Norsko 3

Norsko na kole 

14. 7. 2017 – 26. 7. 2017, Lom – Trondheim, 729,5 km

Z městečka Lom jsme pozvolna stoupaly podél bleděmodré divoké řeky Otta nad Geirangerfjord. Cestu jsme si zpestřily sbíráním PET lahví a plechovek od nápojů, které jsou v Norsku zálohované a turisté je hojně vyhazují z okének aut. Čistíme tak přírodu a za získané peníze si dopřáváme různé laskominy. Pomalu jsme se vyšplhaly až do výše 1038 m n.m., kolem nás se objevily nám již známé zasněžené hory, ale protože bylo sluníčko, nevadilo nám oslavit si ve sněhu právě najetých 5000km.

Poté nás čekal úžasný 17 kilometrů dlouhý sjezd dolů do turistického městečka Geiranger. Káťa zastavovala na focení a všimla si nekonečných serpentýn, které se rýsovaly na protějším kopci, a v duchu se utěšovala, že tamtudy určitě nepojedeme. Městečko Geiranger protíná jedna silnice, lemovaná obchody se suvenýry, dále se tam nacházejí informace, obchod s potravinami a trajekt, který jel bohužel jiným směrem, než jsme potřebovaly. Káti hrozivé obavy se vyplnily a 11 dlouhých serpentýn na nás trpělivě čekalo. Ihned jsme si koupily balíček sušenek, které jsme bez mrknutí oka sluply. Celé splavené jsme se doškrábaly až k vyhlídce na Geirangerfjord, udělaly pár fotek a už se viděly ve spacácích. Večer ve stanu jsme polemizovaly  nad tím, o kolik bude zítra horší vyjet Trollstigen neboli Trolí stezku (11 serpentýn vinoucích se po kolmé skalní stěně). Nakonec jsme k naší radosti zjistily, že ji pojedeme dolů a tudíž právě zdolané serpentýny z Geirangeru jsme měly místo toho. I přesto nebylo snadné dostat se k vyhlídce nad Trolí stezkou. Nejdříve jsme projížděly omamnou vůní jahodových polí, jenže jsme u sebe neměly hotovost, abychom si je koupily. Následně přišlo nenápadné stoupání, které jsme si proložily zastávkou nad kaňonem burácející řeky – Gudbrands bru.

Před samotným vrcholem bylo již stoupání náročnější a k tomu se přidal déšť s mlhou. Promočené a zmrzlé jsme se ukryly v bistru u vyhlídky. Čekaly jsme, až mlha ustoupí, abychom z toho něco měly. Po dvou hodinách čekání se nebe na pět minut trochu roztáhlo, my mohly udělat „cvak, cvak“ a zvěčnit tak alespoň kousek té klikatice pod námi. A bylo to posledních pět suchých minut pro následující tři dny. Boty z goretexem neustály tlak vody již první den, musely jsme nasadit „igeltex“ (igelitky do bot). Naše nohy zažívaly blaho, naše nosy ve stanu už nikoliv. Se zhoršeným počasím se zhoršila i krajina. Řeky měly hnědou barvu, fjordy byly cítit rybinou a vesničky přestaly být malebné. Čtvrtý den se už počasí umoudřilo, igelity jsme zanechaly v prvním odpadkovém koši a s dobrou náladou jsme směřovaly k pobřeží. Den nám ještě vylepšila brigádnice z Čech, prodávající ty svůdně voňavé jahody. Všimla si našich vlajek, dala se s námi do řeči a vzápětí nám jednu vaničku s velkými, lahodnými jahodami věnovala. Po pár kilometrech jsme se napojily na Atlantic ocean road, což je silnice, která spojuje několik malinkatých ostrůvků mosty a jeden z mostů je dokonce klopený. Jediná nevýhoda této úchvatné cesty je její zakončení podmořským tunelem, kam cyklisté z pochopitelných důvodů nesmějí. Naštěstí zde však jezdí autobus, kterým jsme se svezly do města Kristiansund.

Za ním jsme pokračovaly trajektem na další menší ostrovy. Na palubě se s námi dal do řeči jeden Nor. Dozvěděly jsme se mimo jiné, že v Norsku se smí na moři rybařit bez rybářského lístku a je možné si odvézt 15kg ryb. Bohužel každé léto poslouchá ve zprávách, jak zadrželi dalšího nenasytného Čecha, kterému toto množství nestačí. Co na to říct? Také nás ujišťoval, že nás čekají spíše rovinky. Jestli jsou Češi nenasytní, tak Norové jsou ulhaní. Od samého začátku byla cesta dost houpavá, mnohdy se nám pěkně orosila čela. Krajina byla ale o poznání hezčí, moře se nám ukazovalo v různých odstínech, všude voněly borovice a oblé skály lákaly k pikniku. Začínalo se dělat pořádné teplo, a tak došlo na občerstvení zmrzlinou, a proč ne rovnou dvoulitrovou.

