Bosna a Hercegovina

Bosna a Hercegovina

15. 6. 2019 - 1. 7. 2019               778km

„Sarajevo bum, bum, bum…“ To jsou slova, jimiž nás přivítal celník na bosenské hranici. Nic moc jsme toho o válce v Bosně ani o zemi jako takové nevěděly, ale „vtipná“ poznámka tohoto úředníka nám přišla dost zvláštní, stejně jako nápis „Vítejte v Republice Srbské“. Kam jsme to tedy vstoupily? Vám, kteří jste na tom s vědomostmi o Bosně a Hercegovině podobně, jako jsme byly my, zkusíme v rychlosti vnést trochu světla. V této zemi žijí a vždy žili tři národy – Bosňáci, Srbové a Chorvaté. Přesto, že mají všichni podobný původ, každý vyznává jiné náboženství. Za komunismu, v době kdy byla země součástí Jugoslávie, žili tyto tři národy v nuceném souladu. V roce 1992, po pádu režimu a rozpadu Jugoslávie, získala Bosna a Hercegovina nezávislost, což se nelíbilo bosenským Srbům, kteří si jednak přáli zemi spojit se Srbskem, a také se obávali nadvlády bosenských muslimů neboli Bosňáků. V letech 1463 – 1908 byla Bosna součástí Osmanské říše (Turecka) a bylo ekonomicky výhodnější konvertovat k islámu, proto jsou Bosňáci většinou muslimové, i když téměř polovina z nich náboženství nepraktikuje. A tak začala občanská válka, zpočátku byli Chorvaté na straně Bosňáků, ale později bojovali už všichni proti všem. Válka trvala více jak tři roky a jednalo se o nejkrvavější evropský konflikt po 2. sv. válce. O život přišly tisíce lidí, především muslimů, každý druhý ztratil střechu nad hlavou a válka se dotkla každého občana. Celá země byla rozstřílená a dodnes je bohužel zaminovaná. V roce 1995 byla podepsaná mírová dohoda, klid zbraní, Bosna a Hercegovina zůstala nezávislá, ale území se rozdělilo na dvě autonomní oblasti: 49% zaujímá Republika Srbská a 51% bosensko-chorvatská federace Bosny a Hercegoviny, a neutrální oblast Brčko, kterou spravují obě oblasti. Aby to nebylo málo komplikované, v zemi jsou tři prezidenti, každý zastupující jeden národ. Lidé mohou žít kdekoli nezávisle na své národnosti, ale většinou se drží svého regionu.

Takže jsme opravdu vstoupily do Bosny a Hercegoviny, pouze do oblasti Republika Srbská.

Prvním příjemným překvapením byly studánky s ledovou pitnou vodou, které se cestou od hranic nacházely na každém kroku a v horkém dni byly báječným osvěžením. Jely jsme podél řeky Drina, kolem níž bylo mnoho kempů, které mimo jiné nabízely na divoké řece raftování. V jednom z nich jsme nakonec zůstaly, byl levný a popravdě jsme nenašly místo, kde bychom postavily bez obav ze šlápnutí na minu náš stan.

Druhý den jsme se vydaly do slavného Sarajeva, kde nám tenkrát zabili Ferdinanda, jak pravil Švejk. Doufaly jsme, že si po černohorských kopcích trochu odpočineme, ale ani Bosna není žádná placka. Míjely jsme první místa ohraničená páskou upozorňující na výskyt min a byly jsme z toho nesvé. Sarajevo láká turisty především na Starou čtvrť a orientální tržnici Baščaršija, kterou jsme měly jako na dlani při pohledu z okna našeho apartmánu.

