Argentina 1 -2023

Futaleufú – Icalma

25. 2 . 2023 – 15. 3. 2023

856,5km

Cesta je cíl

Pokud sledujete naši „aktuální polohu“, možná si občas říkáte, kudy to ty holky zase jedou. Pokud ji nesledujete, prozradím vám, že ač jsme na cestě už přes měsíc a v nohách máme více jak 1300km, od bodu A, čili od Puerto Montt, jsme se zase tolik vzdálily. Naším cílem není, a vlastně ani nikdy nebylo, dojet co nejkratší a nejpohodlnější cestou do bodu B. Navíc tentokrát ani samy nevíme, kde přesně ten bod B leží. Samozřejmě by bylo úžasné dát si vítězný taneček jednou nohou na severní polokouli a druhou na jižní neboli stát na rovníku, ale kam dojedeme, tam dojedeme. Cílem je cesta samotná, užít si každý den, a protože k těm nejlepším věcem v životě většinou nevede přímá cesta bez překážek, i ta naše je klikatá a často hrbolatá.

Jako had sunoucí se do své nory plazila se fronta lidí do budovy chilské celnice. Had strnul. Vypadl proud. „Kolikátýho je dneska?“ ptám se Káti, zatímco si znuděně listuji pasem. „Dvacátýho pátýho,“ odpoví klidně. „Tak to je dobrá náhoda, na den přesně jsme před třemi lety opouštěly Argentinu,“ na důkaz ukazuji staré výstupní razítko. Zářivky se rozzářily a s nimi i naděje, že se plaz dá znovu do pohybu. Místo toho ale zatím jen napjatě vyčkává. Placaté monitory značky Lenovo na úředních stolech působí moderně, o počítačích skrytých v nich se rozhodně nedá říct to samé. Systém se ne a ne vzpamatovat. Tentokrát to bylo asi přespříliš i na jinak laxní chilskou náturu. Celníci nervózně přešlapovali, poklepávali prstem a silou vůle se snažili situaci urychlit. No konečně! Štempl v pase, máme jít k další přepážce, kde ostatní ukazují nějaké papíry od svých vozidel. „Ale my jsme na kole a chceme do Argentiny,“ vysvětluji úřednici, které moc nerozumím. Ona mi na oplátku ukazuje nějaký dokument, který po nás chce. „Ne nic takového nemáme, ty kola jsou z Čech.“ Vzdává to s námi a pouští nás dál. Na argentinské straně naopak panuje rozverná nálada. U vchodu nám dávají nějaký kousek papírku, na který propiskou napsali, že jsme dvě a máme kolo. Celníka uvnitř zajímá, kam máme namířeno. „Do Bariloche,“ odpovím první, co mě napadne. „Do Bariloche,hmm…a kde budete spát?“ Touhle otázkou mě trochu zaskočil. „V kempu,“ nedám se. „V kempu,hmm…a jak se ten kemp jmenuje?“ Cože? Na to jsme se zatím fakt nekoukaly. Nenapadal mě žádný název. Nenapadalo mě vůbec nic. „Nevím,“ přiznám se a s pokrčením ramen čekám, co z toho bude. „Nevím,hmm…“ krčí rameny a směje se. Něco píše do počítače, asi zná kempy v Bariloche, a posílá nás k druhému okénku, kde je i rentgen zavazadel. Mezi zeměmi se nesmí převážet nic živočišného nebo rostlinného původu. My jsme pro jistotu všechno jídlo snědly. Slečna na nás koukne, vezme si od nás ten proužek papíru, orazítkuje ho a posílá nás vstříc našemu osudu. „To je všechno?“ divím se. „Jo.“ „A razítko do pasu?“ „ Teď už se dává jen na vozidlo,“ odpoví jako by bylo nad slunce jasné, že ten cár papíru je mnohem důležitější než cestovní pas. Teď abychom ten „nejsvatější dokument“ střežily jako oko v hlavě.

Jedna z recenzí k tomuto hraničnímu přechodu zněla: „Z chilské strany krásný asfalt, ale Argentina by se měla stydět za tak otřesné ripio.“ Iluze jsme si proto nedělaly. Smířeně jsme hledaly cestu nejmenšího odporu mezi kameny a vlnkami.

Krajina z druhé strany pohoří dělící Chile od Argentiny se rázem proměnila. Bujná zelená vegetace přešla v rozsáhlé louky suché žluté trávy s více či méně porostlými kopci v pozadí. Dlouhé desítky kilometrů jsme se táhly neosídlenou pustinou, než jsme narazily na asfalt a záhy dojely do Trevelinu, prvního městečka. „Jsme pořád v Argentině?“ ptám se Káti v úžasu. Domy, normální zděné nebo cihlové. Žádné chatrče stlučené z čehokoli, co se našlo, ale opravdové domy! Káťa je tak fascinovaná, že mi ani neodpoví. Za to se ke slovu začal hlásit žaludek. Sjely jsme k supermarketu místního řetězce La Anonima. Nejdřív jsme musely ale zkontrolovat, zda se dá platit kartou. Jediná hotovost, kterou jsme měly, bylo zbylých 6000 pesos z minule, kterým ovšem za pouhé tři roky klesla hodnota na polovinu, a teď jsme si je šetřily na kemp. Karty brali. Vešla jsem do obchodu a s dětskou zvědavostí prohlížela zboží v každém regálu. Takový výběr a hlavně to pečivo! Věčně tvrdé chilské žemle nám už lezly krkem. U pokladny jsem hrdě vytáhla platební kartu. „ Váš pas, prosím,“ zaskočila mě jinak příjemná prodavačka. Ten byl samozřejmě ukryt v brašně na kole, venku, kde čekala Káťa. Úplně jsem zapomněla, že v Argentině při platbě kartou požadují průkaz totožnosti a to jak od místních, tak od turistů. Trapas. Naštěstí Argentinci také moc neřeší čas a rozhodně se nestresují, takže jsem si v klidu mohla dojít pro doklad.

