Nový Zéland – Jižní ostrov 1/3

Nový Zéland na kole – Jižní ostrov – 1. část

21. 9. 2018 – 5. 10. 2018       444,5 km

Plavba trajektem, jak jste si možná všimli, patří mezi naše oblíbené činnosti. Vždycky se těšíme, jak si všechno dobijeme a posedíme na měkkém. Tentokrát jsme si tento luxus užívaly 3,5 hodiny.

Vylodily jsme se v přístavním městečku Picton, ve kterém jsme ihned udělaly větší zásoby jídla a zahájily odtud naši cestu po Jižním ostrově Nového Zélandu. Byly jsme plné očekávání, protože každý koho jsme doposud potkaly, nám básnil o tom, že tento ostrov je o mnoho krásnější, než jeho severní bratr. Nedaleko městečka Picton se nachází Queen Charlot trek, který lemuje okolní soundy (něco jako fjordy, ale širší a ne tak hluboké). Tento trek lze absolvovat i na kole, zvolily jsme proto možnost ho vyzkoušet. Brzy jsme se napojily na začátek treku a asfalt vystřídala úzká, lesní pěšina. Dojely jsme do prvního kempu a rozhodly se to pro tento den zapíchnout. Plácek pro stanování se rozprostíral u pláže a uprostřed byl rozdělený malou říčkou, která se vlévala do soundu. Nádherné místo, pomyslely jsme si. Jen nám stále vrtalo hlavou, zda se po přílivu plácek nezalije vodou a nevytopí náš stan. Jenže kdyby tomu tak bylo, proč by sem dávali kemp? Usoudily jsme, že to bude určitě bezpečné místo a vyšly na průzkum okolí. Objevily jsme nádhernou tůňku, ve které jsme si chtěly dát večerní koupel, když v tom Pája zahlédla nelétavého, hnědého ptáka s delším zobákem. To musí být kiwi! (na Zélandu se pod slovem kiwi skrývají tři různé formy – v tomto případě nelétavý pták, žijící pouze v této zemi, dále tu pěstují kiwi, chlupaté ovoce, které moc dobře známe a navíc Zélanďané sami sebe nazývají kiwi). Prý je skoro nemožné ho spatřit ve volné přírodě a nám se to poštěstilo. Místo koupele začal hon na kiwiho, který před námi utíkal skrz houští hlouběji do lesa, až nám utekl úplně. Nevadí, zvěčnit na památku jsme ho sice nestihly, ale byly jsme šťastné, že jsme ho vůbec viděly. Když jsme se vrátily ke stanu, všimly jsme si, že hladina vody značně stoupla nejen v soundu, ale i v říčce. Po vytopení jsme vážně netoužily, rychle jsme vše pobalily a přemístily se na jiné, sice ne tak pěkné, ale za to bezpečnější místo. Večer jsme obdržely zprávu od našich hostitelů z Wellingtonu, kteří chtěli vědět, jak jsme si užily první den na Jižním ostrově. Hned jsme se jim pochlubily, že jsme spatřily toho jejich bájného kiwiho. Jejich suchá odpověď nás uzemnila – To těžko, toho uvidíte jen se zkušeným průvodcem, spíše jste viděly weku. „Weku? Co to proboha je?“ Zapnuly jsme internet a rychle hledaly, o co se jedná. No jo, fakt to byla weka. Kiwi vypadá přeci jen trochu jinak. Mnoho turistů se touto „slepicí“ napálí, tak jako my.

Ráno jsme pokračovaly dál po treku. Brašny nadskakovaly s každým přejetým kořenem a pneumatiky čvachtaly v blátě. Otevíraly se nám nádherné výhledy na vodní plochu pod námi, která měnila svou barvu od tmavě modré po tyrkysovou. Ač byla cesta krásná, po několika kilometrech jsme se odpojily zpět na asfalt, protože s naloženými koly jsme z ní neměly takový prožitek. Po silnici jsme dojely až do Havelocku, kde jsme si našly levný kemp.

