Argentina 2 – 2023

Pino Hachado – Pareditas

22. 3. 2023 – 4. 4. 2023

929km

Asi bych chtěla pracovat na hranicích. Po tom, co nám dají razítko, si s námi začnou dlouze povídat. Tentokrát jsme kromě klasických otázek typu „Kam jedete? Jak dlouho se zdržíte? Líbí se vám tu?“ dostaly pár rad. „Na severu Argentiny je hodně proměnlivé počasí, měly byste mít teplé oblečení.“ „Je dobré umět alespoň trochu španělsky.“ „V červu už bude všude sníh.“ Byl milý a starostlivý a zřejmě se trochu nudil. Než nás asi po dvaceti minutové konverzaci s přáním šťastné cesty konečně propustil, ještě se nás stihl zeptat, zda jsme sestry, když máme obě zelené oči. Tady mají všichni oči hnědé, tudíž naši shodnou, evropskou odlišnost bral asi za známku příbuznosti.

Sjezd z průsmyku Pino Hachado byl pořádně dlouhý, ale i tak jsme musely trochu šlapat, protože již tradičně foukalo proti. Už si ani neděláme naděje, že by to někdy mohlo být jinak, třeba do zad. Krajina byla vyprahlá a trochu nudnější, ale s tím jsme počítaly. Vynahrazoval nám to pocit, že si dáme konečně dobré pečivo a budeme potkávat usměvavé a přátelské lidi. V Chile jsme vyzkoušely spoustu druhů pečiva a všechno byla na stejné bázi, tuhé těsto, druhé den tvrdé. Lidé tam nejsou zlí, asi jsou dokonce otevřenější než Češi, ale rozhodně jsou více zahledění do sebe než Argentinci. Nebude lhát, nám Argentina přirostla k srdci víc, tím ale nechci vůbec naznačit, že by bylo Chile špatné!

Několik kilometrů za hranicemi jsme zahlédly, jak pod stromem, ve stínu, odpočívá cyklista. Se sluchátky v uších jsme zavolaly na pozdrav a frčely z kopce dolů. Zastavovat se nám nechtělo, když to zrovna tak hezky jelo. Na půl cesty do Las Lajas, kam jsme měly ten den v plánu dojet, jsme si daly pauzu. „Myslíš, že ten cyklista potřeboval s něčím pomoc?“ ptám se trochu provinile, že jsme přeci jen nepřibrzdily, Káti. „Myslím, že si chtěl možná jen pokecat,“ odvětí bez emocí. „Máš pravdu, když by něco potřeboval, tak by na nás mávnul nebo něco,“ obhajuji se sama před sebou. „Jau, co to sakra je?“ nadskočila Káťa. Během chvíle, co jsme seděly u silnice, se mezi hladovými pidi muškami z celého okolí rozkřiklo, že přijel stánek s rychlým občerstvením a ony se mohly přetrhnout, aby si pro sebe něco urvaly. Nebzučely jako komáři a jejich útok přišel bez varování. Zůstávaly po nich velké kousance zalité krví, které pak svědily ještě několik dní. V mžiku jsme nasedly na kola a upalovaly odtamtud pryč.

„Hello Pavla,“ ozvalo se z ničeho nic vedle mě. Otočím hlavu a tam culící se cyklista, ten, co předtím byl pod tím stromem. Jak zatraceně může vědět, jak se jmenuju? Můj zmatený výraz zřejmě mluvil za mě. „Já jsem si teď chvíli povídal s Káťou,“ odpovídá na nevyřčenou otázku. Podívám se za sebe, kde se Káťa výborně baví nad jejich společným vtípkem. Do Las Lajas jedeme tedy společně se Sergiem z Katalánska. „Taky pak pojedete po ruta 40?“ ptá se. „Jo, ale nejdřív si uděláme zajížďku k termálům v Copahue.“ „Tady jsou nějaké termály?“ ptá se překvapeně. „Jo, ale musíš se z Las Lajas pak vrátit zase 10km zpátky k odbočce. Ale prý jsou levné a dobré.“ „Ale to je po ripiu,ne?“ zaksichtí se. „Je no, ale většina nejlepších míst je u ripia. A kromě termálů je tam pak ještě vodopád Salto del Agrio, který je symbolem provincie Neuquén.“ S konverzací v angličtině utekla cesta do města neskutečně rychle, až jsme přejeli zkratku.

