Argentina 4 – 2023

Chilecito – La Quiaca

19. 4. 2023 – 21. 5. 2023

1200 km

Dávejte si pozor na to, co si přejete! Nám se ještě nedávno vůbec nechtělo z Argentiny, jsou tu skvělí lidé, výborné jídlo a celá země je neskutečně rozmanitá, ale …

Chilecito je zvláštní městečko. Dvakrát jsme do něj jely z hippie kempu nakupovat a vždycky jsme bloudily jeho uličkami jako v nějakém labyrintu. A bloudily jsme, i když jsme z něj po třech dnech odpočinku odjížděly.

Spousta cyklistů střed Argentiny překonává autobusem, protože není úplně na co koukat nebo alespoň ne každý den. To platilo i pro následujících dvě stě kilometrů, které jsme prostě nějak přejely, a radovaly se alespoň ze sesbíraných rajčata, která vypadala z kamionu na silnici.

Do Belénu jsme přijely už chvíli po poledni, ale už se nám ten den nikam popojíždět nechtělo. Obchody byly zavřené, siesta, jen zmrzlinárna byla otevřená. Nevím, zda jsem to již nepsala, ale Argentinci si na své zmrzlině strašně zakládají a zmrzlinárny jsou pomalu v každé vesnici. Sergi měl dorazit asi za tři hodiny, tak jsme zatím jely obhlédnout sportovní areál, kde se dá kempovat zadarmo. Na první pohled vypadal slibně. Spousta míst s přístřešky a grily, akorát zásuvky byly všude vyrvané. To by ale nevadilo. Dva špinavé záchody. Nejsme žádné citlivky. Sprcha bez závěsu nebo dveří. To přežijem. Akorát ve sprše nebyl ani kohoutek!! A to už nám teda vadilo. Sergi dorazil před setměním, předaly jsme mu informace o stavu sportoviště a jely raději do městského kempu.

Stan jsme stavěly už za tmy, daly jsme si sprchu v koupelně, kde nesvítilo světlo, a s čelovkou na hlavě jsme se chystaly vařit. „Páji, mně ten vařič nejde našroubovat.“ „Cože?“ vyděsím se. „Mně přijde, že je strženej závit.“ „To si děláš srandu, vždyť ho nemáme moc dlouho.“ Nakonec se ho podaří našroubovat, i když trochu nakřivo. Závit vypadá opotřebovaně, ale doufáme, že ještě něco vydrží. Sehnat v Argentině nějaké trochu lepší outdoorové zboží nebo i lepší komponenty na kolo lze jedině v hlavním městě, Buenos Aires, a tam namířeno rozhodně nemáme. Ráno na náměstí zahlédneme outdoorový obchod a přestože tušíme, že v něm nepořídíme, jdeme to alespoň zkusit. Nepořídily jsme, ale pán nás nasměroval jinam, tam, kde vařiče mají. Tam nás poslali zase jinam a tam zase jinam. Na popáté se na nás usmálo štěstí. Ale takovým tím posměvačným způsobem. Vařič měli, ale velký jako plotýnka od sporáku a těžký tak, že bychom jím mohly někoho zabít. Slušně jsme poděkovaly a vařič raději pustily z hlavy.

Cesta z Belénu byla po delší době příjemným rozptýlením, projížděly jsme klikatou silnicí ve svěže zelené krajině. Odpoledne jsme zakempovaly na divoko u průzračné řeky, tekoucí kaňonem červených pískovcových skal. Koryto bylo tvořené také pískovcem a ten byl místy vymletý do pohodlných van, ve kterých jsme mohly spáchat koupel.

V Cafayate, vysokohorské vinařské oblasti, kde jsme chtěly strávit několik dnů odpočinkem a ochutnáváním místního vína, hlásili vydatné deště. Přesunuly jsme se alespoň do vesnice Santa Maria, kde nám v kempu dovolily rozložit stan pod střechou, a přečkaly tam dvě noci, dokud se déšť neuklidnil. Jaké překvapení na nás čekalo, když jsme vyjely a vrcholky vzdálených hor byly pocukrované čerstvě napadaným sněhem.

Cafayate, Cafayate, náš první střet s turisticky nafouknutým městem, kde má člověk pocit, že je vše jen na oko a musí být pořád ve střehu. Hned po příjezdu jsme si sedly do kavárny, kde nám při placení číšník vrátil méně, než měl a při upozornění na chybu nehnul ani brvou. Že by nám nevrátil špatně omylem?

