Kanárské ostrovy

Kanárské ostrovy na kole

16. 1. 2022 – 2. 2. 2022           568,5km

Lanzarote, Fuerteventura, Gran Canaria

Upozornění – tento příspěvek je čistě subjektivní vyprávění dvou, jako vždy, nepřipravených cyklocestovatelek, ovlivněných nepřízní počasí.

Už si ani popravdě nevzpomínám, jak přesně vznikl nápad, že se vydáme zrovna na Kanárské ostrovy, možná jsem někde v časopise zahlédla, že se díky příjemnému klimatu jedná o perfektní místo pro cyklistiku v zimních měsících. Každopádně, když se nás během léta někdo v práci (sázely jsme stromky ve Švédsku) ptal, jak budeme trávit dlouhé zimní volno, čas, kdy švédská krajina odpočívá pod sněhovou pokrývkou, tudíž se nesází, pohotově jsme odpověděly, že pojedeme na Kanáry.

Ach Kanáry. Do té doby to pro nás bylo synonymum luxusu, sluníčka, bělostných pláží, tyrkysového moře, pohody. Těžko říct, kde se v nás tahle představa zrodila. Že název souostroví nemá co dělat se žlutými kanárky, nýbrž je pravděpodobně odvozen od latinského slova „canis“ neboli pes, jsme už nějaký pátek věděly, ale že Kanáry prostě nejsou evropský Karibik, jak jsme si bůhví proč myslely, jsme zjistily až na místě.

Vlastně jsme to mohly tušit už doma, protože „přípravě“ jsme věnovaly dobré 2-3 týdny. Souostroví je sopečného původu a vulkanické vyvřeliny tak pokrývají většinu povrchu ostrovů, což je krásně vidět i na satelitních snímcích googlu. Přirozené zdroje pitné vody na ostrovech zcela chybí, i to můžete vidět na googlu. Pít se tím pádem smí pouze balená voda, ta kohoutková je získaná z moře odsolováním a není pro tělo úplně vhodná. Kempování na divoko je v zemi zakázané, ale na většině ostrovů jsou free kempy. A v neposlední řadě jsme zjistily, že na souostroví momentálně řádí Calima, písek ze Sahary, ale to většinou trvá jen den, dva.

FUERTEVENTURA – 58,5 km

Vždyť jsme přece koukaly na ty zatracený satelitní snímky! Až když naše letadlo začalo klesat nad Fuerteventurou a my jsme z okýnek mohly vidět v té dokonalé oranžové vyprahlé holině lidem pomalu do obýváku, došlo nám, že by náš zelený stan přitahoval pozornost na kilometry daleko, a to nejen na zemi, ale i ve vzduchu. A zrovna na Fuertě žádné free kempy nejsou. Ještěže máme na první noc ubytování, zbytek se vymyslí za chodu, jako vždy.

Po přistání nás čekalo příjemných 22°C, ráno jsme nabalené na pražském letišti klepaly kosu a tady jsme se nemohly dočkat, až ze sebe to teplé oblečení serveme. Stejně tak jsme si venku chtěly automaticky sundat konečně i tu příšernou roušku, pod kterou se nám po těch pěti hodinách letu obličej už pěkně zapařil. Jenže ostatní lidé ji i v tom děsném vedru stále nosili. Chvíli jsme sestavovaly kola v růžku před letištěm i s ochranou dýchacích cest, ale dlouho jsme to psychicky ani fyzicky nevydržely. Bylo to absurdní, takovej hic a v okruhu minimálně 10 metrů od nás stejně nikdo nebyl. Později jsme se dozvěděly, že venku ji lidé nosí dobrovolně, nosit se tedy nemusí.

Rozjely jsme se po pěkném asfaltu, míjely jsme první palmy, slunce nad hlavou, ve vlasech příjemný vánek, krásně se mi jelo. Kátě ne. Prý jí těch 35 psi, které jsme schopné malou ruční pumpičkou naládovat do našich pneumatik, nestačí a zbytečně se okrádáme o energii, kterou sežere rozpláclé kolo. Ze zvyku jsme tedy zamířily k nejbližší benzínce, že si tam kola dofoukneme. Za 5minut vzduchu 1€! Vydřiduši! Ale co už, nahustily jsme na 55 psi a ještě nám zbyly nevyužité 3 minuty. Káťa měla pravdu, hned se jelo lépe. Škoda snad jen, že jsme po několika málo stovkách metrů sjely z velké silnice na vedlejší, sice bezpečnější, ale nezpevněnou a plnou sopečné suti a kamenů, po které jsme s krásně tvrdými pneumatikami skákaly jako na koze.

