Rusko 1/2

Rusko na kole – část první                  

10. 9. 2017 – 23. 9. 2017         942,5km                                    

Hraniční přechod Imatra/Svetogorsk – předměstí Moskvy     

Byla neděle 10. září, v brzkých ranních hodinách jsme se vyhrabaly ze spacáků a psychicky se připravovaly na další etapu naší cesty. Po čtyřech měsících bezpečného a bezstarostného putování čistou skandinávskou přírodou nás čekal krok do neznáma. Plné strachu a očekávání jsme se rozjely k ruským hranicím. Bude to opravdu tak strašné, jak všichni říkají? Když nám finský celník soucitně popřál šťastnou cestu, kuráž nám to nedodalo. I přesto jsme se směle zařadily do kolony stojící před ruským hraničním přechodem. Připomnělo nám to doby, kdy se jezdilo do Německa na nákupy a hranice byly ještě hlídané. Na řadu jsme přišly asi po 30 minutách, a když jsme viděly, jak důkladně prohledávají auta, měly jsme obavu, jak moc nám rozhrabou naše brašničky. To ovšem proběhlo hladce, celníci je jen symbolicky pohladili. Horší to však bylo s komunikací. Na angličtinu jsme mohly rovnou zapomenout, ale maminka říkala, že ruština je slovanský jazyk, a tak si budeme rozumět. Nebylo tomu tak. Úřednice na nás spustila „pa rusky“ a jediné na co jsme se zmohly, bylo „Da“. Co vše jsme jí odsouhlasily těžko říct, ale razítko jsme obdržely a brány ruské federace se nám otevřely. Byly jsme připravené na silnice v dezolátním stavu, silný provoz a bezohledné řidiče. Že to vše začne již dva metry za hranicemi jsme vážně nečekaly. S naklepanými zadky a rozklepanou duší jsme dojely do prvního ruského městečka Svetogorsk. Světový ale nebyl. Všude byly odpadky, polorozpadlé obydlené domy, volně pobíhající psi, kteří nám naháněli strach a vše bylo zahalené v šedém oparu z výfukových plynů. Poprvé jsme spatřily chudobu. Zažívaly jsme pořádný šok. Už po 15 kilometrech jsme si musely dát pauzu, abychom se psychicky zotavily. Po načerpání sil jsme se dál zapojily do hustého provozu na štěrk za krajnici, kde jsme se cítily bezpečněji. Podařilo se nám dojet do Vyborgu, kde jsme našly hostel, zapluly na pokoj a zpracovávaly první dojmy. O dvě hodiny později jsme se odvážily vyrazit do města. První den jsme tedy přežily, ale bylo jasné, že stanu v této zemi dopřejeme dovolenou a sobě každý den raději střechu nad hlavou a teplou sprchu.

Musely jsme ale vyřešit trasu do Moskvy. Původní plán byl jet po hlavním tahu silnice M10, jenže tento plán jsme po dnešním zážitku s provozem začaly přehodnocovat. Alternativou byla jízda po vedlejších silnicích, o kterých jsme se dočetly, že jsou to spíše prašné cesty. Druhý den jsme se rozhodly jednu takovou vyzkoušet. K našemu překvapení jsme jely po silnici se zbrusu novým asfaltem, s minimálním provozem a navíc lemovanou krásným lesem. Jelo se nám nádherně, ani jsme si nepřipadaly jako v Rusku. Do reality nás vrátila vojenská auta, která jsme začaly míjet. Vše bylo ještě divnější, když jsme vjely do vesnice Kamenka, ve které se to vojáky jen hemžilo. S nepříjemným pocitem jsme šlapaly dál po silnici, na jejíž levé i pravé straně stála betonová zeď a tu a tam byla brána do oné vesnice. Vůbec jsme nechápaly, co to má být, foťák jsme raději ani nevytáhly. Později jsme si na internetu našly, že je to vojenská vesnice, ve které ale žijí i běžní občané. Sil nám už ubývalo, ale naštěstí jsme měly vyhlídnuté ubytování a už jsme se těšily, že to zapíchneme. Jenže ouha, hostel nefungoval a nefungoval ani další a ani další. Nezbývalo nám nic jiného, než jet dalších 30km do lázeňského města, ležícího u moře, Zelenogorsk, ve kterém bylo více možností, kde složit hlavu. Vyčerpané jsme dojely k levnému hostelu, ze kterého se vyklubal drahý hotel. Nevadí, o kousek dál bylo další ubytování včetně kempu. Rozjely jsme se tam a po chvíli uslyšely „pjunk“ a poprvé viděly prasklý drát v kole. Nevydržel stav ruských silnic. Aby toho nebylo málo, kemp s hostelem byl v rekonstrukci. No do pr…., s prasklým drátem se daleko jet nedalo. Jaká škoda, že v této zemi po setmění nebývá moc bezpečno, ihned bychom si postavily stan mezi písečnými dunami. Zbývaly už jen hotely, a tak jsme se holt plácly přes kapsu a zažily luxus se snídaní v ceně.

Ráno nás čekala výměna drátu. V záloze jsme raději měly i cykloservis, ale jeho služeb nebylo potřeba, zvládly jsme to hrc prc. Do St. Petersburgu to byl již kousek a večer nás čekali hostitelé přes Warmshowers. Sláva s Mášou byli fantastičtí a navíc nám pomohli naplánovat výlet po památkách města. I přes špatné počasí jsme si to náramně užily. Projely jsme se metrem, které je až 100m pod zemí a je mnohem rychlejší než to naše pražské. V samotném centru se nachází mnoho historických budov, parků, muzeí a také řeka Něva, po které je možné zaplatit si okružní plavbu. Město je čisté, upravené, turisticky velmi navštěvované, za nás zatím jedno z nejhezčích.

Pro další část cesty nám hostitelé doporučili využít vlak, a tak jsme se svezly do Velkého Novgorodu. Jestli vás zajímá, jak vlak vypadal, tak úplně stejně jako náš rychlík. Velký Novgorod je starobylé město, jehož historické památky jsou zapsány na seznamu UNESCO. Uprostřed novgorodského kremlu se nachází monument zobrazující 1000 let ruské historie. Ostatní památky nás příliš nenadchly nebo jsme byly zmlsané z St. Petersburgu. Ubytování jsme měly domluvené u Petra a Julie, kteří nám u večeře rozmlouvali cestu do Moskvy po M10. Na jejich rady jsme zvolily delší, ale bezpečnější cestu, vedoucí po vedlejších silnicích.

Zde už jsme opravdu pocítily „vedlejší“ kvalitu. Kličkovaly jsme mezi dírami a naše pozadí opravdu naříkala. Ve městečku Staraya Russa byla situace ještě horší, protože se spustil déšť, díry se naplnily vodou a nebylo vidět, jak jsou hluboké. Chudák Pája do jedné z nich vjela a kolo jí na moment do půlky zmizelo. Od té doby jsme si dávaly sakra velký pozor. Bloudily jsme městem a snažily se najít hostel, opět marně. Naše ruská slovní zásoba se zvýšila asi na 10 slov, a tak jsme zkusily požádat o pomoc kolemjdoucí. Jenže těch 10 slov bylo zřejmě stále málo, pán to nevydržel, posadil Páju do auta, dovezl ji před hostel a pak zpět ke kolu a Kátě. Ubytování bylo super, cítily jsme se skoro jako doma, což se rozhodně nedá říct o tom, co následovalo druhý den. V Demyansku, kde jsme měly další zastávku, byl široko daleko jediný hotel, takže jsme si vybírat příliš nemohly. Pokoj byl sice čistý, ale trápilo nás hejno komárů. V půl druhé ráno jsme to už nevydržely a regulérně si mezi postele postavily stan. Nepříliš vyspalé jsme se vydaly dál.

Čekal nás náročný úsek, rozbitý asfalt vystřídal písek. „No co, to zvládneme, ještě že to nemusíme jet za deště“ prohlásila Káťa. O 10 minut později se spustil déšť. Kapky se smíchaly s pískem a kola se v něm pěkně bořila. Jak jsme byly šťastné, když jsme po 30km viděly náš starý známý děravý asfalt, po kterém jsme doskákaly do vesnice Novyy Eltsy. A to zas byla vesnice! S hrůzou jsme se děsily, jak bude vypadat náš penzion. Situace s hledáním se znovu opakovala. V Rusku totiž nejsou zvyklí mít ubytovací zařízení jakkoliv označené. Ale lidé zde jsou naštěstí velice pozorní, zvídaví, nápomocní a ochotní.

Cestou necestou jsme dojely až do Toržoku, kde jsme se rozhodly, že tu federálku (M10) přeci jen vyzkoušíme. Zpočátku pro nás bylo těžké si znovu zvyknout na velký provoz, ale záchranou pro nás byl stále přítomný pruh za krajnicí. Nebylo to vždy jednoduché. Místy byl tento pruh plný děr, jindy posetý střepy a občas se dost zúžil. Směrem k Moskvě přibývaly sjezdy, nájezdy a jízdní pruhy, až jsme se ocitly na čtyřproudovce. A to už byl pořádný adrenalin. Jsme rády, že jsme na tomto tahu netrávily více dní. Bylo to velmi náročné z hlediska hluku, udržení pozornosti, prachu a hlavně neskutečnému smradu z výfukových plynů. Díky ohleduplnosti řidičů, kteří zde nejsou agresivní, ba naopak, jsme živé a celé dojely až do Moskvy.