Chile 1 – 2023

Puerto Montt – Futaleufú

13. 2. 2023 – 25. 2. 2023

493 km

Tenkrát na Jihu

Od prvního dne, co jsme tenkrát nuceně opustily Jižní Ameriku, jsme myslely na návrat. Jenže pandemická situace se nelepšila, ubíhaly týdny a měsíce a my jsme si mezitím našly práci v lesnictví, ve Švédsku, které nám svým klidem přirostlo k srdci. Přivykly jsme komfortu, navázaly nová přátelství a přitom jsme udržovaly ta stará, začaly jsme se škrábat po kariérním žebříčku. Jistoty běžného života nás pomalu ukolíbávaly ke „spánku“ a nutkavé myšlenky na latinský kontinent plíživě mizely. Jednoho dne na pasece jsme začaly procitat a uvědomily jsme si, že nás opouští elán, že jistota a peníze jsou krásná věc, ale že vlastně existuje i něco, co naše srdce naplňuje víc. A přesně ten den jsme se rozhodly, že už nebudeme nic odkládat, protože jeden nikdy neví, a vrátíme se tam, kde to tehdy skončilo.

Na 12. února jsme zakoupily jednosměrné letenky Praha – Madrid – Santiago de Chile – Puerto Montt.

Už v Santiagu jsme se setkaly s velice uvolněným životním tempem místních obyvatel. Pro Evropana to představuje těžkou zkoušku trpělivosti. U přepážky letecké společnosti LATAM jsme se odbavovaly přes hodinu. „Co to máte v těch krabicích?“ „Kola.“ „ A co to máte v tom zavazadle?“ Jak odpovědět na tak jasnou otázku s omezenou slovní zásobou? „ Věci, oblečení…“ Co jiného bychom tam asi vezly. „Aha, aha…hmmm…a to zavazadlo máte již zaplacené?“ „Si, si!“ „Hmmm“

Z letu a nepochopitelného zdržování u odbavení jsme byly už celkem vyčerpané, a tak nám přišlo celkem vhod, když se ozval José z Mi hostal tu casa, neboli našeho ubytování, jestli nechceme z letiště v Puerto Montt odvézt autem. Měly jsme v plánu těch 18 km odjet po svých, ale z představy montování kol, přehazování věcí do brašen a následného šlapání se nám zavíraly oči.

José si chtěl cestou strašně povídat, můj mozek zase chtěl vypnout, situaci zachránilo rádio.

Všechno jsme nechaly až na druhý den, jen jsme zaběhly do již ověřeného supermarketu známou cestou. Ani navigaci jsme nepotřebovaly, vzpomínky vyplouvaly na povrch, jako bychom tam byly včera. Nic se tu nezměnilo, dokonce stejně jako naposledy, zase pršelo, jen v ulicích bylo rušněji a potulní psi se za ty tři roky pěkně rozmnožili.