Od ostrova Hitra, na který jsme si jely vyzvednout balíček z domova, nás dělilo už jen několik desítek kilometrů. Jako na potvoru na ostrov opět vede podmořský tunel. Autobus tam sice jezdí, ale jen jednou za den. Rozhodly jsme se tedy stopovat. Nikomu se nechtělo nás s těmi koly převézt a to jsme si jen den předtím vyšperkovaly. Spadla mlha a rapidně se ochladilo. Po třech hodinách jsme rezignovaly, schovaly se v autobusové zastávce a daly si chleba s marmeládou. Za další dvě hodiny měl jet autobus. Vtom u nás přibrzdilo auto s vozíkem. Rozesmátý pán se nás ptal, zda chceme převézt přes tunel, že nás tu viděl už dopoledne. Bylo to jako zázrak. Z auta vystoupila ještě blonďatá slečna a hned spolu začaly nakládat naše kola. My jen s otevřenou pusou zíraly a situaci nechápaly. Jak je vidět, pořád jsou na světě hodní lidé, tihle dva jeli na Hitru jen kvůli nám. Hned potom jsme šláply do pedálů a natěšené na dobroty z domova jsme hnaly za klukama z Čech. Standa, Ruda, Roman a pan doktor Jaroslav nás přivítali s otevřenou náručí a vychlazenou Plzničkou. Po dlouhé době jsme se měly jako v bavlnce. Druhý den kluci nachytali ryby, ze kterých Roman uvařil vynikající rybí polévku a jako druhý chod ryby upekl na másle. V této skvělé společnosti bychom vydržely daleko déle, ale byl čas pokračovat. Před námi bylo třetí největší město Norska – Trondheim.

 Ještě před ním se nám stala nemilá věc. Navečer jsme si našly krásný zelený plácek jako stvořený pro náš stan. Káťa zmatená z fjordu, kde jsme pozorovaly příliv a odliv, lehce podotkla, jestli ta voda nemůže večer stoupnout. Pája se jí smála, že je to přece řeka a ta nemá příliv a odliv. Před spaním jsme pozorovaly červánky a libovaly si, že bude druhý den krásně. V 1:30 se Pája probudila a zjistila, že Káti spacák je navlhlý, tak ji vzbudila. „Máš navhlý spacák.“ Rozespalá Káťa odpověděla: „ Cože?“ „Že máš navlhlý spacák, je tu nějaké mokro.“ Káťa sebou škubla, okamžitě si sedla a vyhrkla: „Do prdele, my plaveme!“ To zas nechápala Pája, v hlavě ji proběhla kaluž z Islandu: „ To jsme si zas postavily stan v ďolíku?“ pomyslela si. Začala kolem sebe šátrat  a vše bylo jakoby na vodě. Zatímco Kátě, které se zrovna zdálo, že spí na vodní posteli, bylo vše hned jasné. Pootevřela stan, vykoukla ven a všude byla voda. Takže už víme, že řeka ústící do fjordu se do určité vzdálenosti chová jako fjord. V trenýrkách jsme vlezly do vody, začaly vytahovat naše věci a přemístily stan o pořádný kus výš. Když už vše bylo v suchu, ozvalo se anglické : „Fuck!“ a hned několikrát. To jen řeka probudila další své oběti. Mladý anglický pár byl chováním řeky zaskočen stejně jako my, také měli prý ve stanu 30cm vody.

Když jsme se dospaly a dosušily věci, vyrazily jsme do Trondheimu. Káťa si stále stěžovala na bolest ruky po pádu, a tak jsme několik následujících hodin strávily v trondheimské nemocnici. Ruka je v pořádku, kostičky na svém místě, mohly jsme vyrazit na prohlídku města. Kromě toho, že je Trondheim třetí největší město, býval v letech 1030 – 1217 dokonce hlavním městem Norska, ve středověku měl však název Nidaros. Hned na kraji města se nachází Nidaroská katedrála, která je nejsevernější gotickou katedrálou na světě. Je v ní pohřben vikinský král Olav Haraldsson, který v Norsku šířil křesťanství. Později po jeho smrti, když otevřeli jeho hrobku a zjistili, že mu stále dorůstají vlasy a nehty, byl kanonizován na svatého Olava. Na průčelí jsou sochy osobností z bible a různých legend. Podél řeky protékající centrem jsou postaveny barevné domky z 19. – 20. století, které sloužily jako sklady zboží. Nad městem stojí pevnost, která byla vybudována po velkém požáru v r. 1681, dnes je využívána jako rekreační oblast. K pevnosti vede cyklovýtah, který byl první na světě svého druhu. Měl motivovat Nory k jízdě na kole. Pája se na něj moc těšila, ale byl zrovna mimo provoz. S městem jsme se rozloučily a pokračovaly dál na sever.