Sotva jsme se ubytovaly, přišla nám zpráva od Sergiho, že na náměstí potkal Argentinku, která nás zná. To musí být Maru, blesklo nám hlavou (s Maru jsme chvíli cestovaly před pandemií z Ushuaiy). Sergi si samozřejmě jméno nepamatoval a na náměstí už nikdo nebyl. Nicméně nám od Maru večer přišla zpráva, že slyšela, že jsme v Cafayate. Na setkání s ní jsme se strašně těšily, věděly jsme, že celou dobu od pandemie cestuje na kole po Argentině a doufaly jsme, že ji někde potkáme. A konečně se tak stalo!

Cafayate mělo být poslední velké město, kde jsme si mohly koupit nějaké lepší potraviny na následující asi tři týdny. Sušené ovoce, ořechy, burákové máslo, dýňové kaše a med. S batohem plným proviantu jsme ve městě potkaly Sergiho, který bydlel v jiném hostelu než my. „Pojďte na víno, mám přírodní,“ lákal nás. Moc přemlouvání jsme nepotřebovaly. Seděly jsme pod pergolou na terase jeho hostelu, po které se pnulo, jak jinak, víno. Přezrálé, rozšlapané hrozny nám mlaskaly pod nohama. Batoh jsem si proto radši pověsila na židli. Ale ani to nakonec nebyl nejlepší nápad, protože v zápalu rozhovoru jsem na batoh zapomněla, vstala jsem ze židle a ta se i s celým batohem převrátila a rozmačkala další sladké plody na zemi. Pojem přírodní víno jsme slyšely poprvé. Jedná se o víno, které se ničím nehnojí, nechá se růst přirozeně, na zpracování se nepoužívají stroje, ale ruce, a nic se do něj nepřidává. Chuť může být prý kyselejší, ale to, které jsme právě pily, bylo vynikající. Obrovský přínos takového vína ale spočívá hlavně v tom, že není vůbec těžké a nebolí po něm hlava. Příjemně naladění jsme se přesunuli do nedaleké restaurace s místní kuchyní. Místní kuchyní nemyslím typicky argentinskou, ale spíš andskou. Cafayate leží na severu země, na úpatí And, v nadmořské výšce … Lidé tu už nevypadají tolik evropsky, jako na jihu, ani nejsou pouze snědší a robustnější, jako ve střední části, ale už mají lehce asijské nebo indiánské rysy, to už jsou opravdoví původní obyvatelé. Káťa si dala Locro, což je hustá kukuřičná polévka se zeleninou a hovězím, já jsem si dala další typickou polévku, čočkovou s vepřovým a hovězím a Sergi si dal pokrm ze třech druhů masa. Nebudu lhát, za ty prachy to nestálo. Zřejmě jsme padly do další turistické pasti, kde množství a kvalita použitých suroviny absolutně neodpovídaly ceně. Kátě se nakonec ještě udělalo slabo, tak jsme zamířily rovnou do ubytování. Tam nás čekalo teprve nepříjemné překvapení. Med, který jsme předtím koupily, byl v křehkém plastovém obalu, který nevydržel pád batohu na zem. Takže sladká, tuhá pochutina si několik hodin razila cestu celým batohem a téměř 300g se usídlilo v Káti foťáku. Celou spoušť jsme uklízely do dvou hodin do rána. Jediné štěstí bylo, že med neobjevil v batohu naše pasy.

Než jsme město opustily, ochutnaly jsme ještě místní odrůdu bílého vína Torrentes a červený Malbec pěstovaný ve výšce 2600 m.n.m. a samozřejmě i zmrzliny s příchutí těchto vín. Suché, tekuté víno ovocného aroma bylo rozhodně lepší než jeho sladká napodobenina v kornoutku.

Čekala nás první opravdová výzva, přejezd nejvyššího průsmyku v zemi, Abra del Acay ve výšce 4972 m n.m. Ale od něj nás dělilo ještě pět dnů, během kterých se musí naše těla připravit na takovou výšku.

Z Cafayate jsme jely ještě několik kilometrů po asfaltu a pak to přišlo. Ripio. Pěkně dlouho jsme po něm už nejely, až jsme skoro zapomněly, jaké to je. Navíc tady to nebylo ani tak kamenité, jako vyloženě písčité. Kola se neúprosně bořila do vrstvy písku a my jsme ztěžka šlapaly do pedálů, abychom se alespoň trochu posouvaly vpřed. Šlo to mnohem pomaleji, než jsme si myslely, a slunce naopak o dost rychleji nabíralo na síle, takže kolem 11 bylo už venku nesnesitelně. Cesta byla spíš otevřená, bez stínu, jen když jsme sem tam projížděly uskupením baráčků, vesnice se tomu snad ani říkat nedá, bylo kolem několik stromů, v jejichž stínu jsme si mohly odpočinout. V půlce cesty bylo dokonce otevřené kiosko, kde jsme si hned koupily aspoň studenou Fantu. Za kioskem se pomaličku začala rýsovat krajina jako z jiné planety. Šikmé, špičaté skály odstupovaly od země do neskutečných výšek a my jsme si připadaly strašně maličké. Co chvíli jsme stavěly a foťákem se snažily zachytit tu bizarní scenérii. Slunce mezitím neúprosně sílilo. Už jsem chtěla být v kempu, odložit kolo a odpočívat ve stínu. Nebylo to daleko a dokonce spíš jen z kopce. S vidinou brzkého cíle jsem nechtěla ani mačkat brzdy. A to se mi stalo osudným. Ve větší rychlosti člověk pořádně neviděl, po čem jede. Svištěla jsem po pevném podloží a v mžiku už jsem balancovala v hlubokém písku jako na ledě, dokud nepřišlo nevyhnutelné. Ležela jsem uprostřed cesty a ještě na mě dopadlo kolo. Slyšela jsem lupnutí. Bolela mě noha. Byla jsem v šoku a nedokázala jsem se ani pohnout. Za chvíli přijela Káťa a kolo ze mě sundala. Odplazila jsem se na kraj a v uších mi pořád znělo to lupnutí. Kraťasy jsem měla od krve a nechtěla jsem ani domýšlet, co se stalo. Krev byla ze sedřeného loktu a lupnutí byla pravděpodobně mp3, kterou jsem měla v kapse. Když mě Káťa ošetřila, neodpustila si pár uštěpačných poznámek o tom, že mi to říká pořád, že mám brzdit, a že čekala, že se něco takového stane. Věděla jsem, že má pravdu, a i to, že jsme se tím nebrzděním rozhodně do kempu dřív nedostaly. Jinak kolo přežilo téměř bez úhony, pouze se přestala vracet jedna řadící páčka, ale to se vyřešilo gumičkou.

Druhý den jsme vyjely brzy ráno, opět hlásili neskutečná vedra. Obklopovala nás vyprahlá krajina a pro nás bylo až neuvěřitelné, že se v těchto končinách lidé živí zemědělstvím. Kromě vína pěstují třeba kukuřici nebo papriky, které v tomto období suší. A suší je kdekoli, klidně hned vedle cesty, kde se za každým projetým autem zvednou oblaka prachu, která pak sušené zelenině dodají ten správný říz.

Když se stoupá do vyšších nadmořských výšek, má se to dělat pozvolna. Doporučuje se strávit den až dva ve 3000 m.n.m. a pak postupně přidávat po 500m, aby se tělo stíhalo aklimatizovat. Vesnice La Poma leží přesně na pomezí, kde už někteří pociťují účinky řídkého vzduchu. My jsme zatím necítily nic neobvyklého, tak jsme po jedné noci ve 3000 pokračovaly dál.

Za La Pomou už nebyl téměř žádný provoz, cesta byla díky sesuvům půdy a brodům jakože uzavřená. Pro kolo takřka žádný problém, ale jak některé úseky dokázala projet auta, nám hlava nebrala. Místy se cesta ztratila mezi kamením nebo byla tak úzká, že to museli mít na milimetry. Ale brody musely být v autě určitě příjemnější než na kole. Nebyly hluboké, ale suchou nahou se nám je nepodařilo projet. Ten první jsme podcenily a nabraly jsme si plné boty ledové vody, ty další jsme proto už raději překonávaly bez bot ve snaze je alespoň trochu ochránit. V téměř 4000 u mě zastavilo auto, argentinská rodinka trvala na tom, že mi musí dát kyslík a už mi otevřeným okýnkem cpali masku. Nevím, jestli jsem dřív přemýšlela o tom, jestli vypadám tak blbě, že mi nutí kyslík nebo o tom, že sakra mají kyslík v autě. V zemi, kde je těžké sehnat pitomé vložky do bot. „Ne, děkuju, já jsem v pohodě a navíc už budeme brzo kempovat,“ usměju se na ně. „Tak ti aspoň změříme, kolik toho kyslíku v sobě máš,“ trvali na svém a už se sápali po mém ukazováčku, který strčili do „kolíčku“ na měření saturace kyslíkem. „89%,“ zněl verdikt. „A to je dobrý nebo ne?“ ptám se, protože za normálních okolností by to úplně dobré nebylo. „To je hraniční, tak na sebe dávej pozor,“ rozloučili se a odjeli.