V roce 1984 se v Sarajevu konaly zimní olympijské hry a necelé 4km od Staré čtvrti se nachází chátrající bobová dráha z té doby. Káťa vždy toužila bobovku na vlastní oči vidět a tohle byla skvělá příležitost. Cestou jsme se prošly po mostě, kde byl spáchán atentát na arcivévodu Ferdinanda d’Este, a pak už jsme pomaličku stoupaly na horu Trebević. V rámci bezpečnosti před minami jsme se dohodly na několika pravidlech – budeme chodit jen po vyznačených cestách, nebudeme chodit do vysoké trávy a nebudeme se přibližovat k opuštěným budovám. Třetí den v Bosně a už jsme porušily první pravidlo. V mapě jsme na kopec našly super zkratku. Nejprve jsme se proplétaly uličkami mezi domy, než přišla úzká pěšina přes pole a lesem, neznačená. K dráze to byl už jen kousek a nechtělo se nám to otáčet a jít jinudy. Na pěšině jsme jasně viděly několik lidských stop, tím jsme si dodaly odvahu a pokračovaly dál, i když stejně v nás trochu hlodal červíček a nebyl to moc příjemný pocit. Po několika stech metrech jsme se napojily na značenou stezku, spadl nám obrovský kámen ze srdce. Bobovku jsme si prošly téměř celou a představovaly jsme si, jak toto opuštěné místo, které pomalu pohlcuje příroda, asi vypadlo v době své slávy. Burácející davy napnutých fanoušků, obrovské obrazovky vysílající rozhodující okamžiky závodníků, život, emoce, adrenalin. Zpátky do města jsme raději zvolily o něco delší, za to bezpečnější, turistickou trasu. Viděly jsme rozstřílené budovy, muslimské hřbitovy, a tzv. růže, místa dopadu granátů, kde zemřelo naráz 3 – 20 lidí. Přes svou hrůznou historii jsme si Sarajevo zamilovaly, bavilo nás pozorovat turisty z malinkatých kavárniček, procházet se tržnicí za zvuků tepání kovového nádobí, nasávat vůni vodních dýmek nebo si pochutnávat na místních zákuscích. Ani se nám z města nechtělo, ale byly jsme zvědavé na zdejší přírodu.

Vjely jsme do hor Bjelšnica, kde stojí další pozůstatky ze zimní olympiády, sportovní areál Igman se stejnojmenným zchátralým hotelem, staré skokanské můstky a stupínky vítězů, které během občanské války sloužily jako jedno z popravišť. Stále nechápeme, kde se v člověku bere tolik krutosti.

Dlouho jsme stoupaly zarostlým lesem a výhledy nebyly žádné, až jsme vyjely mezi zelené louky a horské potůčky. Konečně se bylo na co dívat, akorát nám to trochu kazily šedivé mraky. Zastavily jsme se v malé restauraci, abychom promyslely co dál, protože bylo už dost hodin a zatažená obloha v horách nevěstila nic dobrého. Objednaly jsme si kávu, v této odlehlé oblasti jsme ani neočekávaly espresso, a tak jsme kývly na bosenskou kávu, která nám nijak zvlášť nechutná, ale potřebovaly jsme se zahřát. Bosenská káva se připravuje stejně jako v Turecku, v džezvě, a její servírování má své kouzlo. Chtěly jsme ji s mlékem, ale měli jen domácí, no proč ne. Na to, že bylo domácí, se nám zdálo poněkud vodnaté a jeho chuť byla nasládlá, ale dohromady s kávou to bylo dokonalé. Káťa měla obavy, zda to pít, aby jí to neprohnalo střívka, ale při pohledu na cedulku, že prodávají domácí ovčí sýr, jsme se dovtípily, že se jedná o ovčí mléko, které jsme tak poprvé v životě ochutnaly. Nedaleko restaurace mělo být jezero, kde jsme se rozhodly, že to zapíchneme. Jezero tam samozřejmě nebylo, jen mokřady, malý potůček a vysoká tráva. Neměly jsme sílu jet dál, obzvlášť když nás čekal další ošklivý kopec. Porušily jsme další pravidlo a stan postavily do vysoké trávy, kterou jsme ještě před tím důkladně pošlapaly, zda tam nejsou miny. Raději ať bouchneme my než stan 😀

Ráno jsme si vyšláply ten příšerný krpál, který byl ještě horší, než jsme si myslely, takže bychom ho předešlý den stejně ani nezdolaly. Za ním se rozprostírala pohádková krajina, podobná té v Durmitoru. Nechyběly studánky s pitnou vodou, turistická odpočívadla a krásné výhledy. Poté nás čekala parádní jízda podél řeky Neretva až k jezeru Borečko. Domnívaly jsme se, že u něj na divoko zakempujeme, jenže jezero bylo obklíčeno placenými kempy ze všech stran. Jejich ceny nebyly příliš vysoké, a tak jsme si mohly dovolit v jednom z nich zůstat. Koupily jsme si Sarajevsko, zdejší pivo, a stihly si užít i odpolední koupačku.

Na internetu jsem našla, že v pohoří Prenj, kde jsme se zrovna nacházely, vede spousta cyklostezek, ačkoliv naše mapy žádné cesty neukazovaly. Jedna z nich se nám hodila při cestě do Mostaru. Na rozdíl od Černé Hory jsou zde turistické i cyklo trasy perfektně značené, takže jsme se nebály, že bychom se ztratily. Po šotolině jsme projížděly zapomenutými kouty pohoří a užívaly si neskutečný klid, až se nám naskytl úžasný pohled na město Mostar, které leželo hluboko pod námi v obležení hor.