Než jsme zamířili do kempu, chtěly jsme si nakoupit nějaké jídlo, před hraniční kontrolou jsme zase všechno snědly. Jenže všechno bylo zavřené. Siesta. Novinka, se kterou se teď budeme setkávat stále. Mezi 13h a 17h si člověk prostě nic nekoupí.

Kemp byl levný a příjemný, teda až na ty otravné pidi mušky, které se ve chvílích nepozornosti živily na našich lýtkách a pažích, tak jsme se rozhodly zůstat o den déle a konečně si zase vyprat a poladit kola. Sergio den volna nepotřeboval a vydal se na naše doporučení k termálům s tím, že nás bude informovat o trati. Blázen vyjel ale až po poledni, když už slunce pálilo. Jenže kolem čtvrté nám už psal, že dojel do 70km vzdáleného města Loncopué a že je tam zatím stále asfalt. Kátě nešlo do hlavy, jak mohl tak dlouhý úsek zvládnout tak rychle. Druhý den to ale pochopila. Cesta byla mírně zvlněná a díky asfaltu jsme dosáhly Loncopué také během necelých čtyř hodin.

Už několik dnů mě trápil zadní plášť, který se na můj vkus rychle sjížděl. V „městském“ kempu, který byl mimochodem úplně zdarma a kromě wifi disponoval veškerým vybavením, jsem se rozhodla prohodit zadní plášť s tím méně namáhaným, předním. „Snad budou mít na benzínce vzduch,“ pronesla jsem bezmyšlenkovitě nad prázdnými koly. No co myslíte? Neměli. Za to se prodavačka na benzínce málem pohádala s obézním zákazníkem o to, kam bude nejlepší pro ten „vzduch“ zajet. „To jeďte tady doleva, za rohem je autoservis, tam vám pomůžou,“ radí zákazník. „Tam bude zavřeno. Víte kde je banka? Tak naproti ní je taky autoservis, tam mají určitě otevřeno,“ na to prodavačka. „Ale to je strašně daleko, jeďte nejdřív tady za ten roh,“ oponuje zákazník. Odkývala jsem jim to oběma a nakonec jela do servisu před kempem. Chlapi mi kolo ochotně nafoukli, akorát se asi báli, aby mi pod vysokým tlakem nepraskla duše, tak mi to nahustili akorát tak na šotol. Ale nevadí, ruční pumpičkou bych to víc nedala a ta šotol nás stejně za 60km čekala. Navečer za námi přišla starší paní, která obývala společně se svým manželem dodávku v čele kempu, s tím, jestli si dáme pizzu. Myslely jsme si, že nám ji chce prodat, podobně jako v Las Lajas mladý pár sýrové koule. Jisté jsme si ale nebyly, tak jsme se snažily z toho vykroutit. Za chvíli pizzu donesla a při otázce, kolik stojí, se zasmála a odvětila: „Nic, vždyť jsem vám to říkala.“ Cítily jsme se trochu zahanbeně. Byla výborná. Alespoň tohle jsem jí chtěla říct, tak jsem s plným pupkem, protože jsme předtím měly ještě svoji večeři, vyrazila k jejich dodávce. Nakonec z toho byla asi hodinová konverzace. Paní trpí nějakou chorobou, která ji dokonce upoutala na vozík, ale díky nedalekým léčivým pramenům a masážím se opět postavila na nohy. Jo a v dodávce mají troubu velkou jako lednice a v ní pečou. Manžel je vášnivý pekař.