Poslední „dům“ před průsmykem, ve 4000m n.m, obývá Flavie se svými dvěma dětmi. (nejbližší lidé žijí 15km). Většina cyklistů u jejího domu kempuje, než se vydá dál. I my jsme to měly v plánu. Než jsme ji viděly. Naproti její chatrči z hliněných cihel má svůj „stánek“ s vlastnoručně vyrobenými předměty z lamí vlny, které prodává pocestným. Když jsme u ní přibrzdily, hned se k nám seběhly její lamy i s několikadenním mládětem. Před domem viselo lamí maso. Flavie přežvykovala koku a měla šílený výraz. Děti se vyhýbaly očnímu kontaktu. Všude smrděla hovna. Ze zdvořilosti jsme si něco koupily a uháněly dál, do 4100m, kde jsme se za posledních slunečních paprsků toho dne vykoupaly v ledové řece, rozložily stan mezi ruinami starého obydlí a zalezly do spacáků. Před spaním jsme si žvejkly svoje první listy koky i my. Cítila jsem, že mi začíná být trochu nevolno a bolela mě hlava.

Patnáct kilometrů nás dělilo od vrcholu. Vyjely jsme brzy ráno, stejně nám moc nešlo spát. Po třech kilometrech jsme potkaly Sergiho, který se právě dobalil a vyrážel. Chvíli jsme s ním držely tempo a pak nám ujel. Jak jsme stoupaly, začal se naplno projevovat deficit kyslíku. Nezadýchávaly jsme se, ale nohy byly najednou úplně slabé. Káťa nezvládala šlapat a kolo raději tlačila, já zase naopak radši šlapala, protože jak jsem slezla z kola, začalo se mi dělat špatně od žaludku. Hlava nás vyloženě nebolela, ale byl v ní tlak. Ani nevím, kolik hodin jsme zdolávaly těch 12km. Já jsem pořád koukala na tachometr a hecovala jsem se, že ještě 500m a dám si pauzu. Ale když jsem si ji dala, zase mi bylo zle. Sergi nás pozoroval z vrcholu, a když jsme se vydrápaly nahoru i my, vyfotil nás a se slovy: „Teď si pěkně odpočiňte a něco snězte,“ upaloval dolů. I to focení jsem už chtěla mít za sebou, natož tam ještě svačit. Oblékly jsme péřovky a rukavice a mazaly dolů za ním. Cesta byla v o dost horším stavu než ta do průsmyku, samý kámen a vlnky, ale jak člověk nemusel šlapat, hned se mu po pár metrech udělalo lépe. Brzdy jsem ale tentokrát už raději používala. Dokodrcaly jsme až na asfalt, na který jsme se už tolik těšily. Jenže přišel protivítr, takže dojezd do San Antonio de los Cobres zadarmo vážně nebyl. Tak jsme se těšily alespoň na městečko, které se nachází ve 3700 m.n.m. Ale ani jsme tam nedojely a už, jak jsme ho viděly z dálky, přišlo zklamání. Šedohnědá, tak by se to dalo popsat. Všechny baráky, jeden jak druhej, z cihel uplácaných z hlíny a slámy, na střechách plechy zatížené starými pneumatikami. Kolem šedohnědé suťovité skály, městem vedly cesty z udusané hlíny, lidé zahalení v péřových bundách, chudoba byla cítit na sto honů. A to nejhorší, k jídlu jenom lama!! Našly jsme si hotel a zapadly do něj. Byla v něm zima, strašná zima, topení žádné.