Složit kola, vybrat peníze, koupit sim kartu, bombu na vaření a zásoby jídla, seznam úkolů tak na dopoledne. Ne ale v Chile! Jediný bankomat, kde se dá vybrat bez poplatku je Scotiobank, ve městě jsou hned dva, kousek od jednoho se nachází prodejna mobilního operátora Movistar, kam jsme následně zamířily pro sim kartu. Vyšla na nás slečna, která právě nakousla karamelový donut. Lámanou španělštinou jsme jí vysvětlily, co potřebujeme, chip prepágo. Začala ťukat do počítače, pak odběhla k dalšímu okénku a za 20 minut se vrátila s novou sim kartou. Věřím, že byla ještě horká z tiskárny, jinak nevím, co jí tak dlouho trvalo. Nabídla se, že nám ji pomůže zaktivovat. Káťa jí podala svůj telefon. Vehementně po něm přejížděla prstem s vážným výrazem, pak se zaculila, že to zkusí ve svém. Pak přivolala posilu. Klučina zkouší kartu zase v Káti telefonu. Pak na nás promluvil, zaplať Pán Bůh, že anglicky. „Kdy jste přiletěly do Chile?“ „Včera.“ „Aha, to je divný,“ zamračí se. V Chile mají takový pitomoučký zákoníček, který zahraniční telefon po 30 dnech odřízne od chilské mobilní sítě, pokud se telefon nezaregistruje, k čemuž je potřeba účtenka o jeho koupi. „No víte, my jsme tu byly před třemi lety a možná jsme tu ten telefon už používaly,“ přiznáme se. „ Tak to bude ten problém, to vám ta sim karta prostě fungovat nebude.“ „A co s tím?“ ptám se. „Můžete si tu koupit nový telefon.“ Tak jen jestli ten zákoníček není proto, aby se zvýšil prodej telefonů. „A kolik stojí ten nejlevnější?“ „ 95 000 CLP“ čilských pesos, což je asi 2600 Kč. „Tak my ho berem.“ Začal ťukat do počítače. „A co to je vůbec za telefon? Můžeme ho vidět?“ „ Je to HTC, chytrý telefon, má internet, mapy, všechno, co potřebujete…“ „Dobře.“ Ještě chvíli dělal něco na počítači, pak odběhl. I slečna už se vzdálila, k vedlejšímu stolu, spořádat ten nakousnutý donut a pokecat s kolegyní. Za chvíli se klučina vrátil s tím, že se omlouvá, že ten telefon už nemají. „Dobře a jaký je tedy další nejlevnější?“ ptám se s bezradným úsměvem. „Motorola za 130 000CLP.“ Asi 3500Kč. „Tak jinou možnost stejně nemáme. A musí se taky registrovat?“ „Ne, pokud je koupený zde, tak nemusí, to jen ty zahraniční,“ odpoví s pohledem upřeným do monitoru. Sláva, po hodině a půl máme konečně sim kartu vyřešenou…i s novým telefonem.

„Tady někde jsem včera zahlédla outdoorový obchod, kde by mohli mít tu bombu,“ říkám Kátě. Motáme se uličkami a nic. „Já jsem četla, že je mají v Sodimacu (něco jako Bauhaus),“ naléhá na mě Káťa. Zkoušíme Motorolu, jestli fakt funguje a díváme se do mapy, kde je ten Sodimac. „Dva a půl kilometru? To je strašně daleko. Nezkusíme ještě ten obchoďák na nábřeží?“ nadhodím. Víte jak je velké Paladium v Praze? Strašně! A tenhle nákupák je 3x větší!! A po nějakém plánku ani stopa. Lítáme z jednoho patra do druhého, zkoušíme další a další zákoutí. Po obchodu Doite, kde by bomby měli mít ani památky. V jednom obchodě narážíme na Doite vybavení, hned se ptáme, zda mají i kartuše na vaření. Prý vůbec, že musíme do Sodimacu. Ach jo. „Já jsem ti to říkala, nevím, proč mě nikdy neposloucháš,“ vyčítá mi Káťa. Aby toho nebylo málo, začalo pršet. Chvíli jsme přemýšlely, že si vezmeme taxík. Ještě, že jsme to neudělaly. V Sodimacu si nás přehazovali jako horký brambor, až nás poslali zpět do obchoďáku do Doite. Tak to jsme ho předtím asi teda nenašly. Další hodina v …. Chvíli jsme zkoušely hledat obchod samy, ale marně. V prvním krámku nás poslali o patro výš, tam byla jídelna. V dalším obchůdku zase o patro výš. Moc šancí jsme tomu už nedávaly. Ale najednou bylo Doite před námi, stálo tam jak zjevení. Vzaly jsme bombu, nakoupily potraviny a zničené z celodenní pochůzky jsme se došouraly zpět do hostelu. Ještě, že jsme kola poskládaly už ráno. A zítra odjezd, to jsme si od příletu moc neodpočinuly.

