Argentina 3 – 2023

Pareditas – Chilecito

4. 2023 – 18. 4. 2023

881 Km

Co se vám vybaví, když se řekne „město Mendoza“? Pokud máte hodně rádi víno, možná si vzpomenete, že většina výborného argentinského vína pochází z provincie Mendoza, jejíž hlavním městem je právě Mendoza. A možná se vám, tak jako dříve nám, nevybaví vůbec nic. V nás ale pořád ten název „Mendoza“ vyvolává asociaci s městem Medellín v Kolumbii, které neblaze proslavil narkobaron Pablo Escobar. Medellín je i v dnešní době pořád relativně nebezpečné město, pravděpodobně víc nebezpečné než Mendoza, nicméně i o tom to argentinském městě jsme slyšely dost příběhů se smutným koncem. A skončit naši cestu s pistolí u hlavy jsme vážně nechtěly. Náš plán byl tedy jasný, vyhnout se Mendoze obloukem, a to doslova.

Vůbec se nám nechtělo vylézt z vyhřáté, měkoučké postele hotelového pokoje v Pareditas. Spaní v ubytování má ale jedno výhodu, má jich ovšem i víc, ale teď myslím tu, že člověk nemusí ráno balit stan, což mu ušetří těch pár minut, o které se může déle válet. Posnídaly jsme bagetu s máslem a medem a vydaly se pomalu prokousávat předměstím Mendozy. Po rekordním výkonu z předešlého dne (150km) jsme se zvolily „vyklusávací“ tempo. Jely jsme po menší, štěrkové cestě lemované vinicemi, a nasávaly vůni přezrálých hroznů. V dálce za vinicemi se rýsovaly Andy, které v této zeměpisné šířce dosahovaly už úctyhodných 5000 metrů. Vesnice střídala vesnici a my jsme měly neustále potřebu odměňovat se, takže jsme co chvíli zastavovaly a užívaly si luxusu různých občerstvovaček. Zrovna jsme se před jednou cukrárnou cpaly tiramisu, když kolem projel Sergio. Už jsme myslely, že ho neuvidíme. Jenže se zrovna zapovídal s jiným cyklistou, takže si nás ani nevšiml. S pocitem chvilkového uspokojení chuťových buněk jsme vyjely dál, tentokrát už po dost frekventované silnici. Na takový ruch jsme už nebyly zvyklé. Zrovna bylo období sklizně, míjely nás kamiony s česnekem, rajčaty nebo kukuřicí. Přibylo motorek nebo mopedů. Bylo vedro a vlhko. Vzduch byl těžký a prosycený různými pachy. Připadaly jsme si najednou jako někde v Indonésii nebo Vietnamu. „Hele, támhle sedí Sergio,“ volá na mě Káťa zezadu. „Tak ho aspoň pozdravíme.“ Sergio seděl před „rotiserií“ levnou žrádelnou. „Tady je to tak levný, běžte si něco dát, mají tam i zeleninu na váhu,“ radí nám s plnou pusou. Byly jsme jako v sedmém nebi. Nabraly jsme si vařenou brokolici, fazolové lusky, kukuřici, řepu, rajčata, vařené vajíčka. Takový mix živin jsme tělu dlouho nedodaly. Káťa neodolala a vzala si i pár hranolek v domnění, že jsou také na váhu. „Slečno, ty hranolky se platí za porci, tak si ještě přidejte,“ vyzve ji prodavačka. To by se u nás asi nestalo. S narvanými pupky jsme se Sergiem jely posledních společných 5km. On pokračoval do Mendozy na víno, my najely na náš „oblouk“. Nakonec jsme ten den „vyklusaly“ zase přes 80km.

Po šotolinové cestě RP89 jsme se škrábaly do 2300m.n.m na vyhlídku na údolí Las Vegas. Slunce žhlo a my se brzo začaly koupat ve vlastním potu, ale jinak se nám kupodivu nejelo špatně. U vyhlídky stál mikrobus s přívěsem na horská kola a na vyhlídce už z dálky zářily pestrobarevné cyklodresy. Pch, žabaři, nechat se vyvézt nahoru a na kole jet jen dolů! Ale sjezd to byl ovšem vážně parádní, tak se ani nedivíme, že sem vozí turisty.

Do Uspallaty, která se v evropské španělštině vysloví „uspajata“, na jihu Jižní Ameriky „uspašata“ a tady už „uspažata“, vede silnice č.7. Ta pak dál pokračuje k významnému hraničnímu přechodu mezi Argentinou a Chile, a ještě předtím prochází asi devíti tunely. Měly jsme proto právem trochu obavy, jak moc bezpečné to bude. Než jsme se na sedmičku napojily, zajely jsme si na pumpu dofouknout kola po předešlém ripiu. Jenže „vzduch“ nepatří mezi běžnou výbavu čerpací stanice, jak jsme se dověděly. Dala jsem se do úmorného pumpování malou ruční pumpičkou, což jednak stojí dost sil a navíc to člověk stejně nenafoukne tak, jak by si přál. Za chvíli přišel chlapík, že má „nožní“ pumpu a pomůže mi. Za tu dobu, co jsem se snažila nafouknout kola, totiž přijelo k pumpě několik mikrobusů s horskými koly a vyvoněnými turisty chtivými adrenalinového zážitku bez námahy. A právě jeden průvodce se nade mnou slitoval. „Vy jste včera byly tam nahoře na vyhlídce, že jo?“ ptá se mě, zatímco s lehkostí plní naše kola vzduchem. „Jo, to jsme byly my,“ směju se. „A kam máte dnes namířeno?“ „Do Uspallaty.“ „Asfalt nebo tierra?“ Kromě španělské výslovnosti se mění už i jednotlivá slova „tierra“ nebo-li země, zde nahrazuje „ripio“. „Po asfaltu, silnice č. 7, je to nebezpečné?“ ptám se zase já. „Není, jen až tam budou tunely, tak pouštějte kamiony před sebe,“ poradí nám. Tak když nám cestu posvětil místní průvodce, bojím se o něco méně. Káťa si s tím od začátku hlavu nedělala. Neujely jsme ani kilometr a už jsme stavěly. Hory kolem Mendozy jsou prostě úchvatné! Projížděly jsme kaňonem řeky Mendoza, na které se raftuje. Nás tedy k vodním sportům příliš nelákala, byla špinavá, ale na okolí jsme mohly oči nechat. Červená skaliska se tyčila nad řekou, za každou zatáčkou měnila odstín i tvar, v jednom místě z hor odstupovaly sytě žluté špičáky, připomínající síru. Kdysi řeku lemovala i železnice, vedla skrz malé tunýlky a přes mosty, dodnes tu jsou částečně zachovalé koleje a nádražní domky. Na rovinách zase rostly už celkem velké kaktusy, bylo prostě pořád na co se dívat. V Uspallatě jsme zamířily rovnou do městského kempu. Původně jsme tam chtěly strávit dvě noci, ale byl narvaný k prasknutí, sociálky byly špinavé a ani město nás nějak nenadchlo, tak jsme hned následující ráno vyrazily dál.

Kousek za Uspallatou, směrem k hranicím, kraluje Andám jejich nejvyšší hora, Aconcagua. Se svou výškou 6 961m je zároveň i nejvyšší horou kontinentu. Její nejbližší poddané jsou asi o 1500 metrů nižší, tak jsme si myslely, že královnu určitě uvidíme. Ale asi jsme byly daleko nebo jsme neměly nejlepší úhel výhledu, její výsost jsme nespatřily. Po několika kilometrech přišlo ripio. To nás celkem dost překvapilo, protože jsme obě koukaly na Google street view a všude měl být asfalt a do Barrealu, kam jsme chtěly dojet, to bylo ještě 100km. Asi v polovině cesty jsme potkaly cykloturistu z Německa, který nás ujistil, že naše utrpení brzy skončí a zase pofrčíme po asfaltu. To jsme si oddechly, slunce nás opět ždímalo. Po ripiu přišla nekonečná rovina obklopená pískem a nízkými keříky, hodně nám to připomínalo průjezd australským středem, jen s rozdílem, že teď se v dálce rýsovaly hory.