Asi i proto, že jsem měla pocit měkkých pneumatik se mi prvních 20km po asfaltu jelo nějak špatně, ale Kátě se s jejími „tvrďáky“ také nejelo nejlépe. Po pauze se situace ale rázem proměnila. Sjížděly jsme do údolí, kde se u řeky pásli koně, a hory začínaly přibírat na zajímavosti. Krpál zpět nad údolí jsme vyšláply sice upocené, ale s daleko lepším pocitem než jsme měly při těch prvních dvaceti kilometrech. A zase sjezd dolů. Tentokrát se nám při něm odkryla sopka Copahue tyčící se nad tyrkysové jezero Caviahue, obklopené stepí a araukáriemi. Jezero je napájené řekou Agrio, pramenící v sopce Copahue. Řeka proto obsahuje vysoké množství kyseliny sírové, které následně barví kamenité břehy jezera do oranžova, což výrazně kontrastuje s barvou vody. Jezero je tedy jako jedno z mála na světě přirozeně kyselé. Při příjezdu do městečka Caviahue nás na přivítanou praštil přes nos  závan síry. Celá oblast se opět nachází v národním parku a kempování na divoko je zakázané. V Caviahue není žádný kemp, ten je až o 17km dál, pod sopkou Copahue, kde se nachází i ty termály. Jenže. Káťa se dočetla, že po bahenních radovánkách člověk smrdí ještě týden, takže jsme termály zavrhly a škrábat se 17km do kopce, který bychom následující den zase sjížděly, se nám taky nechtělo. Zkusily jsme štěstí v nejlevnějším hostelu. Obsazeno. Další jsme zkusily od pohledu. Obsazeno. Ale poradili nám, kde by mohlo být volno. Tak jsme měly za necelých 600Kč vlastní pokoj i se snídaní. A dokonce se na toaletách mohl házet papír do mísy a ne do koše, to se nám tu stalo poprvé a asi i naposled. Ale než jsem si přečetla nápis, kam toaletní papír patří, byla jsem lehce rozhozená, že koš je až pod umyvadlem.

Od Chos Malal, nejbližšího města, nás dělilo 160km ripia. A také málo možností, jak a kde kempovat, protože voda v řece byla plná síry a vesnice s kempem 100km daleko. Ale než lézt neumyté do spacáku, radši zkusit těch 100km po šotolině s převýšením 1000m. Vyrazily jsme hned po hotelové snídani, asi v půl desáté. K nedalekému vodopádu Salto del Agrio byl hustý provoz. Aut i pasáčků obrovských stád krav, koz nebo ovcí. Zaprášené jsme byly během pěti minut. A když jsme chytly jedno takové stádo před sebou, táhly jsme se za nimi klidně půl hodiny. Ke 45m vysokému vodopádu kyselé řeky Agrio jsme se dostaly až kolem poledne, s necelými 20kilometry v nohách. Ale nestresovaly jsme se. Na přímém slunci jsme ukrajovaly kilometr za kilometrem už téměř samy a tajně doufaly, že ve vesnici El Huecu nebudou mít siestu a koupíme si tam před finálním stoupáním aspoň Fantu. Naštěstí se tam zrovna hrál fotbal, takže kiosko naproti bylo otevřené. Ve stínu pod stromy jsme si vychutnávaly doušky studené, slazené, nezdravé, ale lahodné, dvoulitrové limonády a navrch to zajedly zmrzlinou. S opravdu velkým množstvím cukru v krvi jsme vyrazily pokořit osmikilometrový kopec. Do kempu, kde bylo víc drůbeže než čehokoliv jiného, jsme dojely v 7 večer se 102km v nohách a pocitem štěstí. Spaly jsme jako zabité. Do 4h do rána. Pak nám nad hlavami začali řvát zeleno červení papoušci, v 6h se přidal kohout a před 8h, jsme teda za zvířecího koncertu už vstaly.

Ripio pokračovalo vysoko nad řekou Neuquén, která se klikatila svým kaňonem a nám byla příjemným rozptýlením. Občas projelo nějaké auto, které téměř vždy zastavilo, aby se řidič ujistil, že nic nepotřebujeme. Poslední kilometry ripia byly nepříjemné, kamení nebo hlubší písek a začalo foukat z boku. Což značilo jediné, na asfaltu se stočíme přímo proti němu.