Segri jel druhý den ráno autobusem do Salty, hlavního města provincie, nechat si opravit kolo. Když už tam jel, pověřila jsem ho, ať zjistí, zda se tam dají sehnat boliviány, bolivijská pesa. Za několik dnů jsme totiž měly přejet hranice do Bolivie, ale zrovna v místě, kde nebudeme mít možnost vybrat peníze minimálně týden. Po kladné odpovědi jsme se i my druhý den rozjely do Salty. To byla nádhera, Salta je v 1600 m.n.m., takže se nám skvěle dýchalo, bylo tam teplo, barevné domy, tráva a stromy, dobré jídlo, přívětivější lidé a i ty boliviány jsme sehnaly. Ani se nám odpoledne nechtělo zpátky do depresivního Antonia.

Z Antonína naším směrem vedly dvě cesty. Ruta 40 a ruta 38. Naše domácí nám doporučovala 38, že je v lepším stavu, informaci nám potvrdil i prodavač z nedalekého kioska. Obě cesty jsou zhruba stejně dlouhé, kolem 100km. Na 40 se jede nejdřív do kopce a pak se klesá, na 38 jen klesá. Na 40 jsou tři vesnice, na 38 žádná. 40 je hezčí. Večer jsme se rozhodly pro 38 a ráno pro 40, že je tam možnost ubytování na půl cesty. Tak či tak, možná jsme ten den neměly vůbec vyjíždět.

První kilometry šlo všechno jako po másle, pak jsme se ovšem lehce stočily a naše utrpení začalo. Dupaly jsme to proti větru a ještě do kopce!! U vyhlášeného železničního viaduktu jsme potkaly švýcarský pár, který se ten den také vydal na kole stejnou cestou jako my. Když jsme se bavili, kam máme dneska v plánu dojet, ještě jsme si naivně myslely, že přece zvládneme ujet ještě 35km do nejbližší vesnice. Za viaduktem jsme všichni ještě statečně šlapali, pak už jsme odpadávali jak hrušky a jen tlačili. Švýcaři to vzdali po deseti kilometrech a zakempovali v závětří mezi ruinami. My jsme se praly s větrem dál. Foukalo tak silně, že to člověka až dusilo. Kolem nás byla rozlehlá planina, ani kousek kamene, nic. Po patnácti kilometrech, ve 4500 m.n.m, pod sopkou, na nejhorším možném místě, jsme zakempovaly i my. I postavení stanu byly nervy, vítr nám ho neustále bral. A aby toho nebylo málo, zipy u vnitřního stanu právě vypověděly službu. Dlouho nám dávaly najevo, že je něco špatně, my to ignorovaly, tak nám to daly sežrat v nejnevhodnější chvíli. Jak se totiž pořád všude prášilo, drobné nečistoty se dostaly mezi zoubky, tím se pravděpodobně roztáhl jezdec a teď se zip neustále rozjížděl. Asi hodinu jsme ten stan zapínaly!! Když se nám to konečně podařilo, ani jsme nechtěly pít, abychom v noci nemusely na záchod, to bychom ho totiž pak už nezapnuly. Zalezly jsme do spacáku a za zvuku plácající plachty jsme nějak usnuly. Ráno nás vlivem výšky a nedostatku tekutin bolela hlava. Pití v PETkách na kole bylo zmrzlé na kost, naštěstí jsme prozíravě vzaly i nějakou vodu v termoskách do stanu, kde jsme to svými těly „vytopily“ nad bod mrazu, takže jsme měly co pít.

Tolik jsme se bály, že budeme celý den zase jen bojovat, že jsme ani nedělaly moc pauzy, vlastně jsme měly jen jednu rychlou, ve vesnici, kde jsme chtěly být předešlý den. Při pohledu na „vesnici“, pár domů z hliněných cihel zasazených do pusto prázdné krajiny, nám bylo tak trochu úzko. Jak tam ti lidé můžou žít? A proč tam vůbec žijí? Čím se tam tak můžou živit? Vždyť je tam taková zima a oni mají jen taková primitivní obydlí. Naše otázky zůstanou nezodpovězené.