Výjezd z města nebyl vůbec příjemný, velká silnice a ještě větší provoz. V prvním kopci nás začaly pálit stehna. To brzo. Naplánovaly jsme si přes 70km. Po 10km jsme sjely ze silnice na šotol, provoz ustal, za to zadek a nohy dostávaly teprve teď pořádně na frak. Začalo pršet. Čekalo nás mírné, ale dlouhé stoupání. Táhly jsme se jako med z pláství. Šlapaly jsme na nejlehčí převody a v hlavě sváděly boj s poťouchlým mladým já, které se nám vysmívalo, že kdysi bychom si něco podobného daly jak malinu. Jenže ruku na srdce, od „kdysi“ jsme toho moc nenajezdily a sázení stromků je sice náročnější než sedět v kanceláři, ale k fyzičce nutné pro jízdu na kole nějak nepřispívá. K uštěpačným poznámkám v našich hlavách se přidali uštěkaní psi vedle našich lýtek. To bychom čekaly v Bolívii nebo Peru, ale rozhodně ne ve vyspělém Chile. Střídavý zápas s vlastní hlavou a útočnými psy jsme vedly až na kopec. A teď už nám dejte všichni pokoj, cha! Sice jsme dolů nefrčely zrovna s větrem o závod, protože šotol je svině klouzavá, ale aspoň to bylo skoro bez práce a ani ti psi už nebavilo za námi běžet.

Architektura obydlí v Chile je pro našinec trochu exotická. Někdy se jedná o slepeniny ze zvlněného plechu, jindy o pidi domečky z pidi šindelků nebo o krychli ztlučenou z OSB desek. V zalesněné krajině, kterou jsme teď projížděly, stály ale na místní poměry slušné haciendy. Asi ne takové, jaké si hned představíte, jednalo se spíš o středně velké, dřevěné chaty, jaké je možné vidět u nás v horách.

Šotol končila u hlavní silnice, kde již byli na cyklisty připravení a vyhradili pro něj cyklopruh. Zdálo se nám to až nemožné, ale dojely jsme do plánovaného cíle a ještě za světla! Kemp se nacházel u obrovského průzračného jezera Llanquihue, které i svými vlnami připomínalo moře. Někde nad ním se měla tyčit sopka Osorno, jenže bylo zataženo, takže nebylo vidět nic. I přes šedivou oblohu se nám ale podařilo spálit si za ten den ruce, říká se, že na jižní polokouli je slunce mnohem silnější, asi na tom něco bude.

Následujícího rána se nám přeci jen zdejší kráska s pocukrovaným vrcholem ukázala, tak se nám vyjíždělo hned s lepší náladou. Pruh pro cyklisty záhy skončil a my byly vydány na pospas plechovým obludám. A že jich bylo. Cesta podél fjordu je zřejmě turisty vyhledávaná. Zanedlouho skončil i asfalt. Jízda po šotolině, a nutno dodat, že šlo spíš o kameny, písek a velké díry, není pro rozmazlený zadek vůbec nic příjemného, ale vůbec nejhorší byl ten prach, který se táhl ještě několik metrů za každým projíždějícím autem. Trochu jsme doufaly, že se sem tolika autům nebude chtít, jenže jiná cesta tudy nevedla a tak jsme chroupaly prach a snažily se nepropadat zoufalství. Posledních pár kilometrů toho dne bylo zase po asfaltu, to byla učiněná radost.

Zapíchly jsme to v oblíbeném freekempu u řeky Puelo, kemp byl rozlehlý, takže jsme i přes velkou obsazenost našly flek v pohodě. Jen s hygienou to bylo trochu horší. Na zaplavání si byla řeka příliš ledová a prudká a na takové to naše koupání tam bylo zase příliš očí. Nakonec jsme se s tím ale nějak popraly.

Ráno jsme se cítily jako zpráskané, teda hlavně já a než jsme dosnídaly, bylo pomalu půl desáté. Bylo krásně, svítilo sluníčko a vlastně jsme nepotřebovaly víc argumentů, abychom zůstaly ještě jeden den. Seřídily jsme trochu kola, vypraly jsme si, nabily elektroniku ze solárního panelu, Káťa si umyla hlavu v řece a já jsem přišla na to, že nejsem ani tak unavená, jako nastydlá. Stačilo mi párkrát zmoknout a už mi tekla zelená rýma a škrábalo mě v krku.