V Chos Malal nám přišla zpráva od Sergia, kde jsme. „Jsme v městském kempu, kde jsi ty?“ „Já jsem u Warmshawerů, ale jejich pes mi ukradl a ztratil botu, tak jsem trochu frustrovaný a přemýšlím, že bych přijel taky do kempu.“ „Tak přijeď, je to tady fajn a psi tu nejsou.“ Ta poslední věta nakonec pravda nebyla, psi přišli a v noci spal snad před každým stanem jeden. Ten „náš“ si ho dokonce i označkoval. Na další den hlásili silný vítr, tak jsme po zralé úvaze všichni tři došli k závěru, že radši zůstaneme v kempu. Sergio si ve městě koupil nové boty, úplně ty samé, jako měl ze Španělska, a my jsme si dofoukly kola, koupily bombu a ve švadlence dokonce i novou přezku na Káti brašnu, která předešlý večer vzala za své. V Chos Malal mají ulice, skoro jako v každém argentinském městě, do mřížky a nerozlišují tolik ulice, jako rohy. Když jsme hledaly obchod, kde můžeme přezku sehnat, navigovali nás následovně: „Dva rohy vlevo a nahoru.“ Rohy jsme špatně spočítaly, takže na špatné adrese nás posílali zase jeden roh doprava a dolů.

Už jsme si zvykly na siesty, na házení toaleťáku do koše, ale objevila se další novinka, která začala právě v Chos Malal, záchodové mísy bez prkének. Na malou to ani tak nevadí, ale když potřebujete odlehčit střevům, obložit holou záchodovou mísu jde blbě, protože papír furt padá, pak to studí a po chvíli tlačí. Zlatá prkénka !

Na úsek mezi Chos Malal a Mendoza jsme se vůbec netěšily. Myslely jsme si, že následujících 650km bude strašně nudných. Původně jsme to celé chtěly přejet autobusem. Ale to by znamenalo balit kola a to se nám nechtělo víc než jet nudný úsek.

Ráno jsme vyrazily klasicky kolem čtvrt na devět a Sergio, taky klasicky, kolem poledne. Podle mých propočtů měl být první den nejnáročnější, stoupání 1500m na 90km s tím, že nejhorší bude první část, kdy naštěstí budeme mít ještě síly. Ale komplikace nastaly už při startu. „ Když pojedeme od kempu doleva, napojíme se hned na naši silnici,“ navrhuje nadšeně Káťa. Já jsem v mapě našla cestu ještě o 700m kratší. Jenže jsem špatně odbočila, protáhla jsem nás kamenitými kopečky a nakonec jsem se sklopenou hlavou předala kormidlo Kátě, která byla už vzteky rudá, že musím mít svoji hlavu. Když jsme se konečně dohrabaly na tu správnou silnici, nějak nám to nejelo. Nohy byly odpočaté, ale asi se jim nechtělo a nutily nás z počátku zastavovat po kratších úsecích. Alespoň, že nám dělal společnost vulkán Tromen. V polovině stoupání se nohy konečně probraly k životu a tím i náš elán. Okolní hory byly pastelově zbarvené a působily hebce, že by si je člověk rád pohladil. Později jejich zvrásnění zase připomínalo vánoční banánky, které projíždí strojkem na cukroví. Do Buta Ranquila jsme dojely dřív než Sergio a kempovaly jsme na rozdílných místech, my v kempu na zahradě, on u sportovního hřiště.

Před výjezdem z města jsme se zastavily v pekárně pro naše oblíbené Medialuny, něco jako croissanty, když přijel Sergio. „Co tady děláš, vždyť není ještě poledne?“ dobírám si ho. „Na stadionu v 7h ráno rozsvítili světla a já už nemohl spát, navíc bude fajn jednou nejet v takovém vedru.“ „A měl si tam teplou sprchu?“ ptám se. „Jo, i vybavenou kuchyň, dali mi i matraci do šatny, tak jsem nemusel ani stavět stan.“ „A kolik to stálo?“ „Nic, v turistických informacích mi tohle nabídli.“ Asi bychom také měly mluvit víc s lidmi.