Pár slov k argentinskému pesu. Tato měna zřejmě nejrychleji ze všech měn ztrácí na hodnotě. V roce 1992 bylo 1 argentinské peso rovno jednomu dolaru, dnes je jeden dolar 188 pesos. Proto jsou Argentinci lační dolarů, stabilní měny, a na „černém“ trhu vám za tzv. blue dolar dají téměř jednou tolik, asi 370 pesos, takže pak je pro vás všechno jakoby za půlku. K tomuto magickému kurzu se můžete dostat i legální cestou a stačí vám k tomu české koruny. Přes Western Union (WU) se dají poslat peníze do Argentiny a za 1000 pesos zaplatíte místo oficiálních 117 Kč pouze 61 Kč. Převod proběhne hned, vy jen musíte navštívit pobočku Western Union, kde vám peníze vydají. Platit kartou se tedy nevyplatí a výběry z bankomatu jsou vůbec nejhorší vzhledem k poplatkům.

První nákup nás tedy nevyšel vůbec levně, ale něco jíst musíme. Už v Chile jsme si poslaly do WU 3000 Kč, jenže pobočky nejsou v každém městě, tak jsme pro hotovost musely pokračovat dál do Esquel. Projíždět Trevelinem bylo jako za trest, všude voněly pekárny nebo nás lákaly otevřené zmrzlinárny či kavárny. Sliny se nám sbíhaly, jenže jsme neměly za co si ty dobroty koupit. Nezbývalo než předstírat, že nic nevidíme.

Byly jsme už celkem unavené, ale ty peníze jsme prostě potřebovaly, děj se co děj, i když byl Esquel mimo naši trasu, i když jsme si tím zajely 50km. Akorát že byla sobota. To jsme tehdy ještě netušily, jak přesně WU funguje. V kiosku, kde jsme chtěly peníze vybrat, nám sympatický klučina s černě nalakovanými nehty smutně sdělil, že nám může peníze vydat až v pondělí odpoledne. Ale dal nám tip, že v La Anonima by nám mohli vyměnit dolary. Už nám docházely síly a moc se nám to nezdálo, ale jely jsme tam. V La Anonima samozřejmě nic neměnili. Paní vedoucí mi pak stranou s lišáckým úsměvem a tlumeným hlasem vysvětlovala, kde mi peníze za výhodný kurz vymění. Popravdě jsem jí rozuměla asi polovinu instrukcí a už jsem si připadala jako v pohádce O kohoutkovi a slepičce, takže jsme se s Káťou shodly, že lov argentinských pesos necháme na další den. Jely jsme do kempu, doufajíc, že na něj snad máme. „Jen jednu noc?“ diví se provozní. Ale co, tak to zkusím, dodávala jsem si odvahu. „No, my na víc nemáme,“ řeknu sklesle a pokrčuji: „ Nevíte náhodou, kde by se daly vyměnit dolary?“ Provozní houkne na manžela: „Holky by potřebovaly pesa, nemůžeme jim pomoct?“ „Běžte si postavit stan a já zatím zavolám šéfovi,“ odpoví chlap jak hora. Takovou odpověď jsem teda nečekala. Asi za 15 minut dorazí vyvoněný šéfík v tílku s knírkem a hranatými brýlemi. Obchod probíhá v soukromí. Znalecky prohlédne mou stodolarovku a se spokojeným výrazem mi za ni nabídne 37 000 pesos. Společně jsme se zasmáli, že mi za jednu bankovku dal 37 jejich. Nejvyšší hodnota je totiž 1000 pesos. „A pokud budete potřebovat vyměnit víc, dejte vědět,“ řekne na rozloučenou. Bylo to až podezřele snadné. Napadlo nás, jestli nejsou ty peníze padělané. Hned ráno jsme se to rozhodly otestovat ve městě.

Jestli se nám líbil Trevelin, tak Esquel byl ještě o úroveň nad ním. Čisté ulice, zářivé výlohy, zboží všeho druhu, kavárny, bary, restaurace, pekárny, uprostřed park s dětským hřištěm, přátelská atmosféra. Nakoupily jsme, co jsme potřebovaly, a nad penězi se nikdo nepozastavil. Takže jsou asi pravé. Než čekat až do pondělního odpoledne na WU, to radši u šéfíka ještě vyměníme 200 dolarů a budeme mít na dlouho vystaráno. S provozním jsem dohodla obchod a on nás mezitím poslal k laguně Zeta nedaleko kempu. Ještěže jsme byly nalehko, vedl tam šílený krpál. Písčitá cesta borovicovým lesem nás zavedla až k laguně. Nebyla modrá, jak jsme si ji představovaly, ale v objetí hor vyzývala k zastavení a rozjímání.

Následující den, odpočaté a s doslova narvanými peněženkami, jsme mohly už konečně jet dál. Chystaly jsme se do národního parku Los Alerces. Čekaly jsme, že na odbočce za městem budeme pokračovat po šotolině, ale dál vedl asfalt. Asi i díky němu nám přišlo dlouhé stoupání jako nic. Ze všech stran na nás z výšky hleděly majestátné hory a v údolí začalo vykukovat obrovské jezero. Nebe bez mráčku, vzduch byl prosycen vůní jehličnanů a naši mysl i tělo začala zaplavovat čistá radost. Blížily jsme se ke vstupu do parku, kde jsme s tou šotolí už vážně počítaly. Zaplatily jsme vstup 3500 pesos, což je přesně 3,5x víc než platí Argentinci, a pokračovaly dál překvapivě po asfaltu. Co chvíli jsme stavěly, abychom pořídily další a další snímek. Ve finále jsou všechny dost podobné, ale v tu chvíli se nám zdálo, že z nového úhlu je pohled na krajinu ještě lepší. Vůbec jsme neřešily čas.

