Norsko 4
Norsko na kole
27. 7. 2017 - 19. 8. 2017, Trondheim - finské hranice, 1797,5 km
Cesta z Trondheimu nebyla tak snadná, jak jsme si představovaly. Na arktickou dálnici E6, po které jsme chtěly jet, jsme se nemohly hned ze začátku napojit, takže jsme musely jet po cyklostezkách. Tím jsme jednak najely kilometry navíc a zároveň krajina podél nich nebyla příliš zajímavá. Jediná výhoda byla, že nás zavedly do městečka Stiklestad, kde právě probíhal festival svatého Olava. Stiklestad je místo, kde opěvovaný viking Olav Haraldsson padl v bitvě proti rolníkům a drobným králům. Bitva u Stiklestadu představuje důležitý bod v norské historii, kdy se začalo šířit křesťanství. Trondheim a Stiklestad se tak staly poutními místy. Bylo tady vybudované malinkaté vikingské městečko, kam byl ale nehorázně drahý vstup, takže jsme si tuto podívanou nechaly dobrovolně ujít. Raději jsme se podívaly do kostela, který byl prý postaven přesně na místě, kde Olav zemřel. Podrobný popis kostela měly v 16 jazycích a k našemu překvapení a radosti dokonce i v češtině. Po této kulturní vložce jsme pokračovaly dál mezi poli a po chvíli se konečně napojily na E6. Spousta cyklistů jezdí právě po této silnici až na Nordkapp. Pro nás byla jízda po ní naprosto šílená. Čekaly jsme, který řidič nám škrtne o brašny a my skončíme v příkopě. Psychicky vyčerpané jsme zajely do nejbližšího kempu, který byl ale i tak dost vzdálený, nabraly jsme informační materiál a přemýšlely co dál. Měly jsme dvě varianty. Buď pokračovat po arktické dálnici, která je lemovaná vodopády, a mít možnost vyfotit se u symbolu polárního kruhu, nebo jet po pobřežní silnici č. 17, která se řadí mezi 100 nejkrásnějších cest světa, ale zároveň zahrnuje cestu šesti trajekty. Nakonec jsme zvolily bezpečnější, ale nákladnější cestu, silnici č. 17 (Kystriksveien) a doufaly jsme, že nebude od moře příliš foukat.
Hned jak jsme se na Kystriksveien napojily, bylo jasné, že je mezi cykloturisty oblíbená. Potkaly jsme jich mnoho, dokonce i několik sólo cyklistek. O jedné pauze jsme natrefily na norský pár, který se s námi dal do řeči. Po úvodní otázce, odkud jsme, se netvářili nechápavě, jak to většinou zažíváme, ale naopak se rozzářili. Naši zemi totiž navštívili už celkem 3x a velice se jim u nás líbí. Paní se divila, proč jsme v Norsku, když je to u nás tak krásné. A její manžel? Ten měl na sobě cyklodres Svijany, prý jeho nejoblíbenější. Pobřežní cesta celkem ubíhala, vesměs byla rovina a od moře naštěstí nefoukalo. Kromě nádherného moře, v němž byly roztroušeny miniaturní ostrůvky, jsme míjely značky upozorňující na výskyt losů. Jenže ty cedule jsme vídaly už od Švédska a naději, že nějakého uvidíme, jsme dávno pohřbily. Vtom u silnice v protisměru přibrzdilo auto a delší dobu tam stálo. Nevěděly jsme, co se děje, proto jsme zvolnily tempo a začaly se rozhlížet. V zápětí nám bylo vše jasné. Ze křoví vykukovala obrovská šedohnědá prdelka na dlouhých tenkých nožkách. Když nás zbystřila, ukázala se nám v celé parádě a rázem zmizela. Nestihly jsme ji ani vyfotit. Jen víme, že to byla losí samice, neměla totiž parohy. V Kátě opět vzrostla naděje, že třeba potkáme dalšího a stihne ho i zvěčnit. A taky že jsme potkaly. Pája si ho dokonce osedlala. Sice jí to trvalo asi 10 minut a pořádně si u toho natloukla, ale měla radost jako malá holka.
Někde jsme četly, že na této cestě mohou být delší vzdálenosti mezi obchody, a proto je dobré nakupovat na dva dny. My jsme tuto skutečnost podcenily a jednoho dne jsme musely jet 60km bez jídla do nejbližšího krámu. Pokud se to tedy krámem dá nazvat. Chleba tak čerstvý, že by si o něj králík mohl brousit zuby, mnoho potravin prošlých a po našich milovaných produktech ani památky. Vybraly jsme tedy to nejlevnější a zároveň poživatelné. Jaká to změna pro naše žaludky. Příjemně nasycené jsme dojely k trajektu, na němž jsme přejely polární kruh. Jeho symbol jsme z paluby vyfotily alespoň na vzdálené pevnině. Paradoxně za polárním kruhem nebyla zima, naopak jsme zažívaly nejteplejší dny v Norsku. Když k tomu připočteme nádherně bílé písčité pláže, připadaly jsme si jako v Karibiku. Podařilo se nám 2x u písečku zakempovat. Za jasného, slunečného dne jsme se blížily do většího norského města Bodo, kde Kystriksveien končí. Kousek před ním jsme z mostu pozorovaly další přírodní zajímavost – nejsilnější vodní proud na světě Saltstraumen. Je tak silný, že v době přílivu kolem něj nesmí jezdit lodě. My jsme ho viděly při odlivu a i tak to byla dechberoucí podívaná.
Z Bodo jsme se přeplavily na Káti vysněné Lofoty. Plavba trvala 4 hodiny a za tu dobu se počasí rapidně změnilo. Když jsme se vylodily v Moskenes, obloha byla již pořádně zatažená a urychleně jsme měnily své krátké oblečení za dlouhé. Tropy nám skočily. Souostroví Lofoty je vyhlášené sušením ryb. V zimě sem připlouvají tresky a zároveň jsou zde v tu dobu ideální klimatické podmínky (kombinace teploty vzduchu, jeho vlhkosti a větru) na jejich sušení. Celé souostroví je tvořené množstvím malých ostrůvků, které jsou pospojované mosty. Silnice jsou zde velmi úzké a před zmiňovanými mosty jsou semafory, aby se projíždělo vždy jedním směrem. Kousek za Moskenes jsme ucítily vůni ryb, projížděly jsme první rybářskou vesničku. Všude stály dřevěné konstrukce, na kterých se suší, ale v tuto dobu zely prázdnotou. Za to v obchodech bylo sušených ryb různých velikostí hafo. Pája si vzala do ruky metrovou tresku s otevřenou hubou a už si ji chtěla koupit. Káťa jí to ale rozmluvila, že by ji jedla ještě v Rusku. Koupily jsme si tedy malý balíček, alespoň na ochutnání. A byla výborná. S kempováním na Lofotech to bylo náročné. Těžko se nám hledalo vhodné místo pro stan a především byl nedostatek sladké vody v přírodě. Za tři dny jsme je projely a přeplavily se na sousední souostroví Vestrály.
Krajina nebyla už tak malebná, zakrslé stromky, mech a borůvčí. Až na severu u města Andenes se krajina polepšila. Opět jsme si zarelaxovaly u různě odstínovaného moře na bílých plážích za příšerného křiku racků. Na Vestrály se jezdí hlavně kvůli pozorování velryb. Tento zážitek nabízí mnoho společností vyjížďkou po moři, ale cena je opravdu vysoká. Tak jsme si postavily stan u moře a Káťa je vyhlížela. Asi po hodině byla hladina moře asi 100m od nás zčeřená. Zatímco Pája běžela blíž, kam jen skály dovolily, Káťa štrachala v brašně dioptrické brýle. Byly tam, a i když byly daleko, byla vidět sem tam ploutev. Bylo to takové příjemné rozloučení s Vestrálami.
Druhý den jsme se přeplavily na ostrov Senja, kolem kterého by byla parádní jízda na mořském kajaku. Moře opět hrálo všemi odstíny modře a v něm byly rozeseté ostrůvky akorát pro jeden stan. Ostrov má také svoji zajímavost – obřího trolla s trollicí a trollíčaty. Jsou to největší trollové na světě a v roce 97‘ se zapsaly do Guinessovy knihy rekordů. Na nás tato zajímavost působila trochu nevkusně. Z tohoto krásného ostrova to byl už kousek na pevninu, což bylo ihned znát, protože přibyly kopce a sladká voda. Projížděly jsme krajem Troms, který se v některých věcech lišil od ostatních krajů. Například má vlastní aplikaci pro koupi lístku na dopravu, včetně trajektů, který je s ní o 30% levnější. Na některých trajektech se platí pouze za motorové vozidlo a přeprava osob je zdarma. Před tunely jsou schránky s výstražnými vestami pro cyklisty zdarma a navíc cyklista může zmáčknout tlačítko, že je v tunelu.
V samotném městě Tromso právě probíhal cyklistický závod. Jeho organizaci jsme úplně nepochopily, takže jsme vlastně neviděly ani start ani cíl. Kvůli závodu byl ve městě omezený provoz, proto jsme se v něm příliš nezdržovaly. Prohlédly jsme si pouze arktickou katedrálu. Dál na sever vede jen jediná silnice a to je E6. Již po první zkušenosti s ní jsme měly trochu obavy, ale naštěstí tu takový provoz nebyl. Uháněly jsme po ní i přes nepřízeň počasí a o pauzách sbíraly houby, kterých tu roste požehnaně. Když už jsme měly houbovou omáčku podruhé za sebou, rozhodly jsme se křemenáče nechat druhým.
Čím jsme byly severněji, tím větší byla pustina, ale kopce se nás stále držely. Za jedním z nich jsme uviděly tradiční obydlí Sámů (lavuu – kuželovitý stan potažený kůží). Ze stanu vylezly dvě babičky v krojích a každá mazala ke svému stánku s ručně vyrobenými předměty, převážně ze sobího paroží a kůže. Bohužel jsme u sebe neměly žádnou hotovost, a tak jsme si jejich překrásné výrobky pouze prohlédly a s babčama se vyfotily. Cedule upozorňující na losy vystřídaly cedule upozorňující na soby. Nemyslely jsme si, že je spatříme. Jenže tak, jak si to na jihu Norska štrádují po silnici ovce, si to na severu vykračují sobi. Jsou to nádherná zvířata s obrovským parožím. Člověk by na nich mohl oči nechat. Ve městě Alta jsme ukončily naši cestu na sever a poprvé od domova se vydaly na jih k finským hranicím.
Previous Post
Next Post