Skoro dvacet kilometrů jsme nemusely ani šlápnout, jen jsme si přibrzďovaly do zatáček. Chladný horský vzduch se začal měnit v horký fén a my jsme si začaly říkat, zda nám nebylo nahoře lépe. Jak jsme se blížily k městu, všímaly jsme si zničených nebo opuštěných domů, kterých bylo mnohem víc než v Sarajevu. Také nás praštily přes oči a přes nos haldy odpadků u kontejnerů, které vypadaly, že je měsíce nikdo nevyvážel. Měly jsme z toho smíšené pocity a město na nás nepůsobilo příliš přívětivě. Hlavní turistickou atrakcí je Starý most ve staré části města. Most byl postaven již v roce 1566 tureckým sultánem Sulejmánem a vydržel až do roku 1993, kdy se pod chorvatskou smrští granátů (prý více jak 60), zřítil do Neretvy, nad kterou se klenul. Bosna nechala po válce most zrekonstruovat do přesné podoby, stavba trvala pět let, byla velmi náročná a musely se dodržet přesné stavební techniky starých Turků. V roce 2004 byla stavba dokončena a v roce 2005 dokonce zapsána do seznamu UNESCO. Most je výjimečný tím, že je tvořen jednolitým obloukem bez podpůrných sloupů, je dlouhý 30m a tyčí se nad Neretvou ve výšce 20 – 25m, v závislosti na výšce vodní hladiny. Most také odděluje chorvatskou část města od muslimské.

Město bylo přecpané turisty, to bylo opět něco pro nás. V rychlosti jsme proběhly malé kamenné uličky staré čtvrti, protlačily se davy přes most, a pak upalovaly do našeho pokojíku vše vydýchat. V noci jsme se znovu vydaly k mostu, který byl nádherně osvícený, a ráno si přivstaly, abychom si vychutnaly ještě jednou atmosféru staré čtvrti a mostu bez turistů, což bylo o mnoho lepší a krásnější.

Mostar jsme opustily po cyklostezce a pokračovaly jsme směrem k vyhlášeným vodopádům Kravice. Bylo znát, že jsme vjely do chorvatské části, na domech visely chorvatské vlajky, zmizely pekary a nahradily je pekarny, už jsme nekupovaly chleb, ale kruh. Celou cestu jsme se obávaly, jaké davy nás budou čekat u vodopádů, ale o jedné pauze jsme náhodou potkaly cyklistu z Francie, který tam strávil předešlou noc a moc nás potěšil informací, že navečer tam již skoro nikdo není, neplatí se vstupné a dá se tam zdarma přenocovat. Zbytek odpoledne jsme tedy raději strávily u jiných, malých vodopádků s bezvadnou koupačkou, téměř bez lidí a jen pět kilometrů od Kravic. Jak odbila šestá odpolední, sedly jsme na kola a plné očekávání šlapaly ke Kravicím. A bylo to přesně tak, jak líčil Frantík, žádné vstupné a vodopády jenom pro nás, nemohly jsme se na ně vynadívat.

Koupání v horkých dnech se nám natolik zalíbilo, že jsme si zbytek cesty po Bosně rozplánovaly tak, aby nás po každém dojezdu čekala nějaká voda. Od vodopádů jsme se vydaly k horskému jezeru Blidinje. Stoupaly jsme a stoupaly, osídlení řídlo a na samém vrcholu začal foukat ledový vítr. Po dlouhé době jsme dokonce vytáhly větrovky. K jezeru jsme sjely už celkem zmrzlé. V turistickém přístřešku, vedle kterého jsme chtěly stavět stan, seděli dva místňáci a debužírovali. Netrvalo dlouho a už nás k sobě zvali na maso a hercegovinské bílé víno. Když později odjeli, odhodily jsme oblečení a skočily do vody. Voda bylo jako kafe, což nás v téhle nadmořské výšce dost překvapilo a ani se nám z ní nechtělo vylézt ven.