Krajina byla okouzlující, hory se ukazovaly v rozličných barvách a tvarech. Jednou byly hladké, podruhé zmačkané jak papír, jednou do modra, podruhé do červena. Jen nějaká ta řeka chyběla, koryta byla totálně vyschlá. Zřejmě jsou napájená tajícími ledovci zjara a takhle ke konci léta, nebo spíš už začátkem podzimu, není po vodě ani památka. Vegetace byla zastoupená převážně žlutou, ostrou trávou, trnitými keři a nízkými kaktusy. Před vískou Ranquila Norte nás zastavil policista s upozorněním, že až do Barrancas Bardas, 120km, nebude vůbec nic a brzy začne ripio. Byly jsme na to připravené a zásobované, ale bylo milé, že měl starost. Ve vísce jsme se zchladily studenou Fantou, ta nám poslední dny pomáhá překonávat vedra, a Sergio si dal oběd. V kopci nad vískou ho ale vyzvracel, sprostě se přežral a nám se diví, že jedeme „jen“ na sušenkách. Tohle nám stihl říct, když nás dohnal před ripiem, kde jsme upouštěly vzduch z pneumatik. Z několika metrů vypadalo ripio slibně, ale brzy se proměnilo v hluboký písek, ve kterém jsme se bořily, kola nám ujížděla pod zadkem a pak jsme pro změnu drncaly po kamenech. Na 96km jsme to zapíchly před „duhovými horami“ u průzračného potůčku. Sergio jel dál. A dobře udělal.

Úsek do Barrancas Bardas měl být podle výškového profilu hračka. Nicméně ripio bylo v hrozném stavu. Místy jsme si připadaly jako v poušti, jindy jako v Chorvatsku na oblázkové pláži nebo se přes celou šířku táhly vlnky. Dlouho jsem přemýšlela k čemu ty vlnky přirovnat. Občas jsou v Čechách takové můstky přes řeku jen z příčně svařených trubek a pod koly to drncá, tak nějak podobně se jede přes ty vlnky. Nicméně jsme se vážně ploužily a stavěly pomalu co 10km. Zadek jsme měly tak naklepaný, že se nedalo vydržet dlouho sedět. Cesta byla celou dobu mírně do kopce, nemusely jsme nastoupat moc, ale nebyl ani žádný sjezd, kde bychom mohly zadkům odlehčit. Brzy se do toho přidal vítr a my jsme už odpočítávaly kilometry na asfalt. Tolik jsme se na něj těšily. A to byla další chyba. Na asfaltu se tak rozfoukalo, že jsme po něm jely pomaleji než na tom zpropadeném ripiu. Dvacet kilometrů jsme jely skoro dvě hodiny a já při tom myslela na jídlo. Představovala jsem si, co si koupíme a uvaříme. Zásob jsme už totiž moc neměly, abychom netahaly zbytečnou zátěž. O to větší zklamání nastalo, když jsme v 6 hodin odpoledne, totálně vyřízené dojely do vesnice s jedním, jediným obchodem, kde měly jen rýži, majonézu a fazole ve slaném nálevu. Obalily jsme nervy cukrem z Fanty a sjely do kempu, kde na nás už čtyři hodiny čekal Sergio. „Já jsem si myslel, že když už je tolik hodin, že jste možná stopovaly do Malarque.“ Kéž by. „Foukalo vám dost, co?“ „Strašně, byl to asi nejtěžší úsek zatím.“ „Já jsem jel včera ještě 26km a ten vítr mě dneska chytl až ke konci. Myslel jsem na vás.“ Špinavé, unavené, hladové. Těšila jsem se, až ze sebe ten den smyji ve sprše. „Teče teplá?“ ptám se Sergia. „Jasně,“ odpoví. Vlezla jsem do sprchy a otočila kohoutkem, tekla teplá. Kohoutek jsem zavřela, svlékla jsem se a znovu jím otočila. Tekla teplá. Tekla horká. Otáčím kohoutkem se studenou. Nic. Voda už mě začíná doslova pálit, a to vydržím hodně. Vypínám teplou a zkouším jen studenou. Nic. Pouštím teplou, která je prvních pár vteřin snesitelná. Chvíli zkouším tenhle způsob, ale nestíhám se přitom moc opravdu umýt. Začínají mi téct slzy vzteku. Po tak těžkém dnu se ani neumyju, to už by bylo lepší, když by tekla studená!! Po čtvrt hodině na mě klepe Káťa. „To se pořád meješ?“ „Jo, protože teče jen horká, ale fakt horká, že to pálí,“ říkám jí napůl ubulená. Než to Jony, majitel kempu, spravil, už jsem se utřela a převlékla, už jsem s tou sprchou nechtěla mít nic společného. Alespoň Káťa ji pak už měla dobrou.

Do Malarque, opravdového města se spoustou obchodů, jsme vyjely téměř společně se Sergiem, akorát my si dáváme pauzu zhruba po 20km a Sergio si dává jen jednu pauzu za den, takže po výtečném sjezdu jsme se rozdělili. Byl to nenáročný den, zakončený v ultra levném kempu (30Kč za stan, nic víc), s krásně teplou sprchou. Později dorazil i Sergio, zasekl se na začátku města, kde dělali „asado“, grilované maso, za 60Kč mu dali kilo a on se opět přejedl. My jsme se vydaly přejíst až navečer, restaurace a různá rychlá občerstvení otvírají totiž až kolem 8h večer.  Ještě předtím jsme si daly po 48 dnech vyprat oblečení do prádelny, takže bude konečně opravdu čisté a voňavé, aspoň jeden den. Večer v místní pizzerii měli v akční nabídce naši oblíbenou pizzu Muzza a pivo, objednaly jsme to rovnou dvakrát. Mladík na nás chvíli koukal, jestli to myslíme vážně, ale nakonec to namarkoval. Pak jsme koukly do lednice za něj a tam stála samá LITROVÁ piva. To by nás zabilo, většinou pijeme jedno půllitrové a ještě napůl, protože nám po tom neskutečně těžknou nohy. Rychle jsme objednávku změnily na jednu akci a jednu pizzu bez piva k tomu, klučina se jen smál, jakoby to čekal.

Jediná nevýhoda našeho super levného kempu byla, že jsme to měly na záchod dobrých 300m. V noci mě probudily střeva, což mě po těch večerních hodech ani nepřekvapilo, a měla jsem co dělat, abych to rozespalá stihla. Takže takhle daleko už si stan nikdy nepostavíme. Ráno mazal na záchod i Sergio, jediná Káťa se držela.

V Malarque jsme se cítily jako na ostrově obklopeném žraloky, jeden náročný úsek jsme měly za sebou a další strašný úsek před sebou. Dvě stě kilometrů ničím, respektive mini vesnice po 50km, po dalších 75km jediné možné spaní, pod mostem u špinavé řeky a za dalších 75km konečně civilizace. Sergio měl jasno, přesto že mu pořád nebylo dobře od žaludku, rozhodl se jet do El Sosneada a další den zkusit ujet 150km až do Pareditas. My jsme měly jasno v tom, že ještě jeden den zůstaneme v ráji, odpočineme si a pak se uvidí.

„ Tak pojedeme do Sosneada a tam budeme stopovat, co myslíš?“ ptám se Káti. „ Klidně, já totiž nechci spát pod tím mostem a nevím, jestli bych dala 150km.“ „Tak to máme stejně, ale určitě nás někdo vezme!“

Pár kilometrů od Sosneada přišel první defekt. Během několika sekund byla moje zadní duše úplně prázdná. Jak já to nemám ráda. V plášti ani na ráfku jsme ale nenašly nic, co by mohlo defekt způsobit, tak jsem raději dírku zalepila, než abych případně zničila rezervní duši. Pravděpodobně se mi při přehazování plášťů v Loncopué dostal do ráfku kamínek, který to všechno způsobil a teď při opravě vypadl.