„To je divný, že jedeme pořád po asfaltu,“ nadhodila jsem Kátě při jedné ze svačinových pauz. „Tak třeba už ten asfalt udělaly v celým parku, protože tenhle je jasně novej, někde nemaj ještě ani domalovaný krajnice,“ odpoví a přitom doluje z obalu další kulatou sušenku s jahodovou náplní. „Tak jestli tady ty free kempy zrušili a z peněz, který teď vydělaj na těch oficiálních, vybudovali asfalt, tak mi nevadí, že budeme platit za spaní, lepší než chroupat prach,“ uvažuju nad svými ovesnými sušenkami s kakaem. „FIN DEL PAVIMENTO“ naše oblíbená cedule. Ano, konec zpevnění, tedy asfaltu, na sebe nenechal dlouho čekat, takže jsme nakonec ten bordel zase chroupaly. Většina řidičů nás ale předjížděla pomalu. Jeden až moc. Starší chlapík se smrtí v očích a vysmátou spolujezdkyní v dodávce přibližně stejného data výroby, to valil sotva 20 km/h z kopce! Tomu se za kočárem teda prášilo, předjet se nedal, když jsme mu daly náskok, stejně jsme ho zase dojely a dusily se. Než si dal konečně i on svačinovou pauzu, určitě měl něco lepšího než sušenky, ale pro nás bylo důležité, že jsme mohly zase volně dýchat. Bylo jasno a slunce nás ždímalo, poslední kilometry do kempu byly opět na doraz. Národní park Los Alerces nese jméno nejstarších stromů na světě, Alerce, vyskytujících se pouze na jihozápadě And. Ironií je, že po svých se dostanete pouze k dvěma zástupcům tohoto druhu. Chcete vidět víc? Zaplaťte si výlet lodí hlouběji do parku. My jsme měly pocit, že jsme toho zaplatily už dost a navíc jeden z exemplářů roste asi 5km od kempu. Takže proč si po náročném dni nedat ještě procházku. Z kempu vedla úzká cestička podél řeky hustým lesem ústící na ripiu. Naivně jsme si myslely, že se po té šotolině jenom na kole jede špatně, ale ani ta chůze nebyla žádná sláva. Přes závěsnou lávku jsme se pak dostaly na druhý břeh, do další části parku. Třistaletý strom, v domorodém jazyce Lahuán, jsme málem přešly. Fitzroya cypřišovitá je totiž mimo jiné nejpomaleji rostoucí strom, takže přes svůj vysoký věk není vůbec velký, asi jako naše smrky.

Kulturní zážitek jsme spláchly jedním točeným v kiosku u lávky. Káťa měla černé, já světlé a obě bez pěny. Každopádně to nebyl zrovna nejlepší nápad, nohy nás pod tíhou alkoholu málem nedonesly zpátky do kempu.

Druhá půlka národního parku nám už přišla poněkud nudná, sice jsme míjely další ohromné jezero, ale přes nepropustné houští na něj nebylo ani moc vidět.

Káťa už odpočítávala kilometry na zvlněné šotoli, po níž nás měly čekat už jen tři asfaltové kopečky a pak sjezd až do kempu. Než jsme se ale dohrabaly na asfalt, zase začalo pěkně pražit. První kopec za námi, utíráme pot z čela a jedeme dál. Z boční ulice vyjíždí bílý Wolksvagen Amarok, v těchto končinách typické větší auto s korbou. Jede strašně pomalu a za chvíli sjíždí ke krajnici. „Bože, co to je za pitomce,“ říkám si v duchu. Zastavuje. Předjíždím ho a zdravím. Odpoví a ještě se na něco ptá. Byla jsem tak rychlá, že jsem ho pořádně neslyšela, tak jsem jela dál. Dojíždí mě, zpomaluje, stahuje okénko. „Kam jedete?“ ptá se. „Do Epuyén.“ „A nechcete vzít do El Bolsón?“ pořád jede vedle mě. „To je dobrý, děkujeme,“ odmítám ho, on nám přeje šťastnou cestu a odjíždí. Kdyby foukalo nebo pršelo, tak neodmítnu, ale věřím, že na takovou pomoc máme ještě snad čas. Dojíždí mě Káťa. „Co chtěl?“ zajímá ji. „Že by nás vzal do Bolsónu, ale odmítla jsem ho, nevadí?“ „Ne, je krásně, dobře to jede, kdyby nabízel Bariloche, tak to bych zvažovala, ale takhle by to bylo zbytečný,“ zařadí se za mě, šlapeme dál. Druhý kopec. „Ty jo, to slunce má ale sílu, co?“ Káťa vytahuje na kopci snad už potřetí tenhle den opalovací krém. „Strašnou, ale už jen jedno stoupání a pak už to bude dobrý.“ Třetí kopec. Nekonečná rovina. Protivítr jako prase!! Vysoké hory nalevo i napravo. Žádná zatáčka, žádná vidina konce. Není divu, že tudy proudí vichr, jako když se udělá dírka do nafouknutého balónku. S hlavou skloněnou si razím cestu vpřed a nemám odvahu se ani ohlédnout, kde je Káťa, ta bude nadávat. Pořád mi vrtá hlavou, kde je sakra to klesání, vždyť to mělo být už jen dolů. Zastavuji u cedule hlásící, že za 500m bude hlavní silnice, to by snad už měl být zlom. Doplním si vodu z velké lahve na rámu do malé na řidítkách a sedám si do svahu za krajnicí. Za chvíli přijíždí Káťa. „Já myslela, že má bejt kopec dolů a tady je rovina, že člověk nevidí ani na konec a ten zasr…. vítr!“ zanadává si. „Já vím, taky jsme to nečekala, ale teď už by to fakt mělo bejt jen dolů,“ snažím se ji uklidnit. „To je určitě proto, že jsme odmítly ten odvoz,“ říká už pobaveně. Zatnuly jsme zuby a spustily se z kopce, musely jsme šlapat, aby to vůbec jelo, ale čím víc jsme se blížily do údolí, tím vítr slábl. Dojely jsme do kempu, který provozuje mladý klučina. Za 50 Kč na osobu jsme měly wifi, teplou sprchu, zásuvku a osvětlení u stanu a samozřejmě i gril. Argentinci milují grilování. Ve svém mini obchůdku měl klučina podobně příznivé ceny, koupily jsme tácek zákusků a na posezení ho ztrestaly.

