nás víc jak 30 hodin na letišti. Pozorovaly jsme štrúdl lidí před švýcarsko-německým repatriačním letem, trochu jsme jim záviděly. Kromě nich tam moc lidí nebylo. Našly jsme si klidné místo a čekaly. Sedačky nebyly příliš pohodlné a představa, že na nich budeme sedět následujících x hodin mě donutila se trochu projít a poohlédnout se po jiných. Nakonec se na nás usmálo štěstí v podobě konzula Honzy, který byl ten den náhodou na letišti a vzal nás k sobě domů a skvěle se o nás postaral. Honzo, děkujeme!

NEDĚLE
Na letišti kromě cestujících stejným letadlem jako my nikdo nebyl. Usedly jsme na sedačky u nouzového východu a nemohly jsme uvěřit, že jsme se dočkaly. V Brazílii jsme čekaly asi dvě hodiny, a pak už jsme nasedly do letadla mířícího přímo do Frankfurtu. Jestli doletí i kola, máme vyhráno. Pomalu z nás padal stres. V Německu už čekal můj brácha Martin, naložili jsme kola a zamířili k hranicím a poté domů. Stihli jsme to ještě před povinnou karanténou, ale přesto jsme v ní dobrovolně zůstaly.

DODATEK

Ani po týdnu mě nepřestala bolet hlava a zuby, naopak, vše se zhoršovalo. Zub spravovaný před cestou do Jižní Ameriky mi během těch dvou měsíců odumřel a probíhal v něm silný zánět. Neléčený mohl mít i fatální důsledky. Ještěže jsme se vrátily domů. A Kevin? Ten dojel bez problémů na kole do Santiaga, užíval si nádhernou přírodu a má v plánu jet dál na sever.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial