Island 1/2

Island - část první - země plná překvapení
4. 6. 2017 - 12. 6. 2017       718,5 km
Na letiště Oslo - Gardamoen jsme dorazily již 3. 6. 2017 odpoledne, abychom měly dost času sbalit kola a brašny. Každá letecká společnost má jiné podmínky na přepravu kol, a proto jsme již cestou na letiště koukaly, kde případně seženeme kartonové krabice, ve kterých to lze přepravovat téměř vždy. Naštěstí norská letecká společnost, s kterou jsme letěly, to nechala na nás. A tak jsme sundaly řídítka a pedály, vyfoukly kola, kartonem lehce obalily citlivá místa našich ořů a vše omotaly potravinářskou folií.

Odlet byl v 8:35 následující den. Myslely jsme si, jak pěkně si pospíme v letištní hale, opak byl však pravdou. Tvrdé, nepohodlné sedačky, věčný mumraj lidí a neomalení spolučekající nám to nedovolili. Přílet do Reykjavíku měl být v 9:25, takže ani v letadle spánku moc nedáme. Nevadí, alespoň to bude krátký let, libovala si Káťa. Jenže bylo 9:47 a my byly stále v letadle, na klesání to nevypadalo. Nikdo z cestujících se ale  nevzrušoval, tak jsme usoudily, že bude hodinový časový posun. Když jsme ale byly i v 10:40 ve vzduchu, začaly jsme se obávat, zda-li jsme nasedly do správného letadla. Možná jsme si před cestou mohly zjistit, že je na Islandu  dvouhodinový časový posun. Nevadí, v 11:25 českého času jsme už opravdu přistály, i když ne v Reykjavíku,
jak jsme si myslely, ale v 58km vzdáleného Keflavíku. Ale to už nás nerozhodilo. Hlavně, že kola a brašny  dorazily v pořádku a my jsme se mohly vydat je smontovat. Před letištěm jsme objevily budku pro cyklisty, kde byly
montážní stojany a tak to šlo hravě. Na zdech byla určitá varování jako je špatné a ještě horší počasí, ostré kameny, neohleduplní řidiči, uzavírky, vítr z boku a ptáci klovající cyklisty do hlavy. V tu chvíli nám to přišlo úsměvné.
Než jsme složily kola, obloha se pořádně zatáhla. No to se dalo čekat, Island. Po tak dlouhém letu jsme byly hladové a žíznivé, a tak jsme se v dešti vydaly do města. Byla neděle a obchody mají kratší otevírací dobu. Narazily jsme
hned na Bónus, jeden z levnějších obchodů na Islandu, který měl být otevřený od 12 do 18. Tachometr ukazoval čas 13:30 a obchod byl zavřený. Jeden starší Islaňďan se nám snažil vysvětlit, že mají přece od 12 do 18, takže je zavřeno.
Byly jsme z těch časů už opravdu zmatené. A tak jsme jely dál. Narazily jsme na menší market a hladově naběhly dovnitř . Z cen na nás šly mrákoty. Litr vody 399 ISK, 500g jogurt 450 ISK, chleba 650 ISK, pomazánka 499 ISK, plátkový sýr 1898 ISK ( pro představu 100ISK = 25Kč ). Tohle jsme teda vážně nečekaly, ale nedalo se nic dělat. Bylo už po dešti a my začaly pomalu usychat.
Náš plán byl, že najedeme na silnici č. 1, po které objedeme celý Island. Tato silnice ale přes Keflavík nevede, musíme se na ni někde napojit. K tomu jsme chtěly použít naše offlinové mapy, ale ouha, mapu Islandu nemáme
staženou. K čemu vlastně, když jsme chtěly jet jen po té jedné jediné silnici. Vyjedeme tedy na Reykjavík, tam na ni narazíme. Znovu se spustil déšť a tentokrát pořádný. Island nám ukazuje svou pravou tvář. Kapky deště nás
bodají do obličeje a voda teče do bot. Kolem nás byla jen měsíční krajina a nic, pod čím by se dalo schovat. Intuitivně jsme sjely z velké silnice na menší, která vedla k termálním lázním Modrá laguna. V dálce jsme viděly nějakou starou
ruinu baráku a okamžitě jsme k ní zamířily. Schovaly jsme se pod zbytkem střechy a přemýšlely, co dál. Déšť neustával, ba naopak. Nezbylo nám nic jiného, než tam zakempovat. Aspoň, že tam bylo krásné, čisté jezírko.

Další den jsme pokračovaly k Modré laguně, z dálky jsme viděly stoupat kouř, vypadalo to lákavě, zblízka to však vypadalo jako fabrika, a tak jsme se rozhodly nechat si tuto atrakci, až jestli zbude čas. Krajinu výběžku Reykjanes, po kterém jsme jely, pokrývají lávové kráterky porostlé mechem, v dálce se tyčí zasněžené hory a břeh omývá moře.
Dojely jsme do Grindavíku, kde jsme se v kempu připojily na wifi a konečně stáhly mapu Islandu. Moudré jsme z ní ale moc nebyly. Minimum silnic a ještě méně nějakých názvů měst. Tak to bude teda jízda! Cestou míjíme azurová
jezírka, průzračné potůčky a doutnající zem, která je cítit sírou. Pomalu jsme vyjely z černošedé krajiny a rázem nás obklopovaly louky poseté lupinou a zápach síry tak vystřídala příjemná vůně. Konečně jsme se napojily na
silnici č. 1. V městečku Hveragerđi jsme nalezly informační centrum a získaly tak i papírovou mapu, která pro nás byla dostatečná. Zjistily jsme, že pokud chceme vidět stále aktivní gejzír Strokkur a jeden z nejhezčích vodopádů na Islandu - Gullfoss, musíme ze silnice č. 1 odbočit a trochu si zajet. Po pár
kilometrech nás zastihl příšerný vítr, chvíli foukal z boku, chvíli proti nám. Asi po hodině zápasu s tímto živlem jsme to vzdaly a utábořily se na soutoku dvou řek s tím, že druhý den to bude jistě lepší. Nebylo.
Úpěnlivě jsme sváděly tvrdý boj s větrem, který nás vytlačoval ze silnice a dovolil jet rychlostí pouhých 8km/h. Zpestřením pro nás byl 6500 let starý kráter Keriđ a pak už nás hnala touha vidět gejzír a vodopád, k nimž jsme
nakonec jako šnečci dorazily. I přes davy turistů to byla nádherná podívaná, která stála za propocená trika. Jako bonus nám cestou zpět vál vítr do zad a popohnal nás až ke kouzelnému kaňonu ledovcové řeky Hvítá, u kterého
jsme to zapíchly.

Po tomto náročném dni nám bylo jasné, že Island nemůžeme stihnout objet celý dokola, jednak je stále k čemu zajíždět a u čeho zastavovat a hlavně zdejší počasí je opravdu silný protihráč. Vybraly jsme místa, která chceme určitě vidět, jedním z nich byly Duhové hory Landmannlaugar, které byly při cestě. Z hlavní silnice do nich vedla off roadová cesta, kde nás čekal brod přes ledovcovou řeku. Zatímco Pája se na to vyloženě těšila, Káťa sbírala odvahu. K odbočce na off road vedla náročná a kopcovitá cesta, vyčerpané jsme k ní dojely a spatřily značku zákaz vjezdu s nataženým řetězem. Celý den jsme se sem trmácely zbytečně. Zklamání zachránila činná sopka Hekla, která byla v těsné blízkosti. Její mohutnost se zasněženým vrcholkem byla fascinující. Poté
jsme si na informační tabuli přečetli, že Hekla vybuchuje bez varování každých 15 let, naposled v roce 2000. Obloha byla zatažená, kolem nás jen zem posetá popelem a nikde ani živáčka. Najednou nám bylo trochu úzko. Přes únavu jsme
šláply do pedálů a uháněly pryč. Káťa odmítala v její blízkosti spát. Po 20 km nebylo po popelu už ani památky, obloha se rozjasnila a cestu začaly lemovat oplocené pozemky, které nebraly konce. Pořád jsme doufaly, že nalezneme
alespoň kousek veřejné půdy a postavíme stan. Čím dále jsme jely, tím bylo jasnější, že dneska budeme spát v kempu. Ten byl však až v Helle, do které jsme po 135 km dorazily až kolem 22h. Sluníčko ale stále svítilo, protijedoucí
řidiči měli ještě nasazené sluneční brýle.