V Barrealu byl kemp opět téměř plný. V Uspallatě jsme nával turistů přičítaly blízkosti Acocanguy a hraničního přechodu, ale tady nám došlo, že to bylo způsobené spíš velikonočními svátky. Ale sociálky byly čisté a my už jsme vážně potřebovaly den oddech. Jen co jsme postavily stan, přišly za námi dva starší argentinské páry. „Že jste Argentinky?“ ptá se hned bělovlasý pán. „Ne, jsme Češky,“ směju se té představě, že je vůbec mohlo napadnout, že jsme místní, ale je pravda, že opálené jsme už dost. Jak nás viděli, začali se mezi sebou dohadovat, odkud asi jsme. No, nikdo z nich si netipl Českou republiku. Pak nám ještě poradili, ať si přesuneme stan na lepší místo, že tam, kde jsme ho postavily, je hodně hmyzu. Poslechly jsme je a pak na kole zajely do vesnice nakoupit zásoby, druhý den je velikonoční pondělí, tak bude určitě všechno zavřené. Když jsme se vrátily, zvědaví sousedé zase přišli na pokec. Jejich vnuk procestoval v rámci studia Evropu a napsal o tom knihu a taky projel Brazílii na kole. A poradil jim, že žádného cyklistu neurazí plechovkou tuňáka, kterou nás obdarovali.

Během velikonočního pondělí se kemp vylidnil, zůstali jsme jen my, argentinští staroušci a ještě jednou auto. Ale i staroušci se během odpoledne začali balit. Na rozloučenou nám ještě donesli sáčkový čaj a ještě jsme si stihli vyměnit informace o tom, jak se kde slaví Velikonoce. Argentinci jsou hodně věřící, proto nás překvapilo, že velikonoční pondělí pro ně nic neznamená. Svátek je pro ně jen pátek, a když už to někdo nějak řeší, tak jedině tak, že děti dostávají čokoládová vejce. Oni zase byli překvapení z naší tradice s pomlázkou a barvením vajec. No,letos nás holt tedy nikdo nevyšlehá.

Necelých 30km od vesnice se nacházejí hned dvě zajímavá místa. Duhové hory a skalní útvar Cerro Alcazar. Dle recenzí jsou nejhezčí při západu slunce, tak jsme se rozhodly udělat si další den nenáročný. Z kempu jsme vyjely až pozdě odpoledne a nejprve se zastavily u „duhových hor“. Když jsme někdy dřív na fotkách viděly podobná místa, myslely jsme si, že je to aspoň trochu upravené v počítači. Ale zřejmě nebylo. „Náš“ kopec hrál opravdu všemi barvami, ale nejvíce nás fascinovala zářivě růžová. Nikdy bychom nevěřily, že se taková barva může vyskytnout v hornině. Skály u Cerro Alcazar byly zase zbarvené do temně vínové a jejich struktura připomínala břidlici. Západ slunce nakonec nijak zajímavý nebyl, ale to ticho mezi skálami bylo neuvěřitelné. Hutné. Rozléhaly se v něm zvuky bijícího srdce a zvedajícího se hrudníku při každém nádechu.

Jak „duhové“ hory, tak i většina těch ostatních v této oblasti, jsou takové suťovité, drolivé, jakoby hliněné. A právě to je asi příčinou, že i voda v korytech řek, když už teda v tomto období nějaká je, je bahnitá. Chtěly jsme kempovat u řeky San Juan, ale když jsme tu hrůzu viděly, nějak nás to přešlo.  Byla teprve jedna hodina odpoledne, tak jsme se hecly, že pojedeme do 24km dlouhého kopce, na jehož vrcholu je jedno z mnoha posvátných míst, kam místní dávají PET lahve s vodou. Důvod zatím neznáme, ale někde jsme zahlédly nápis „Voda je život“, tak to s tím možná souvisí. Bylo strašné vedro a ve vyprahlé krajině nikde ani kousek stínu. Tachometr s teploměrem ukazoval 30°C. Stavěly jsme po 8kilometrech, po hodině v sedle. Trochu jsem měla obavy, že nahoře žádná voda nebude, tak jsem tou svojí šetřila, abychom měly i na vaření a na cestu na následující den. Mé obavy se naplnily. Zdejší Panenka Marie si zřejmě žádnou vodu nezasloužila a ani se u ní nedalo dost dobře kempovat. Naše další možnost byla vzdálená 35km. Kemp s termálními lázněmi. Už nahoře jsem cítila, že byla blbost vodou šetřit a snažila jsem se přicházející úpal ještě rozehnat mohutnými doušky. A to byla asi zřejmě další blbost, protože jsem v sobě vodu ani spolknutý brufen moc dlouho neudržela. Poslední kilometry se začalo ochlazovat a sem tam i fouklo, což mě nakonec zachránilo. V kempu, mezi kachnami, slepicemi, psy a kozlem, nebyla pitná voda, ale měli limču, nebyla sprcha, ale byl termální pramen. Jen ta španělština byla taková nějaká jiná. Proto jsme se převlékly do plavek a před místním osazenstvem jsme se s naším sexy cyklistickým opálením vydaly k sirnatému jezírku, kam chodí kachny a slepice sr.. Až nás zastavila paní domácí s tím, že nám do toho nechce kecat, ale že se můžeme jít vykoupat do krytých betonových bazénků s termální vodou z hor. Trapně jsme se vrátily do stanu, zase se oblékly a s igelitkou čistého oblečení a ručníkem jsme se vydaly k „lázním“. Voda vyloženě teplá nebyla, ale na umytí stačila a ani moc nezaváněla sírou. Po koupeli se u našeho stanu zastavil ještě jeden pán, který se tu asi zastavil cestou z práce, a obdaroval nás pizzou, kuřecí roládou a lahví Coca Coly. Nakonec to nebyl špatný den.