V noci strašně foukalo, lomcovalo nám to se stanem a moc dobře jsme se nevyspaly. Ani ráno ten protiva nedal pokoj, musely jsme jet proti němu a vzpomínaly jsme na Island, kde jsme taky bojovaly s tímto živlem. „Takhle snad ani do večera nedojedeme k tomu dalšímu jezeru,“ pronesla Káťa mrzutě.  Odbočily jsme na šotolinu a začaly opět stoupat. Zatracené kopce! Ještě štěstí, že alespoň ten vichr utichl a Ramské jezero se nám ukázalo dřív, než jsme čekaly. Měly jsme vytipované dva fleky, kde by šlo přenocovat, ale bohužel jsme nepočítaly s tím, že by v jezeře mohlo být víc vody, než obvykle. Ty perfektní plácky byly k naší smůle zatopené a my nakonec skončily v placeném kempu u šíleně upovídané Chorvatky Anči. Anča a její manžel byli velmi pohostinní lidé. Neustále nám vařili kafe, dávali pivo a nakonec nás pozvali i ke stolu na pizzu, burek, vaječnou omeletou a palačinky.

Od Ramského jezera jsme se vydaly k vodním mlýnům do města Jajce. Cesta byla jak jinak než kopcovatá, ale to už nás ani nepřekvapilo. Do města jsme dorazily až navečer a vodní mlýny si příliš neužily, protože se to u nich hemžilo arabskými turisty, kteří rádi piknikují u vody, obsadili všechna krásná místa a ještě se všude pletli. Mírně zklamané jsme jely k přilehlému Plivskému jezeru. Našly jsme si malý, skrytý plácek s přístupem do vody a celou situaci si bohatě vynahradily.

Od relativně teplého jezera jsme přejely k ledové řece Sana u města Klujč. Na okraji města se nachází veřejný park se skokánky do vody, grily, volejbalovým hřištěm a barem, kde jsme se ihned zeptaly, zda můžeme zdarma zůstat přes noc. Kladná odpověď nám udělala obrovskou radost. Celé odpoledne jsme vegetily u vody a čekaly, až se místní odeberou do svých domovů, abychom si mohly postavit stan.  Mezitím nás postarší pán, kterému se zřejmě líbilo naše cyklistické opálení, zásoboval pivem s příhodným názvem Nektar. Když se park vylidnil, ukázal nám místo, kde si máme postavit stan, abychom se vyhnuly nočnímu konfliktu s opilou mládeží.

Poslední přírodní zajímavostí, kterou jsme v této zemi navštívily, byl národní park Una, ve kterém se nachází řada skvostných vodopádů. Cesta parkem byla hodně drncavá, ale jinak byl park velmi dobře udržovaný a připraven na turisty. Nasávaly jsme vůni okolních lesů, obdivovaly krásu a divokost vodopádů a pomalu se loučily s bosenskou přírodou.

Po prašné cestě jsme dojely na hlavní tah vedoucí k chorvatským hranicím.  Zaprášené a splavené jsme se zastavily v první hospodě. Objednaly jsme si kafe a byly mile překvapené, když nám po chvíli přistál na stole i zákusek. Potom pivo a další pivo, které jsme už ale odmítaly s tím, že musíme jet dál. Jenže majitel nám nabídl, že si na plácku za hospodou můžeme klidně postavit stan. Jásaly jsme nad pohostinností zdejších lidí, která snad nezná mezí. Nebo zná? Po třetím pivu nás majitel se svým bratrem a ještě druhým barmanem pozvali ke svému stolu. Povídaly jsme si rukama, nohama, bosensky i česky a perfektně se bavily, až do chvíle, kdy začali být chlapci mírně dotěrní, což nám začalo být nepříjemné. V pravý čas jsme sedly na kola a za tmy se motavou jízdou rozjely pryč. Ani nevíme, jak se nám povedlo postavit stan. Ráno jsme zjistily, že kempujeme na překrásném místě u řeky s loďkou a výhledem na hrad. Ale co si budeme povídat, alkohol si vybral svou daň, do Chorvatska jsme ten den nedojely, i když to bylo pouhých 20km. Novou zemi jsme si raději nechaly až na další ráno.

Co se nám líbilo?

nezjištná pohostinnost lidí, velmi ukáznění řidiči, studánky s pitnou vodou a mnoho možností ke koupání v průzračných vodách, dobře značené trasy pro pěší i cyklo

Co se nám nelíbilo?

stále zaminované části území, hlučnost místních obyvatel v nočních hodinách

Co nás překvapilo?

• všude jsme se dočetly, že je zde nejvíce potulných psů a odpadků, ale oproti předešlým balkánským zemím to právě zde z tohoto hlediska bylo nejlepší
• myslely jsme si, že po občanské válce se budou jednotlivé národy nenávidět, ale podle slov místních mezi sebou lidé problém či nenávist nemají, za to vidí velký problém v politice a korupci
• obrovské množství arabských turistů