Ale přece ten drahý vzduch zase nevypustíme, že? Doskákaly jsme na okraj hlavního města Fuerteventury, Puerto del Rosario. Chvíli jsme obdivovaly temně modré moře tříštící se o rozeklané skalnaté pobřeží, o kus dál zase žlutou písečnou pláž, od které voda postupně měnila svůj odstín od světle tyrkysové až po tmavomodrou. Okraj města se nám zdál poněkud ospalý, ale byla neděle po poledni, takže jsme neočekávaly žádné davy v ulicích ani narvané kavárničky a ani otevřené obchody. Velkým překvapením naopak byla otevřená pekárna, do které jsme hned naběhly. Samozřejmě až po tom, co jsme si nasadily respirátor. Ve Švédsku se žádné roušky nikdy nenosily, v Čechách jsme v obchodě zas tolikrát nebyly, takže nám nedošlo, že tento kus výbavy budeme denně používat a tudíž zrovna bílá barva našich modelů není úplně ideální. No co už, aspoň, že máme ještě jednu čistou sadu na zpáteční cestu do letadla. Posilněné dobrotami jsme se pustily do 20km dlouhého, velmi mírného stoupání. Ještěže tak a ještěže se první dva ostrovy netyčí příliš k nebesům, protože nesedět dva roky na kole a pak se do toho jen tak z nuly pustit může snad jen …. a my. Do ubytování jsme to neměly příliš daleko a stačilo překonat těch 20km a pak už to mělo být piánko z kopce a po rovině. Takže jsme nespěchaly, jen ať si tělo postupně zvyká, dvacet nám už taky není. Díky našemu uvolněnému šlapání jsme mohly pozorně sledovat okolí. Naše první poznatky jsou: z letadla to vypadá stejně jako ze země, tudíž oranžová pustina, ve vesnicích nebo v místech, kde stojí alespoň hrstka domů, většinou bílých krychlí, projasní krajinu zavlažované palmy, aloe vera nebo zrající opuncie, ve zbytku neupraveného, suťového prostoru roste občas nějaké to nízké polosuché křovisko nebo sukulent eonium, který vypadá trochu jako netřesk, a zvíře jsme zatím nepotkaly žádné. Jo a taky jsme začaly vnímat Calimu, písek ze Sahary, který všechno halil do „mlžného“ oparu a hory v pozadí, připomínající zmačkaný recyklovaný papír, ztrácely na ostrosti.

Na kopci začalo trochu foukat a citelně se ochladilo, dlouhý rukáv a větrovka přišly opět vhod, na náš vkus celkem brzo. Z kopce to frčelo přes 50km/h, přišla dlouhá pravotočivá zatáčka, šla vybrat bez brzdění a rychlost se ještě zvýšila a vtom se to stalo. Větrná facka zprava, která mě odhodila do půlky silnice. Díkybohu, že za mnou nejelo žádné auto. Okamžitě jsem zpomalila a vyhlížela Káťu, abych ji varovala. Naštěstí nejela tak rychle, a vítr ji neodmrštil tak daleko, protože varovat jsem ji samozřejmě nestihla. Nárazový vítr se už ten den neuklidnil, naopak sílil. Docela nás to vykolejilo, tak jsme raději chvíli kolo spíš vedly. Brzy jsme odbočovaly na menší cestu do vesnice Tindaya, kde jsme zase mohly naskočit, protože to bylo po větru. Kousek od vesnice se tyčí posvátná hora Tindaya, která je svou výškou 400m dominantou okolí. A právě před touto kráskou se nacházelo naše ubytování Magical Tidaya. Cesta k němu byla stejně „magická“ jako ubytování samo. Ty dva kilometry po kamenité cestě, opět s bočním nárazovým větrem a tentokrát i poletujícím pískem, nám připadaly nekonečné. Nastěhovaly jsme se do našeho pokojíčku, u kterého nešly zavřít dveře, ale aspoň tam nefoukalo. Káťa mrkla na předpověď. V tu chvíli by se v nás krve nedořezal. Vítr 100 kilometrů v hodině a déšť následujících sedm dní. Co budeme dělat? Nebudu lhát, panikařila jsem. V takovém počasí se jet prostě nedá. Jasně, s větrem jsme už několikrát boj sváděly, ale tohle byla jiná liga, tohle bylo fakt o hubu! Pořád se mi vracel výjev, jak jsem se během zlomku vteřiny ocitla uprostřed silnice. Jenže v Tindaye zůstat nemůžeme, protože tam není ani obchod. Sedíme uprostřed pustiny na verandě hostelu a pozorujeme osamělého bílého koně pod osamělou posvátnou horou, jak mezi osamělými polosuchými keříky hledá, co by poslal do žaludku. Ne, v Tindaye zůstat nemůžeme nebo se z nás stanou taky bílí koně. Následující ráno soupeří vichr s její výsostí Calimou, kdo má nad ostrovem větší moc. Saharská královna totiž přes noc pozřela už i magickou horu. A další na řadě bude určitě ten kůň a pak my. Na nic nečekáme, balíme a jedem! Raději se šouráme po bezpečnějších šotolinových cestách než skončit pod koly nějakého auta. Ani jsme si ten den nekladly příliš vysoké cíle a zarezervovaly si apartmán v 30km vzdáleném přístavním městě Corralejo na severním cípu ostrova. Stanování v tomhle počasí totiž nepřipadá absolutně v úvahu, protože do lávy kolík nezapíchneš a bez kolíku v tomhle uragánu odletíš no a bez stanu zmokneš nebo se probudíš se Saharou ve spacáku. S deštěm to nakonec nebylo tak horké, občas přišel mrak, spustil se poctivej ceďák a za pár minut bylo po všem. Byly to spíš krátké intenzivní přeháňky. Zato byla celkem zima, asi 15°C. Ve městě jsme sehnaly všechno, co jsme považovaly za nezbytné, plynovou kartuši v železářství a předplacenou Sim kartu od Lebary, 40Gb za 20€. Město jako takové je zřetelně rozděleno na moderní část s nákupními centry a historickou s bary a kavárnami. Na internetu se dočtete, že se jedná o nespoutané město, které nikdy nespí. Možná to bylo sychravým počasím, možná 4. covidovým stupněm, ale nám teda příliš živé nepřišlo. Leda že by ožilo, když my už jsme na rozdíl od něj spaly.

LANZAROTE – 160,5 km

Sice jsme na Fuertě strávily zatím pouze dva dny, ale už jsme měly obavy, že naše oči v monotónních barvách ostrova postupně zakrní. Plavba na sever, do Playa Blanca na ostrově Lanzarote přišla proto v pravou chvíli. Od prvního okamžiku se nám tento ostrov zdál barevnější i upravenější, i když byl také zatím částečně schován v hávu Calimy. Vítr s námi dál pokračoval ve své hře „kdo je silnější“. Proto když jsme se rozhodovaly, zda odbočíme přímo proti němu do rybářské vesničky El Golfo, raději jsme tuto soutěž dobrovolně vynechaly a pokračovaly v přetlačování se o místo na silnici. To bylo také pěkně nepříjemné, ale naše šance na úspěch byla větší. Lanzarote, jako ostatně všechny Kanárské ostrovy, je sopečného původu, jeho povrch tak tvoří poušť, sopky a černo hnědo červené vulkanické horniny všech možných podob a velikostí, přirozená vegetace je tu velice podobná jako na Fuertě. Paleta barev se nám sice nerozšířila nějak závratně, ale i tak v nás vyvolávala radostnější pocity.

I láva může být úrodná půda, jak jsou toho důkazem vinice v okolí La Geria. Mladé rostliny by ale měly díky povětrnostním podmínkám malou šanci na přežití, proto se sázejí do jam, které jsou ještě ohraničené skružemi z lávových úlomků. V oblasti La Geria je takových skruží na tisíce, nacházejí se dokonce i vysoko ve stráních. „ To musela bejt pořádná dřina tam tu láva nanosit,“ podotkla Káťa při pohledu na prudké svahy poseté vínem.

Ubytovaly jsme se v krásném rodinném komplexu v obci Montaňa Blanca a na lehko se vydaly k nedalekému vulkánu, taktéž Montaňa Blanca. Na jihovýchodní straně této druhé nejvyšší sopky ostrova se nachází pásmo hlubokých zvrásněných trhlin, které do dokonalých oblých tvarů vyhladil zřejmě vítr, déšť a písek. Člověk při průzkumu přírodního labyrintu může lehce ztratit pojem o čase. My jsme jen trochu litovaly, že jsme o řídce navštěvovaném úkazu nevěděly dřív, protože ve zdejších chodbičkách nebo jeskyňkách bychom se krásně ukryly jak před počasím, tak před lidmi a mohly bychom tak spát venku na čerstvém vzduchu. Umělecké trio řádilo na více místech ostrova a další podívaná na sebe nenechala dlouho čekat. Stratified city nedaleko sopky Montaňa de Guenia představuje skalní formace připomínající pozůstatky lidských obydlí. Do šeda zbarvené skály plné děr, tunelů a malých jeskyní však žádným městem ani vesnicí nikdy nebyly. Místo není opět nějak významně navštěvované, a když už někdo u skal zastaví, tak okoukne jen ty u silnice a vzdálené jeskyně by tak mohly být dalším skvělým nocležištěm. Jenže to my jsme opět netušily. Vzhledem k tomu, že laciné hotely (kolem 50€/noc a dvě osoby) mizely z minuty na minutu a popravdě jich už tak bylo jako šafránu, rezervovaly jsme je den dopředu, někdy i víc. To byl jeden z velmi stresujících faktorů. Byly jsme zvyklé každý večer řešit pouze kudy pojedeme a pak si někde po cestě prostě ustlat, to tady teď kvůli počasí nešlo vůbec a za dobrého počasí by to bylo i tak náročné. No a v zemích, kde kempovat nešlo, jsme se orientačně podívaly na města, která ubytování nabízejí, a vše řešily až na místě, nikdy nebylo vyprodáno a nikdy jsme nemusely platit dopředu. Tady člověk neměl jinou možnost, takže místo toho, abychom po dojezdu rozjímaly a vstřebávaly dojmy, dělaly jsme si vrásky s tím, kde přečkáme další noc.

Ze skalního města nás čekal dlouhý výjezd nad město Teguise, odkud jsme měly parádní výhled na placatou krajinu pod námi. Parádní byl, protože jsme viděly obrovskou plochu jako na dlani, jinak vlastně úplně parádní nebyl, nad rozlehlou plackou se vznášela oblaka písku. „No fuj, tak tam bych jet teda nechtěla,“ říkala jsem Kátě s dětskou naivitou. „To je asi zase ta Calima,“ odpověděla. Spustily jsme se z kopce dolů. Z bezmála 400 m až k moři. Mířily jsme do surfařského ráje Caleta de Famara. Na vesnici z východní strany dohlížely vysoké skalní útesy, pod kterými začínala kilometry dlouhá písečná pláž. Alespoň tak to ze začátku působilo. Cedule varující před pískem na vozovce nás upozornila na fakt, že se nejedná pouze o pláž, ale spíš o poušť přeťatou silnicí. Vítr písek přesýpal z jedné strany na druhou a my jsme se najednou ocitly v pozici skal broušených ostrými zrnky. To, co jsme viděly ze shora, nebyla Calima ze Sahary, to byl místní písek. Ve vesnici jsme se schovaly do autobusové budky a v obchodě koupily kafe, než jsme ho stihly vypít, tak i přes náš úkryt se nám na brašnách usadila slušná vrstva žlutého písku. Vesnicí jsme pak proletěly tak rychle, jak jen se dalo. Stihly jsme zaregistrovat pouze několik surfařských škol, kavárny a jedny potraviny, a také to, že na poletující písek jsou zde asi všichni zvyklí, protože lidé působili dost nevzrušeně.

