Chile 1

Chile 1

San Sebastian – Paso Río Don Guillermo

1.2.  – 7. 2. 2020.         482,5 km

Co je to štěstí? Prý jen rozpoložení mysli. Ale co k takovému šťastnému pocitu vede? Zdraví, peníze, láska, svoboda, rodina, přátelé, prosté bytí, dobré jídlo…Pro nás to v tuhle chvíli bylo bezvětří!

Během pár dní na ostrově Ohňová země jsme vypozorovaly, že po ránu fouká ještě snesitelně, proto jsme se, i s Kevinem, vyhrabali ze spacáků už v půl páté ráno. Vyšly jsme před budovu argentinské celnice a, světe div se, ono nefoukalo! Fakt se ani stéblo trávy nepohnulo. Ani se nám tomu nechtělo věřit. Rychle jsme naházely brašny na kola, vyřídily výstupní razítka a pelášily, co nám síly stačily a štěrk dovolil k chilským hranicím. Kevin byl už někde v trapu, ani se zas nerozloučil.

Do Chile, stejně jako do Argentiny, se nesmí dovážet ovoce a zelenina, mléčné výrobky ani maso, výjimku tvoří potraviny v konzervě. Papírování na hranicích šlo celkem hladce, až na jednou špatně vyplněný formulář, ale to se poddá. Pak přišla na řadu kontrola potravin. Slunečnicová semínka – no problema, sušené mléko – no problema, ale sušený hrášek? „To ne, holky, to by mohlo vyklíčit,“ sebrala nám netknutý sáček s hrachem. No problema, stejně se dlouho vaří, alespoň budeme o půl kila lehčí.

Vítr stále nefoukal. Štěrk se změnil v panel. Ale ne takový, jako je na D1, soudruzi z Chile vědí, jak postavit panelku, aby z člověka nevydrncala duši. Jelo se jak o závod, za dvě hodiny slušných 50km. Bez pauzy jsme dojely až k tzv. „refugio“, čili prťavému domečku pro 2 – 3 unavené cyklisty. V domečku byla toaleta, lavička se stolečkem a žebřík do vyvýšeného patra na spaní. Kdysi tam zřejmě bývala i kamna.

Daly jsme si oběd, uvařily kafe a rozhodovaly se, jestli si udělat zajížďku 30km k tučňákům. Bylo bezvětří. K tučňákům vedla šotolinová cesta, ale ta se teda soudruhům nepovedla, samý výmol nebo kámen. Po chvíli jsme se zastavily a přemýšlely, jestli nám to za to stojí, aby to nedopadlo jako na Zélandu, kde jsme tučňáky třikrát marně naháněly. Už, už jsme to otáčely, ale nakonec jsme si řekly, že jim teda dáme ještě šanci, ale už vážně poslední!

Dokodrcaly jsme se k rezervaci ještě před otevíračkou . Z dálky jsme viděly, jak u zavřené brány nervózně přešlapuje Kevin. Ten kdyby si jednou něco zjistil dopředu. V 11 hodin nás pustili dovnitř, vybrali vstupné (12 000CLP = 340Kč) a dali nám krátkou přednášku o životě tučňáka královského. A pak už jsme je konečně mohly jít pozorovat. Bylo tam asi 70 krasavců (žije jich tam ale až 160), různého věku, od vajíčka přes mládě a dorostence až po dospělé jedince. Až po pěti letech života si tučňák královský bere ke svému černobílému fráčku žlutooranžového „motýlka“.  Rozhodně to byla jedna z nejhezčích podívaných v našich životech.

Vrátily jsme se zpět k refugiu a daly oddych svým natřeseným zadnicím. Bylo teprve chvíli po poledni, stále nefoukalo, proč nejet dalších 18km k dalšímu přístřešku? Cesta byla opět šotolinová, ale alespoň o něco méně drncavá. „Tak vám 80km prostě nestačilo, musíte jet dál,“ jakoby si myslel proradný vítr a s vervou se do nás, teda proti nám, opřel. Doslova zničené jsme dojely k dalšímu refugiu, slezly jsme z kola a už ho nechtěly vidět. Později přijel i Kevin, který se někde zdržel opravou brašen. Společně jsme spekulovali nad nadcházejícím dnem. K trajektu, vysvobození z vyfičeného ostrova, vedou dvě cesty. Pobřežní, houpavá, o 10km delší, nebo kratší přes kopec. Kevin měl jasno, hory zastaví vítr a bude to jistě rychlejší. My jsme se chtěly definitivně rozhodnout až na křižovatce podle kvality šotoliny. Trajekt jel ve 13:00h nebo až ve 20:30h, rozhodně jsme chtěly stihnout ten v jednu.