Chilané strašně rádi kempují, milují hudbu a jejich den je proti našemu posunutý. U nás bývá noční klid od 22h, tady až od půlnoci. Když tohle všechno spojíme s pátkem ve velmi oblíbeném free kempu, je z toho dunivá párty dva metry od našeho stanu do brzkých ranních hodin, zakončená šavlí z Tequilly, po níž už jsme mohly konečně spát.

I když mi lezla rýma i ušima, o sobotní afterparty jsme nestály. Ještě pár kilometrů jsme si užívaly čistý, hladký asfalt, než přišlo naše oblíbené ripio, šotolina. Tentokrát i s nemilosrdným stoupáním, ale o to milosrdnějšími řidiči, kteří se nás snažili objíždět pomalu, hecovat nás do kopce a jedni nám dokonce dali čokoládu „para energia“. Do budoucna plánují vyasfaltovat celou cestu z Puerto Montt až na jih, ale při jejich tempu je to závazek při nejmenším na 10 let, a tak se nám neustále střídají úseky zpevněné s těmi nezpevněnými. I tento den jsme do cíle dojely hladce. V kempu prodávali místní lahvové pivo, čemuž jsme jako Češky nemohly odolat. Majitel nám k němu dal i skleničky, že prý kvůli bublinkám je to lepší pít z nich. Asi nikdy nezažil bublinky v pivu, protože v tomhle jich bylo méně než v jemně perlivé vodě, nicméně nám chutnalo a velice rychle nám po něm ztěžkly nohy. Jinak ani oficiální kemp vám nezaručí klidnou sobotní noc, naštěstí tentokrát pouštěli místní lidovou hudbu, což bylo alespoň pro uši příjemnější, spánek se však dostavil až po „koncertu“.

Čtvrtý den na kole už bylo znát, že se pomalu, ale jistě vracíme do kondice. Při pohledu na kopec se nám už netřásla kolena, jen ten zadek pořád trochu bolel. Ono taky nová kožená sedla a každodenní brutální masáž sedacích hrbolů, procesu zvykání sedacích partií moc nepřidávají. Ale jely jsme, to bylo hlavní.

V přístavním městě Hornopirén se to hemžilo turisty, proto jsme nebyly ani tak překvapené, že kemp s nejlepšími recenzemi byl plně obsazen. Ale vlastně nám to ani tolik nevadilo, protože byl celkem vzdálený od přístavu, kde jsme potřebovaly být následujícího rána co nejdříve. Náhodou jsme tedy narazily na krásné tábořiště u řeky. Vlastně spíš bylo krásné to místo, než kemp samotný. Jen jsme sjely k modře průzračné řece, přispěchal za námi chlap ve středních letech v modré šusťákovce a půllitry na očích. „Můžeme tu kempovat?“ ptám se. „Jo.“ „A teče tady teplá voda?“ „Jo.“ Netrpělivě nás hypnotizoval očima a svíral přitom ledvinku, kterou měl kolem pasu. „A kolik to stojí?“ „5000 CLP na osobu. Daly jsme mu teda 10 000 pesos = 270Kč a v tu ránu byl pryč. Postavily jsme stan a já jsem šla omrknout tu „teplou“ sprchu. Prostor sprchy se dal zavřít jedině omotáním provázku kolem hřebíku, vana sprchy byla narezlá a trochu se kolíbala, na jedné stěně spřádali pavouci své sítě, na druhé si lebedili slimáci, na hadici sprchy chyběla hlavice a „teplá“ tekla zřejmě přímo z řeky. O toaletách by mohla vyprávět Káťa, kterou zrovna ten den chytla běhavka, já chodila raději za stan. Ale na jednu noc se to přežít dalo.