Za Caletou vítr tak nějak ustal a vzduch byl čistý, tak proč se neprojet rovnou po pláži. Celá 10 kilometrů dlouhá pláž byla protkaná sítí pěšinek a my jsme si tak mohly vybírat, kudy se nám zrovna chtělo jet. Byla to zas nová, dobrá zkušenost, ale ke konci opět začalo fučet a my jsme se už těšily zpátky na asfalt. Občas by si člověk měl ale dávat pozor na to, co si přeje. Jestli jsem si před Caletou připadala jako obrušovaná skála, tak teprve teď nás čekalo pořádné peklo. Uragán. Nešlo pořádně jet, nešlo ani jít. Nebylo ani vidět dál než na pár metrů. Ostrá zrníčka písku se nám zabodávala do všech odhalených částí těla, do očí to ovšem bylo nejhorší. Co chvíli jsme končily v příkopě za krajnicí. Náznak breku situaci ještě zhoršoval, protože slzy akorát znovu vyplavily zrnka písku v očích a ještě víc to škrábalo. V hlavě mi zněla hláška „perfektní místo pro cyklistiku“. „Jo, to určitě,“ vztekle jsem si mumlala. Sice jsme na Kanárech teprve krátce, ale už teď tušíme, že od lidí se nám tu pomoci nedostane. Auta kolem nás projížděla s absolutním nezájmem. Musíme zatnout zuby, přivřít oči a bojovat.  Mám chuť zahodit kolo a letět domů. Takovou bezmoc jsem snad ještě nikdy necítila. Po hodině utrpení se situace začala mírně lepšit. Hostel, kam jsme nakonec pološílené dojely, patří Britovi žijícímu na ostrově přes 20 let, a tak jsme konečně s někým mohly probrat současnou meteorologickou situaci (anglicky se domluvím podstatně lépe než španělsky). Dozvěděly jsme se, že tohle opravdu není normální. Calima čas od času přijde na návštěvu, pak zafouká, zaprší a za dva, tři dny je všechno zase v normálu. Jenže tentokrát ten děs trvá už desátý den a stále není konec.

Naplánovaly jsme si zatím nejdelší denní porci, asi 64 km, vítr bychom měly mít teoreticky v zádech, tak jsme se odvázaly. Měly jsme na výběr buď jet po silnici do srdce národního parku Timanfaya, kde se ovšem k těm nejzajímavějším atrakcím (sopkám) dostanete pouze na sedadlech autobusu, nebo se vydat skrz vulkanickou pustinu k menší, ale za to přívětivější, červené sopce Montaňa Colorada. Vzhledem k tomu, jak „máme rády masové akce“, nebylo rozhodování příliš složité a myslím, že tentokrát jsme vsadily na správného koně. Ze začátku jsme jely po cestě vybagrované ve dvoumetrové vrstvě lávy, později už po samotné lávě, někdy spíš černé, jindy hnědé. Pohupovaly jsme se po zvlněné krajině připomínající povrch Marsu úplně samy. Nikdo nebyl vidět ani slyšet, byl to dokonalý balzám. Na první pozemšťany jsme narazily až u Colorady. Cihlově červený kužel porostlý zelenými keříky, připomínající muchomůrku, prozářil okolní potemnělou krajinu, takže nebylo divu, že jsme se o tu podívanou dělily s dalšími turisty.

Pokračovaly jsme dál, zase zpět směrem k přístavu v Playa Blanca,  po již známé cestě. Tentokrát to s větrem nebylo až tak zlé, proto jsme se rozhodly konečně jet do El Golfa, mrknout na vychvalovanou lagunu pod kráterem sopky. Do vesnice vedl pořádnej prďák dolů, měly jsme v plánu poté projet kolem laguny na druhý břeh, abychom se vyhnuly nepříjemnému stoupání při zpáteční cestě. Na rozdíl od jiných přírodních úkazů, tady bylo narváno. Hlava na hlavě! Po úzké pěšině jsme se draly davem turistů k vyhlídkové plošině, odkud jsme měly zeleně zbarvenou lagunu, obklíčenou kráterem a sopečnou pláží, na dosah ruky. Jo, i ta zatracená pláž, po které jsme chtěly přejet na druhou stranu, byla jen pár metrů pod námi. Dělil nás pouze řetěz zakazující vstup a hromada lidí, která by mohla žalovat. „To ne, takže nás ten krpál zpátky fakt čeká!“ Nohy mě začaly bolet při pouhé myšlence na tu štreku. Nedalo se ale nic dělat. Když jsme vyfuněly na „T“ křižovatku, kde jsme odbočily k El Golfu, chtěly jsme pokračovat k pobřeží. Trochu mě zarazila cedule, že po 3 km bude silnice uzavřená. Dál jsme klesaly k moři. Snažila jsem se v duchu informaci o uzavření cesty ignorovat, protože potom by jediná možná cesta, jak bychom se dostaly do přístavu, znamenala vrátit se 14 km zpět na hlavní silnici, do kopce, proti větru. A to teda ani náhodou! I kdybychom měly tahat kolo 5 km po lávě, zpátky prostě nepojedu! Ptám se Káti, jestli tu ceduli taky viděla. „Neviděla, kde? A co budeme teda dělat?“ „Nic, pojedeme dál, já se nevracím,“ odpovím. Asi s mojí odpovědí nebyla úplně spokojená, ale vracet se jí také nechtělo. Se staženým zadkem jsme jely dál, až jsme narazily na plastové zábrany, před kterými parkovala spousta aut turistů, kteří chtěli zahlédnou alespoň kousek drsného pobřeží, tvořeného lávovými skalisky, o které se tříštily vlny Atlantiku. Mezi zábranami byla díra, kterou jsme se tak akorát protáhly a turisti neturisti, šlapaly jsme dál. Proti nám se hnal německý cyklista na silničním kole, mimochodem silničkářů jsou tu mračna, opravdu sem jezdí v rámci zimního tréninku, tak jsme ho hned vyzpovídaly, jestli je trasa průjezdná. „No na konci jsou ještě dvě závory, já jsem se se svým kolem protáhl, ale vy máte objemný kola, tak nevím.“ „A žádný jiný problém tam není?“ vyzvídám dál. „Ne, ale jak říkám, moje kole je malý.“ „Tak tu závoru když tak obejdeme, to je to nejmenší,“ obracím se s úsměvem na tváři ke Kátě. Vulkanické usazeniny v některých místech při strmých březích tvořily různá skalní okna a škvíry, skrz které voda stříkala do několikametrové výšky. Calima byla na ústupu a my jsme snad poprvé mohly vychutnávat jasné barvy. Čím víc jsme se blížily do Playa Blanca, tím víc nabíralo slunce na intenzitě, až jsme se mohly po dlouhé době svléknout do krátkých rukávů. Playa Blanca, přístavní město je zároveň i nejnovější prázdninový resort na Lanzarote. Město je upravené a najdete zde několik písečných pláží i s vlnolamy, takže se zde dá i dobře koupat, na rozdíl od mnoha jiných míst, kde je moře díky velkým vlnám vhodné spíš k surfování. V centru je několik supermarketů, kaváren, restaurací a menších obchůdků se vším možným. Za nás asi nejideálnější místo na dovolenou, které jsme na Kanárech navštívily. Až jsme skoro litovaly, že už jsme měly koupený lístek na druhý den, zpět na Fuerteventuru.

ZPĚT NA FUERTĚ – 154,5 km

Měl to být poslední větrný den, začalo svítat na lepší časy. Z Corraleja jsme pokračovaly po východním pobřeží do jediného národního parku na ostrově. Po písečném zážitku z Lanzarote jsem se zařekla, že do pouště už nikdy nechci. Ale určitě sami víte, jak takové řeči dopadají. S kocovinou má člověk taky pocit, že už nikdy pít nebude a ani se nenaděje a už se s přáteli směje nad sklenicí vína. Nebudu vás napínat, tím jediným národním parkem jsou písečné duny. Dunové pole vzniklo z navátého písku ze Sahary a má rozlohu přes 2000 hektarů. Skrz přírodní park vede 10 kilometrů dlouhá silnice. Živě se mi vrátily vzpomínky na bolest v očích. Naštěstí ten den opravdu tolik nefoukalo, ale ani tak nás to nelákalo jít řádit do písečných dun. V nich se jinak můžete volně pohybovat nebo se projíždět na velbloudech či čtyřkolkách. Sever ostrova s jihem spojuje dálnice táhnoucí se po východní straně, kde víceméně žádná jiná souvislá cesta není, takže jsme byly nucené těsně lemovat pobřeží po offroadových cestách a pěšinách. Docela jsme se těšily, že si třeba odpočineme na nějaké osamocené pláži. Pravda je ovšem taková, že těch hezkých, žlutých pláží na souostroví vlastně zase tolik není. Drtivá většina je černo šedá, kamenitá a k pozitivnímu rozjímání příliš nenabádá.

Nebe bylo téměř vymetené, počasí se vrátilo do normálu, ideální podmínky pro stoupání do kopců mezi městy Betancuria a Pájara, do venkovského parku Betancuria. Co si budeme povídat, až doposud jsme jezdily krajinou spíš zvlněnou, takže nás čekala první opravdová zkouška fyzické zdatnosti. Za doprovodu slunečních paprsků jsme ukrajovaly kilometr za kilometrem. Modrá obloha kontrastovala s ozářenými oblými horami. Z vyhlídky Mirrador de las Peňitas se naskytl pohled hluboko do zelené oázy uprostřed vyprahlé pouštní krajiny. Také jsme spatřily první volně žijící zvířata, veverky. Byly pěkně odrzlé a jen co uslyšely šustění igelitovým pytlíkem, přiběhly na několik centimetrů a dožadovaly se naší svačiny. Nedivily jsme se jim. „Čím se asi jinak živí?“ vrtalo nám hlavou. Cestou jsme potkaly prvního a vlastně jediného cykloturistu. Já jsem zrovna „závodila“ se silničkáři, ale Káťa, která nespěchala a zastavovala si na focení, se s ním dala do řeči. Byl z Anglie a Fuerteventuru si zatím pochvaloval, Gran Canaria a Tenerife, které zatím projel, byly podle jeho slov „busy“ neboli příliš rušné. Na nás ty „naše“ ostrovy působily zase trochu jednotvárně, každopádně jsme byly zvědavé, co nás tedy čeká dál.

Z vyhlídky jsme frčely serpentinami do Pájary. Tato víska upoutala naši pozornost vzrostlou vegetací šťavnatě zelené barvy, kostelem Nuestra Seňora de Regla s aztéckými vzory slunečních paprsků a zvířat a nezvykle pohodovou atmosférou. Skoro jakoby na ostrov vůbec nepatřila, i když typická architektura prozradila, že se stále nacházíme na Kanárech. Menší domy s bílou omítkou a plochou střechou jsou nezaměnitelné. Hned na konci vísky jsme se opět ocitly v oranžové nicotě. Opustily jsme asfalt a drncaly přes rozlehlou planinu. Uprostřed ničeho jsme narazily na farmu s černými prasaty a kozami. I když to může znít romanticky, ve výběhu farmář pálil hromadu odpadků a kozy se pásly na suti. Byl to spíš smutný pohled. Než jsme se napojily zpět na asfalt, míjely jsme další farmu, opět kozy, ale i krávy a ovce. Stály namačkané pod střechou ze zvlněného plechu, na dvorku jsme zahlédly balíky slámy, které musí na Fuerteventuru dovážet ze sousední Gran Canarie. Kozy jsou asi nejrozšířenějším hospodářským zvířetem na souostroví, proto kozí sýr patří mezi typické kanárské produkty.

Na jihu ostrova se rozprostírají ty nejdelší a nejkrásnější pláže, jaké na souostroví můžete najít. Během ledna je teplota vody kolem 20°C, takže se koupou jen otužilci, nicméně je tu dostatek prostoru na to, jen tak si lehnout a poslouchat šumění moře.

V Morro Jable jsme sedly na trajekt a s dychtivostí očekávaly, co nám nabídne další ostrov.

GRAN CANARIA – 195 km

Do Las Palmas, hlavního města Gran Canarie, jsme připlouvali v podvečerních hodinách, kdy už se pomalu stmívalo. Našim očím tak neunikly nasvícené výškové budovy, které nás trochu zaskočily. Oproti nízkým stavbám a malým městečkům, na které jsme přivykly na předchozích ostrovech, tohle působilo jako Disneyland. Přibylo i pruhů na silnici a s nimi samozřejmě provoz. Do našeho sklepního apartmánu v jedné ze souběžných ulic jsme to naštěstí neměly daleko. Alespoň jsme oprášily blikačky a čelovky. Těšily jsme se, že na tomto ostrově, ve vnitrozemí, v bezmála dvoutisícových horách, kde je opravdový les, budeme konečně kempovat. Nachází se tam totiž několik freekempů. Mají sice tu nevýhodu, že se musí rezervovat předem a na přesné datum a to v jedné kanceláři v hlavním městě, ale i za tuhle drobnou překážku by nám to stálo. Jo, to by nám stálo. Jenže je corona, takže freekempy jsou již dva roky zavřené. V mapách jsme našly jeden jediný oficiální kemp s chatičkami a možností stanovat. Ovšem volat tam, se mi s mojí španělštinou moc nechtělo, na email by nám mohli odpovědět až za týden (známe tu jejich maňánu), nezbývalo než se do jejich pobočky zajet zeptat osobně, naštěstí byla také ve městě. Gran Canaria už není tak pěkně rozvlněná jako Lanzarote nebo Fuerteventura. Ostrov spíš připomíná obrovský kužel, který od moře prudce stoupá až do výšky 2000 m.  A protože ani po obvodu nejsou zrovna rovinky, člověk pořád dupe do strmých krpálů, aby následně zase hobloval brzdové špalíky a celé to mohl pořád dokola opakovat. Do Vivac Aventury, společnosti provozující kemp, to bylo ale jen do kopce. Upocené, protože slunce už pálí druhý den, jsme se dozvonily na někoho z kanceláře. „ Jo, máme volno 6. února.“ Paráda, za necelé dva týdny. „Máme stan, nemohly bychom spát ve vlastní stanu?“ zkouším to, protože spát v posteli jsme mohly doma, chtěly jsme spát venku, ve stanu, v přírodě. „Ne, vláda kvůli Covidu stanování zakázala,“ odvětí chladně. Aha, takže 6. února by nás mohl ubytovat spolu s dalšími čtyřmi neznámými lidmi v malé chatičce, ale ve vlastním stanu spát nemůžeme. Jasně. Počasí si s námi hraje, s ubytováním to je každodenní boj a teď nám zakázali kempovat. Byla jsem unavená. Potřebovala jsem si dát den volno a všechno si promyslet. Aspoň, že je Gran Canaria zase o chlup barevnější, respektive zelenější. Člověk si ani neuvědomuje, jak je zelená pro mozek a pozitivní myšlení důležitá. Nebo jsme se možná už jen chytaly zelených stébel.

V Aguimesu, kde jsme složily hlavu ve stylovém komplexu „Živý kámen“, se Káťa mrkla na předpověď. Tři dny déšť. Super. I kdyby se jednalo o ty jejich krátké prudké přeháňky, znamená to, že obloha bude zatažená, takže v horách, kam jsme se tak těšily, nebude absolutně žádný výhled. Nutno dodat, že všechny ostrovy jsou relativně dost malé, tudíž ve zmiňovaných horách by se nejednalo o týdenní putování, kde bychom dokázaly oželet pár dnů snížené viditelnosti, nýbrž o jeden den nahoru a druhý opět dolů. Ale tak co, stejně jsme cítily, že si potřebujeme odpočinout, tak si nedáme jeden, ale dva dny voraz, ono nějak bude. Smiřovaly jsme se s další komplikací. V noci přišel brutální slejvák. Kapky hlasitě bubnovaly o střechu, z okapů crčela voda jako z nějakých vodopádů a Káťa byla nervózní, že slyší pleskat vodu nějak podezřele blízko. Ráno bylo všechno jasné. Nasupená Káťa lítala po pokoji a klela. „Já jsem to věděla!“ „A cos věděla? Co se stalo?“ ptám se rozespale. „Jasně, že nám sem pršelo, se podívej, celej gauč je mokrej.“ No jo, na gauči byl flek v průměru metr a ze stropu stále ukapkávalo. „A já jsem na tom gauči měla všechny věci, že jo,“ pokračuje. A sakra, v pokoji byla zima a vlhko, žádné topení, venku pořád přeháňky, jak to usušíme? „Myslím, že jsem ve společenské místnosti viděla fén, tak to zkusíme usušit tím,“ nadhodím. Když přišel majitel, ukazuji mu, co se v noci stalo. Vzal nám stůl, postavil ho pod děravej strop, dal na něj hrneček a gauč šoupnul ke dveřím. Takže teď můžeme sedět buď u stolu, od kterého se odráží kapky vody nebo na promočeném gauči. Už jsme si zvykly, že na Kanárech holt cena neodpovídá kvalitě, ale tohle nás dorazilo. Ani žádná omluva, natož změna pokoje či sleva. Snažily jsme si udržovat alespoň v rámci možností dobrou náladu, nějak se něčím povzbudit. Mrkly jsme se, jak to bude vypadat na Tenerife. Dominantou tohoto ostrova je aktivní sopka Teide, která je zároveň nejvyšší horou celého Španělského království, nacházející se ve stejnojmenném národním parku v srdci ostrova. Vnitrozemí, stejně jako na Gran Canarii, tvoří hory. Pobřeží ostrova je podobně fádní jako na ostatních ostrovech a malebnost pláží od Fuerteventury postupně klesá. Ale na pobřeží my jsme stejně nechtěly. Jenže pouze na pobřeží lze sehnat nějaké ubytování! Vnitrozemí disponuje opět velkým množstvím freemepů, ale hádejte co? Jsou dva roky zavřené kvůli coroně. V okolí Teide také nic a to se jedná o jedno z nejnavštěvovanějších míst. Vlastně nejsem úplně přesná, jeden hotel tam je, volný v březnu, za 300€ za noc pro dva lidi. „No co, uprostřed ostrova rostou borovice, tak se tam někde zašijeme,“ povídám Kátě. „Jo? Až na to, že tam napadl sníh a silnice jsou uzavřené,“ odpovídá s ledovým klidem. „Cože??? A to je jako normální?“ „ Ne, jedná se o raritu. Jo a na La Palmě taky sněží.“ Tak to byla opravdu ta poslední kapka. Calima, vítr, písek, kempy, chladní lidé, promáchanej gauč a oblečení a teď sníh. „Našla jsem letenky z Gran Canarie zpátky domů na 2. února za 40€, mám je koupit?“ ptá se mě. „A ty to chceš vzdát a letět domů?“ ptám se zas já jí. „Nechtěla jsem, ale o čem to bude, když se budeme trápit ve sněhu nebo se plácat u pobřeží, který se nám nelíbí?“ „Máš pravdu, tady to asi nemá dál smysl.“

Za naší aktivní dovolenou jsme nemohly udělat hezčí tečku, než se vydat do horské vesničky Tejeda. Z 200 m n.m. jsme se šplhaly téměř do 2000 m n.m. První půlka cesty byla dost strmá, ale zato jsme si mohly v klidu vychutnávat pohled na kvetoucí mandloně, obdivovat eukalypty nebo několikametrové květy aloe vera. Po napojení se na klikatou asfaltovou silnici s menším sklonem jsme se konečně dočkaly borovic, na které jsme se těšily už od prvního dne. Míjely jsme nádherné, leč uzavřené freekepy. Taková škoda! Obrovské plácky ve stínu jehličnanů s grily a toaletou. Ono vyloženě plácků tam totiž také moc nenajdete, zdejší hory mají dost prudké srázy. Po několika hodinách jsme se vydrápaly do nejvyššího bodu cesty, kde teplota spadla na 12°C, ráno tam prý také dokonce sněžilo. Navlékly jsme bundu a spustily se z kopce dolů. Po chvíli jsme začaly v brašnách lovit i rukavice, jaká nám byla zima. Ubytovat jsme se mohly až v pět odpoledne, tak jsem dostala super nápad, že bychom si mohly cestu zpestřit úsekem kolem malé přehrady a poté asfalt proložit 2 km dlouhou turistickou pasáží. V Čechách se po turistických trasách dá většinou bez problémů jet. Tady ne. Jenže na to bylo už pozdě. Cestička byla velmi úzká, plná balvanů a schodů, takže jsme víceméně kolo celou dobu přenášely. Štěstí, že to bylo jenom z kopce, ale i tak jsem měla strach, že mi Káťa hodí to kolo na hlavu. Už jsem zmiňovala, že za těch 50€ za noc na vás většinou čeká bojler pouze na 10 litrů? Deset litrů teplé vody odteče během 3-5 minut, podle proudu, většinou si nestihnete ani umýt hlavu, zvlášť když polovinu času ladíte teplotu, aby vás voda nespálila nebo aby naopak nebyla studená. No a pak se tak hodinu až dvě čeká na další pětiminutovou sprchu. A když přijedete vymrzlí do apartmánu, kde je větší zima než venku, a jediný zdroj tepla je ta pětiminutová sprcha, protože ani peřinu natož topení nečekejte, může to vyvolat boj na život a na smrt. My jsme s sebou ale měly péřové spacáky, které nás zachránily už nejednou.