Na sever od Mendozy je země řidčeji osídlená, chudší a jednotlivé vesnice dělí dlouhé úseky ničeho. Koryta řek se plní vodou z hor na jaře a v létě, a teď na podzim jsou vyschlá. A protože bez vody to jde špatně, protože „voda je život“, musíme překonávat sto kilometrové vzdálenosti téměř každý den. S ujetou vzdáleností pak úměrně roste i naše chuť k jídlu, pomalu máme pocit, že na 100 kilometrů „žereme“ už víc než náklaďák. Kousek za vesnicí San José de Jáchal jsme to už nevydržely a zamířily do restaurace. Káťa si objednala Milanesu, tenký plátek (který přesahoval velikost talíře) hovězího na česneku a petrželce v trojobalu s dvěma volskými oky navrchu a k tomu hromadu hranolek. Já jsem si dala „knedlíčky“ z tenoučkého těsta plněné sýrem ricotta, které plavaly v dokonale ochucené rajčatové omáčce a celé to bylo zasypané parmazánem. Obě jídla rozehrála v našich ústech symfonii a chuťové buňky byly nadmíru spokojené, tak moc, jak už dlouho ne. No a jako dezert jsem si dala ještě banánovou zmrzlinu. Káťa už byla plná, tak ji odmítla, ale majitel restaurace ji alespoň „vnutil“ malé kostky želé z kdoule, kterých nám pak dal ještě několik na cestu. Pupky jsme měly tak narvané, že při jízdě na kole, kdy je člověk nakloněný nad stehna, jsme měly pocit, že se nám tam ta břicha ani nevejdou. Nedojely jsme daleko. Po pár kilometrech uzoučké silnice vedoucí kaňonem řeky jsme to zapíchly v kempu. Byly jsme tam úplně samy.

Ráno na nás čekalo nepříjemné překvapení. Plášť mého předního kola ležel bez života, doširoka rozpláclý na hlíně a trpělivě čekal, než konečně vstaneme a něco s tím uděláme. Poslední dobou se v krajině objevují trnité keříky, které rostly i v kempu, takže nám bylo hned jasné, co se stalo. Naštěstí jsem se snad už konečně naučila lepit duše, protože dřív jsem nad tím byla schopná strávit klidně i přes hodinu, teď už nás oprava ani moc nezdržela.

Úzká silnice 491 vedoucí nad příkrým srázem pokračovala malými tunýlky akorát pro jedno vozidlo. Pískově zbarvené, větrem obroušené skály lemující druhou stranu silničky postupně přecházely do oranžových tónů a na samém vrcholu se nám otevřel pohled na rudé údolí. Bylo to krásné rozptýlení po dvou dnech spíše šedivé krajiny připomínající obrovský lom. Ale netrvalo dlouho, jakmile jsme se napojily zpátky na silnici č. 40, čekaly nás opět dlouhé roviny s pískem a křovisky. Člověk se ani nechtěl dívat před sebe, protože nedohlédl na konec, tak jsme se sklopenými hlavami ukrajovaly kilometr za kilometrem. Vždycky, když dorazíme do cíle, ten den to byla vesnice Guandacol, přepadne nás neskutečný hlad. Jenže jsme se trefily opět do jejich siesty, tak jsme byly rády, že jsme našly alespoň jedno kisko. Zatímco Káťa hlídala kola, nakoupila jsem, co jsem měla pocit, že potřebujeme a na co jsem měla chuť. S plnýma rukama jsem se vrátila ke Kátě, která nákup zkontrolovala a pak mě poslala pro další nepostradatelné věci. Brambůrky, které přesypávají z kilového pytle na vámi požadovanou váhu, pivo a zmrzlinu. Občerstvené jsme dorazily poslední kilometry do kempu. V kempu byla i posilovna a naproti ní nejlepší flek na stan. Jenže to jsme netušily, že posilovna je veřejná a že se rozhodla cvičit celá vesnice. Postupně tam přijížděli lidé na mopedech, a zatímco si dávali do těla, my jsme seděly na židlích naproti nim a cpaly se koláčky, brambůrkami a zapíjely jsme to limonádou plnou cukrů a ještě jsme si to užívaly.