Nic jsme neponechaly náhodě a už v půl 6 jsme se natřásaly na šotolině. Jízda to nebyla moc rychlá a přibývalo větších kamenů a děr. Na křižovatce jsme si vybraly cestu přes kopec a libovaly si, jak jsme si polepšily. První stoupání bylo za námi a podle mapy už jen jedno před námi. Kevin zastavil u jezera, protože mu došla voda a my jsme mu mezitím ujely. A další stoupání a další a další. Když už jsme si myslely, že jsme na vrcholu, za zatáčkou se vyloupl další kopec. Fajnová, jemná šotolina se změnila v kamenitou cestu. Sjezd dolů a boj o udržení se v sedle, další stoupání a krkolomný sjezd. Z povzdálí se nám posmívaly lamy guanaco, jejichž hlas zní jako kachní tlachání. Takhle jsme si to teda nepředstavovaly! Bylo už dost hodin a přístav pořád daleko. Kevin taky. Káťa se začala strachovat, jestli se mu něco nestalo, jestli někde na těch kamenech třeba neuklouzl. Najednou kolem profrčel, nečekaně jako vždycky: „ V kolik, že to jede? Ve dvě?“ hulákal. „V jednu,“ volám na něj. „Dík,“ slyším, vlastně už skoro neslyším. „Tak jako Kevin to stihne a my ne?“ ozve se namíchnutá Káťa. Z kopců jsme už skoro nebrzdily, na rovinkách do toho dupaly, pořád jsme viděly aspoň ty jeho záda. Byly jsme upocené, unavené, hladové, ale boj s časem a Kevinem, jsme nevzdávaly. V půl 1 jsme byly v Porveniru, přístavním městě. Na první křižovatce stál bezradně Kevin: „ Víte, kudy jet?“ „No jasně,“ odpovím hrdě. Držel se nás jako klíště. Za dvacet minut jsme nastupovaly na trajekt. „Vidíš to, co já?“ mrknu na Káťu. Někde na trajektu musela být i Maria, protože jsme právě zíraly na její kolo. „To mě podrž, já myslela, že už je někde za horama,“ vydechne užasle. Na trajektu jsme se konečně najedly a vzápětí usnuly. Po více než dvou hodinách jsme se probraly u břehů Punta Arenas. Prohodily jsme s Marií pár slov, ona nás, jak je „španělským“ zvykem olíbala a naše cesty se opět rozdělily. Kevina jsme už neviděly.

Neměly jsme ani jedno chilské peso a nebyly jsme si jisté, zda půjde kemp platit kartou. Projížděly jsme město od banky k bance, ale všechny byly podivně „zaplechované“, jakoby zrušené. U několikáté nám to došlo. No jo, byla neděle a takhle to asi vypadá, když je prostě zavřeno. Ale kde vybrat? Bankomaty na ulicích nejsou. Po delší chvíli beznaděje jsme si vzpomněla, že jsme někde četla, že bankomaty mohou být v i lékárně. Riskly jsme to. Vyšlo to a dokonce bez poplatku. V kempu jsme se konečně pořádně vysprchovaly, navečeřely a zalehly.

Daly jsme si den oraz, dokoupily jsme zásoby, naplánovaly dalších pár dnů, napsaly článek a nechaly si za hubičku vyprat. Prádlo mělo být hotové ještě navečer. Zrovna jsme psaly o „té jejich maňáně“, když jsme se dozvěděly, že prádlo bude až „maňána“. „Tak to je super, bůh ví, kdy nám to prádlo dá, takhle brzo ráno určitě nevyjedeme,“ utrousí Káťa. Kolem deváté jsme ale už i s čistým prádlem opouštěly kemp. Projížděly jsme monotónní pampou, jediné rozptýlení byli pštrosi nandu, guanaco nebo plameňáci. Navečer jsme si ustaly v refugiu. Tohle mívalo i solární panely, a tudíž uvnitř funkční zásuvky, a taky patrové postele. Jenže vandalové se najdou všude. Hlavně že uvnitř nefoukal ten protivný, ohlušující vítr.