V další „vesnici“ jsme jely rovnou do ubytování, už jsme si nedělaly iluze, že bychom mohly dojet ten den na asfalt, zase začalo strašně foukat. Švýcaři přemýšleli stejně. Ubytování byla jen taková komůrka, kde byla strašná zima, ale aspoň nefoukalo. Koupelna byla sdílená, na dvoře, záchod se sprchou v jednom. Teplá voda byla na elektriku. Na zdi byla pověšená nádoba na 15L, ze které visel kabel, který se měl zapojit do zásuvky, aby se voda v nádobě ohřála. Už na pohled to vypadalo nebezpečně, protože sprcha byla vlastně jen ta hlavice, která koukala z nádoby, a voda pak cákala po celé místnosti, i na ten kabel. Káťa to šla otestovat, ale když ji probíjel kohoutek od „sprchy“ v ruce, vyletěla odtamtud jak namydlený blesk. Člověk se prostě neměl jak zahřát. Ani pan domácí neměl ve své komůrce žádné topení, ani neměl jinou sprchu, prostě tam takhle žil, v nehostinné krajině, ve strašné zimě. Sám od sebe nám řekl, že život je tam těžký. Aby ne, nám tam stačilo pár hodin!! Ale konečně jsme se dozvěděly, co tam lidé dělají. Pracují na „nedalekých“ lithiových farmách.

Poslední den na tom šíleném ripiu. Pořád jsme měly strach, že nám vítr překazí plány a nedojedeme těch posledních 30km na asfalt. Tak moc nám srazil sebevědomí ten první den. Ale dojely jsme! Za odměnu jsme si zaplatily pěkně předražený hotel s vidinou, že se konečně zahřejeme. V recenzích psali, že na pokojích je topení a ve sprše teče horká voda. Ale zapomněli napsat, že obojí platí tak v 10h večer. My přijely už ve dvě. A hádejte co, byla nám strašná zima. Do deseti jsme nevydržely a v devět jsme se umyly vlažnou. Pod kohoutkem, protože ze sprchy šel takový čůrek, že by člověk dřív zmrznul, než se umyl.

Jeden až dva dny nás dělily od hranic, a také jedno sedlo ve výšce 4800m.n.m. Začaly jsme tedy pomaličku stoupat. Za chvíli nás dojel Sergi, který vyjel z Antonína den po nás, zvolil 38 a byl naprosto svěží. Za to Káťa byla schvácená, cítila se slabá a škrábalo ji v krku. Když bychom pokračovaly se Sergim, do nízkých nadmořských výšek, do tepla, bychom se dostaly až tak za dva měsíce. Musely bychom spát několikrát na divoko, než bychom se dostaly aspoň do civilizace. Nemělo smysl pokračovat, když by se nachlazení rozjelo, pomoc by byla daleko. Hrozně mě to mrzelo, protože na tuhle část cesty, přes průsmyk Jama a kolem bolivijských lagun jsem se strašně těšila, ale zdraví je na prvním místě. Otočily jsme to do nedaleké vesnice Susques, kde jsme začaly plánovat, co dál.

Ani v Susques nebylo moc teplo, takže následující ráno jsem cítila knedlík v krku i já. Pomaličku jsme se šouraly směrem k Purmamarca, kde by už mělo být tepleji. Musely jsme ale ještě překonat dvě stoupání. První jsme ještě nějak daly, ale s ucpaným nosem v ovzduší chudém na kyslík jsme akorát lapaly po dechu. Sedly jsme si u krajnice a začaly stopovat. Bylo to zoufalé, nikdo nezastavil. Ony taky projížděly vesměs jen kamiony nebo pickupy s dělníky. Po několika hodinách u nás zastavil autobus. Myslela jsem, že sedíme asi u nějaké zastávky. Rozeběhla jsem se k němu. „Jedete do Purmamarca?“ „Jedem,“ usměje se řidič v zelených kalhotách. „A vezmete nás s sebou?“ „Já se zeptám kolegy, ale máme rozbité kolo,“ ukazuje směrem k zadní části autobusu, kde vidíme totálně roztrhanou pneumatiku. Neseděly jsme u zastávky, ale u pneuservisu. Řidičův kolega se vrací s nepořízenou, ale oba nás zvou na palubu. V autobuse kromě nás čtyř zoufalců nikdo není. Kola jsme nacpaly mezi sedačky a spanilá jízda mohla začít. Byly jsme nesvé z toho, aby naše kola neušpinila interiér tak luxusního, dvoupatrového autobusu, tak jsme radši stály u nich a hlídaly, aby nespadly nebo tak. „Běžte si sednout, pojedeme tak dvě hodiny,“ přišel za námi jeden z řidičů. Těch 70km jsme vážně díky porouchanému kolu jely dvě hodiny. Ale nám to bylo jedno, hlavně, že nemusíme šlapat nebo spát nahoře v depresivní vesnici.