Večer jsme plánovaly kudy dál. Další zastávkou mělo být jedno z nejslunnějších měst a Zélandu – Nelson. Na mapě jsme objevily jednu cyklostezku, která do něj vede, a dokonce by měla být kratší než státní silnice plná aut. Nebylo co řešit. S pocitem dobře odvedené práce jsme šly spát. K snídani jsme si daly tradičně ovesnou kaši, sbalily stan a natěšené na další dobrodružství jsme opustily kemp. Nejdříve šlo všechno dobře, na místní šotolinu jsme si už zvykly, dokonce bychom byly snad už nesvé, kdybychom po ní každý den alespoň chvíli nejely. Cesta se zvedala, věděly jsme, že nás čeká jeden strmý, asi 7km dlouhý kopec. Ale co, pořád lepší než hustý provoz. Šotolinu začalo střídat kamení, už se nám tak lehce nejelo, odpočítávaly jsme každý kilometr k vrcholu. Později už zbylo na cestě jen hrubé, velké kamení. Proklínaly jsme se. Na řadu přišlo tlačení, při chůzi se nám to smekalo a měly jsme co dělat, abychom udržely naše kola vést rovně. Pot nám stékal po čele i po zádech, voda v lahvích rychle ubývala a ten pitomý kopec ne a ne skončit. Už jsme neodpočívaly po kilometrech, ale po metrech. Po zdolání vrcholu jsme pochopily, že ani cesta dolů nebude žádná slast. Naše utrpení pokračovalo. Brzdy pískaly a kola se stále chtěla pokládat na bok. Nahoru jezdily crossové motorky a jejich řidiči si jízdu naprosto užívaly. Tiše jsme jim záviděly a dál sváděly boj o udržení se v sedle, protože při chůzi dolů to pod váhou kola bylo snad ještě horší, než při cestě nahoru. Za soumraku jsme dojely do Nelsonu, kdybychom bývaly jely po silnici, mohly jsme v něm být už v poledne. Příště si už vážně dáme bacha na ty jejich cyklostezky! Vyhladovělé jsme naběhly do nejbližšího supermarketu a náležitě se odměnily za celodenní útrapy.