Za Guandacolem nás opět začaly obklopovat červené hory. Oproti těm šedivým nebyly už „hliněné“ ale spíš pískovcové, což se podepsalo i na podloží řek, které byly konečně zas průzračné. Co nás ale překvapilo nejvíc, byly ohromné kaktusy Kardones, které dosahují výšky až 10m a prý rostou rychlostí 1cm za rok. Když jsme fotila Káťu u jednoho z nich, všimla si, že ve spodní části, kde nebyl pokryt zelenou vrstvou s trny, vypadal jako kmen stromu. Později jsme viděly několik „mrtvých kaktusů“, které stály před různými stánky a původně jsme si myslely, že jsou to napodobeniny kaktusů vyřezané ze dřeva.

Už čtvrtý den bylo pod mrakem, což je prý hodně ojedinělé, protože v místech, kde se právě nacházíme, víceméně celý rok svítí sluníčko. Noc byla chladná a ráno jakbysmet. Šplhaly jsme se do výšky přes 2000m a i když bylo jen 11°C, celkem jsme se zapotily. V horském sedle se nám naskytl další úchvatný pohled do krajiny pod námi. Zpočátku jsme co chvíli stavěly a fotily, ale pak už jsme to bez brzd pustily dolů. Teplotu spojenou s rychlou jízdou bez šlapání jsme trochu podcenily. Po několika kilometrech jsme přestávaly cítit prsty na rukou, a když jsme se konečně zastavily, že si vytáhneme rukavice, skoro jsme to nedokázaly, protože prsty byly už tak prokřehlé, že nechtěly poslouchat. Byl to zatím asi náš nejdelší sjezd, přes třicet kilometrů. V Nonogastě jsme se zastavily na benzínce na kafe, abychom se konečně trochu zahřály. Slunce už svítilo, lidé byly v krátkém, ale nám nepomohlo ani to kafe, tak jsme pokračovaly dál v bundě. Příště si na tohle musíme dát už pozor! Do Chilecita jsme se doploužily po cyklostezce a zakempovaly na předměstí v hippie kempu. Čekaly jsme, že bude prázdný, jako ty předešlé, ale dlouhodobě v něm žilo několik bohémů, tak jsme byly skoro rády, že tam bylo místo pro náš stan. Atmosféra byla velmi uvolněná a každý se s námi dával hned do řeči. Večer jsme psaly Sergiovi, kde je. Byl den za námi. Myslely jsme si, že už musí být bůh ví kde, ale zdrželo ho čekání na balík z Choc Malal. Tehdy mu tam sebral u warmshowerů pes boty a on si kvůli tomu musel koupit nové. A co čert nechtěl, několik dnů po našem společném odjezdu, pes boty přinesl a tehdejší hostitelé je následně Sergimu zaslali do města San Juan. Hned jsme mu psaly, v jakém báječném kempu jsme a ať přijede, že se na něj těšíme a počkáme na něj. Doufaly jsme, že se kemp za jeden den nenaplní. K večeru přijelo velké terénní auto s Němci a zaparkovalo kousek od nás. Němčinu jsme teda dlouho neslyšely. Za hodinu přijela dodávka se švýcarskou SPZ, pak předělaná tatra dalších Němců, následně další Švýcaři a další tatra Němců a ukončila to chilská dodávka s Němci. Všichni se vzájemně asi znali a hlasitě si vyměňovali své dojmy. Byly jsme v obležení. Připadaly jsme si jako v Německu! Pohodová atmosféra vzala za své. Aspoň, že přijel ten Sergio!

.