Pampa, nandu, pásovec, orel, divní ptáci s dlouhými zobáky, lišky, quanaco, králíci, ovce… Až před Puerto Natales přišla do očí bijící změna. Zasněžené hory a moře, skoro jako kdyby to vůbec nezapadalo do krajiny. Nemohly jsme se vynadívat! I město bylo vlastně docela hezké. Rozhodně nejhezčí, jaké jsme zde zatím viděly. Barevné domky, kavárny, cukrárny, restaurace, pekárny a další turistická lákadla. Aby taky ne, turismem to tady žije. V Puerto Natales totiž začínají výpravy do nedalekého, vyhlášeného a taky předraženého národního parku Torres del Paine.

Přes nápor lidí jsme se nechytly v prvním kempu, bylo prostě plno. Další byl sice poloprázdný, ale kromě plácku na stan v něm nebylo nic. Až napotřetí se na nás usmálo štěstí. Dost prostoru, kuchyňka, čistá sociálka, wifi a jako bonus mazlivá, černá fenka. Postavily jsme stan a okamžitě se z dlouhých rukávů a nohavic převlékly do krátkého (přišlo totiž pravé léto) a vyšly jsme na nákupy. Sehnaly jsme plynovou bombu 3x levnější než v Argentině a pracovní rukavice, kterým jsme ustřihly prsty, Kátě se totiž objevila alergie na rukách a cyklo rukavice jsme samozřejmě nechaly doma. Protože jsme měly tu vybavenou kuchyňku, koupily jsme si vajíčka s tím, že si je uděláme na další dny. Cestou zpět do kempu jsme si všimla výhodného kurzu ve směnárně, dolary se do Argentiny vzhledem k vysoké inflaci hodí, protože platit šílené poplatky za výběr z bankomatů už vážně nechceme! Udělaly jsme si sendviče s volskými oky, uložily je do brašny ve stanu, vzaly si chilská pesa a už jsme chtěly vyrazit do směnárny. Když v tom se začala kolem stanu podezřele ochomítat ta černá fenka. „Tak já půjdu do tý směnárny radši sama,“ říkám Kátě. „Co blbneš, já půjdu s tebou, přece nám ten pes nepoleze do stanu,“ odpoví. Na ulici jsme viděly psa, jak žere rozbité vajíčko. „ Já říkala, že ti psi tady jdou po vajíčkách jako šílený,“ říkám Kátě, která jen nevěřícně zírala. Na oslavu malého vítězství nad argentinskou měnou jsme si chtěly dát kafe. Káťa pro něj šla do stanu a já na ni čekala v kuchyňce. „Tak co vajíčka, jsou celá?“ ptám se spíš žertem. „Všechno v pohodě, jen u vchodu to bylo trochu špinavý, ale to může být od toho, jak se tam pořád mrcasíš v botech,“ odpověděla. Dopily jsme kávu a šly ke stanu. „Tak mi ukaž, kde jsem to ušpinila,“ rejpala jsem do Káti. Odhrnula vnější plachtu. „To je ale spíš psí tlapka,“ říkám. A pak jsme si toho všimly. Jedna díra vedle druhé, ze všech stran. Ta mrcha šla vážně po vejcích! Šly jsme za majitelem kempu, který nám dal záplaty a moc překvapeně nevypadal. Asi jsme nebyly první a asi ani poslední. A to jsme se o ten stan tak krásně staraly. Ze začátku jsme uvažovaly, že bychom v kempu strávily dvě noci, ale po tomhle incidentu jsme hned ráno vystřelily pryč. Měly jsme namířeno zpět do Argentiny.

Cestou jsme obdivovaly vysoké hory a jezera. Příjemná změna. Bylo jasno a vedro a my jsme se rychle spálily. Slunce tu má opravdu sílu. Na chilské hranici šlo všechno jako po másle, zbývalo se jen vyšplhat přes nekonečný kopec k té argentinské.