Chile 2

Chile 2 – Carretera Austral

25.2.2020 – 17.3.2020        1014km

Znáte to, na něco se strašně moc těšíte a nakonec přijde zklamání. Tisíckrát byla realita jiná, než naše očekávání, a tisíckrát jsme si řekly, že příště se raději moc těšit nebudeme. Je prostě lepší nic nečekat a vše brát tak, jak je. Tak třeba maňana a nebo snad už dnes?

Budík začal zvonit v 5:00, poslepu jsem šátrala po telefonu se slovy: „Ještě pět minut.“ Nakonec jich bylo třináct. Posnídaly jsme s čelovkou na hlavě a potichu, jako myšky, abychom nikoho neprobudily, jsme začaly balit. V 7:10 jsme už stály na silnici před kempem. K trajektu to bylo 37km po šotolině. Z těch málo informací, které se daly dohledat o přechodu z argentinského El Chaltén do chilské Villy O’Higgins, jsem vyčetla, že by loď měla odplouvat v 10:00. Cesta byla děravá a navíc, jak jinak, foukalo proti. Tyhle faktory jsem úplně nezahrnula do našeho plánu. Střídavě jsem koukala na čas, průměrnou rychlost a ujeté kilometry. Proč my k těm lodím jezdíme vždycky na poslední chvíli? Ale naděje umírá poslední.  Okolí bylo nádherné, divoká řeka, voňavé lesy, výhled na hory, akorát si sednout do trávy a vychutnat si sváču. Ale na to nebyl čas! Ani na čůrání nebyl čas. V polovině cesty se ripio zlepšilo a dokonce i vítr se nad námi slitoval. Pořád jsem věřila, že to prostě dáme. Ale někde v růžku ve mně hlodal červíček, co když to zrovna nedáme o těch pitomejch třináct minut spánku navíc. Daly jsme to, nejsme marné. Na lodi jsme si už vážně musely odskočit a pořádně se nafutrovat jídlem, hlady jsme šilhaly. První etapa nevšedního přechodu/přejezdu hranic byla za námi. Na severním břehu jezera Desierto jsme se rozloučily s horou Fitz Roy a argentinskými celníky.

Druhá etapa – lesní trail. Nutno podotknout, že tento hraniční přechod mohou využít pouze pěšáci a blázniví cyklisté. Věděly jsme, do čeho jdeme. Za chaloupkou celní správy se klikatí úzká lesní pěšina vedoucí do Chile. Zpočátku pekelně strmá, musely jsme tlačit…i očima. Poté střídavě v sedle a střídavě vedle něj, mezi stromy, přes kořeny a kameny, přes lávky až k prvnímu brodu. „Tak to není tak hrozný, třetinu už máme za sebou, za chvíli budeme v Chile,“ říkám pyšně Kátě. „Tak si tu dáme oběd a promyslíme, kudy tu řeku přebrodíme,“ odpovídá. „Já bych to vzala víc vlevo, tam ten břeh vypadá míň bahnitě,“ taktizuju. „A půjdeš v sandálích?“ ptá se. „Půjdu na boso, snad tam nebudou žádný ostrý kameny.“ Sundala jsem boty, vyhrnula kalhoty nad kolena a vrhla se do ledové vody. Už jsem byla skoro na druhém břehu, když v tom mě to moje „míň bahnitě“ začalo vcucávat. Měla jsem bahno už nad kotníky a stále se do něj víc a víc bořila. „Tudy nechoď,“ volám lehce vyděšená na Káťu. S každým pohybem jsem se ještě víc propadala. I přehazovačku už bahno pohltilo a chystalo se mě pozřít celou i s kolem, živě jsem to viděla, fakt.  Na čele mi začaly naskakovat krůpěje potu, s kolem se nedalo hnout, byla jsem tak vyděšená, že mi až příval adrenalinu dovolil se z pasti vyprostit. Káťa byla, jako vždy, chytřejší a jakmile šlápla do bahna, brala hned zpátečku a šla jinudy. Očista nám, teda hlavně mně, zabrala skoro hodinu. Když jsem konečně ze sebe bahno umyla, Káťa s úsměvem pronesla: „A to si vážně myslíš, že už žádné bahno nebude?“ „No to doufám,“ procedila jsem mezi zuby. Bylo! Hned za první zatáčkou. Brod, bahno, močka, lejna, bahno, kořeny, bahno, kameny, bahno, sjezd a vytoužené Chile.  Sečteno, podtrženo, 6km za 3hodiny se spoustou srandy.

Poučené z minulé chilské kontroly potravin, jsme přiznaly pouze nutelu, pečivo, rýži, bonbóny, sušenky a dulce de leche (nátěrku ze zkaramelizovaného mléka). Celník na nás pohlédl a zeptal se, zda máme ještě něco jiného, zřejmě se mu naše zásoby zdáli poněkud zvláštní. Pokrčily jsme rameny a s úsměvem mu vysvětlily, že na kole potřebujeme hromadu cukru a nic víc. To že máme sýr, avokádo, banán a čočku, jsme prostě zamlčely. Nechtěly jsme o to přijít, bůhví, kdy bude obchod. Na celnici jsme si všimly podivného nápisu „Kempování možné pouze v kempu, nikde jinde“. „ Tak to doufám, že tu neztvrdneme nějak dlouho,“ obrátím se na Káťu. Třetí etapa totiž zahrnuje další přejezd lodí, tentokrát přes jezero lago O’Higgins do stejnojmenné vesnice. Potíž je v tom, že neexistuje žádný jízdní řád, loď by měla jezdit v po, st, pá a so, ale záleží na počasí.  Někdy tu prý lidé čekají třeba celý týden a to se může pěkně prodražit, navíc zde není žádný bankomat, ani obchod či jiná možnost úniku.

Cestou do jediného kempu v Candelario Mansilla jsme jely kolem malinkatého přístaviště, kde kotvila jakási jachta. „A nechceš se zeptat, jestli ta loď nejede ještě dneska večer,“ ptá se mě Káťa. „Ale prosím tě, vždyť je to jen nějaká lodička místních lidí, tak pro čtyři lidi,“ odbudu ji. V kempu taky nikdo moc nevěděl, kdy loď pojede. „Buď zítra, ve středu, v 8h ráno nebo v 11h dopoledne nebo spíš až ve čtvrtek,“ dostalo se nám alespoň nějaké odpovědi od jednoho spolučekatele. Kemp nebyl až tak drahý (140Kč/os), ale pokud chtěl člověk teplou sprchu, musel si dřevem zatopit pod kotlem, to samé v kuchyni a majitelku zajímaly jen vybrané peníze, jinak se v kempu ani neukázala.

Druhý den, v 6h ráno, už bylo slyšet, jak se všichni balí. Ani my jsme situaci neponechaly náhodě a už v 7h jsme netrpělivě stepovaly v přístavišti. Vítr nefoukal, jezero bylo klidné. Před 8h dorazil i kapitán, té malé bárky, kterou jsem naivně pokládala za dopravní prostředek místních dvou obyvatel. Vytáhl seznam lidí, kteří spali v kempu, a už si nás začal přepočítávat. Jo, to bylo dost divné. „A pojede dneska loď?“ všichni viseli kapitánovi na rtech. „Dneska? Dneska ne, já pojedu zítra v 6h ráno. „A co ta druhá společnost, Robinson Cruso?“ ptali jsme se jeden přes druhého se značnou nadějí v hlase. „Ta pojede taky až zítra, v 8h ráno,“ smál se. Bezva, takže zpátky do kempu, postavit stan a nějak se v téhle díře zabavit. Následující ráno už všichni šustili od půl 5 a s novou nadějí běželi do přístavu. Na loď se vešlo, přesněji namačkalo, 16 lidí. Když nám palubní asistent pomáhal naložit kola, při pohledu na Donalda a Gabrielita jen soucitně pronesl: „Boudou mokří, hodně mokří.“ „To nevadí,“ mávly jsme rukou. „Hlavně, že už budeme z toho prokletýho ostrova pryč,“ shodly jsme se. On to teda nebyl úplně ostrov, vlastně vůbec, ale my jsme se v kempu cítily jak trosečnice, jen jsme si místo Pátka vyrobily filtr na kafe.

Byla tma, ale i tak jsme vnímaly, že je jezero rozbouřenější než předešlý den, a tak celou tu záležitost s kempem a „jízdním řádem“ považujeme za náramný turistický byznys.

Plavba trvala tři hodiny. Tři hodiny jsme nezahmouřily oka a pevně jsme věřily v kapitánovi schopnosti a zkušenosti, nic jiného nám ani nezbývalo. Počítaly jsme s tím, že naši plyšoví chlapci budou zmáčení, ale v naší představě rozhodně nebyla loď z poloviny času pod vodou a z druhé poloviny času ve vzduchu nad vodou. Kapitán každou chvíli vypínal a zase zapínal motor, aby naše „přelety“ byly co nejkratší a dopady co nejměkčí. Stejně to ale vždy byla řacha, jako kdybychom dopadly na beton a ne na vodu. Kdo v čase letu náhodou vstal, strop ho okamžitě opět usadil. Ještě že netrpíme mořskou nemocí, to by bylo za sedadly pěkně nablito. Na druhém břehu jsme dokončení pomyslné třetí etapy ještě chvíli rozdýchávaly. Dobrá zkušenost, zajímavý zážitek tenhle hraniční přechod, ale jednou, jednou nám to opravdu stačilo.

Po šotolině jsme se vydaly do Villy O’Higgins doplnit naše zásoby. Nebo spíš jsme si myslely, že je doplníme. Ve vesnici chcípl pes. Sehnaly jsme alespoň kus včerejšího „chleba“, kterým zde nazývají něco jako bulky na burger a jsou dobré jen opravdu čerstvé, žlutý hrách a sušenky. Rychle pryč. Nebo aspoň tak rychle, jak to šotol dovolí. Upřímně, daleko jsme nedojely, byly jsme z té ranní cesty dost unavené.

Carretera Austral, neboli Jižní silnice, spojuje přístavní město Puerto Montt s odlehlou, jižní částí Chile. Měří 1240km, podél její trasy žije asi 100 000 lidí, z toho téměř 45 000 v největším městě Coyhaique. Cesta je sjízdná pro motorová vozidla teprve od roku 1988 a posledních 100km, do Villy O’Higgins, dokončili až v roce 2000. Mezi cyklisty je velmi oblíbená a všemi opěvovaná, nebudu lhát, těšily jsme se.

Protože velká část Carretery je stále ještě ripio, musely jsme upustit vzduch z duší, aby s námi kamení a výmoly moc neházely. Víc nás ale trápil prach, který se zvedal za každým projíždějícím autem. Už z dálky jsme viděly, že se nějaké blíží, a když nás minulo, dlouho jsme nic neviděly. Zaprášené jsme byly až za ušima, denně jsme vdechly a snědly kila prachu, prát oblečení nemělo smysl. Neustálé krátké, prudké stoupáky, ostré slunce, to vše nás šťavilo. Z obvyklých pauz po dvaceti a více kilometrech jsme najednou musely stavět už po deseti. Porce denních kilometrů klesla na 60, když jsme náhodou jely třeba 85km, dojížděly jsme až za šera a padaly vyčerpáním. Okolní krajina nebyla ošklivá, ale že bychom si z ní sedly na zadek, to zase ne. Naše natěšenost rychle vzala za své a my jsme jen přemýšlely, čím si zrovna tahle cesta získala srdce každého cyklisty a turisty.

Po čtyřech dnech a 230km jsme dorazily do Cochrane, skoro největšího města (2500 obyvatel). K naší smůle byla zrovna neděle a polovina obchodů byla zavřená, druhá půlka měla odpolední pauzu od 13h do 15h. Bylo lehce po jedné a my jsme byly hladové. Jídlo nám totiž vyšlo jen tak tak na dojezd. V kempu jsme postavily stan, natrhaly si alespoň nějaké švestky, které zrovna dozrávaly, a trpělivě jsme čekaly, až odbije třetí odpolední. Naběhly jsme do supermercada (supermarketu, který byl spíš večerkou) a začaly házet potraviny z regálu do košíku, ani nás hlady nezajímala cena. Na chvíli jsme odlepily nenasytné oči od jídla a náš zrak padl na něco, respektive někoho, zajímavějšího. Před námi stál Kevin. „Čau, co tady děláš? Myslely jsme, že tě už neuvidíme, že jsi daleko před námi.“ „ Western Union, nikde nebrali moji kartu, žebral jsem na farmách o cukr, dlouho jsem nejedl…………..“ To je prostě „náš“ Kevin, nic se nezměnilo, ale rády jsme ho zase viděly. Z Cochrane, pro tu chvíli ráji na zemi, se nám ani nechtělo, pobyt jako v bavlnce jsme si prodloužily o jeden den, potřebovaly jsme si odpočinout, než se vydáme zase na šotolinu.

Dalších 230km téměř pustinou, ale jedno se musí nechat, už jsme pomalu začínaly chápat, co že je na té Carreteře tak přitažlivého. Průzračně čisté řeky různých odstínů a sytostí modré, jezera, jehličnaté, voňavé lesy, horské hřebeny, nejpohádkovější místa na kempování. Každý večer jsme ze sebe v ledové řece smývaly prach a pot a s tím i hned zapomněly na boj na šotolině.

Třináct kilometrů před vesnicí Villa Cerro Castillo to přišlo. Už z povzdálí jsme viděly, protože zrovna nic neprojíždělo, jasně žluté krajnice a středovou čáru na panelové cestě. Bylo to jako světlo na konci tunelu. Nemyslely jsme na nic jiného než na to, že to konečně pojede, že poletíme neskutečnou rychlostí, že budeme mít vítr ve vlasech. Přední kolo už bylo na zpevněné cestě, zadní taky a … nic. Ono to nejelo, ono to, zatraceně, nejelo! Buď jsme byly tak unavené, nebo jsme měly moc podhuštěné pneu, nebo obojí, ale rychlost se zvedla sotva o kilometr za hodinu. Už jsme se nenatřásaly jako na koze, ani jsme neměly prach v očích, ale fakt, že jsme pořád stejně pomalé, když bychom měly dávno frčet, nás psychicky mučil snad ještě víc.