Po hlavní silnici č. 40 jsme pokračovaly na Bolsón. Provoz byl šílený, silnice úzká, nic příjemného. Když jelo něco proti nám, hned jsme uskakovaly raději za krajnici, do kamínků. Vyčerpávalo nás to a nebavilo. Káťa chtěla dojet někam 30km za Bolsón, ale po tomhle si to rychle rozmyslela. Zajely jsme do La Anonima a já jsem šla nakoupit. S vidinou, že je teprve poledne a už nikam nepojedeme, jsem se rozšoupla. Kromě tradičních těstovin, tuňáka, sušenek a chleba jsem přibalila avokádo, banány, brambůrky, oříšky, pivo, limonádu, kakao v tetrapaku s brčkem a tácek sladkého pečiva. Přinesla jsem to všechno ke kolům, kde Káťa vybírala v telefonu nocleh. „Tak jsem vymyslela, že bychom mohly dát ještě 20 km………“ Dál jsem ji ani nevnímala a s plnýma rukama jídla, které se nám sotva vejde do brašen, jsem na ni zírala. „S touhle hromadou jídla já už nikam nejedu,“ rezolutně odmítám její nápad. Naštěstí nic nenamítala, našly jsme nejlevnější kemp ve městě a jely tam. Nebylo moc hodin a svítilo sluníčko, ideální podmínky pro praní. Jenže jsme vypraly, všechno snědly a vypily, zavolaly domů a pořád bylo málo hodin. O Bolsónu se říká, že je to takové hippies město, šly jsme to teda omrknout. Snad na každé křižovatce, když svítila červená, probíhalo žonglérské představení. Jednou s kuželkami, podruhé s balónky nebo i s míčem. A rychle vybrat peníze, než skočí zelená. Po městě se potulovalo i dost vyžilých poutníků s rozervanými batohy. Ale popravdě nás atmosféra města nějak neoslovila. Mnohem víc se nám líbil holčičí fotbal na prašném hřišti, na který přísně dohlížela zubatá skaliska z povzdálí.

Z Bolsónu jsme měly možnost si na chvíli odpočinout od provozu a jet po vedlejší silnici s cyklopruhem. Ale jak už to tak bývá, bylo to samozřejmě delší cestou, za to horší. Ale bezpečnost na prvním místě. Asfalt s cyklopruhem velmi brzy přešel v šeredné ripio, ale tentokrát to bylo opravdu ošklivé, samé kameny velikosti pěsti. „Tak aspoň tu není provoz a nejsme zase celé zaprášené,“ povzbuzovaly jsme se. Nakonec se nad námi i ten kámen slitoval a finální sjezd zpět na „čtyřicítku“, jsme si užily.

Pořád jsme byly v oblastech národních parků a od covidu Argentinci kempování na divoko v takových místech strašně zpřísnili. Když ranger v noci probudí řidiče, aby přejel do oficiálního kempu, není to pro něj určitě tak nepříjemné, jako by to bylo pro nás na kole, proto jsme raději ani nepokoušely štěstí a snažily se vybírat aspoň ty nejlevnější.

Kemp v raftařské oblasti Río Villegas vlastnila postarší silnější dáma s brašničkou přes rameno, generálka od pohledu. „A teče tady teplá voda?“ Zakroutila dlaní doleva doprava: „ Teď ne, až později odpoledne,“ odpoví nakonec. Takže neteče, to je jasný. „To nevadí, stejně je vedro,“ mávnu nad tím rukou. „A je tu wifi?“ „Ne.“ Ukazuje mi dvě místa, ze kterých si mám vybrat, přestože v kempu je míst mnohem víc. Ale to taky nevadí. Utře nám stoleček, zkásne peníze a doporučí výlet k piletonu (místo na řece, kde je voda hlubší než obvykle a proud naopak slabší, místo vhodné na koupání), kam chodí „todo el mundo“, celý svět. A pak si jde sednout před umývárky, hlídat, aby jí tam nechodilo todo el mundo, ale jen hosté kempu. Postavíme stan a vydáváme se k piletonu. Hned za hranicí kempu se nestačíme divit. Je tam totiž další, s teplou sprchou a wifi. Proto nás určitě, baba, nenechala chodit po kempu a rovnou nám dala vybrat ze dvou nejbližších míst, ale co už. Zanedlouho dojdeme na parkoviště plné aut, nekecala, todo el mundo. Pokračujeme lesní cestičkou plnou suché hlíny. Máme sandále a za chvíli slušné blátíčko mezi prsty. Cesta se zvedá nad řeku, k níž teď vede příkrý sráz. Čekáme, co přijde. Najednou stojíme nad obrovským tmavě modrým okem s bledou skvrnkou tvořenou vymletou skálou do tvaru přírodního bazénku. Takhle uprostřed lesa to vypadalo jako malý ráj. Na úzkou kamínkovitou plážičku u vody vedly dřevěné schody. Plážička byla plná lidí, slunečníků, lehátek a židliček a v oku se koupaly desítky lidí. Taky bychom se možná koupaly, když bychom měly plavky na sobě a ne v batohu. Tady totiž nebylo možné převléknout se tak, aby „celý svět“ neviděl náš holý zadek. „Tak si dáš místo ledový řeky ledovou sprchu,“ snaží se mě Káťa rozesmát. Byla studená, ta sprcha, jak jsme si myslely, ale bylo pořád teplo, tak se to dalo přežít. Ale abychom paní generálové nekřivdily, asi hodinu po otužovací koupeli začala téct teplá. A tekla jak ve sprše, tak v umyvadle z toho jediného kohoutku, který tam byl. A tekla i ráno, když jsme toužily po studené vodě na cestu.

Pomalu jsme se blížily do Bariloche, populární destinace turistů i horolezců. V samotném městě je zvýšená kriminalita, v aplikaci iOverlander jsou zakreslená přímo místa, kde se vykrádají auta. Naštěstí pro nás začíná trek, který máme v plánu podniknout, v nedaleké vesnici Villa Los Coihues. Byl pátek a na sobotu i neděli, na rozdíl od pondělí, hlásili dobré počasí. Chtěly jsme trek uskutečnit s přespáním v horách, čemuž dobré počasí přes víkend nahrávalo, ale nakonec jsme vzhledem k únavě a nějakému zařizování nápad přehodnotily a rozhodly se dát si celou trasu jen v neděli.