Zatím jsme pořád vstávaly se svítáním, asi v 7:45, jenže následujícího rána jsme tou dobou chtěly již vyrážet směrem ke kanceláři lodní společnosti Somarco, kde jsme doufaly v koupi lístku na co nejbližší termín. Z Hornopirénu není totiž jiného úniku než lodí a lístky na ni se doporučuje rezervovat dopředu, zvlášť v hlavní sezóně, která běží od půlky prosince do konce února, protože i když jezdí denně tři lodě, bývá plno, jenže to nám nějak nešlo. Nařídily jsme si budík na 6:00, ze spacáku se vyhrabaly v 6:45 a v 7:50 jsme už jako první stepovaly před kanceláří. Měla otevírat v 8:00, ale jsme v Chile. Madam dorazila v 8:20 a v 8:50 jsem už vítězoslavně opouštěla „budovu“ s lístkem na 10:00 toho dne do Caleta Gonzalo. V takové štěstí jsme ani nedoufaly. Káťa celou dobu čekala venku u kol a jak bývá přes den víc než 20°C, rána jsou dost chladná, takže byla chudák pěkně promrzlá. V přístavu se dala zima už i do mě, navlékly jsme dlouhé kalhoty, mikinu a bundu a takhle nabalené jsme seděly i na lodi, i když venku dávno svítilo sluníčko. Plavba zátokou byla mnohem krásnější, než nás vůbec napadlo. Zelené kopce tyčící se nad fjordem střídala holá skaliska se zbytky sněhu či ledu v zastíněných štěrbinách nebo vodopády řítící se téměř kolmo k hladině moře. Po několika hodinách mě napadlo podívat se do mapy, kde už tak asi jsme. Zamrazilo mě. Krve by se ve mně nedořezal. Nechtěla jsme věřit svým očím. Nechtěla jsem to ani říkat Kátě. Za několik málo minut jsme měly přistávat v Leptepů, odkud vede cesta 10km do přístavu Velký fjord, kde pokračuje druhá loď do cílové stanice Caleta Gonzalo. Z Hornopirénu jezdí dva druhy lodí, levnější a komerční, dražší. Ta dražší jede durch až do Caleta Gonzalo, jenže ta levnější, ta naše, to očividně bere zkratkou s vloženým úsekem silnice. Jenže takhle se mi to poskládalo až teď. Nikdo nám nic neřekl, ani madam u přepážky Somarco mě nevarovala, že si mezi loděmi budeme muset dát menší závod s časem. Káťa na mě nevěřícně kouká. Na lodi jsem narazila na „tlouštíka“, cyklistu, který s námi nocoval v tábořišti hrůzy a ptám se ho: „ Teď musíme jet na kole?“ a on „ Jo, ale je to jen 10km, ale je to ripio“ JEN 10 km „A kolik na to máme času?“ „Půl hodiny,“ odpoví klidně. Půl hodiny…normálně jezdíme po šotolině tak 12-14km za hodinu, když je to rovinka, to jsme v …. Mé přemýšlení si zřejmě vykládá tak, že mu nerozumím a tak dodáva „30 minut“ „Jo, já ti rozumím,“ odpovím mu zřejmě celá bledá, protože mě uklidňuje: „ Ale můžeš si dát brašny do autobusu, kterej veze pěšáky, myslím, že je to dobrý nápad.“ „Jo, tak muchas gracias.“ Běžím za Káťou o všem ji informovat. Rychle se snažíme dostat ke kolům, strháváme ze sebe mikiny, bundy, kalhoty měníme za kraťasy, cennosti házíme do batohu, batoh na záda. Loď přistála. Rychle ven. Autobus. Tlouštík se zdráhá do něj dát svoje brašny, prý co kdyby to nestihl, přišel by pak o všechno. Čas běží. Co budeme dělat? Řidič autobusu už se natahuje jako chobotnice po našich brašnách a obmotává je svými chapadly. Je rozhodnuto. A teď to už fakt musíme stihnout. Předjíždíme tlouštíka v prvním kopci, dojíždíme kluky, co vyrazily jako první, nevnímáme odlítávající kamínky, nevnímáme žízeň, ani ten dusivý prach od projíždějících aut, ženeme se dopředu jako při opravdovém závodě. V cíli na nás čekají brašny a vysmátý řidič. „Tak co, dobrá cesta?“ směje se. „Skvělá,“ odpovídáme zadýchaně a ještě jednou děkujeme. Až na lodi nám došlo, že nás ani zadek nebolel.