Největší město na trase, Coyhaique, bylo už na dosah. Přejet kopec v NP Cerro Castillo, pak trochu houpavá cesta a budeme v opravdovém supermarketu, to byl náš plán. Ráno bylo zataženo, ale nestěžovaly jsme si, těšily jsme se. Ach, proč jen jsme se zase těšily. Šplhaly jsme se do 15km kopce a obdivovaly čerstvě zasněžené vrcholky hor a přitom se svlékaly do triček, jaké nám bylo vedro. Čas jsme měly dobrý a to nejhorší už bylo skoro za námi, myslela jsem si. Na samém vrcholu se snad všechny živly spikly proti nám. Ledový vítr, déšť, sníh, zima. Nabalily jsme na sebe, co se dalo, a spustily se z kopce. Park byl krásný, ale neměly jsme sílu na to zastavovat a fotit, jen jsme chtěly být už dole, v teple. Tolik jsme si přály, aby na druhé straně kopce bylo teplo. No, nebylo. A pořád pršelo. Když prší, říkáme si: „Aspoň, že nefouká.“ Jenže ono do toho začalo i silně foukat, proti nám! Byl to zase ten ukrutně silný vítr, co vás nechce pustit dál. Bylo nám z toho do breku. Do města zbývalo 40km, jenže my daly tak 4km za hodinu. Káťa chvíli, asi 10minut, zkoušela stopovat, i když nám to bylo proti srsti. Osud tomu chtěl, že neprojelo žádné vhodné auto, šlapaly jsme dál, další 4km, sušenky rapidně ubývaly.  Zase zkoušela stopovat, zase 10 minut, zase nic. Místo, kde by se to dalo zapíchnout, nebylo jako naschvál žádné. Kously jsme se a rozhodly se dojet do kempu, který byl 12km před městem. Víc než polovina byla z kopce, a tak jsme jely i 14km/h a do kempu dojely, ale Coyhaique jsme si nechaly až na další den. Paní v kempu nám dala na výběr buď spát ve staré kabině kamionu, je přece zima, nebo za stejné peníze ve stanu. A to my zase rády ve stanu. Na zahradě měla kočku a několik koťat, jedno z nich bylo krásně zbarvené, černošedé a asi si nás zamilovalo, pořád se kolem nás motalo. Později se k němu přidala i jeho matka, která po chvíli začala pokukovat po našem stanu. „Páji, já mám pocit, že na něj chce skočit.“ „Co blbneš, kočky přece neskáčou na stan, ty naše si stanu nikdy nevšímaly,“ odpověděla jsem Kátě a šla se zahřát do sprchy. „Tak co?“ ptám se po příchodu. „To víš, že na něj skočila a máme v něm zase nový dírky, ale naštěstí jen maličký. Nechceš se zeptat, jestli nemůžeme do toho kamionu?“ Než jsem stačila odpovědět, přišel ještě pes a stan nám pochcal. Bylo rozhodnuto, spaly jsme v kamionu.

Vyhlédly jsme si super kemp v opravdovém městě poblíž toho opravdového supermarketu. Měly jsme radost. Po příjezdu nás ale vyděsil pohled na další dvě koťata. Postavily jsme stan a chvíli pozorovaly, co budou dělat. Naštěstí tyhle koťata byly normální a stan je nezajímal, takže jsme si mohly v klidu jít nakoupit a zařídit všechno nezbytné. Jo ve městě, to by se utrácelo, byl čas vzít raději co nejdříve nohy na ramena.

Káťa našla skvělé místo na kempování, na písčité pláži u řeky. Kola jsme už konečně dofoukly, cesta nebyla náročná, takže po poledni jsme si už užívaly sluníčka a liduprázdné pláže. Teda dokud nepřijela chilská rodinka, respektive matka s dcerou a dvěma prckama. Aspoň že tu koupel jsme už měly za sebou. Přesto, že free kemp byl celkem rozlehlý, postavili si stan hned nad námi. To by snad ani tak nevadilo, jenže chilané rádi grilují a vaří na otevřeném ohni, takže jsme jen trnuly, kdy nám začne hořet střecha nad hlavou. A co hůř, nemohlo nám uniknout, že bývají hluční a večeřet začínají kolem desáté večer. Celá situace nabrala grády po příjezdu papá Juana, který dorazil lehce po půlnoci, a to se prostě muselo oslavit hlasitou hudbou. Jiný kraj, jiný mrav.