Jedna z největších atrakcí Gran Canarijské vysočiny je 80 m vysoký monolit Roque Nublo. Brašny jsme vyměnily za batoh a po značených turistických trasách jsme se k němu vydaly pěšky. Většina návštěvníků zaparkuje na 1,5 km vzdáleném parkovišti a ke kamenu si celkem snadno dojde. Proto byl náš výlet taková komorní záležitost, až těsně před monolitem se začali trousit lidé jako mravenečci. Opravdu, v porovnání s obrovským kusem skály tak vypadali. Kromě této atrakce náš výlet nabízel spoustu dechberoucích pohledů na okolní masivy. Také jsme si natrhaly mandle ze stromu, který zároveň i kvetl. I když teď po doslova hořké zkušenosti víme, že uzrálé mandle jsou ty spadané, ty ze stromu jsou hořké.

Cesta dolů k pobřeží byla snad ještě lepší než ta nahoru. Ne snad proto, že by byla méně náročná, jen byla mnohem krásnější. Ono z Tejedy jsme stejně musely zase několik kilometrů stoupat, ale pak jsme zvolily trasu, kam jezdí jen džípy nebo horská kola. Možná na ní vlastně ani nic speciálního nebylo, jen jsme byly obklíčené borovicemi, tichem a čistou přírodou. Sedly jsme si na jednom z několika plácků, daly svačinu a já jsem poprvé za tuhle cestu úplně vypnula. Spadl ze mě veškerý stres a byla jsem dokonale šťastná. Najednou mi bylo skoro líto, že poletíme domů. Ani přicházející Calima, která mezitím postupně požírala všechny kopce, které jsme nechaly za sebou, mě nerozhodila. Jak jsme se ale blížily k civilizaci a stromů ubývalo a naopak lávové sutě přibývalo, moje nadšení začalo postupně vyprchávat. Pohled na odpadky podél cest pocit rozčarování ještě umocňoval. Ne, Kanáry mi prostě k srdci nepřirostly. Navštívily jsme ještě jednu z největších přírodních atrakcí ostrova, písečné duny v Maspalomas, které soupeří s těmi na Fuerteventuře o post těch nejkrásnějších. Pod blankytně modrou oblohou a s mořem v pozadí určitě vypadají dobře. S Calimou, která zakryla pohled na vodu, a s šedým nebem se ztratilo veškeré kouzlo i zlatavá barva písku. Co dodat, asi jsme holt neměly štěstí a vychytaly jsme ty nejhorší rozmary počasí.

Smůla se nám tak nějak nepřestávala lepit na paty ani v posledních dnech, ba dokonce v posledních minutách. Už v neděli, kdy jsme se přes air bnb ubytovaly u Juana, jsme se s ním domlouvaly, jestli by nám nepomohl sehnat na středu taxi na letiště, ale že potřebujeme opravdu velké taxi, že budeme mít kola v krabicích. „ Jasně, není problém. Měl jsem tu kluka z Čech, co měl taky kolo. Jen mi to připomeň zítra.“ Tak super, myslely jsme si. V pondělí nám sdělil, ať mu to připomeneme zítra. V úterý odpoledne mu píšu znova. Navečer nám klepe na byt, že chce vidět ty krabice. „Hmmm, ty jsou velký, to se mi do auta nevejde. Tak počkej 5 minut, já si zavolám.“ Proboha, vždyť jsme mu říkaly, že jsou velké. Po hodině stále nic. Koukáme na taxi služby v okolí. Rezervace 48 předem. Nám do odletu zbývá 12 hodin. Píšu Juanovi, jak je na tom, že začínám být nervózní. Za chvíli přichází s tím, že před coronou stačilo zavolat a nikdy nebyl problém, ale že teď tam musel osobně a jen díky tomu, že tam má kamaráda, je ukecal, že sehnal dodávku a vyzvednou nás v 8 ráno. Ale nezapomněl dodat, že když by náhodou nepřijel, že bude na telefonu. „To jsem zvědavá, co by tak asi vyřešil, to je ta jejich maňána,“ utrousila jsem. Dobře se nám ale nespalo. Nakonec všechno dobře dopadlo, taxikář s dodávkou přijel, krabice se do auta vešly a za několik hodin jsme se už vznášely v oblacích.