V přístavu v Caleta Gonzalo bylo rušno, připlouvající pěšáci se rychle řadili u silnice se zdviženým palcem. Ale nevypadalo to, že by byli úspěšní, přesto, že někteří vyloženě škemrali. Někdy batůžkářům závidíme, že to mají jednodušší s transportem nebo že můžou mít všechny věci vždycky u sebe, ale tohle jsou ty chvíle, kdy bychom byly nerady v jejich kůži.

Projížděly jsme národním parkem Pumalín, vychutnávaly si novou atmosféru zalesněných srázů, zpěvu ptáků a zurčících potoků. V parku je zřízeno několik kempů a mimo ně se horko těžko stanuje, protože cesta je lemovaná neprostupnou vegetací. Kempy jsou sice jen základně vybavené, ale jsou na tak krásných místech, že lákají k přenocování.

Blížily jsme se k městečku Chaitén, kde jsme se musely z nostalgie zastavit u přístavu, kde tehdy vládla tísnivá atmosféra. Všichni zahraniční turisté sledovali zprávy, rezervovaly letadla domů a nikdo netušil, co bude. I dnes na nás padla zvláštní nálada, tak jsme jen rychle nakoupily a uháněly dál. Krásná příroda brzy zahnala naše chmury.

Předpověď hlásila mírný déšť, ale nejsme přece z cukru, to dáme. První hodinu jsme jely v kraťasech a nepromokavé bundě. Déšť zesílil. Navlékly jsme i nepromokavé kalhoty a na boty natáhly igelitové návleky ještě z Japonska. Zpočátku se to ještě dalo, ale jak přišlo sedmi kilometrové stoupání, začaly jsme se topit ve vlastním potu. Kalhoty se přicucly k nohám a bránily jim ve šlapání. Cítily jsme, jak nám čůrky potu stékají po celém těle. Vyhlížely jsme vrchol kopce, který se zdál tak strašně daleko. Cesta dolů ale nebyla o nic příjemnější, tělo už nezahřívala vydaná energie, pot rychle vychladl teplota v našem „vakuu“ začala rapidně klesat. Do Villa Santa Lucia jsme dojely zkřehlé na kost. V jediném kempu ve vesnici se k našemu překvapení zrovna balil tlouštík, déšť ustával, tak že prý vyrazí dál. Klame tělem, kluk jedem ušatá, někde nám musel ujet. My jsme se už nikam nehrnuly, zajímalo nás jen to, jestli v kempu teče teplá voda. Tekla.

Do Futaleufú, posledního chilského města, než překročíme hranice do Argentiny, nám chybělo asi 77km. Těchto 77km pojedeme už potřetí. Poprvé jsme ho jely s nadějí, že překročíme do naší oblíbené Argentiny, podruhé, cestou zpět, se zklamáním, že nám uzavřely hranice a tentokrát, snad naposledy, s vidinou konce „tenkrát“ a začátku něčeho nového. Pozdravily jsme jezero Yelcho, které nám už tenkrát přirostlo k srdci, a znovu a znovu obdivovaly krajinu, kterou jsme už viděly dřív, ale stále nás překvapovala něčím novým. Nejnovější ale asi byl stav ripia po 40 kilometrech. Přes celou šíři cesty se táhly vlnky. Jednou jsme šláply, třikrát nadskočily a takhle stále dokola. Na slunci bylo přes 30°C, stín nikde, okořeněné prachem od projíždějících aut jsme se cítily jako na pipigrilu. Pomaličku jsme otáčely nožičkama, kůžička nám začala tmavnout a udělaly se nám slušné puchýře. Myslely jsme, že nedojedeme. Ale přece už potřebujeme ukončit tuto kapitolu, skončit s „tenkrát“, překročit hranice, otočit list.