Na Zélandu je několik tzv. Great walks, nejkrásnějších pěších výletů. Jeden z nich se nachází právě kousek od tohoto města, v národním parku Abel Tasman. Ve vesničce, odkud se do parku vstupuje, jsme objevily starší pár, který rád hostí cyklisty. Tím se nám vyřešila naše věčná otázka, kde zanechat věci, abychom si mohly udělat pěší výlet. Abel Tasman, to je především prales a krásné pláže. Celý trek od jihu k severu je asi na pět dní, ale tolik času jsme tomu obětovat nechtěly. Také se nám nezamlouvala varianta jít kousek tam a stejnou cestou zpět, ale protože přírodní scenérie se dají obdivovat jak pěšky z pevniny, tak z kajaku na moři, rozhodly jsme se tyto možnosti spojit. Vyrazily jsme brzy po ránu. Už podle oblohy to vypadalo na krásný slunečný den, jen vítr vál studený, takže vyloženě na koupačku to nebylo. Naložily jsme věci do kajaku a pádlovaly podél pobřeží. Kvůli větru nám místní nedoporučily příliš se od břehu vzdalovat. I tak s námi vlny dost houpaly, že jsem měla celkem strach, ale Pája mě uklidňovala tím, že to na kajaku umí.  Míjely jsme nádherné pláže, které lákaly k přistání. Jednu z nich jsme si vybraly a už jsme to k ní směřovaly.  Ale jak k ní najet? Podle Páji bokem, já chtěla jet popředu, ale podřídila jsem se. Je přece zkušenější, řekla jsem si. Šplouchla vlna, kompletně nás nahodila a Pája s nevinným výrazem pronesla: „ Já vlastně s mořským kajakem moc zkušeností nemám“. Nakonec se nám vylodění povedlo, pokochaly jsme se na liduprázdné pláži, vypumpovaly jsme vodu z kajaku a už jsme se chystaly jet zas o pláž dál. Přišla ale další vlna a smetla nás. Loď byla opět plná vody a my už totálně durch. Pumpovat znovu vodu nám už přišlo zbytečné. Druhý pokus. Naše zadky s hlasitým mlasknutím dopadly do sedaček zalitých vodou a my jsme rychle pádlovaly pryč. Na další pláž se nám již podařilo vystoupit lépe, nicméně jsme byly pořád mokré. Byla nám zima. Elastické tříčtvrťáky celkem dobře schly, ale bavlněné spodní prádlo nacucané vodou nemělo šanci. Zalezly jsme do křoví a ten zbytečný kus oblečení jsme prostě sundaly. S každou další pláží se naše technika výstupu a nástupu na kajak zlepšovala. Na tu poslední a zároveň nejkrásnější jsme se už vylodily jako profesionálky. Nasály jsme atmosféru, daly piknik, a poté se vydaly už po svých zpátky. Chůze nebyla nijak náročná, vesměs rovina vedoucí skrz les. Občas se po cestě daly spatřit pláže, které jsme předtím po vodě navštívily. Když jsme se o jedné pauze občerstvovaly, z křoví se vynořila weka. Nebyla vůbec nijak plachá, ba naopak přišla až k nám. Jen jsme se zasmály nad naší tehdejší naivitou, kdy jsme ji pokládaly za kiwiho.

Po návštěvě národního parku jsme rozmýšlely další směr naší cesty. Nechtěly jsme se příliš moc vzdalovat z této oblasti, protože jsme si tu vyhlédly práci na chmelnici a během týdne bychom měly mít pohovor. Zapeklitá situace. Napsaly jsme našim potencionálním zaměstnavatelům, zda bychom se nemohly sejít dříve, ale neodepisovali. Rozjely jsme se tedy pomalu směrem k farmě. V půli cesty byl podle mapy kemp. Po dlouhé době nám začalo pršet, a tak jsme k němu dojely už značně promočené. Ale ouha, kemp byl rozestavěný. Už jsme si myslely, že máme smůlu, když v tom přišel majitel, který na něm zrovna pracoval a s úsměvem nás pozval na svůj pozemek nad kempem.  Tam se volně pásly dvě lamy, mezi kterými se pyšně promenádoval páv a v dálce pobíhaly slepice a husy. Erik nám ukázal záchod, který byl postavený ve vytesané skále, přívod vody svedený z horských potůčků a hliněnou pec na pizzu, kterou sám uplácal. Kde to jsme? Nebyl čas na polemizování, postavily jsme stan a ukryly se před deštěm. Druhý den nám Erik představil i svůj dům, který si sám postavil, nebo spíš částečně vytesal do skály. Uvnitř měl dvoje kamna, která si také sám uplácal z hlíny, skleník spojený s koupelou a „lednici“ ve vedlejší skále. Kolem kempu budoval i zeleninovou zahrádku. Žije převážně z toho, co vypěstuje a teď právě staví kemp, aby měl nějaký příjem. Magické místo! Rozhodly jsme se tu strávit několik dní, alespoň než se nám ozvou z chmelnice. Než se ale ozvali, našly jsme inzerát na sázení chmele na jiné farmě v okolí.

A tím jsme naše cestování opět na chvíli přerušily. Po zasazení chmele jsme se přemístily na naši domluvenou farmu, kde chmel navazujeme a navazovat budeme ještě pár týdnů. Práce je to celkem dost náročná na nohy, tak snad nám tentokrát alespoň nezchudnou a bude pro nás potom příjemnější znovu vyjet.