Tak hrozně se nám nechtělo zpátky na šotolinu, užívali jsme si každý kilometr na asfaltu, protože jsme věděly, že již brzy přijde tvrdá realita. Poslední betonový most a mohly jsme opět vyfukovat kola. Další nádherný národní park, další kopec, déšť, bahno, kamení, mlha a zima, prostě smůla. Z toho mála, co jsme viděly, se krajina proměnila v hustou džungli, projížděly jsme kolem nespočtu vodopádů, obřího kapradí a oranžově kvetoucích rostlin. Místo toho, abychom si vychutnávaly exotickou atmosféru, jsme se těšily, až odtamtud vypadneme, protože bylo jasné, že právě tam se drží všechny mraky z okolí. Dojely jsme do vesnice Puyuhuapi, kde byl déšť sice o něco slabší, ale předpověď na další dny moc veselá nebyla. Jízdy za deště máme už z minulé cesty plné zuby, a protože tentokrát nespěcháme, zdržely jsme se ve vesnici celé tři dny. Nakonec to ani tak hrozné nebylo. Objevily jsme fajn pekárnu, kde prodávali sopaipilla, což byla smažený, naducaný polštářek velikosti ruky, plněný sýrem a oreganem, a také citrónový koláč, který se jen rozplýval na jazyku. Dobře, že pršelo „jen“ ty tři dny, jinak bychom byly jako koule.

Ještě chvíli šotol, potom nahustit kola na 50psi a letět bezstarostně po asfaltu jak dostihoví koně. Do Argentiny už zbývalo necelých 100km, těšily jsme se na tu jejich nejlepší zmrzlinu na světě, na červenou čočku, kterou v Chile neseženete, na empanády plněné sýrem a cibulí, na tu jejich laskavost a vstřícnost. Ne, že by se nám v Chile nelíbilo, ale ta Argentina nám prostě nějak přirostla k srdci víc. A to nás asi tak hnalo. Ve Villa Lucia jsme měly po dvou dnech zase signál, připojily jsme se na internet a rázem bylo po náladě. Skupina „cyklisté v Jižní Americe“ byla zahlcená zprávami, jak se všude uzavírají hranice. Ekvádor, Peru, Bolívie, zavřené. „Pozemní hranice do Argentiny otevřené pouze do pondělí,“ čtu Kátě. „Dneska je neděle,“ odpovídá. Nevnímám ji a čtu dál. „Dneska je neděle,“ opakuje. „Sakra, dneska to ale už nestihneme. Co budeme dělat? Budeme stopovat?“ začnu lehce panikařit. „Já nechci uváznout v Chile, Argentina je levnější, je lepší…,“pokračuji ve svých úvahách. „A ty si myslíš, že tu něco stopneme? Vždyť je tu nulový provoz,“ vytrhne mě z myšlenek Káťa. „Prostě pojedeme dál a stane se, co se má stát,“ rozhodne.

Snížily jsme tlak v duších, těch na kole, a trochu i v těch svých, a vydaly se po nezvykle kvalitním ripiu dál. Po čtrnácti kilometrech jsme dojely k jezeru Yelcho. Nádhernému, průzračnému jezeru, obklopenému horami, s písčitou pláží a mnoha místy ke kempování. Byl by hřích nezastavit. Voda v jezeru nebyla tak ledová jako jinde, dokonce jsme si i zaplavaly, vypraly prádlo a na chvíli zapomněly na šílený virus, který sužuje celou planetu.

Drápaly jsme se pomalu do kopců k hranicím. Bylo mi trochu divné, že provoz byl převážně od hranic než k nim, ale přece by nám někdo řekl, že jsou hranice zavřené. V půli cesty jsme potkaly, to se podržte, Kevina. „Ahoj, jak se máš? Myslíš, že jsou hranice otevřené?“ voláme na něj. „Myslím, že ještě jo, ale dneska je chci překročit, člověk nikdy neví. Nechci zůstat v Chile, Argentina je lepší, těším se na pořádné maso, tady je strašně drahý!“ Společně jsme dojely do Futaleufú, vesnice vzdálené 10km od hranic. „Hranice jsou zavřené,“ dostává se nám odpovědi ze všech stran. Připojila jsem se na internet. Zprávy ve skupině byly alarmující. Argentina zavřela všechny hranice, dokonce i mezi vlastními provinciemi, Chile bude zavírat za dva dny, všichni se snaží najít lety domů. Uvázly jsme v Chile, co teď? Neměly jsme se do té Argentiny tak těšit.