Pět minut od kempu se nacházela autobusová zastávka do města, což bylo příhodné, protože na kole do „nebezpečného“ Bariloche se nám vážně nechtělo. „A kam řekneš řidičovi, že chceme?“ ptá se mě Káťa, která má ráda, když je všechno promyšlené. „Asi do centra,“ odpovím bez většího přemýšlení. Na zastávce s námi stojí víc lidí, a protože čekáme možná menší komplikace při komunikaci s šoférem, volíme taktiku „půjdeme radši jako poslední“. To nám překazí sympatická slečna s krosnou na zádech, která trvá na tom, že máme jít před ní. „Dos al centro, por favor,“ se zatajeným dechem a penězi v rukách čekám, co tajemná formule „dvakrát do centra, prosím“ udělá. „Jen kartou,“ zní odpověď zaneprázdněného řidiče, který zuřivě mačká tlačítko za každého cestujícího. Batůžkářka se nás ptá, zda máme kartu. „Jo, máme,“ usmějeme se na ni. Co bychom neměly, dokonce čtyři. Sedneme si na sedadla a já začnu alespoň jednu z nich lovit v dokladové peněžence. Už ji držím v ruce a koukám na terminál, kam ostatní přikládali karty. Bylo na něm „SUBE“ a nějaké logo. Začalo mi vrtat hlavou, jestli tou kartou vlastně mysleli opravdu platební, jak jsme si to vyložily my. Nedalo mi to a šla jsem se zeptat té slečny. Ta se jen smála, samozřejmě, že šlo o kartu na mhd, a tu my nemáme. A co teď, dívám se na slečnu tázavě, ta se jen dál potutelně usmívá. Tak asi nic no, jedeme teda na černo. Během šílené jízdy řidiče, který neřešil zatáčky nebo retardéry, jsme si všimly, že kdo nemá kartu, cizinci nebo sklerotici, ukecají někoho, kdo ji má, a dají mu za to hotovost. Cena je jednotná, 115 pesos, asi 7Kč. Tak třeba při zpáteční jízdě, kartu si vážně zřizovat nechceme.

Vystoupily jsme tam, kde se nám to podle mapy zamlouvalo. Čekalo nás podobné kolečko jako v Puerto Montt, sim karta, peníze, bomba, jídlo. V Claru jsme pořídily sim kartu podstatně rychleji než v Movistaru v Chile a dokonce jsme ani nepotřebovaly další telefon. Peníze na nás čekaly stále ve Western Union, uložené vydrží 30 dní, tak jsme je konečně vybraly, s bombou nás poslali na první dobrou do outdoorového obchodu a jídlo zařídila La Anonima. Teď jen zjistit, odkud jede autobus číslo 50 zase zpátky. Nutno dodat, že Bariloche je zatím možná největší město, které jsme navštívily. Ulice jsou tradičně uspořádané do mřížky, kde se střídají jednosměrky. A také je plné lákadel, kterým je těžké nepodlehnout, ale bylo dost hodin a my jsme se do setmění chtěly vrátit, na lákadla nebyl čas. Jen na jedno. Cukrárnu, kde nám poradili, kde najít zastávku autobusu. A když poradili, musely jsme přece udělat tržbu. Na zastávce jsme hodily psí oči na jednu paní, která jela stejným autobusem jako my, a ta za nás odpípala jízdné, ani peníze nechtěla. Takže jednou na černo a jednou zadarmo. Přesto, že nás ta sranda nic nestála, podruhé už bychom jet nemusely. Cesta trvala 40 minut, v autobuse nedýchatelno i přes otevřená okénka, kterými navíc lítal dovnitř prach při každém prudkém zabrzdění.

Na nejvyhlášenější trek, k refugio Frey, jsme se vydaly hned brzo ráno, asi v 8. Vycházely jsme v péřovkách, ale po půl hodině došlo na postupné svlékání. Prvních 10 km nebylo nějak zvlášť náročných, prašná cesta plná hlíny stoupala jen pozvolna, vedla chvíli lesem, chvíli bambusem nebo jiným roštím, výhled moc nebyl, tak nás nic nezdržovalo. Za to poslední 2 km jsme šly hodinu. Finální stoupání bylo dost ostré, hlínu vystřídaly balvany a suť, ale aspoň výhledu už nic nebránilo. Škrábaly jsme se nahoru občas i po čtyrech. Pod refugiem, v dolíku schovaná, horami obemknutá leží laguna Toncek. Když jsme dosáhly refugia, bylo zrovna pod mrakem a laguna byla taková nějaká. Káťa chtěla pokračovat k laguně Schmoll, která měla být pouhé 2km po rovině. Jenže jsme za boha nemohly najít cestu. Značená nebyla a všude kolem nás byly jen špičaté hory plné suti. Chvíli jsme se drápaly ještě o něco výš, než nám došlo, že po rovině žádná cesta vézt ani nemůže a do kaskadérských kousků mezi kamením se nám pouštět nechtělo. Slunce si mezitím zjednalo pořádek na obloze a vymetlo všechny mráčky, Toncek najednou hrál odstíny modré, což byla krásná cena útěchy za nenalezenou cestu. Nakonec bylo dobře, že jsme nešly dál, měly jsme co dělat, abychom došly zase zpátky. Kátě z vedra otekly nohy a narážela palci do špiček bot a já přímé slunce jinak než na kole špatně snáším. A co si budeme povídat, běžně si nedáváme 25km dlouhé výlety.

V pondělí přesně podle předpovědi pršelo. Po zkušenosti z Chile jsme si řekly, že v dešti jezdit nebudeme. Ve stanu se špatně suší promočené oblečení a ani fotky při zatažené obloze za nic nestojí. Naše zdrchané nohy po předešlém výšlapu rozhodnutí nikam se nehnat jedině uvítaly.

Z Bariloche vedou dvě možné cesty. Pokračovat po ruta kuarenta neboli silnice 40, vedoucí celou Argentinou (obdoba americké route 66), nebo menší, klidnou silnici, přecházející v ripio. Po konzultaci ve whatsAppové skupině cyklistů jedoucí Jižní Amerikou jsme se přiklonily k bezpečnější variantě, slibující zase jiné výhledy.

Bylo pořád trochu zataženo, ale na druhou stranu teplota na kolo akorát. Svištěly jsme po asfaltu jako střely, hnal nás strach, aby z těch mraků přeci jen nezačalo kapat. Místečko u řeky jsme našly právě včas, sotva jsme postavily stan, přihnala se přeháňka. A po ní první opravdová hygiena v řece, vzduch měl asi 17°C, ale po studené koupeli bylo dobře.

Pár set metrů před odbočkou na ripio za mnou vystartoval černobílý pes středního vzrůstu. Pelášil po druhé straně silnice za svodidly, a když jsem odbočila, odbočil taky. Myslela jsem, že půjde po mých nohách, i když něco takového se nám v Argentině doposud nestalo, ale předběhl mě a běžel dál, udržoval si náskok tak 20 metrů. „Běž domů, Puňťo,“ volám na něj. Ripio bylo příšerné, nebyla to ani šotol, jen kyprá hlína plná kamenů. Po dvou kilometrech zastavuji. „Co je?“ ptá se Káťa. „Nic,“ odseknu. Pak jsem si to rozmyslela. „Štve mě helma, nějak mi nedrží. To ripio je strašný. V piksle na odpadky mi rachtá konzerva od tuňáka a do toho ten pes, ať jde domů. Nemám asi svůj den.“ „Mně se taky jede špatně, ale to bude dobrý, uvidíš,“ chlácholí mě. Ujedeme zase pár kilometrů a dáváme pauzu. Pes čeká opodál. Když projede auto, okamžitě za ním běží jako o závod, když mu ujede, vrátí se na své místo a čeká. Dosvačíme a uvědomíme si, že máme vlastně 1000km. Do ripia, které se už zlepšilo, půjde tisícovka krásně nakreslit a v pozadí bude i hora. Dáme se do práce. Pes pořád čeká. Rozjedeme se a on zase několik metrů před námi. Snažím se ho neřešit, ale už by se měl vrátit domů. Přichází stoupání. Prudké a dlouhé. V půlce zastavujeme a pes si sedne kousek od nás. Proč se nás tak drží? „Možná bychom měly zkusit zastavit nějaké auto, ať ho odvezou zpátky,“ navrhuju Kátě. „Tak snad nějaké pojede,“ odvětí. Provoz fakt moc nebyl. Posilněné dalšími sušenkami vyrazíme porazit kopec. Krajina je tu opravdu jiná, už nám nedělají společnost hory, ale spíš skály. Tím, jak je vítr opracoval do všemožných tvarů, působí jako naše pískovce, ale jsou spíš směsí hlíny a nějaké horniny. Občas nám některé z nich připomínají celé hrady. Pořádně si to však vychutnáváme až na kopci. Pes stále s námi. „Musí mít žízeň,“ míní Káťa. Do víka od piksly mu naléváme vodu. Trochu si dá, ale asi zas takovou žízeň nemá. Všimly jsme si, že na přezce žlutého obojku má něco vyrytého. Chaco a číslo. „Takže se jmenuje Chaco,“ hlásím Kátě, zatímco drbu nezbedu. „A možná to číslo je číslo na majitele,“ hádám. Zkoušíme mu dávat sušenku, uběhl s námi 20km a nastoupal skoro 1000m. Snědl dvě, víc nechtěl. Konečně jede kolem auto. Okamžitě ho zastavuji a líčím mu celou situaci. „Jo, to je telefonní číslo, ale tady není signál,“ odpoví mi chlapík. Bože, to já přece vím, vem ho do auta a odvez zpátky. Akorát si to číslo vyfotil a jel dál. „Do vesnice to je ještě 30 kilometrů, to nemůže dát,“ naléhá na mě Káťa. „Musí, nic jinýho mu nezbývá.“ Z kopce dolů ujíždím Chacovi, který ale pořád běží. Vím, že na něj dole počkáme, už za něj cítíme zodpovědnost. Pod nejprudším sešupem zastavím. Dojíždí mě Káťa se slzami na krajíčku. „On byl tak bezradnej, když si ho předjela, bylo vidět, že strašně chce, ale nemůže rychlejc, pak jsem ho předjela i já…“ Za chvíli dobíhá Chaco a už se cpe zas před nás. To je náš kluk. Ještě pár kilometrů dolů a bude rovina. Nikdy bych se netěšila na to, že skončí sjezd, teď jsem se za to modlila. Jestli to Chaco dá, doběhne i do vesnice. Pod kopcem tekl potok, Chaco k němu chtěl běžet, ale bylo vidět, že zároveň nechce, abychom mu ujely. Zastavily jsme, ale dokud jsme si nesedly do trávy, k vodě nešel, pak si do ní ale celý lehl. Nasycen vstal a vyzval nás k další jízdě. Už jen 17km. Voda ho očividně vzpružila, na rovině byl rychlejší než my a stíhal ještě honit zajíce. V navštěvovanějších místech národního parku Lanín, která jsme právě projížděly, se začali objevovat turisté, především rybáři, kteří muškařili na řece Meliquina. Takže kromě zajíců začal Chaco znovu honit i auta. Argentinští psi se tímhle baví velmi často. Přesto že jsme to viděly už snad tisíckrát, vždycky s hrůzou čekáme, jak to dopadne. Pes se totiž drží v těsné blízkosti automobilu. Ale ještě nikdy jsme neviděly, že by došlo k nehodě. Při další pauze, když už Chaco seděl regulérně s námi, jsem si všimla, že ještě před vesnicí stojí budova strážců parku. „Zkusíme tam zajet, třeba nám s Chacem pomůžou,“ navrhuji Kátě. Chaco jakoby nám rozuměl, zamířil přímo tam. Chvíli trvalo, než jsem se na někoho dobouchala. „Dobrý den, můžete nám pomoc? Tenhle pes s námi už běží přes 40km, má jméno a telefonní číslo na majitele.“ „40km? Teda.“ „Chaco,“ volám na něj, aby přiběhl a strážník si mohl opsat číslo. „To je Chaco?“ ptá se strážník. „Jo, vy ho znáte?“ „Chaco je z Villa Traful a často utíká s turisty,“ odvětí. Aha, takže Chaco rád cestuje. Villa Traful je vzdálená 90km. Strážník si opisuje jeho číslo: „Tady není signál, ale po práci pojedu do vesnice a zavolám majiteli,“ slibuje. „A nemůžete si ho tady zatím nechat?“ ptám se. „Nemůžu, já tady mám jiného psa, tak aby se nepoprali,“ vysvětluje. „Kde budete dneska spát?“ ptá se. „Měl by tu být někde free kemp,“ odpovídám i s nadějí, že nám to posvětí, když jsme v tom národním parku. „Jo, asi za 3km, tak já to řeknu tomu majiteli a snad si ho ještě dnes vyzvedne.“ Dojely jsme do pidi free kempu tak na tři stany, ale byly jsme tam samy, s Chackem. Káťa mu uvařila těstoviny s tuňákem. Po takovém výkonu, téměř 50km běhu s námi a bůh ví, kolik uběhl předtím, si přece zaslouží pořádnou večeři. Chaco chvíli koukal na Káťu, pak na jídlo a zase na Káťu, skoro jakoby si nebyl jistý, že to je vážně pro něj. Nakonec snědl všechno. Postavily jsme stan a Chaco si lehl před něj. Když kolem projelo auto, prohnal ho a zase se vrátil. Když jsme se šly koupat, šel s námi. Už se stmívalo, majitel nikde a Chaco před stanem. Začaly jsme uvažovat, co budeme dělat, když si pro něj nikdo nepřijede. „Zejtra pojedeme po velký silnici, to nemůže přežít,“ děsí se Káťa. „Myslíš, že zvládne každý den padesát kilometrů?“ uvažuju zase já. „V Bolívii by ho roztrhali ostatní potulní psi,“ na to Káťa. „Nemůže s náma zůstat.“ „Musíme ho zejtra udat ve vesnici.“ „A třeba tu už ráno nebude, pojď spát.“ Chaco ležel v otevřené předsíňce stanu celou noc a tiskl se přes plachtu na Káťu. Ta se ho snažila nejdřív odstrkávat, aby nám nezbořil stan, ale pak už ho jen hladila. Uprostřed noci začal Chaco strašně štěkat. Přes kemp procházeli koně za zelenější trávou, Chaco je k ní ale nepustil, byli by příliš blízko nás. Ráno jsme se spravedlivě rozdělili o poslední tři housky se sýrem. Vždycky jsme kupovaly čtyři nebo šest, ale tentokrát byly napytlíkované a původně jich bylo pět, najednou to dávalo smysl. Pomalu jsme se balily a na Chacovi bylo vidět, že už se těší na další kilometry. Ve vesnici jsme přibrzdily u krmiv pro zvířata. „Tady nám třeba pomůžou, když mají rádi zvířata,“ míním. Znovu vysvětluji celý problém prodavači v obchodu. Ten okamžitě píše majiteli. Zatím bez odpovědi. „A nemůžete si ho tu zatím nechat?“ zkouším to. Vysvětluje mi, proč to nejde, prd mu rozumím, ale co se dá dělat. Chci u něj koupit aspoň nějakou konzervu, tu nemá, ale dává nám pytlík granulí zdarma. Popojely jsme k jezeru a zkoušíme Chaca nakrmit, o granule nejeví zájem a běží někam pryč. „Dělej, jedem, třeba mu ujedeme a zůstane tu“ zavelí Káťa. V mžiku nasedáme na kola a šlapeme, co to dá. Chaco nás musel vidět a už běží zase s námi. Do deseti kilometrů najedeme na hlavní silnici. Přemýšlím, co budeme dělat. Můžeme Chaca dát na prádelní šňůru, aby nevběhl pod auto. Ne, to je blbost, to bychom pod tím autem skončily s ním. Třeba nebude ty auta honit. Taky blbost, je to Chaco. Zkouším ho tedy naivně cvičit, aby běžel u kraje. Kdepak, tenhle pes nebude nikdy poslouchat, má svoji hlavu. V dálce přes cestu přeběhla srnka. Chaco se za ní rozeběhl, podlezl plot a zmizel v roští. Nevolala jsem na něj. Jela jsem dál. Ohlížela jsem se, ale nikde nebyl. Na křižovatce čekám na Káťu, vidím ji v dálce, ale Chaca ne. „Dáme pauzu?“ ptá se Káťa, když mě dojede. „A kde je Chaco?“pokračuje. „Není,“ odpovím stručně. „Tak rychle, jedeme dál, ať nás už nedožene!“ Bez přestávky a s kručením v žaludku jedeme dál, kopec nekopec, nezastavujeme. Když už konečně zastavíme, ptá se mě Káťa, co se vlastně stalo. „Tak to je dobře, tady nás snad už nedožene. A na velkou silnici snad sám od sebe nepůjde. Určitě se vrátí do vesnice,“ uklidňuje sebe i mě. Pořád koukáme, jestli nevyběhne ze zatáčky. Ani nevím, co bychom si přály víc. Zůstalo po něm prázdno. Chvíli si vyčítám, že jsme na něj nepočkaly, vždyť on na nás vždycky čekal. Pak jsem ráda, že to takhle dopadlo, protože s námi by ho nic dobrého nečekalo. Koneckonců, byla to jeho cesta, jeho cíl. Ale za ten den a půl nám svoji povahou přirostl k srdci.

Ještě chvíli jsme stoupaly a pak přišel fantastický 12km dlouhý sjezd do nádherného města San Martin de los Andes. Většina budov byla dřevěných a zase ty lákadla! Káťa vyhlédla kempování u paní Patricie, která si nechá říkat „Patito“ neboli kachňátko. I její dům byl ze strany od silnice pobyt dřevem. Stan jsme si postavily na dvorku, ale do koupelny se záchodem jsme musely k ní domů. Jaké překvapení bylo, že uvnitř bylo všechno z betonu. Holé, betonové podlahy, betonová sprcha, betonová kuchyň, kde bylo mimochodem jediné umyvadlo, tudíž zuby jsme si radši vyčistily ve stanu než u ní v kuchyni. Ani vařit se nám tam nechtělo a radši jsme si zašly do města na pizzu. Argentinská specialita, vlastně ta nejobyčejnější pizza, se jmenuje Muzzarela. A to není překlep, vážně je to Muzza. Rajčatový základ, který není téměř vidět pod souvislou vrstvou sýru mozzarela a na každé osmince oliva. Navrch jsme si daly každá dva obrovské kopečky domácí zmrzliny. Asi jsme zajídaly žal.

Původně jsme chtěly následující den překročit hranice do Chile, kde nás měly čekat tři národní parky. Jenže. V Chile hlásili déšť a navíc jsem se dočetla, že ty první dva parku za moc nestojí. Nakonec jsme zvolily cestu, o níž jsme nevěděly vůbec nic.

„Teď pojedeme minimálně dva dny po asfaltu, co kdybychom si dofoukly na benzínce pořádně kola, aby to jelo líp?“ navrhuji Kátě. „Taky bysme mohly namazat řetězy, začínají zpívat,“ na to Káťa. Po asfaltu s nahuštěnými pneumatikami kilometry ubíhaly jedna radost. Přejely jsme most přes řeku Aluminé a začaly zase skákat jak na koze. Ripio. Sesedám z kola a čekám na Káti reakci. „To si děláš srandu? Neříkala jsi, že to bude asfalt? Jako by nestačilo, že zase fouká proti.“ Byla naštvaná. „Já jsem se dívala na street view na několik úseků týhle silnice a všude byl asfalt, fakt. Se vsadím, že až zase přejedeme most, bude asfalt. A to je nějakých třicet kilometrů, to zvládneme,“ povzbuzuju ji. Vítr se uklidnil, ripio si žilo svým životem, jednou hluboký písek, podruhé kamení, potřetí fajnová udusaná hlína. Jely jsme nádherným kaňonem. Pod naoranžovělými skalnatými horami se klikatila průzračně modrá řeka Aluminé. Provoz byl mírný, občas projel nějaký rybář na jedno z mnoha míst vyhrazených pro rybolov. Atmosféra toho místa byla velmi poklidná, což se přenášelo i na nás. Prostě jsme šlapaly, neřešily rychlost ani čas, jen jsme vstřebávaly kouzlo celé scenérie, dokonce jsme se shodly, že na takové místo asfalt ani nepatří. Za mostem pak skutečně pokračovala zpevněná silnice a kouzlo prasklo jako mýdlová bublina. Přidal se protivítr a my jsme mlely z posledního. Zapíchly jsme to v kempu 3 kilometry před městečkem Aluminé a přesto, že jsme měly hlad na něco dobrého, ty 3 kilometry jsme si nechaly na další den.

Za Aluminé jsme se odpojily ze silnice č.23 na další šotolinu. Třeba nalezneme nové kouzlo. A když ne, díky minimálnímu provozu si můžeme strčit sluchátka do uší a poslouchat hudbu, lekce španělštiny nebo audioknihy. Věděly jsme, že po ní pojedeme až téměř na další hraniční přechod, takže jsme si to pro jistotu rozdělily na dvě etapy. V kempu La Fatima, jež provozují neskutečně milí manželé, jsme si mohly vybrat, zda budeme za 120 Kč ve stanu nebo za 180Kč v karavanu. Káťa byla nekompromisně pro stan. Všude lítaly vosy, foukal vítr a parcela byla bez zásuvky, na argentinské poměry nestandartně. „Tak nekoukneme na ten karavan?“ ponoukám Káťu. V karavanu nefoukalo, byly tam zásuvky, měkké postele, žádný hmyz a dostaly jsme i topení na noc. Pro mě to byly ideální podmínky pro psaní.

Ráno jsme vyjížděly za trhající se mlhy a pomaličku se nám začaly odkrývat neskutečné obzory. Spíš suché a kamenité okolí přešlo v zelenající se kopce porostlé borovicemi a araukáriemi, stromy, kterým se říká také „monkey puzzle“ opičí skládanka nebo „monkey tail“ opičí ocas. Jsou to druhé nejstarší stromy na území Argentiny a Chile, dožívají se i tisíce let. Jedná se o jehličnany, které ovšem nemají typické jehlice, z jejich větví od začátku do konce vyrůstá něco podobného jako netřesk. Až ve věku 30 – 40 let začínají plodit šišky se semeny, kterými se kdysi živili domorodí obyvatelé, Mapuchové. Pod jedním stromem jsme našly hromadu těch semen a s vírou, že jsou vážně jedlá, jsme je ochutnaly. Semena jsou dlouhá asi 5cm a chutnají jako piniové ořechy. A samozřejmě jedlé jsou. I zelenočervení papouši si na nich pochutnávali, když zrovna v hejnu nepřelétávali s hlasitým vřískotem ze stromu na strom. Nad jezerem Ňorquinco vystrkovala ze zelených kopců růžky do červena zbarvená suťovitá hora, připomínající hlavu draka. Cítily jsme se jako v nějaké pohádce. Obklopené voňavými lesy jsme projížděly mrňavou osadou, když se za námi rozeběhl voříšek, něco jako malý ovčák. „Běž domů,“ volaly jsme na něj. Běžel s námi. „Dělej, jeď,“ křičí na mě Káťa ve strachu, aby se neopakovalo to, co s Chackem. Není den, kdy bychom na něj nemyslely a stejnou bolest už zažívat nechceme. Tenhle psík ale už od pohledu nebyl žádný vytrvalec, brzy se nás pustil a my jsme mohly dál směřovat svoji pozornost na okolí. Po pravé straně z nízkých svahů vystupovala několik desítek metrů vysoká, kolmá, zvrásněná stěna táhnoucí se snad půl kilometru. Tělo nám opět rezonovalo radostí. Ani jsme neřešily, že zase fouká, jen jsme se kochaly dílem matky přírody, až jsme přejely místo na kempování. Projely jsme vesnicí, daly si zmrzku a pokračovaly do posledního kempu před hranicí s Chile, jinde už jsme přenocovat stejně nemohly. A asi to tak mělo být. V kemp u jezera Moquehue byl dokonce i plážový bar, kde jsme první argentinskou etapu i nádherný den mohly zakončit výborným koktejlem Daikiri.