Čtyři hodiny jsme stály u silnice a stopovaly. Provoz byl neskutečně malý, tak pět aut za hodinu. Když už někdo náhodou zastavil, jel buď jen kousek nebo jinam, než jsme potřebovaly. Vzdaly jsme to. Uchýlily jsme se do „cabaňe“, chatky, v Sosneadu. Kemp ani řeka, kde bychom se umyly, tam nebyl. Alespoň jsme nemusely stavět stan a ráno jsme mohly vyjet co nejdřív, protože už v 10h dopoledne mělo začít foukat. Proti. A stopování už smysl nemělo.

„ Já jsem strašně nervózní,“ říká mi Káťa, když nahazujeme brašny na kolo. „Nebuď. V nejhorším budeme spát pod tím mostem, ale nějak to zvládneme, jídlo máme, tak o nic nejde,“ uklidňuju ji i sebe. Sergio nám předešlý večer psal, že to zvládnul a prvních 15km bychom měly doslova letět. Měl pravdu. Cesta byla mírně z kopce a v bezvětří jsme svištěly 30km v hodině. Byly jsme tak nabuzené, že jsme první pauzu daly až po třiceti kilometrech. Dál se silnice začala zvedat a přicházel vítr. Chtěly jsme udržet nasazené tempo a další pauzu jsme daly za dalších třicet kilometrů. Vítr se zhoršoval a stoupání taky. Přejely jsme most, kde byla jediná potenciální možnost kempovat. Tím jsme si zpečetily svůj osud. Vítr stále nabíral na síle. Vlekly jsme se rychlostí 8km v hodině. Už jsem přestávala věřit, že to dáme. Posledních 60 km mělo být mírně z kopce, ale podle Sergiových slov to měla být spíš rovina. Už jsme stavěly po deseti kilometrech, vítr nám odvál veškerý elán, zadek nás už bolel, protože jsme celou dobu jen šlapaly bez jediného úseku, kde bychom mu odlehčily. S tou rovinou měl samozřejmě taky pravdu, ale už jsme valily i 18km v hodině. Jely jsme těsně za sebou, abychom si vzájemně dělaly větrolam. Chvíli já, chvíli Káťa. Být druhá, v zákrytu, bylo jako sprchovat se v teplé, příjemné sprše, ze které se vám nechce, ale poctivě jsme si pomáhaly. Obě už jsme měly mžitky před očima z toho, jak jsme jen koukaly do země, jednak nebylo ani na co koukat, ale hlavně kvůli tomu větru. V Pareditas se dalo kempovat u sportovního hřiště, ale bez sprchy, ta byla asi půl kilometru daleko u stánku s rychlým občerstvením. Představa, že přijedeme těsně před setměním, budeme stavět stan a pak ještě hledat sprchu taky člověku nepřidávala. „Včera jsem koukala na Booking a v Pareditas je hotel, kde chtějí 360Kč za pokoj,“ řekla mi jen tak mimoděk Káťa. To byla motivace! „Proč jsi mi to neřekla dřív, já už si představuju, jak stavíme stan s čelovkou.“ „Ani nevím.“ Dojely jsme v půl šesté, totálně vyčerpané, ale šťastné a hrdé na nový rekord.  Daly jsme si sprchu a než jsme usnuly, ještě jsme se pochlubily Sergiovy, že jsme to taky daly. Na otázku, kde je on přišla stručná odpověď. „Patnáct kilometrů od vás, celý den piju víno.“ Pareditas je na předměstí vinařské Mendozy, takže kam oko dohlédlo, rostlo víno, i u našeho hotelu. A jestli jsme Sergia ještě potkaly? To se dozvíte zase příště.