Napojené opět na silnici č. 1 jsme pokračovaly směrem k ledovcové laguně Jökulsárlón. Oplocené louky střídaly oplocené hory, potoky, dokonce i moře. Jen turistické atrakce zůstávají přístupné, a tak jsme se mohly kochat průchozím vodopádem Seljalandsfoss, na kterém se díky sluníčku vytvořila duha. A zase ten šílený protivítr z východu. Foukal opravdu silně, každý kilometr byl za trest, ale neměly jsme kde spát, a tak jsme musely jet dál. Blížily jsme se k dalšímu proslulému vodopádu Skógafoss, kde měl být i kemp. Hned za odbočkou jsme uviděly u cesty stan a auto s českými vlajkami na zrcátkách. No jasně, kdo jiný než Čech by to takhle vyřešil. My jsme postavily stan o pár
metrů dál v nízkých stromečkách, kde jsme alespoň nebyly tak na ráně. Vodopád jsme si jely prohlédnout až ráno, a protože svítilo sluníčko, měly jsme dobrou náladu. Sotva jsme vyjely, přišlo opravdové peklo. Neuvěřitelný protivítr! Takový jsme u nás doma nikdy nezažily. Po rovině jsme se plahočily rychlostí 6 km/h. Bralo nám to nejen fyzické, ale i psychické síly. Byly jsme zoufalé, udřené a chtělo se nám brečet. Ach ty louky, proč jen jsou oplocené? Musely jsme dojet alespoň do Viku, který byl vzdálený 37 km, což pro nás v tu chvíli bylo téměř nedosažitelné, ale věděly jsme, že je tam kemp. Po několika hodinách tvrdé dřiny, kdy jsme i z kopce musely šlapat a ještě k tomu
na hodně lehké převody, jsme se přeci jen do kempu dostaly, postavily jsme stan a už z něj nevylezly i přesto, že s ním vítr nepříjemně lomcoval. Rozmýšlely jsme, co dál. Od vytoužené laguny nás dělilo 200 km, pokud by však mělo
stále takhle foukat, trvalo by nám minimálně týden tam dojet a na to čas nebyl. Sestavily jsme nový plán s tím, že se budeme pomalu vracet zpět do Reykjavíku, navštívíme národní park a dopřejeme si lázně.

Ale ráno bylo ticho, bezvětří a sluníčko. Island se nad námi slitoval. Rychle jsme sedly na kola a jely, co to dalo. Uháněly jsme monotónní krajinou, tvořenou lávovými poli a vzdálenosti mezi civilizacemi se zvětšovaly. Cestou jsme projely pouze dvě "města". Moc se od sebe nelišila, kemp, hotel, pumpa s minimarketem a tři domy. Kousek před druhým městem nám tachometr ukazoval 140 km, byly jsme na odpočívadle, u kterého byl posprejovaný monument zničeného mostu záplavou roku 1996. Také tam byl krásný zelený plácek, nachystaný akorát pro náš stan. Začalo mírně mrholit, a tak
jsme neváhaly a stan postavily. Káťa už si chtěla otvírat plechovku s pivem, když v tom ale přišla paní s pánem. Myslely jsme, že chtěli taky kempovat. Hezky pozdravila a v překladu řekla:" Jmenuji se Róza. Jsem strážkyně
národního parku. Je absolutně vyloučeno, abyste zde kempovaly. Jste v národním parku a v něm se kempovat nesmí. Nejsou tu žádné toalety. Sbalte si, prosím, všechny své věci a jeďte do nedalekého kempu." Byly jsme z toho tak
překvapené, že jsme na ni zíraly s pusou dokořán. Vše jsme sbalily a za deště se rozjely, kam řekla. Nic jiného nám nezbývalo, kolem jenom planiny, Róza by nás jistě vyhmátla. Teprve před kempem jsme narazily na ceduli označující
národní park a také opět na projíždějící Rózu. Zastavily jsme ji a řekly, že národní park začíná až zde, proč jsme tedy nemohly stanovat na odpočívadle. Argumentovala tím, že je nový zákon, který říká, že pokud je poblíž kemp, musí
se kempovat v něm. Zda-li je to pravda nevíme, nikde jsme se to nedočetly, ale po následném zopakování,  že tam nejsou toalety a že minulé léto tam bylo tolik h...., že si to neumíme ani představit, si myslíme, že háček byl nejspíš právě v tom. Jinak bychom chtěly dodat, že kempování na divoko je na Islandu legální, v zemích, kde to legální není, využíváme kempy.
Následující den jsme se modlily, aby bezvětří vydrželo a my tak mohly dojet do pomyslného cíle. A vyšlo to.

One Response to “Island 1/2

  • VY jste naše bojovnice, fotky jsou nádherné, zvlášť ty z vysněné Laguny Jökulsárlón :)) Klobouk dolů před vaší neutuchající vůlí…:*

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial