Norsko 1

Norsko - část první

23. 6. 2017 - 1. 7. 2017   521km

Vrátily jsme se zpět na evropskou pevninu do Osla - Gardamoen. I přesto, že bylo dost pozdě, přivítala nás příjemná teplota a po několika dnech jsme opět zažily tmu. Noc jsme přečkaly na letišti v uzavřené kavárně Starbucks, kde měli pohodlné gauče. Ráno jsme daly dohromady kola a vyrazily k Sindremu, což byl náš hostitel přes warmshowers nedaleko Osla. Cestou jsme vnímaly, jak je vše nádherně zelené, svítí sluníčko a obloha je bez mráčku. Oproti Islandu hotový ráj. Když jsme si u Sindreho konečně vypraly naše ušmudlané a propocené oblečení, byly jsme už opravdu v sedmém nebi. Večer jsme měly možnost ochutnat norskou sýrovou specialitu - hnědý zkaramelizovaný sýr z kravského a kozího mléka, který ale kozou vůbec cítit není, naopak je příjemně nasládlý. Norové ho nejčastěji konzumují s vaflemi a smetanou. Pája měla boule až za ušima. Po tomto příjemném zážitku jsme si to štrádovaly do hlavního města, Osla. Je to nejrychleji rostoucí evropská metropole. Od roku 2000 se zde zvýšila populace o 30%. V porovnání s dosud navštívenými hlavními městy je velice moderní, proto zde naleznete pramálo historických budov. Na ulicích jsme potkávaly lidi z různých koutů světa. Co se týká přistěhovalců z arabských států, našlo se zde pár žebrajících, ale daleko víc normálně pracujících. Město působí velice otevřeně ke všem menšinám a pro obyvatele vytváří mnoho míst pro relax či sportovní aktivity. Po shlédnutí centra, které je velice malé, jsme navštívily proslulý park Vigeland - největší sochařský park na světě, který vytvořil jeden jediný umělec, nachází se zde přes 130 lidských soch.

 Z Osla jsme vyjely směrem na západ.  Dalo nám zabrat se vymotat, ale později jsme najely na cyklostezku, která nás dovedla až do městečka Notodden. Měly jsme v plánu pokračovat dál po silnici 134, na které bylo mnoho prudkých a dlouhých kopců, na které jsme se postupně psychicky připravovaly. Protože jsme ale v Notoddenu narazily na mapu, kde byla zakreslena cyklostezka podél Telemarkského kanálu, který dříve sloužil k přepravě lidí, zboží a především dřeva, usoudily jsme, že když je podél vody, bude jistě méně kopcovitá. No a proč se táhnout do kopců, když se jim lze vyhnout. Jenže na cyklostezku jsme se musely nejprve napojit. Na výběr byly dvě cesty. Vybraly jsme si tu kratší s tím, že ten kopeček před námi zvládneme hrc prc. To jsme si ale naběhly. Z kopečku se vyklubal kopec, 8km dlouhý se značně prudkým stoupáním. Celé ufuněné jsme ho zdolaly a odměnou za to nám byl úžasný výhled na okolní hory. Pomalu jsme sjely k vytouženému kanálu. Ze začátku byla cesta krásně po rovině, podél vody, přesně, jak jsme si představovaly. Jenže pak přišly kopce, takže jsme si zas o tolik nepomohly. Na druhou stranu tam byl alespoň minimální provoz, cesta vedla překrásnou krajinou, všude voněly borovice a běhaly srnky. 

Po opuštění  Telemarského kanálu jsme se vydaly do hor a zdolávaly jeden kopec za druhým. Osídlení řídlo, provoz se snižoval a příroda působila nedotčeně. Společnost nám dělaly ovce různých barev polehávající u silnice i na ní. Kolem nás se tyčily oblé skály porostlé mechem a mezi nimi byly roztroušená menší či větší průzračná jezírka. Ve výškách okolo 1000 m.n.m. byl dokonce ještě sníh, takže jsme si zahrály i koulovanou. I přes náročnost jsme si cestu doslova užívaly. Po několika desítkách kilometrů začala cesta konečně klesat. Vítr nám vál do zad a najednou nám tachometr ukazoval 75 km/h. To byla paráda! Káťa z toho byla natolik  nadšená, že si málem nevšimla vystrčeného ovčího zadku na silnici, takže o něj chudák ovce skoro přišla. Sjezd jsme si užily až na parkoviště, které bylo výchozím bodem pro pěší túru na Kjerag, což je zaseknutý balvan mezi skalami ve výšce 1000 m.n.m. nad Lysefjordem. Pán na parkovišti nám řekl, že pokud nejsme z Ruska či Ukrajiny, kola nám zdarma pohlídá. To máme ale štěstí. Sbalily jsme si batůžky a vyrazily na "procházku". Šplhaly jsme se po strmých skalách, kde jsme se několikrát přidržely pomocných řetězů, až jsme se ke Kjeragu došplhaly. A ano, na balvan jsme si obě vylezly, i když pocit to byl ne právě příjemný. 

Cesta zpět byla náročnější na nohy a za mokra bychom to rozhodně jít nechtěly. Z parkoviště nás čekal 8km sjezd dolů do přístavní vesničky Lysbotn, samá serpentina. Nikde jsme nevyčetly, že součástí je i 1,1km dlouhý tunel. To si takhle jedete dolů, kocháte se krajinou, fjordem a najednou je tam. Jiné cesty nebylo, a tak jsme ho musely projet. Tma, sem tam nějaké osvětlení a do toho voda kapající na hlavu. Brr to byl tedy zážitek. Celé paf jsme dojely dolů a čekaly na trajekt, který nás měl přepravit na druhou stranu fjordu.