Peníze jsme měly vypočítané tak akorát do přejezdu hranic, takže nám už pomalu docházely. V Purmamarce nám nešlo vybrat. Jely jsme autobusem do hlavního města provincie, Jujuy. Dva kilometry před konečnou zastávkou autobus „píchnul“. Podařilo se nám vybrat až na třetí pobočce a to už jsme byly celkem dost nervózní. Zpátky jsme jely taxíkem. Za tři dny jsme měly být v Bolívii, i když z jiné strany než bylo původně v plánu. Pořád jsme měly šanci potkat se s mým bráchou a jeho ženou v Uyuni, kde zakončovali svoji peruánsko bolivijskou dovolenou. Vyjely jsme z Purmamarci a mě začaly strašně pálit průdušky, při každém nádechu jimi projela strašná bolest. Jely jsme rychlostí 8km/h, víc jsme nemohla. Dojely jsme do 30km vzdálené Tilcary a zůstaly v kempu. Při vaření čaje nám vypověděl službu plynový vařič. Vařily jsme na lihu. Bylo mi spíš hůř než líp. Koupily jsme v lékárně od potetovaného lékárníka v kožené bundě sirup na kašel. Docházely nám peníze. Byly jsme na pokraji nervového zhroucení, chtěly jsme domů. Pak jsme chtěly pokračovat, pak zase domů a pak pokračovat. Nakonec jsme zvolily variantu sjet autobusem do Jujuy, který leží v nižších nadmořských výškách a vyléčit se tam. Byla sobota, takže se nedalo vybrat. Našly jsme hostel, kde jsme mohly zaplatit dolary, i když nás to stálo jednou tolik. Náš pokoj byla holá místnost s dvěma postelemi. Koupelna byla sdílená a pořád obsazená. Domácí pařili každý den do půlnoci a dělali fakt rámus. Jediné pozitivum na tom bylo, že v kuchyni byl neomezený přístup k čaji a to jsme potřebovaly. Postel a čaj. Zůstaly jsme tam 5dní a snažily se dát co nejvíc dokupy.

Harcovat se zase nahoru autobusem a na každé zastávce trnout, zda nám někdo nekrade kola z kufru autobusu se nám nechtělo, a jet zase celou cestu zpátky na kole taky ne. Sehnaly jsme si řidiče „kamionety“, pickupu, a nechaly se odvézt do Humahuaca. Trochu jsme trnuly, jak to tam bude vypadat, protože jak Purmamarca, tak Tilcara, byly jak jedno velké představení pro turisty, kteří si v té uměle vytvořené realitě chrochtali blahem. Na náměstí byly stánky s výrobky z vlny, pestrobarevnými peněženkami a batůžky, prodávala se „tortilla rellena“, něco jako přeložený pizza chleba plněný vším možným a k tomu hrála typická hudba obyvatel And. Taková ta klasika, kterou pouštěli kdysi Peruánci u nás před Tescem. A každý den probíhal úplně stejně. My jsme si tam připadaly spíš jako na pouti. Naštěstí Humahuaca, z které se jezdí na největší atrakci provincie, duhové hory, byla alespoň trochu jiná. Nebylo tam tolik turistů a když si člověk chtěl jít nakoupit, nemusel nutně přes centrum dění. Pořád jsme nebyly úplně fit a navíc jsme po delší době byly opět ve 3000 m.n.m., tak jsme raději zůstaly dvě noci. Na testovací jízdu jsme se už strašně těšily, ale zároveň i trochu bály. Po třiceti kilometrech jsem s tím chtěla praštit. Tak dlouho jsme dávaly šanci tělu se uzdravit a já jsem při vyjetí sebemenšího kopce dostávala záchvaty kašle, Káťa naopak nestačila smrkat. Bylo to strašný!! Ale nakonec jsme zvládly 85km a shodly se na tom, že druhý den nám buď bude lépe a pojedeme dál, nebo hůř, odložíme kola a budeme cestovat jen s batohem. Léčba šokem asi zabrala a my konečně, s 12 denním zpožděním, překročily hranice do Bolívie.